4 Tdo 1533/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 1533/2015-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 dovolání obviněného V. D., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2015 sp. zn. 7 To 84/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 100/2012, a rozhodl takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného V. D. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2015 sp. zn. 7 To 84/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 1 T 100/2012, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Domažlicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 1 T 100/2012 uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců.

Proti citovanému rozsudku podali obviněný i státní zástupce odvolání, na základě nichž Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 7 To 84/2015 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst.1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tak, že nejméně od června 2010 do 10. 2. 2012 v P., ve společném bydlišti opakovaně hrubými výrazy urážel a ponižoval svou manželku Z. D., když několikrát týdně na ni křičel a používal přitom nadávek jako píčo, krávo , přičemž nejméně třikrát v tomto období ji otevřenou dlaní udeřil do obličeje, dále ji ponižoval tím, že musela prosit o poskytnutí peněz na běžné nákupy, nutil ji, aby peníze z invalidního důchodu používala výhradně na zaplacení půjčky, přičemž v důsledku tohoto jednání poškozená opouštěla domácnost a zůstávala na schodech před domem nebo odcházela za svým synem na jeho pracoviště a též opakovaně přivolala do společného bydliště Policii ČR. Za toto jednání mu byl podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku.

Obviněný napadl rozsudek soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Konkrétně tedy obviněný napadenému rozsudku vytýká nesprávné hmotněprávní posouzení založené na postupu soudu vždy ve prospěch poškozené, v pochybnostech vždy v neprospěch obviněného. Stejně jako to činil v předchozím průběhu tr. řízení, obviněný poukázal na vyjádření psychiatra MUDr. J., který jako ošetřující lékař poškozené uvedl, že tato od roku 2005 trpí disociální poruchou osobnosti spočívající v pseudologickofantastickém chování. Tato svědecká výpověď byla při hodnocení soudu zcela pominuta. Koresponduje totiž s výpověďmi svědků MUDr. Ch. a MUDr. M., kteří neshledali na poškozené žádné známky fyzicky nepřijatelného jednání, kterého se měl vůči ní obviněný dopouštět, a zmiňovali pouze její stížnosti. Rovněž nebyly shora zjištěné skutečnosti dány do vztahu s výpovědí svědka M. D., který potvrdil zvýšené požívání alkoholu poškozenou. Za zcela nepochopitelné pak obviněný považuje opření rozhodnutí o vině o znalecký posudek, v němž jeho zpracovatelky snížily věrohodnost poškozené o 50 %. Samotnou otázkou dle obviněného zůstává zachování totožnosti skutku, v němž není precizována přesná doba v roce 2010, od kdy mělo k protiprávnímu jednání docházet, zda k nadávkám docházelo pravidelně každý týden v roce, či zda údery otevřenou dlaní byly tři navazující či samostatné útoky. V neposlední řadě se soudy nezabývaly otázkou, zda jednání obviněného by nemělo být spíše hodnoceno jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo vzhledem k vynucování peněz po poškozené k úhradě zaplacení půjčky, jako vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jak to ostatně původně požadoval státní zástupce. Vzhledem k daným skutečnostem se obviněný domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného toliko uvedl, že se seznámil s jeho obsahem a věcně se k němu vyjadřovat nebude. Současně vyslovil souhlas, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2015 sp. zn. 7 To 84/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací přezkoumal obě meritorní rozhodnutí okresního i krajského soudu, jakož i řízení, které jim předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům. Hned na počátku je třeba konstatovat, že již samotná obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Domažlicích, sp. zn. ZT 42/2012 ze dne 16. 5. 2012 podaná k soudu prvého stupně se zaobírala podstatně rozsáhlejším jednáním, v němž bylo spatřováno spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 , odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Ve stejném časovém období, tedy od června 2010 do 10. 2. 2012 měl obviněný nejméně v pěti případech přitisknout manželku Z. D. ke zdi a sloupávat ji strupy z jizvy na hlavě, ač ji tekla krev a přitom uvádět, že když nechcípla při operaci, tak ji pomůže a zabije ji, dále na ni jednou až dvakrát týdně křičel a nadával jí slovo píčo, krávo , v důsledku čehož se poškozená rozklepala, upadla a asi pětkrát byla v bezvědomí, poté, co se probrala, jí obviněný nadával, že se tam válí jako svině a odkopl ji stranou, nutil poškozenou, aby mu odevzdávala peníze, jinak dostane přes držku, bral ji celý důchod a disponoval jím, nutil ji v kleče prosit o peníze na nákup, a to nejméně dvakrát týdně, kdy bylo vidět, že se usmívá a dělá mu to dobře, po nákupu musela odevzdat poškozená obviněnému účtenky a zbývající peníze, dále ji nejméně ve dvaceti případech fackoval, když upadla kopal do zad, v důsledku čehož poškozená utíkala z domu a ve dvou případech musela přenocovat ve skleníku, protože ji obviněný odmítl pustit domů, v několika případech ji vyvedl z domu, táhl ji za rukáv či držel pod krkem, kdy naposledy dne 10. 2. 2012 ji dvakrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, vylil na ni vodu z vázy a poškozená proto pouze v pyžamu utekla z domu, kam jí obviněný dále znemožňoval vstoupit, a to i přesto, že venkovní teplota byla -10 stupňů Celsia a toto omezování trvalo až do příjezdu policejní hlídky.

Je nezbytné také připomenout, že současné rozhodnutí ve věci samé není prvním meritorním rozhodnutím. Okresní soud nejprve usnesením ze dne 30. 8. 2012 č. j. 1 T 100/2012-437 postoupil věc obviněného správnímu orgánu s tím, že nejde o tr. čin, ale mohlo by se jednat o přestupek. Ke stížnosti státního zástupce krajský soud toto usnesení zrušil (sp. zn. 7 To 395/2012 ze dne 1. 11. 2012). Rovněž následující rozsudek okresního soudu ze dne 20. 2. 2014 č. j. 1 T 100/2012-655, kterým byl V. D. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců, byl krajský soudem zrušen (usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. 7 To 121/2014) a soudu prvého stupně bylo uloženo znovu o věci jednat a rozhodnout. Stávající rozsudky Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni jsou tak již třetími v pořadí.

V případě přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku prezentuje zákonodárce zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím. Za týrání je nutno považovat takové jednání, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i trvalejším časovým rámcem, po který osoba, vůči níž se pachatel týrání dopouští, toto pociťuje za těžké příkoří. Takové chování však na druhou stranu nemusí být soustavného charakteru či trvat delší dobu. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání (blíže srov. R 11/1984 sb. rozh., č. j. Tlpjf 169/82 z 18. 11. 1983).

Jak již bylo uvedeno výše, oproti výsledkům, k nimž dospěly orgány činné v trestním řízení v jeho přípravné fázi, oba zainteresované soudy podstatným způsobem omezily na základě výsledků dokazování a svého hodnocení důkazů popis skutku, kdy naplnění znaků skutkové podstaty tr. činu spatřují v jednání, kterého se obviněný dopouštěl v období necelých dvou let, kdy ve společně obývaném bytě urážel a ponižoval manželku křikem a vulgárními osloveními několikrát týdně, v daném období tuto nejméně třikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje a nutil ji, aby svůj invalidní důchod užívala výhradně na umořování společné půjčky, přičemž v důsledku takového jednání manželka opouštěla společnou domácnost .

Dovolací soud je nucen konstatovat, že při posouzení shora popsaného jednání, které oba nižší soudy považují za protiprávní v intencích trestněprávních předpisů, má závěry napadeného rozhodnutí za nesprávné, a to z důvodu zvolené právní kvalifikace, resp. argumentace, kterou oba soudy při jejím koncipování zvolily, když rovněž shledal existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Takovýto extrémní nesoulad je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, případně když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za takové situace je nutno rozhodnutí soudů nižších stupňů hodnotit jako vybočující z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., jehož důsledkem je nepřiměřená a nepřípustná svévole soudu při výkonu jeho rozhodovací pravomoci, která ve výsledku ústí až k dotčení principů řádného a spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nelze než poukázat, že z průběhu posuzovaného případu a tr. řízení, které o něm bylo vedeno prezentoval jak soud prvého, tak druhé stupně opakovaně určité pochybnosti, pramenící z výpovědi poškozené, jakožto prvotního a stěžejního důkazu o vině obviněného. Je přitom pravdou, že právě tr. činnost směřující do sféry zájmů rodiny a vztahů osob blízkých lze považovat za vysoce latentní, když její odhalování je podstatnou měrou ztíženo celou paletou možných skutečností, pro které dotčené osoby nemají zájem, či tento s odstupem času ztrácejí, na řádném prošetření okolností. Nelze tedy odhlížet od takových faktorů, jakými jsou obava z další eskalace hrozeb a útoků od pachatele, který zůstává v blízkosti oběti i po prošetření případu, strach ze ztráty hmotného zabezpečení v důsledku odsouzení pachatele, na kterém je oběť závislá, možnost narušení dalších vazeb v širších rodinných kruzích, obava z reakce blízkého okolí, vznik specifické pozitivní emoční i afektivní vazby a závislost oběti na pachateli, ale též vyšší stupeň pravděpodobnosti křivého obvinění mezi blízkými osobami, coby důsledek vyhrocených sporů např. v důsledku rozpadu manželství a na něj navazujících sporů o děti či majetek. Veškeré tyto aspekty je nezbytné důsledně zkoumat a dávat do širších souvislostí, a to nejen při hodnocení výpovědí právě obviněného a poškozeného, ale též dalších osob, zejména těch, které k nim mají blízké vazby. Z dřívějších rozhodnutí přitom lze zaznamenat, že oba nižší soudy dané úvahy kriticky uplatnily, a to již při samotné redukci znaků zlého chování obviněného vůči poškozené, potažmo při prvotním rozhodování dokonce posunem povahy protiprávního jednání do sféry správního deliktu, jakož i opakovaným kladením důrazu na znalecké zkoumání osoby poškozené a zejména její věrohodnosti.

Krajský soud tak na str. 4 svého rozhodnutí uvádí, že žádný ze slyšených svědků nebyl bezprostředně přítomen jednání, které je popsáno ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Za podstatnou tak považuje výpověď M. D. z přípravného řízení (č. l. 129 133), jmenovaný byl přítomen nejméně třikrát napadení své matky ze strany obviněného fackou, potvrdil noční hádky. Odvolací soud rovněž konstatoval, že dotčený svědek potvrdil sprosté nadávky obviněného směrem k poškozené, ponižující žádání matky o peníze a odevzdávání jejího důchodu na splácení leasingu. K tomuto je třeba upřesnit, že svědek v rámci hlavního líčení dne 17. 7. 2012, kde byla čtena jeho předchozí výpověď, její pravdivost potvrdil (č. l. 411). Při následném doplňujícím výslechu svědka dne 20. 2. 2014 (č. l. 648 - 649) tento již jakékoliv nevhodné chování obviněného vůči matce negoval. K této výpovědi, jakož i k doplňujícímu výslechu je však nutno doplnit, že M. D. konstatoval letité spory mezi svou matkou a nevlastním otcem, které se táhly již od jeho dětství. Mnohdy byla jejich příčinou špatná finanční situace rodiny. Pokud krajský soud hovoří o ponižujících prosbách poškozené o peníze, je třeba důsledně vycházet z výpovědi svědka, který v rámci přípravného řízení uvedl, že slyšel matku, jak otce prosí o peníze na lékaře, na chleba. To byl třeba chleba pro celou rodinu. Současně svědek uvedl, že jeho matka dávala otci celý svůj důchod s tím, že otec platil půjčky (Leasing-Star), otec v rámci rodiny tzv. držel kasu . Na chod domácnosti však evidentně výrazně přispíval právě svědek M. D. Jmenovaný rovněž výslovně uvedl, že v případě hrazení půjčky a odevzdávání důchodu matkou, nešlo o nějaké násilí. Když byli rodiče rozhádaní, peníze si matka nechávala. Dovolací soud se plně ztotožňuje s hodnocením nižších soudů, že výpověď M. D., je třeba vnímat jako objektivní, kdy i přes skutečnost, že obviněný není jeho biologickým otcem, nemá ve vztahu k němu důvod vypovídat nepravdivě a ostatně tak ani jeho výpověď nepůsobí. Jako výstižné lze také brát jeho vyjádření, že vzájemnými hádkami rodičů trpěl nejvíce on a dané konfliktní prostředí ho vedlo k úvaze, že se odstěhuje.

Pakliže poškozená Z. D. uváděla, že se vůči ní obviněný dopouštěl podstatně hrubšího chování v podobě vyhazování z domu, ponižujícího prošení o peníze, bití, kopání a strhávání strupů, bylo třeba její výpověď dát do souvislostí s dlouhodobě špatnou rodinnou situací a rozpadem vztahu, v jehož popředí byly časté hádky o peníze, poškozenou tvrzená nevěra obviněného, či naopak obviněným proklamovaný alkoholismus a neochota pracovat ze strany poškozené. Vzhledem k dalším výpovědím svědků dcery Z., která potvrdila matčin sklon utrácet za cigarety a alkohol a důvod sporů vidí v matčině povaze, svědků z blízkého okolí (zejména R. K.), kteří soužití obviněného s poškozenou hodnotili jako velmi výbušné a zejména ošetřujících lékařů (MUDr. Ch., MUDr. M., MUDr. J.), kteří nepotvrdili shledání známek fyzického násilí na poškozené, jehož se vůči ní měl dopouštět obviněný, zejména pak ve formě strhávání strupů z jizev, které dokonce byly vyloučeny a vyjádřili se k psychickému stavu poškozené, byl kladen důraz rovněž na výsledky znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. K jeho opakovaným závěrům se pak soudy vyjádřily na str. 7 - 8 rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, resp. na str. 6 - 7 rozsudku Krajského soudu v Plzni. Znalkyně konstatovaly již v písemném vypracování posudku, že poškozená vykazuje projevy týrané osoby, což vyvozují ze způsobu jakým zachází se sdělováním okolností soužití (snížená schopnost chránit sebe i ostatní členy rodiny).

Při hodnocení případu pak krajský soud, ve shodě se závěry soudu prvého stupně dospěl k závěru o vině V. D. přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Za základ takového protiprávního jednání považuje ponižování poškozené, k němuž docházelo dle výpovědi svědka M. D., ve vztahu k zajišťování nákupu věcí základní potřeby. Obviněný si měl být vědom osobnostního nastavení poškozené a vzhledem k závažné operaci, kterou tato podstoupila i její sugestibility. Jednání, které by tak zdravou osobu, psychicky stabilizovanou nemohlo ponížit, psychicky urazit, zdeptat či jinak morálně i fyzicky ničit, mělo u poškozené zcela jiný dopad (blíže str. 8 rozsudku krajského soudu).

K výše uvedeným úvahám krajského soudu, a totéž platí i pro rozhodnutí soudu okresního, je však třeba uvést, že v odůvodnění obou rozhodnutí absentuje bližší rozvedení subjektivní stránky zmiňovaného tr. činu, zejména popisem obligatorního znaku v podobě zavinění, coby psychického vztahu pachatele k následkům jeho jednání. Týrání osoby žijící ve společném obydlí v § 199 tr. zákoníku je tr. činem úmyslným, kde ke konstatování trestnosti jednání je třeba minimálně srozumění pachatele s tím, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem (§ 15 odst.1 tr. zákoníku). Srozuměním se přitom rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Nalézací i odvolací soud však nikterak blíže neosvětlily, jakým způsobem vnímají za naplněný úmyslný stupeň jednání obviněného, pokud současně mají za to, že si měl být vědom, že jednáním, které by jiná osoba za ponižující nepovažovala a tudíž by u této nedosahoval podoby zlého nakládání (týrání), se takového škodlivého následku dopouští právě vůči své manželce. Pokud dovolací soud má za prokázanou objektivnost výpovědi svědka M. D., stejně jako tak učinily nižší soudy, nemá důvodu jeho tvrzením nevěřit, pak je třeba uzavřít, že protiprávnost jednání obviněného by spočívala ve vulgárních nadávkách vůči poškozené a třech fackách v období necelých dvou let. Takovéto jednání bezesporu nelze v žádném směru akceptovat a dovolací soud je považuje za porušující společenský zájem. Na druhou stranu však jeho intenzita v trestněprávním směru je přinejmenším diskutabilní. Ačkoliv obviněný bezesporu věděl, že jeho manželka prodělala těžkou operaci, bylo by na místě podrobněji zkoumat, zda se změnil její zdravotní stav do té míry, že jednání svého manžela vnímala tak, jak to hodnotí krajský soud, tedy zlé chování vykazující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i trvalejším časovým rámcem, po který osoba, vůči níž se pachatel týrání dopouští, toto pociťuje za těžké příkoří. Nelze totiž odhlédnout od důkazní situace, podle níž manželství obviněného a poškozené dlouhodobě vykazovalo známky silného odcizení a disharmonie, což se projevovalo častými hádkami a spory. O tomto vypovídají jak rodinní příslušníci, tak lidé z blízkého okolí, kdy asi nejvýstižnější má soud konstatování svědkyně K., že šlo o malou Itálii . Je patrné, že na existenci problémů měli podíl oba dotčení, tedy obviněný i poškozená, a to opět z dlouhodobého pohledu. Dovolací soud rozhodně nemůže na základě skutkového stavu tak, jak jej zjistily nižší soudy konstatovat, že výhradní příčiny sporů stály na straně obviněného. Je zřejmé, že vzhledem ke zhoršení finanční situace, existenci dluhů a naopak snížení příjmu rodiny v důsledku nemoci manželky, vzájemného osočování z nevěry poškozenou, stejně jako z alkoholismu obviněným, došlo k prohloubení krize, která však započala ještě před inkriminovaným obdobím, tedy červnem 2010. Soudy se však nezabývaly otázkou, proč právě období až po červnu 2010 do února 2012 je kladeno obviněnému za vinu, jestliže obdobného jednání (resp. hádek, vulgarit či napadání) se měl dopouštět již před tímto datem. Nutno současně doplnit, že tyto incidenty pramenily z obou stran. Dále dovolací soud znovu poukazuje na úvahu odvolacího soudu, podle níž by sice shodné jednání u zdravé osoby, přiměřeně psychicky stabilizované tuto nemohlo psychicky poškodit, ovšem v případě poškozené tomuto tak s ohledem na její zdravotní stav nebylo a obviněný si dané skutečnosti měl být vědom. Absentuje však bližší úvaha, na základě jakých poznatků si obviněný měl být vědom, že jednání, kterého se oba manželé vůči sobě dopouštěli po delší dobu manželství, najednou jeho žena bude vnímat intenzivněji, o to více jestliže takové hodnocení změny zdravotního stavu (dostatečně specifikované a podložené s ohledem na změny ve vnímání poškozené oproti stavu před operací) absentuje v odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů. Obdobně okresní soud na str. 12 svého rozhodnutí uvedl, že obžalovaný si byl dobře vědom osobnostních charakteristik poškozené. Tyto záměrně využíval k vyvolání hádek a tím psychické nepohody poškozené. Takové jednání lze hodnotit jako zlé jednání s osobou žijící s ním ve společném obydlí, které má znaky větší hrubosti (facky, hrubé výrazy) a měly i určité trvání obžalovaný byl z hádky rozladěn tak hodinu, poškozené to trvalo i dva až tři dny . Dovolací soud připomíná, že trestný čin je nejzávažnější formou protiprávního jednání, kdy trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Určitá míra škodlivosti tedy představuje hraniční limit pro posouzení, zda společensky neakceptovatelné jednání je třeba podřadit pod trestněprávní kritéria, či k jeho úpravě (nápravě) postačí i nástroje mimotrestní. S tím je spojeno i širší spektrum okolností, které jsou s posuzovaným případem provázány a spojeny. Ačkoliv partnerské hádky obecně je nutno považovat za společensky neakceptovatelné, je nezbytné odlišovat jejich pozadí, zapojení aktérů a průběh velmi obezřetně. Pouze na základě faktu, že jeden z manželů je v rámci hádek, které nejsou iniciovány vždy a jen jednou ze stran, více rozladěn a její důsledky u něj přetrvávají déle než u druhého z aktérů, nelze konstatovat, že jsou naplněny znaky zlého jednání, které má znaky větší hrubosti ve smyslu § 199 tr. zákoníku, a to ani za situace, kdy v průběhu hádky dojde i k tak vyhrocené situaci, kdy se jedna ze stran uchýlí k vulgárně-verbálnímu či dokonce fyzickému násilí. Je třeba zkoumat, zda takové násilí nese skutečně rysy trvalosti, nikoli však jen ve smyslu opakujících se vzájemných hádek, ale takového jednání, kdy se výrazně hrubého chování dopouští vždy tentýž jedinec (pachatel), zatímco druhý (oběť) je dlouhodobě nucen strpět obrannou roli, v níž na něj tíživě doléhá pachatelovo zlé jednání a zanechává na něm následky do budoucna. Jak již dovolací soud uvedl výše, jednání obviněného, o němž hovořila poškozená, jakož i zejména svědek M. D., tedy že obviněný vulgárně své manželce nadával a několikrát ji udeřil dlaní do obličeje, lze jednoznačně odsoudit a považovat za společensky neakceptovatelné. Je však úkolem soudů, aby ve spojení s dalšími popisovanými skutečnostmi velmi pečlivě zhodnotily, zda takové jednání (k otázce nucení hradit půjčku či prosit o peníze viz níže) naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu.

V rozsudcích okresního, jakož i krajského soudu je věnována pozornost z větší části věrohodnosti poškozené, avšak její zdravotní stav, který se měl odrazit v odlišném vnímání dalšího jednání obviněného byl charakterizován jen útržkovitě (poukazem na lehké organické postižení mozku smíšeného typu po subarachnoidním krvácení a neurochirurgické operaci). Další popis změn, pro které oproti stavu před žalovaným obdobím, měla poškozená intenzivněji vnímat jednání obviněného jako týrání, však chybí. Samozřejmě otázku věrohodnosti poškozené, kterou se oba soudy zevrubně zabývaly, nelze také opomenout, o to více, pokud byla její obecná věrohodnost hodnocena jako snížená o 50 % na rozhraní mezi nepodstatným a podstatným snížením. Ostatně tato skutečnost se zjevně promítla do změn v popisu skutkové věty, kde oproti podané obžalobě došlo - ve světle již shora zmíněných důkazů - k výrazným zásahům a restrikcím (strhávání strupů, kopy, upadávání do bezvědomí, počet útoků otevřenou dlaní). Právě pro takové podstatné změny vyvěrající z určitých pochybností v přístupu k výpovědi poškozené, by se pak měly odrazit i při dalším hodnocení soudů v rámci otázek zakládajících právní hodnocení jednání obviněného. Takový požadavek je na místě o to více, jestliže výpověď poškozené, resp. rozhovor s ní, byly základem znaleckého posudku, v němž jeho zpracovatelé dospěly k vyjádření, že způsob, jakým poškozený zachází se sdělováním okolností soužití odpovídá projevům týrané osoby (ovlivnění se projevilo zejména na snížené schopnosti ochránit sebe i ostatní členy rodiny č. l. 115). V odůvodnění rozhodnutí nicméně absentuje vypořádání se s provázaností veškerých výše uvedených okolností, počínaje věrohodností poškozené, jejího zdravotního (psychického) stavu před inkriminovaným obdobím, potažmo jeho následné změny po prodělané operaci a možnosti ovlivnění jí udávaných skutečností tímto stavem, resp. možností vypovídat nepravdu ať již záměrně v důsledku neshod s obviněným anebo pro zkreslení vnímání reality.

Teprve po provedení takovýchto zjištění bude možno na jejich výsledcích zodpovědět otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu a konstatovat formu zavinění obviněného. Pokud se odvolací soud při její koncepci omezil toliko na konstatování (str. 8 rozsudku), že obviněný si musel být vědom , nezbývá než takový závěr považovat za nedostatečný, neboť již samotným zvolením takové formulace bez dalšího ozřejmění povážlivě laboruje na hranici mezi úmyslným a nedbalostním zaviněním.

V neposlední řadě je třeba mít výhrady k další ze skutečností, které měly spoludotvářet skutkový děj, a to konkrétně ponižování poškozené prosbami o poskytnutí peněz na běžné nákupy a nucení, aby peníze z invalidního důchodu používala výhradně k zaplacení půjčky. Pokud jsou předchozí závěry stavěny na objektivnosti výpovědi svědka M. D., který představuje ve světle znaleckého posudku určitý korektiv k tvrzením poškozené, pak nelze odhlédnout od jím udávaných skutečností, že poškozená dávala obviněnému celý svůj důchod, neboť tak byli domluveni, s tím, že obviněný platil půjčky (č. l. 132), slyšel jak poškozená prosí otce o peníze na chleba či lékaře, přičemž obviněný jí peníze většinou nedal (č. l. 132), potvrdil, že poškozená dávala obviněnému celý svůj důchod (č. l. 133), přičemž ale když byli pohádaní, tak si matka peníze nechávala a když ne, tak byla domluva, že se z těchto peněz hradila půjčka u Leasing-Star, avšak k žádnému násilí nedocházelo (č. l. 411). Totéž jmenovaný potvrdil i ve výpovědi na č. l. 648 - 649. Odvolací soud přitom na str. 8 svého rozsudku správně konstatoval, že v zásadě není nic špatného na tom, pokud příjem jednoho člena rodiny je používán primárně k zajištění závazků rodiny, z druhého se pak platí běžné potřeby rodiny ve smyslu provozním. Nikdo však nemá právo ponižovat druhou osobu tím způsobem, jakým se podle výpovědi svědka M. D. toto dělo, když bylo zapotřebí peněz i na nákup věcí zcela základní potřeby, jako jsou potraviny . Z obecného hlediska se s takovým hodnocením dovolací soud bezezbytku ztotožňuje. Při porovnání shora popsaných klíčových pasáží výpovědi svědka k otázce nucení poškozené k odevzdávání důchodu je však třeba zdůraznit, že svědek od počátku zastává tvrzení, že se jednalo o domluvu obviněného s poškozenou a tudíž podporuje verzi obhajoby. Rovněž tak pominul jeho doplňující vyjádření (č. l. 648), že k potřebě peněz na potraviny mohlo docházet před výplatou, když došly peníze. Hodnocení odvolacího soudu však bylo tímto způsobem poměrně jednostranné, když se omezilo na vyložení svědecké výpovědi ve smyslu psychického nátlaku obviněného na poškozenou a naopak opomenulo vypořádat se s možností, že se mohlo jednat pouze o standardní žádost o peníze za situace, kdy těmito již poškozená nedisponovala anebo odmítnutí obviněného z důvodu obavy, aby tyto peníze nebyly poškozenou použity na zakoupení alkoholu a cigaret. Dovolacímu soudu pochopitelně nepřísluší zasahovat do skutkových zjištění soudů, nicméně jimi zvolená argumentace, kdy dochází k jednostrannému podřazovaní významu zajištěným důkazům a opomíjení vypořádat se s komplexními okolnostmi případu a tyto hodnotit nejen v neprospěch, ale též ve prospěch obviněného, představují ve výsledku postup, který je v rozporu se základními principy tr. řízení zakotvenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Současně je možno hovořit o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry tak, jak byl vyložen na jiném místě tohoto usnesení.

Nejvyšší soud tak musí shrnout, že dovolání obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za důvodné, byť nikoliv pro všechny jím uváděné okolnosti. Je třeba odmítnout názor, že popis skutku v napadeném rozsudku je neurčitý a nesrozumitelný, stejně jako že se v rozhodnutí oba soudy zabývaly otázkou právní kvalifikace přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jak to původně navrhovala obžaloba. Naopak ale dovolací soud musí konstatovat oprávněnost námitek stran chybné právní kvalifikace přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Oba dotčené nižší soudy porušily při právním posouzení skutku svou zákonnou povinnost postupovat podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když jednak k hodnocení provedených důkazů přistupovaly jednostranně a bez patřičné vnitřní logické spojitosti. Pokud došlo k podstatné úpravě popisu skutkového děje oproti podanému žalobnímu návrhu, musel soud takto konající dostatečným způsobem odůvodnit, proč neuvěřil primární výpovědi poškozené, jakožto celku, pakliže tato uváděla daleko rozsáhlejší a závažnější způsob páchání trestné činnosti obviněným. Byť v tomto směru oba soudy splnily svou povinnost, poukazujíce na závěry znaleckého posudku k věrohodnosti poškozené a přistoupily ke korekci jejích tvrzení, zejména ve světle výpovědi svědka M. D., kterého považují (stejně jako soud dovolací) za objektivního, opomněly zahrnout do svého hodnocení jím uváděné skutečnosti, které naopak podporují obhajobu obviněného (dobrovolná dohoda o hrazení půjčky z invalidního důchodu poškozené, hádky iniciované oboustranně obviněným i poškozenou, konzumace alkoholu poškozenou), resp. které jsou v souladu s výpověďmi dalších slyšených svědků (jeho sestry, dalších rodinných příslušníků). Takovýto postup přitom vede k nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry, že jej dovolací soud musí považovat za podstatný (extrémní). Za důsledek takového přístupu je nezbytné považovat revizi právního posouzení tak, jak to předpokládá zvolený dovolací důvod. Nadále tak absentuje zodpovězení otázky, zda jednání, které by spočívalo v hádkách obviněného a poškozené, byť by v těchto měl obviněný navrch, resp. tyto inicioval a v předmětném období tak častoval poškozenou vulgárními výrazy a třikrát ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, popřípadě odmítal poskytovat peníze na běžné nákupy (není však vymezeno jak často a co bylo příčinou), by svou intenzitou naplňovalo znaky přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, tedy protiprávního jednání, které představuje nejzávažnější narušení společenských vztahů, kde již uplatnění norem jiného právního odvětví nepřichází v úvahu.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2015 sp. zn. 7 To 84/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 1 T 100/2012, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal věc Okresnímu soudu v Domažlicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání bude třeba důsledně dbát na posouzení subjektivní stránky posuzovaného jednání obviněného, a to jak ve světle dosavadních zjištění, tak případně po doplnění dokazování ve vztahu k otázce vnímání takového jednání jak obviněným, tak poškozenou, a to při maximální snaze o objektivizaci takovýchto poznatků dotazem na zdravotní stav jmenované před daným obdobím a poté. Dovolací soud připomíná, že pokud je vina úmyslného trestného činu stavěna na závěru, že intenzita jednání obviněného by vůči zdravému jedinci nedosahovala stupně trestného činu, avšak u poškozené tak tomu bylo, je třeba podrobně prokázat (znaleckým zkoumáním, výslechy svědků) jak soudy k takovému hodnocení dospěly, tzn. nejen ve vztahu k zdravotním omezením poškozené, ale též možností jejich vnímání obviněným. Závěry psychologického zkoumání poškozené a závěry o známkách týrané osoby má přitom dovolací soud za velmi nedostatečné a v odůvodnění nerozvedené. Rovněž je třeba z hlediska posouzení trestnosti zhodnotit řádným způsobem veškeré skutečnosti nejen odděleně, ale i ve vzájemných souvislostech. Bude tak třeba se zabývat otázkou, zda skutečně obviněný nutil poškozenou, aby svůj důchod dávala (proti své vůli) na potřeby úhrady půjčky a jakým způsobem a za jakých okolností musela obviněného prosit o peníze na běžné nákupy. Pakliže by totiž nedošlo k prokázání daných skutečností, promítla by se tato situace nutně do intenzity protiprávního jednání a soudy by na tento stav musely reagovat a velmi důsledně zvážit, zda stíhaný skutek naplňuje znaky tr. činu, správního deliktu, či není trestný vůbec. Rozsah takové činnosti při novém projednání věci je pak natolik rozsáhlý a hodnotící aspekty natolik závažné, že se Nevyšší soud neomezil pouze na vrácení věci odvolacímu soudu, ale přikázal věc až soudu prvého stupně.

Zároveň je třeba upozornit, že v tomto novém řízení je okresní soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.) a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno výhradně z podnětu dovolání obviněného, podle § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformace in peius).


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu

Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.