4 Tdo 153/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 153/2013-39

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2013 o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 9 To 51/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 9/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. B. byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 6 T 9/2011 zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v postavení jediného jednatele společnosti NEOR veletrhy, interiery, s. r. o., se sídlem v H., W., za součinnosti Bc. J. M., smluvního zprostředkovatele ČSOB a.s., jehož trestní stíhání není realizováno z důvodů neúčelnosti, dne 11. 4. 2006 v P., ul. t. M., na pobočce ČSOB, a.s. v úmyslu vylákat úvěry ve prospěch společnosti NEOR veletrhy, interiery, s. r. o. na podkladě nepravdivých údajů o jejím ekonomickém stavu, které následně nebude schopen řádně splácet, při sjednávání úvěrových smluv ze dne 28. 4. 2006 o poskytnutí revolvingového úvěru ve výši 6.000.000,- Kč, ze dne 28. 4. 2006 o poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 2.000.000,- Kč, ze dne 28. 4. 2006 o poskytnutí účelového úvěru ve výši 4.000.000,- Kč, v podkladech pro schválení předmětných úvěrů uvedl nepravdivé údaje o společnosti NEOR veletrhy, interiery, s. r. o. (u prvních dvou úvěrů pod body 1., 2. zde tyto úvěry ze strany společnosti NEOR existovaly již v minulosti, ale v daném období došlo k předmětnému datu k uzavření nových smluv), když v předkládaných vyhotoveních přiznání k dani z příjmů právnických osob za roky 2002-2004 a účetních výkazů rozvah a výkazů zisku a ztráty k datům 31. 12. 2002, 31. 12. 2003 a 31. 12. 2004 oproti skutečnosti byly navýšeny především data o stavu aktiv, výši ročních obratů, vlastním kapitálu a hospodářských výsledcích, a to konkrétně: za rok 2002 vykázal aktiva ve výši 9.566.000,- Kč oproti skutečnému stavu 3.148.000,- Kč, roční obrat ve výši 28.736.000,- oproti skutečnému stavu 3.335.812,- Kč, vlastní kapitál ve výši 4.813.000,- Kč oproti skutečnému stavu 664.000,- Kč, hospodářský výsledek ve výši 1.237.000,- Kč oproti skutečnému stavu 77.000,- Kč, za rok 2003 vykázal aktiva ve výši 13.225.000,- Kč oproti skutečnému stavu 6.018.000,- Kč, roční obrat ve výši 37.854.000,- Kč oproti skutečnému stavu 7.522.291,- Kč, vlastní kapitál ve výši 4.937.000,- Kč oproti skutečnému stavu 705.000,- Kč, hospodářský výsledek ve výši 1.361.000,- Kč oproti skutečnému stavu 44.000,- Kč, za rok 2004 vykázal aktiva ve výši 13.956.000,- Kč oproti skutečnému stavu 5.775.000,- Kč, roční obrat ve výši 40.438.530,- Kč oproti skutečnému stavu 8.072.530,- Kč, vlastní kapitál ve výši 6.889.000,- Kč oproti skutečnému stavu 735.000,- Kč, hospodářský výsledek ve výši 2.148.000,- Kč oproti skutečnému stavu 29.000,- Kč,
dále předložil společnosti ČSOB, a.s. soupis pohledávek společnosti NEOR veletrhy, interiery, s. r. o., kterými měly předmětné úvěry zajištěny formou zřízení zástavních práv k pohledávkám, v němž k datu 15. 2. 2006 byly zahrnuty smyšlené pohledávky přinejmenším za těmito subjekty: J. R., U Z., J. n. N., v celkové výši 2.521.859,- Kč, D. Z., S., H., v celkové výši 1.444.006,- Kč, D. K., V., P., v celkové výši 834.962,- Kč, AUTO OPAT, společnost, s.r.o., se sídlem O., V S., v celkové výši 1.359.883,- Kč,
vše s vědomím toho, že při uvedení pravdivých údajů o ekonomickém stavu společnosti NEOR veletrhy, interiery, s. r. o. by žádosti o úvěry nebyly schváleny, neboť společnosti NEOR veletrhy, interiery, s. r. o. je nebude schopna splácet, vylákal tak uzavření předmětných úvěrových smluv, přičemž úvěry v celkové výši 12.000.000,- Kč po jejich vyčerpání nebyly spláceny, když na jistinu úvěru bylo splaceno pouze 248.114,- a na jistinu úvěrů nebyla provedena žádná splátka, čímž způsobil společnosti ČSOB, a.s., se sídlem v P., R., při zohlednění hodnoty zajišťovacích instrumentů v celkové výši 4.451.000,- Kč, kterými úvěry byly zajištěny, a to: zástavním právem k nemovitosti v T. K. objektu (pozemek jiného vlastníka) zapsané na listu vlastnictví pro majitele M. B. v hodnotě dle znaleckého posudku ve výši 1.757.000,- Kč, k zajištění úvěrů, kde však v prvním pořadí byla zapsána pohledávka ve výši 1.150.000,- Kč ve prospěch věřitele JUDr. R. H., zástavním právem k nemovitostem v P. u J. objektu zapsaným na listu vlastnictví pro majitele P. K. v hodnotě dle znaleckého posudku ve výši 3.844.000,- Kč, k zajištění úvěru, když další zajišťovací instrumenty, a to zástavní práva k pohledávkám společnosti NEOR veletrhy, interiery, s. r. o. a směnka výstavce společnosti NEOR veletrhy, interiery, s. r. o. avalovaná M. B., měly reálně nulovou hodnotu, škodu v celkové výši nejméně 7.300.886,- Kč .

Za to mu byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené ČSOB, a.s., R., P., škodu ve výši 7.300.886,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti shora uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, na základě něhož Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 9 To 51/2012 napadený rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody. Za použití § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a trestu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené ČSOB a.s., R., P., škodu ve výši 5.185.798,50 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním směřujícím do výroku o vině a výroku o trestu, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný nejprve provedl teoreticko právní rozbor rozdílu mezi zaviněním úmyslným a nedbalostním, které je v obou případech založeno na spojení dvou psychických prvků, a to intelektuálního a volního. Z provedeného dokazování však podle něj jednoznačně vyplývá, že se zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku nedopustil. Shledal-li soud v jednání obviněného zavinění, jednalo se pouze o nedbalost, ačkoliv se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl. Obviněný uvedl již v odvolání, že sám žádná data nefalšoval a nevěděl o tom, že by tak činil někdo jiný. Z jeho jednání proto nelze usuzovat na zavinění, natožpak ve formě úmyslu. Nesouhlasí s tím, že by musel vědět o tom, že ekonomická data předkládaná bance jsou záměrně zkreslena, neboť kontakt s bankou zajišťoval Bc. J. M. a později také J. K., případně že by sám pozměnil ukazatele hospodaření své obchodní společnosti. Obviněný toliko předložil Bc. J. M. podklady pro vyřízení úvěru, jelikož jej tento ubezpečil, že je smluvním zástupcem bank, a ze své pozice je mu schopen zajistit schválení úvěru, o němž obviněný předpokládal, že jej bude řádně a včas splácet. S ohledem na spolupráci Bc. M. s bankami byl tento finančně zainteresován na poskytnutí úvěrů, neboť mu za jeho činnost plynuly finanční odměny. Dovolatel rovněž poukazuje na trestní minulost Bc. M., když byl odsouzen také za zločin úvěrového podvodu spáchaného obdobným způsobem, jak je popsán ve výroku o vině soudu prvního stupně (viz trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 7/2009 a 4 T 1/2010). Navíc byl stíhán pro řadu obdobných skutků úvěrového podvodu, aniž by jeho trestní stíhání skončilo odsuzujícím rozsudkem, a to pouze z důvodu neúčelnosti jako v právě posuzované věci, s ohledem na citelnou výši trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti let, který mu již byl pravomocně uložen za přípravu trestného činu vraždy. Svědci z řad zaměstnanců ČSOB a.s. podle obviněného neuvedli konkrétní skutečnosti týkající se přímo jednání s obviněným při uzavírání předmětných úvěrových smluv a všichni vypovídali pouze obecně. Nelze z nich proto usoudit na jakýkoli konkrétní závěr o zavinění obviněného.

Druhý okruh dovolacích námitek obviněný zaměřil do výše stanovené škody, kdy vyjádřil souhlas s postupem odvolacího soudu, který snížil přiznanou výši škody v adhezním řízení z původní částky ve výši 7.300.886,- Kč na 5.185.798,50 Kč, neboť zohlednil částku ve výši 2.116.497,50 Kč, která byla poškozené ČSOB a.s. již pravomocně přiznána směnečným platebním rozkazem ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 54 Sm 105/2007, vydaným Krajským soudem v Hradci Králové, pobočka Pardubice ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 44 Cm 126/2007, takže o něm nelze podle § 44 odst. 3 tr. ř. znovu v adhezním řízení rozhodnout. Odvolací soud však opomněl se blíže zabývat hodnotou zastavených nemovitostí v obci P., okres J. a v T. K. Pokud obviněný uzavřel s poškozenou ČSOB, a.s. úvěrové smlouvy v celkové hodnotě 12.000.000,- Kč, musela poškozená souhlasit s hodnotou zajištění ve formě zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem v téže, ne-li ve vyšší hodnotě jako byla výše úvěrů. V opačném případě by byl poskytnutý úvěr krytý jen částečně, potažmo vůbec. Vzhledem k zažité praxi bank týkající se obligatorního požadavku na zajištění jejich pohledávek, nejčastěji ve formě sjednání smluvního zástavního práva k nemovitosti, považuje dovolatel vyčíslenou hodnotu těchto nemovitostí v celkové výši 4.451.000,- Kč za neadekvátní, jelikož tyto nemovitosti zajišťovaly pohledávku poškozené ve výši 12.000.000,- Kč. Kdyby poškozená považovala hodnotu zástav za nepřiměřenou k poskytnutým finančním prostředkům, jistě by s obviněným úvěrové smlouvy neuzavřela. Pokud se poškozená uchýlila k takovému riskantnímu podnikatelskému jednání, nemůže tato skutečnost nepříznivě dopadnout na obviněného, zvláště když obviněný předložil relevantní znalecký posudek o tržní i účetní hodnotě obou nemovitostí. Obviněný uvedl, že není-li schopen dostát svým smluvním závazkům, nemůže být zbaven svobody podle čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod .

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 9 To 51/2012 a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, v alternativě aby v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl o nevině obviněného ve všech bodech obžaloby a poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a k dovolací argumentaci obviněného uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je podle názoru státního zástupce možný jen v určitém rozsahu i v rámci dovolacího řízení. Jedná se o situace tzv. opomenutých důkazů, užití nezákonných důkazů, případně o existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, pokud jsou zjištění soudů pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.).

Taková situace však podle státního zástupce v dané věci nenastala, tudíž při hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace bude nutné zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci a které jsou popsány především ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich potom zejména soudy vyloučily, že by žádosti o úvěr byly předloženy bance bez vědomí a souhlasu obviněného. Namítal-li obviněný, že nelze dovodit existenci jeho subjektivní stránky v zákonem požadované (tj. úmyslné) podobě, neboť o předložení nepravdivých údajů společnosti ČSOB, a. s. nevěděl, není možné podle názoru státního zástupce k takové argumentaci přihlížet, neboť její podstatou, byť v konečném důsledku v jejím rámci obviněný dovozuje pochybení v hmotně právním posouzení, je tvrzení odlišných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy dříve činné ve věci.

Obdobně k další části námitek dovolatele státní zástupce konstatuje, že pokud soudy dříve činné ve věci řádně zjistily na podkladě znaleckého vyjádření hodnotu nemovitostí, které měly sloužit k zajištění úvěru, není důvodné tento závěr v dovolacím řízení přezkoumávat, a to ani s odkazem na hypotetické úvahy poškozené společnosti ČSOB, a. s. Navíc zde nelze přehlédnout, že poškozená byla významně uvedena v omyl informacemi předloženými obviněným stran hospodářské situace společnosti NEOR veletrhy, interiery, s. r. o., resp. stran dalších zajišťovacích instrumentů zástavních práv k pohledávkám, přičemž soubor takto předložených informací, resp. jejich působení na poškozenou, je nutné vnímat v souhrnu. To podle státního zástupce značí, že poškozené byla obviněným určitým způsobem jednak deklarována solventnost jeho společnosti a současně tvrzena existence (smyšlených) pohledávek, k nimž mělo poškozené vzniknout zástavní právo, což ovlivňovalo (snižovalo) význam nemovitostí poskytnutých jako zástava. Soudy jimi zjištěnou hodnotu zastavených nemovitostí pak podle názoru státního zástupce zcela správně zohlednily jak při stanovení výše způsobené škody, tak i při určení povinnosti k její náhradě. Ke zbývajícímu argumentu obviněného státní zástupce dodal, že obviněný nebyl shledán vinným a odsouzen, popř. zbaven svobody toliko pro svoji neschopnost dostát svým smluvním závazkům, ale zásadně proto, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (když poškozené při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uváděl nepravdivé údaje, aby jí za současného obohacení své společnosti způsobil škodu), tedy pro jednání zcela jiného charakteru.

Hmotně právní posouzení jednání obviněného shledal státní zástupce řádným a učiněným bez vad, takže není možné dovodit existenci uplatněného dovolacího důvodu a podané dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Navrhl je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil navrhované rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 9 To 51/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolatel svou prvou námitku týkající se absentující subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku podpořil argumenty skutkovými, a to že se žalovaného jednání nedopustil, neboť žádná ekonomická data o stavu společnosti NEOR veletrhy, interiery, s. r. o. nefalšoval, nepozměňoval a neměl povědomí o tom, že by tak činil někdo jiný, a pokud došlo k jejich záměrnému pozměňování, poukázal na osoby Bc. J. M. a později J. K.a, kteří disponovali podklady určenými pro banku k poskytnutí úvěrů. Z takto uplatněných námitek obviněného je patrné, že primárně směřují ke zpochybnění skutkových zjištění, jež učinily oba soudy nižších stupňů, a až poté se jimi snaží prokázat nedostatek úmyslného spáchání skutku, když tvrdí, že se jedná nanejvýše o nedbalostní jednání. Těmito argumenty brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Taková námitka je ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jí zabývat. Navíc obviněný takto argumentuje již poněkolikáté, ačkoliv se těmito námitkami vyčerpávajícím způsobem zabýval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 11 13 a soud odvolací na straně 4, 5 a 7 odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním. Není proto třeba znovu rekapitulovat správné závěry soudů obou stupňů a Nejvyšší soud odkazuje na zmíněné pasáže jejich rozsudků.

Zbylá argumentace dovolatele ohledně nesprávného způsobu stanovení výše škody odvolacím soudem je neodůvodněná. Oba soudy shodně uvedly, že cena nemovitostí v obci P., okres J., stanovená znalcem Ing. Horčičkem není cenou obvyklou, nýbrž cenou účetní, a to ve výši 15.884.210,- Kč, jako výsledná cena nemovitostí po zaokrouhlení, resp. 27.655.360,- Kč, jako cena nemovitostí bez opotřebení po zaokrouhlení, (viz č. l. 329 a 330), která neodpovídá jejich tržní hodnotě. Sám soudní znalec Ing. Miloš Horčičko v tomtéž znaleckém posudku stanovil obvyklou cenu těchto nemovitostí ve výši 3 4,5 milionů Kč. Následně byly předmětné nemovitosti oceněny rovněž jako součást konkurzní podstaty za úpadcem NEOR veletrhy, interiery, s. r. o. znalcem Ing. Zdeňkem Šmejkalem, který stanovil jejich obvyklou cenu ve výši 3.884.000,- Kč. Nemovitost v obci T. K. ocenil obvyklou cenou ve výši 1.757.000,- Kč (č. l. 533-535), u níž je však nutno zohlednit přednostní pohledávku JUDr. R. H. ve výši 1.150.000,- Kč, zajištěnou zástavním právem, které bylo zapsáno do katastru nemovitostí jako první v pořadí. Oba soudy posléze přihlédly k částce ve výši 246.704,- Kč, kterou uhradil obviněný na jistinu předmětných úvěrů, a odvolací soud dále k částce ve výši 2.116.497,55 Kč, která byla poškozené Československé obchodní bance, a. s. přiznána na základě směnečného platebního rozkazu ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 54 Sm 105/2007 vydaným Krajským soudem v Hradci Králové, pobočka Pardubice ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 44 Cm 126/2007, který představuje pro poškozenou vykonatelný exekuční titul. Odvolací soud tak správně konstatoval, že o tomto dílčím nároku proto nelze podle § 44 odst. 3 tr. ř. duplicitně rozhodnout v adhezním řízení.

Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. Obviněný v dovolání v podstatě opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně, anebo v odvolacím řízení. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na adresu obou soudů ohledně způsobu stanovení výše škody, a odkazuje tedy na úplné a výstižné odůvodnění předmětných rozhodnutí těchto soudů. Jedná se proto o dovolací námitku zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal dovolání obviněného v první části jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v druhé části obviněný jen opakoval právní námitku uplatněnou v průběhu předchozího řízení, kterou náležitě posoudil již odvolací soud.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. B. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c