4 Tdo 1525/2012
Datum rozhodnutí: 05.02.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1525/2012-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2013 o dovolání obviněného A. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2012 sp. zn. 3 To 207/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 17/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného A. Š. o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný A. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. 3 T 17/2012 uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 29. 11. 2011 v době od 18:40 do 19:45 hod. v O. D. na ul. J. M. v 9. patře nejprve před zavřenými vstupními dveřmi bytu křičel na poškozenou D. Ch., že má 60 sekund na to, aby mu otevřela dveře bytu, jinak je vykopne a ať si ho nepřeje, co s ní udělá a začal hlasitě odpočítávat sekundy, načež poškozená z obavy z uskutečnění výhružky dveře bytu otevřela a obviněný vstoupil dovnitř, kde uchopil dřevěnou polstrovanou židli a s touto silou udeřil o zem, důsledkem čehož se židle rozbila s tím, že poškozené sdělil: to by se s tebou stalo, kdybys mi neotevřela , načež jí poručil, aby mu uvařila kávu a následně při převlékání poškozenou vulgárně napadal a vyčítal jí, že na něj podala trestní oznámení a poté, co si pak v kuchyni bytu zapálil cigaretu, otevřel okno a se slovy: půjdeš sama, nebo ti mám pomoct hrozil poškozené vyhozením z okna, poté z pracovní desky kuchyňské linky vzal nůž s čepelí dlouhou 15,5 cm, který uchopil do své levé ruky a špičku nože přiložil na krk poškozené na levé straně přímo na tepnu s tím, že jestli ho ještě jednou udá na policii, že ji uřeže hlavu a hodí ji za dveře na chodbu a než si pro něj přijdou policisté, tak do té doby její tělo vykuchá, rozšlape a hodí na ně, a že klidně obětuje jejich syna do dětského domova, přičemž v průběhu tohoto opřel ostří nože o hrtan poškozené, následně ustoupil a asi ve vzdálenosti 1 m před poškozenou s nožem v ruce naznačil říznutí do krku, poté nůž odložil a do ruky uchopil vidličku, kterou na vzdálenost asi 10 cm přiložil před levé oko poškozené a pronášel výhružky vypíchnutím obou očí, následně vidličku zapíchl do kuchyňské desky, a poté v obývacím pokoji poškozenou důrazně vyzval, aby si druhý den vzala půjčku 50.000,- Kč na jeho advokáta, čímž tímto svým jednáním způsobil D. Ch. zranění spočívající v drobném poranění kůže v oblasti krku, které si vyžádalo toliko jednorázové ošetření .

Za to mu byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Současně mu bylo podle § 99 odst. 2 psím. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě.

Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 22. 6. 2012 sp. zn. 3 To 207/2012 shora citovaný rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře dvou let a pro jeho výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Obviněný následně podal proti rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o důvod dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uplatněný dovolací důvod obviněný spatřuje v porušení zásady in dubio pro reo . Výpověď poškozené byla podle něj nesprávně vyhodnocena jako věrohodná, když byla její pravdivost odvozena z hrozby křivého obvinění dovolatele a křivé výpovědi. Stejně automaticky nelze hodnotit výpověď obviněného jako nepravdivou s odkazem na možné způsoby realizace obhajoby, kdy obviněný není zákazem křivé výpovědi stíhán. Stejně by mohl argumentovat obviněný, že jej tíží zákaz křivého obvinění, kdy v případě prokázání lživé výpovědi poškozené by bylo možno takto založit její trestní stíhání a v případě neprokázání by toto mohlo vést také ke křivému obvinění dovolatele . Poškozená i obviněný byli ohroženi stejným negativním důsledkem, takže nelze dovodit nepříznivý následek jen pro obviněného. Soud druhého stupně měl tyto okolnosti vyhodnotit ve prospěch obviněného, což neučinil a nesprávně jej shledal vinným.

V další části dovolatel poukazuje na to, že soud druhého stupně se nezabýval námitkou obviněného vyvracející tvrzení poškozené o způsobeném zranění, resp. o faktické nemožnosti mechanismu vzniku oděrky na krku poškozené, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Jednalo se podle názoru obviněného o zásadní námitku, neboť zpochybňuje použití zbraně jako zákonného znaku užité právní kvalifikace a vznik jediného zranění poškozené. Dovolatel zmiňuje dlouhodobý spokojený rodinný život s poškozenou a třemi dětmi. Přestože dvě z těchto dětí byly pro obviněného nevlastní, považovaly jej za svého otce. Poškozená s úmyslem ukončit jejich vztah z důvodu navázání paralelního vztahu vyvíjela na obviněného systematický tlak a neoprávněně bránila vstupu obviněného do společně obývaného bytu. Poškozená nepopsala prožité události důsledně ani v přípravném řízení, což podporuje i skutečnost, že nebyl naplněn zákonný znak užití zbraně.

Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že poškozená nebyla v postavení svědkyně, jelikož v předcházejícím řízení vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním a v této trestní věci využila svého práva odmítnout výpověď proti obviněnému, jako osobě blízké, čímž jednoznačně projevila svůj postoj, a potvrdila tím, že závěr o jejím postavení jako svědkyně byl předčasný. Stíhané jednání obviněného by muselo směřovat proti osobě, která je, resp. může být v konkrétní trestní věci svědkem. V inkriminované době neměl obviněný žádnou povědomost o tomto trestním řízení, neboť ještě nebylo zahájeno, tudíž mohl těžko na kohokoliv v souvislosti s povinností svědka v trestním řízení působit. Opačný názor by vedl k závěru, že proti osobě, vůči které směřuje jednání ve smyslu § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, je potencionálním svědkem.

S ohledem na typologii nyní stíhaného zločinu, jako jednání násilné povahy ve vztahu ke svobodě a svobodnému projevu předmětu útoku a předešlého odsouzení obviněného za trestný čin zanedbání povinné výživy, jako opomenutí plnění platební povinnosti, neměl být při ukládání trestu brán tak zásadní zřetel na předešlé odsouzení obviněného a výkon trestu ve výměře devíti měsíců, a měl být obviněnému v souladu s ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku uložen podmíněný trest odnětí svobody. I přesto, že obviněný totožnou námitku uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, tento se jí nikterak nezabýval, čímž se jeho rozhodnutí stává nepřezkoumatelné.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného uvedla, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání obviněného A. Š. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2012 sp. zn. 3 To 207/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný směřoval převážnou část svých námitek do skutkových zjištěních obou soudů nižších stupňů, s nimiž nesouhlasí. Předkládá svou verzi skutkového děje, kterou opakovaně uplatňoval již v předchozím řízení, a zpochybňuje věrohodnost poškozené. Zdánlivě hmotněprávní námitku týkající se nenaplnění znaku spáchaní zločinu vydírání se zbraní podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku obsahově vymezil poukazem na faktickou nemožnost mechanismu vzniku oděrky na těle poškozené a zpochybněním, zda vůbec nějakou zbraň k zranění poškozené použil. Těmito argumenty brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž napadá výhradně soudy učiněná skutková zjištění, nesouhlasí s provedeným hodnocením důkazů a předkládá alternativní průběh skutkového děje. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí soudů ve skutečnosti namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nedostatečně provedeného dokazování, resp. nesprávným vyhodnocením existujících důkazů. Taková námitka je ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jí zabývat.

Jedinou relevantně uplatněnou hmotně právní námitkou, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tvrzení obviněného o tom, že poškozená nebyla svědkyní ve smyslu § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku.

Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který svědka, znalce nebo tlumočníka v souvislosti s výkonem jejich povinnosti násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, za což bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.

Zákonný znak spáchání tohoto zločinu na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinností zákon nikterak nedefinuje, avšak jeho výkladem se zabývá stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr., které obsahově vymezuje znak trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, jenž je totožný se současnou právní úpravou obsaženou v ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Za svědka ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák (tedy i ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku) je nutno považovat osobu, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (tzv. svědka v materiálním smyslu ), bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (tzv. svědek ve formálním smyslu ), přičemž vyděračské jednání je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajícího z trestního řádu. Smyslem zvýšené trestněprávní ochrany každé osoby, která je svědkem v materiálním smyslu, je především zajistit to, aby v žádném stadiu nebyla vystavena útokům popsaným v § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, pokud by jimi byl ovlivňován (byť budoucí) výkon jejích povinností, které má jako svědek ve formálním řízení konaném před orgánem veřejné moci. Zároveň je třeba prostřednictvím zvýšené ochrany svědků zajistit podmínky pro objektivní rozhodování orgánů veřejné moci, které vycházejí mimo jiné i z různých svědectví osob (k tomu blíže viz č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). Přitom svědkem může být i poškozený jako osoba, proti které byl trestný čin spáchán. Ze skutečnosti, že osoba je ve vztahu k předcházejícímu trestnému činu pachatele svědkem a zároveň poškozeným, nevyplývají žádné odchylky z hlediska podmínek a míry ochrany takového svědka. Je proto bez významu, že vyděračské jednání časově následuje bezprostředně po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel vyděračského jednání usvědčen, a že směřuje právě proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen svědeckou výpovědí této osoby jako poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1007/2012).

Poškozená D. Ch. byla ke dni spáchání žalovaného skutku vyslechnuta v jiném trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 109/2011, pro spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit vůči své družce tedy poškozené D. Ch. Vyděračské jednání obviněného vůči poškozené následovalo až poté, co státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě podala u soudu obžalobu ze dne 14. 10. 2011 sp. zn. 4 ZT 378/2011 (viz č. l. 171-172), v níž navrhla slyšet poškozenou v hlavním líčení, jako svědkyni v souvislosti s okolnostmi, které uvedla v trestním oznámení a v rámci předchozího řízení. Z této skutečnosti je proto zcela zřejmé, že ke dni spáchání zločinu vydírání (29. 11. 2011) byla poškozená svědkyní v materiálním i formálním smyslu v souladu s trestním řádem. Pokud poškozená po podání trestního oznámení a svého vysvětlení před orgánem činným v trestním řízení vzala souhlas s trestním stíháním obviněného A. Š. zpět, neměl tento její úkon žádný vliv na dalším průběhu trestního stíhání obviněného, ani na její postavení svědkyně v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 72 T 109/2011, neboť pro přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, není v souladu s ustanovením § 163 odst. 1 tr. ř. souhlas poškozeného s trestním stíháním vůbec vyžadován.

Soud prvního stupně (potažmo i odvolací soud) proto správně shledal naplnění znaku zločinu vydírání na svědkovi podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku v souvislosti s výkonem jeho povinností v tom, že obviněný nutil poškozenou pohrůžkou násilí a také fyzickým násilím přímo působícím na věc (židli) i na integritu poškozené, aby něco konala (otevřela dveře do bytu) a aby něco opomenula, a to aby opětovně nesvědčila v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 72 T 109/2011. Současně byla obviněným vydírána pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, jež by mělo dozajista své místo, pokud by poškozená činila to, v čem se jí obviněný svými výhrůžkami snažil zabránit opětovně oznámit jeho počínání na policii , jak uvedl nalézací soud na straně 8 svého rozsudku. Uplatněná námitka dovolatele je proto zjevně neopodstatněná.

Obviněný dále pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil i námitku ohledně nesprávného uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozporu s ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Takto uplatněná námitka však není hmotně právního charakteru, neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale pouze se dovolává toho, že mu měl být uložen podmíněný trest odnětí svobody namísto trestu nepodmíněného. Obviněný by sice mohl své dovolání podat taktéž s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. To však obviněný neučinil. Navíc tímto dovolacím důvodem by mohl obviněný napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích. Avšak ani k takovému pochybení v posuzovaném případě nedošlo, neboť obviněnému byl uložen podle zákona přípustný druh trestu a to v rámci trestní sazby, kterou zákon na tento trestný čin stanoví. Odvolací soud pak dokonce obviněnému původně uložený trest zmírnil, a to mj. z důvodu odlišné typologie trestné činnosti, pro kterou byl obviněný v minulosti souzen. Dále je třeba zmínit, že ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku se na posuzovaný případ nevztahuje, neboť dopadá na ukládání trestu odnětí svobody za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, přičemž horní hranice trestní sazby, která hrozila obviněnému podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, byla ve výši osmi let.

Obviněný se tedy svým pojetím dovolání v jeho převážné části ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují, a ve zbývající části bylo jeho dovolání shledáno jako zjevně neopodstatněné. Dovolací soud totiž rovněž zastává názor, že pokud byl v popsaném skutku spáchaném obviněným soudy spatřován trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku a obviněnému za to byl uložen výše uvedený nepodmíněný trest odnětí svobody, jedná se o rozhodnutí, které je v souladu se zákonem.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. Š. podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c