4 Tdo 1528/2015
Datum rozhodnutí: 22.12.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoník



4 Tdo 1528/2015-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2015 o dovolání obviněné K. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 67 To 216/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 4/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 2 T 4/2015, byla obviněná K. K. uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že:
v období od 15. 5. 2013 do 23. 5. 2013 vylákala od poškozeného O. T., ve 4 případech finanční částky, a to: 1) dne 15. 5. 2013 částku 1.930 EUR v hodnotě 50.189,65 Kč, kterou od poškozeného převzala v hotovosti v budově Ú. M. č. P. v P., ul. A. S.,
2) dne 21. 5. 2013 částku 3.063 EUR v hodnotě 79.944,30 Kč, kterou od poškozeného převzala v hotovosti v budově Ú. M. č. P. v P., ul. A. S.,
3) dne 23. 5. 2013 částku 11.950 EUR v hodnotě 311.835,25 Kč, kterou od poškozeného převzala v hotovosti v budově Ú. M. č. P. v P., ul. A. S.,
4) dne 23. 5. 2013 částku 7.229 EUR v hodnotě 188.640,75 Kč, kterou jí poškozený zaslal na její bankovní účet vedený u Komerční banky, a.s., když se v jednotlivých smlouvách o půjčce uzavřených s poškozeným zavázala vrátit tyto částky včetně smluveného úroku do 30. 6. 2013, přičemž tvrdila, že všechny půjčky poškozenému včas splatí z finančních prostředků, které jí údajně měli dlužit její rodiče, ačkoliv věděla, že toto její tvrzení není pravdivé, a zároveň s ohledem na své osobní a finanční poměry, zejména vzhledem k celkové výši svých dalších závazků vůči třetím osobám, z nichž některé byly vymáhány již v exekučním řízení, věděla, že poškozenému nebude schopna v dohodnutém termínu půjčené finanční prostředky vrátit, a do současné doby mu je nevrátila ani částečně, a tímto jednáním poškozenému O. T. způsobila škodu v celkové výši 630.609,95 Kč. Za uvedené jednání byla obviněná K. K. odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 6 T 3/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému O. T., škodu ve výši 24.172 EUR.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 2 T 4/2015, podala obviněná K. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 67 To 216/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná K. K. se při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 2 T 4/2015 odsuzuje za tento zločin a za sbíhající se přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 6 T 3/2014 a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 z 27. 1. 2015, sp. zn. 2 T 2/2015 podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen ve výroku o trestu trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 6 T 3/2014 a trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 2 T 2/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 67 To 216/2015, podala následně obviněná K. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že jí poškozený půjčil peníze, ačkoliv vědomě riskoval, že peníze mu vráceny nebudou, přičemž v takovém případě byl dopředu srozuměn s tím, že věc bude řešit trestním oznámením. Poškozený takto jednal z toho důvodu, že peníze obviněné půjčil na lichvářský úrok, přičemž mu v realizaci transakce nijak nevadilo to, že peníze s úrokem měly být vráceny též i ze sociálního příspěvku, který měl být údajně poskytnut na koupi vozidla pro postiženou dceru obviněné. Skutečnost, zda obviněná dostane peníze od rodičů nebo ze sociálního příspěvku poškozený nijak neověřoval, ačkoli ověření těchto skutečností nic nebránilo a jistě by nebylo nijak složité, přičemž vzhledem k půjčené částce a vzhledem k tomu, že obviněnou nijak neznal, bylo toto prověření nutné. Poškozený byl osobou, u které bylo zjištěno, že je vysokoškolsky vzdělaný akademický pracovník s vysokou inteligencí, tedy osoba, která nesporně byla schopna a povinna postupovat s potřebnou opatrností. Obviněná dále uvedla, že soudy byly povinny vzít v úvahu: 1) existenci soukromoprávního vztahu účastníků,
2) povinnost účastníků soukromoprávního vztahu dbát na ochranu svých vztahů, u kterých je nutno požadovat, aby postupovaly obezřetně,
3) zda účastník soukromoprávního vztahu byl schopen postupovat s potřebnou opatrností,
4) že pokud poškozený vstoupí do soukromoprávního vztahu se zjevnou neopatrností, které se mohl sám vyvarovat, pak se musí s důsledky této nejistoty také sám vypořádat a to za použití prostředků soukromého práva, přičemž každý z těchto bodů v dovolání rozebírá. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Rovněž uvedla, že se soudy žádným způsobem nevypořádaly s námitkou obhajoby, že zřejmě nebylo obhájci doručeno rozhodnutí o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání.

Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné K. K.

Dovolatelka namítala neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany) . Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008).

Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu.

Je třeba mít na zřeteli, že u trestného činu podvodu typicky existuje mezi účastníky zároveň i soukromoprávní vztah a tedy nelze pouhou jeho existencí zdůvodňovat aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Trestný čin nepoškozuje pouze konkrétní oběť, ale v jistém morálním smyslu je poškozena vždy celá společnost, jejímž úkolem je pak na spáchané bezpráví adekvátně reagovat. V opačném případě bychom totiž popírali samotný smysl trestního práva.

Obviněná spáchala zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu. Ze shora citované skutkové věty a z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že trestné jednání obviněné spočívalo v tom, že na poškozeném vylákala zapůjčení finanční částky v celkové výši 630.609,95 Kč, uzavřela s ním písemné smlouvy o půjčce, které podepsala (č. l. 22 - 29 spisu) a v nich se zavázala, že zapůjčenou částku vrátí do 30. 6. 2013. Vůči poškozenému však od počátku vystupovala klamavě, neposkytla mu dostatek informací týkajících se její špatné finanční situace, ačkoliv si jí byla bezpochyby vědoma. Ze spisového materiálu totiž vyplývají skutečnosti, uváděné oběma soudy v jejich rozhodnutích, svědčící o četných závazcích obviněné (proti obviněné byla vedena řada exekucí, viz č. l. 120 a násl. spisu). Za tohoto stavu obviněná s poškozeným uzavřela smlouvy o půjčce (zdaleka ne zanedbatelné částky) s tím, že ho seznámila se svými finančními obtížemi souvisejícími údajně s koupí motorového vozidla pro její zdravotně postiženou dceru, avšak současně ho ujišťovala o tom, že půjčenou částku do relativně krátké doby celou vrátí, činila tak s vědomím, že svému slibu nebude moci dostát. Obviněná tak při sjednávání půjčky uvedla poškozeného v omyl, uváděla mu informace, které nebyly zcela v souladu se skutečným stavem, peníze tedy na poškozeném vylákala, ačkoliv musela být srozuměna s tím, že vzhledem ke svým dalším závazkům nebude moci poškozenému dluh v termínu splatnosti vrátit, což se také stalo.

Jak již bylo uvedeno výše, obviněná klamavým jednáním uvedla v omyl poškozeného, přičemž poškozený v příčinné souvislosti s tím učinil majetkovou dispozici (poskytl obviněné půjčku), v jejímž důsledku došlo ke škodě na jeho majetku, resp. k obohacení obviněné, neboť půjčka nebyla ve sjednaném datu splatnosti vrácena, ale ani vrácena být nemohla vzhledem k tíživé finanční situaci obviněné (o které však poškozeného pravdivě neinformovala). Jednáním popsaným ve skutkové větě tak byly nepochybně naplněny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Jednání obviněné nese všechny znaky trestného činu podvodu, a to v kvalifikované skutkové podstatě, lze tedy sotva dospět k závěru, že jeho společenská škodlivost je natolik nízká, aby byl aplikován princip ultima ratio, neboť nešlo o pouhé nesplnění závazků ze soukromoprávních vztahů, ale o škodu způsobenou trestným činem. Námitky obviněné jsou tedy zjevně neopodstatněné. Pro úplnost zbývá dodat, že obviněnou zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 nelze v posuzovaném případě aplikovat, když se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu uvedeným na s. 5 - 6 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 67 To 216/2015.

Obviněná v dovolání rovněž namítala, že se soudy žádným způsobem nevypořádaly s námitkou obhajoby, že zřejmě nebylo obhájci doručeno rozhodnutí o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání, z čehož usuzovala, že došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Nejvyšší soud konstatuje, že v této věci sice měl orgán činný v trestním řízení doručit rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci obviněné dle ustanovení § 62 odst. 1, odst. 2 tr. ř., nicméně toto pochybení nemá žádný vliv na správnost rozhodnutí soudu. Obhájce se s obsahem trestního spisu, a tedy i s usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, seznámil, proto nemohla být práva obviněné nijak dotčena.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná K. K. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné K. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. prosince 2015

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu