4 Tdo 1523/2010
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1,2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 1523/2010-I-37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
16. února 2011 o dovolání obviněného I. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 5 To 345/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 191/2008, t a k t o :


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 5 To 345/2010 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 1 T 191/2008.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Karviné p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :


Obviněný I. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 1 T 191/2008 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 3. 6. 2007 v době kolem 14. 00 hodin v B. S., okres K., u vodní nádrže zvané G., v průběhu prezentační akce speleologického sdružení O., kdy byla laické veřejnosti zdarma umožněna u příležitosti oslav dětského dne jízda po laně nad hladinou vodní nádrže za využití speleologické a horolezecké výstroje kladky a sedáku, kde se jako osoba odborně znalá podílel u horní stanice traverzu na zajištění průběhu předmětné akce formou vysvětlování techniky jízdy, kontrolováním správnosti použití vybavení a pokyny k jízdě, neprovedl u O. D., který v předchozí době jízdu na nosném laně neabsolvoval a nebyl znalý způsobu použití speleologické techniky, náležitou kontrolu správného nasazení a zajištění všech součástí sedáku a připevněné kladky, zejména zajištění karabin spojujících jednotlivé součásti, umožnil O. D. samostatné vystoupání po žebříku k lanu, upnutí kladky na lano, dal mu pokyny k technice jízdy, správnost poloh všech součástí nezkontroloval osobně, ale pouze pohledem ze země, přičemž O. D. při rozjezdu vlivem rozpojení karabiny upevněné na sedacím úvazku a v důsledku nepoužití druhého nezávislého zajišťování, upadl z výšky nejméně 1, 5 m na hliněné podloží, přičemž v důsledku pádu na bederní oblast zad došlo k jeho poranění v podobě zlomeniny 1. bederního obratle a pohmoždění oblasti bederní páteře, které si vyžádalo lékařské ošetření, hospitalizaci od 5. 6. 2007 do 10. 6. 2007 a nutnost pohybovat se pouze s připevněným korzetem po dobu nejméně 4 měsíců, jakož i dobu léčení do 2. 2. 2008

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněný je povinen nahradit poškozenému O. D. škodu ve výši 114 846,- Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 23 036,- Kč.

Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který je usnesením ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 5 To 345/2010, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 5 To 345/2010 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V odůvodnění svého podání obviněný uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že odvolací soud potvrdil názor nalézacího soudu o jeho zavinění, ač tomu neodpovídají výsledky dokazování, resp. skutkových zjištění, ze kterých naopak vyplývá, že skutek není trestným činem. Nebyla totiž prokázána existence jakékoliv zákonné či jinak právně relevantní povinnosti, kterou měl obviněný porušit. Uvedené nesprávné právní posouzení pak našlo odezvu v uloženém trestu, který je nespravedlivý.

Odvolací soud v krátkém odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil naprostý souhlas se závěrem nalézacího soudu, který měl údajně správně dovodit, že obviněný neprovedením náležité kontroly zavinil pád poškozeného, k němuž došlo po ujetí krátké vzdálenosti v důsledku rozpojení úvazku na laně. Tento soud přitom ve svém rozhodování vůbec nevzal v úvahu odvolací námitky obviněného a ani návrhy na provedení dokazování, když svým rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Svým postupem porušil právo obviněného na spravedlivý proces.

Pokud jde o potvrzení nároku na náhradu škody, zde jde o nesprávné hmotně právní posouzení proto, že bylo ignorováno ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák., podle kterého způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně.

Pokud se pak odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu, lze pochybení nalézacího soudu vztáhnout i na soud odvolací.

Oba soudy podle dovolatele konstatovaly, že obviněný neprovedl u poškozeného D. náležitou kontrolu správnosti nasazení všech součástí sedáku a připevněné kladky. Soud byl povinen bez pochyby také uvést, z čeho obviněnému tato povinnost vyplývala, a to zejména v situaci, kdy organizátorem akce nebyl nikdo určen na konkrétní stanoviště a nikomu nebyly určeny konkrétní úkoly a ani odpovědnost. Existenci takové povinnosti není možno dovodit ani ze žádného platného obecně závazného předpisu, zejména vezme-li se v úvahu stanovisko znalce Ing. Kouteckého. Ten totiž uvedl, které normy a předpisy platí pouze pro pracovněprávní a komerční vztahy, a nikoliv pro sportovně rekreační akce. Místo samé pak bylo viditelně označeno tabulí s upozorněním, že traverz je provozován na vlastní nebezpečí.

Podle dovolatele je z právního hlediska nutno jednoznačně odmítnout dovozování odpovědnosti z porušení návodu k používání OOP, protože tento návod není jednoznačně obecně závazného charakteru a pramenem práva a je ve své podstatě pouze preventivním opatřením výrobce, ve snaze se vyvinit z případné možné škody. Navíc je zřejmé, že pokud by užívání těchto výstrojních součástek bylo natolik rizikové, zdraví a životu nebezpečné, nemohly by být volně v prodeji. Ve skutečnosti však není prodej a nákup těchto součástek omezen ani věkem.

Jediným momentem v celém dokazování, kde se hovoří o tom, že obviněný měl kontrolovat i to, zda sedák dobře drží, je výpověď svědka F., přičemž jeho konstatování je nutno brát jako účelové a nepravdivé. Byl to totiž právě on, kdo poškozenému nasazoval sedák, a tudíž bylo především jeho povinností také zkontrolovat, zda je sedák dobře nasazen, a to včetně karabiny, která spojovala sedák s popruhem. Jmenovaný svědek si pak byl dobře vědom, že právě tento spoj vyvolal pád a bylo tak bez pochyby jeho zájmem odvést pozornost od své nedostatečné práce.

Pokud jde o tu část popisu skutku, kde obviněný umožnil poškozenému samostatné vystoupání na žebřík a upnutí kladky na lano, tato část skutku není popisem naplnění objektivní ani subjektivní stránky žalovaného trestného činu, neboť není v příčinné souvislosti s pádem. Obviněný v této souvislosti žádnou povinnost neporušil, protože nebylo v jeho možnostech zajistit napojení kladky na lano jiným způsobem, neboť to neumožňovala nosnost žebříku.

Nelze také souhlasit se závěry soudů o nevěrohodnosti výpovědi obviněného, pokud je tato odvozena ze skutečnosti, že obviněný popisoval rozdílně způsoby kontroly jednotlivých uživatelů traverzu. To proto, že je zcela irelevantní, pokud popisoval postup při kontrole rozdílně. Naopak tento moment jednoznačně potvrzuje nejdůležitější skutečnost, že obviněný neměl pořadatelem akce určené povinnosti a ty mu pak nevyplývaly ani z obecně závazných právních předpisů. Logicky pak obviněný prováděl tu činnost, která vyplynula z jeho přítomnosti na horním konci traverzu u nasedání na lano.

Obviněný věděl z podmínek užití traverzu i z osobní zkušenosti, že by měl zkontrolovat řádné nasazení kladky na lano a zejména ono cvaknutí, které signalizovalo nasazení kladky na lano i její zajištění. Pokud obviněný tuto kontrolu prováděl někdy ze žebříku a někdy ze země, nebylo to důsledkem porušení povinnosti, což konstatují soudy, ale důsledkem toho, zda na traverz nastupovalo dítě, u něhož nebyla jistota, že kladku na lano řádně nasadí a zajistí, a proto bylo třeba dítěti na místě samém pomoci a poté před jeho jízdou ještě vše zkontrolovat, nebo dospělá osoba, která tento jednoduchý úkon zvládla sama. Navíc u dospělé osoby bylo možné kontrolu správnosti nasazení kladky a zejména její správné zajištění spolehlivě provést i ze země, neboť zapadnutí pojistky vydávalo charakteristický zvuk a bylo zřetelně slyšitelné i ze vzdálenosti několika metrů.

Rovněž zcela nepochopitelně v tomto směru vyhodnotily soudy výpověď svědka J. Z. Místo toho, aby soudy tuto výpověď hodnotily ve prospěch obviněného, jako jednoznačný důkaz o tom, že při naprosté absenci jakéhokoli pověření obviněný instruoval z vlastní iniciativy účastníky pouze o tom, že mají při jízdě zvednout nohy a přímou pomoc při nasazování kladky poskytoval jen dětem, protože dospělým ani pomoci objektivně nemohl z důvodu nízké nosnosti žebříku, posuzovaly soudy tuto výpověď v neprospěch obviněného. Podle výpovědi tohoto svědka instruktáž o způsobu a bezpečnosti jízdy dostali všichni uživatelé.

Důvodné pochybnosti o správnosti závěru o vině obviněného pak vyvolává i skutečnost, že pád nastal v souvislosti s rozpojením karabiny, která spojovala sedací navazovací úvazek ( sedačku ) se spojovacím popruhem ROCCA ( popruh ), a nikoli v souvislosti s rozpojením karabiny WERTIGO WL, která spojovala popruh s kladkou TRAC. Nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval povinnost obviněného kontrolovat správnost nasazení sedačky a její správné propojení s popruhem, přičemž tuto povinnost nelze dovodit ani z přítomnosti obviněného na místě nástupu na traverz.

Došlo-li k pádu v důsledku selhání propojení sedačky s popruhem a z provedeného dokazování vyplývá, že k jeho nasazování (oblékání na zájemce o svezení) docházelo na jiném pracovišti, pak je třeba dovozovat odpovědnost za nesprávné nasazení resp. nedostatečné zajištění spojovací karabiny u těch účastníků pořadatelského servisu, kteří toto přímo prováděli a nikoli u obviněného, kterému povinnost takové kontroly z ničeho nevyplývala a ani ji nebylo možno z ničeho dovodit. Prezentovanou logikou uvedeného rozhodnutí je pak možno dovodit i odpovědnost obviněného za nepoužití druhého nezávislého zajišťovacího lana, což v zásadě vyplývá ze skutkové věty, i za použití nevhodné karabiny se šroubovou manuálně ovládanou pojistkou, když správně měla být použita karabina s automatickou samouzavírací pojistkou.

Mezi pochybení nalézacího a odvolacího soudu dovolatel řadí i skutečnost, že se soudy při svém rozhodování nevypořádaly se skutečností, že místo provozování traverzu bylo opatřeno tabulí s výstrahou, že jízdu lze absolvovat pouze na svou vlastní odpovědnost, jak to vyplynulo z výpovědi svědka W. Navíc bylo z výpovědi tohoto svědka zjištěno, že uživatelé traverzu měli možnost kdykoli požádat kohokoli z pořadatelů o radu či pomoc.


Poškozený je příslušníkem městské policie, což obviněný i organizátoři akce věděli, a tudíž osobou, u které lze důvodně předpokládat respektování pokynů organizátorů.

V neposlední řadě ani rozhodnutí soudů ve věci náhrady škody neodpovídá výsledkům dokazování ani platnému právnímu řádu. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku připouští možnost, že primární příčinou pádu a následného vzniku zranění poškozeného je nepoužití druhého nezávislého jištění. Za tuto skutečnost nemůže obviněný nést odpovědnost. Přesto byla celá náhrada škody přisouzena k zaplacení obviněnému. S tím obviněný nesouhlasil a zdůraznil, že na zranění poškozeného nenese odpovědnost, a i kdyby čistě teoreticky nesl nějaký díl spoluodpovědnosti na vzniklém následku, potom této míře spoluodpovědnosti nemůže odpovídat rozhodnutí o plné náhradě škody. Za příčinu zranění poškozeného bylo též označeno také rozhodnutí používat karabinu se šroubovitou pojistkou, za což obviněný podle svého názoru rovněž nenese žádnou odpovědnost. Kromě toho je podle obviněného nepochybné, že podstatnou míru odpovědnosti za pád a za vznik zranění je nutno přičíst také samotnému poškozenému.

K zásadním pochybením pak došlo, pokud jde o znalecké posudky. Již na počátku řízení byli policií přibráni dva znalci, kterým byl poskytnut vyšetřovací spis, avšak tito znalci nebyli poučeni o irelevantnosti obsahu protokolů o podaném vysvětlení, jak to vyžaduje platná judikatura. Tento nedostatek nebyl odstraněn ani u hlavního líčení, kde byli oba znalci vyslechnuti. Soudy se rovněž nijak nevypořádaly se skutečností, že ve věci vystupují dva znalci, přestože k tomu nebyl žádný zákonný důvod. Ve věci byl jako první přibrán Ing. Bohuslav Koutecký, přičemž tento znalec posudek řádně podal a v dalším průběhu trestního stíhání nedošlo k žádným změnám jeho statutu jako znalce. Proto nebyl důvod, aby byl vyžádán nový znalecký posudek, jenž odpovídal na prakticky stejné otázky. Navíc se žádný ze soudů nevypořádal s námitkami obhajoby i svědka W., že znalec Ing. Emil Rucký, jako znalec v oboru bezpečnosti práce, není kvalifikován pro podání znaleckého posudku v této věci.

Fatálního pochybení se podle dovolatele dopustil nalézací soud tím, že v situaci, kdy se závěry posudků obou takto přibraných znalců rozcházely v otázce, zda je možno předpisy z oblasti bezpečnosti práce aplikovat na sportovně zábavnou akci, nepřibral k posouzení znalecký ústav, a to ani přesto, že se uvedený rozpor nepodařilo odstranit ani výslechem obou znalců. Pokud pak soudy nepřibraly znalecký ústav, bylo na místě vyjít ze závěru znalce Ing. Kouteckého, který je pro obviněného příznivější.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil exekuci, kterou na návrh poškozeného proti němu nařídil Okresní soud v Karviné. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 5 To 345/2010 i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 1 T 191/2008, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu. Poté navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to jiným samosoudcem. Dále se obviněný domáhal rozhodnutí, aby i před Krajským soudem v Ostravě o věci rozhodoval soud v jiném složení senátu, neboť pochybení, jehož se stávající senát dopustil, podstatně narušilo víru obviněného v nezávislé a spravedlivé rozhodování.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.

Podle státního zástupce lze konstatovat, že námitky vyjádřené v dovolání do určité míry odpovídají podstatě uplatněného důvodu dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není ovšem možno akceptovat výhradu obviněného, že závěry soudu o zavinění trestného činu neodpovídají výsledkům dokazování. Na subjektivní stránku při absenci doznání obviněného lze usuzovat pouze ze stránky objektivní, která je vyjádřena ve skutkové větě výroku rozsudku. Z její formulace pak zřetelně plyne, že obviněný škodlivý následek skutečně zavinil. Dovolatel tudíž nepřímo napadá správnost skutkových zjištění soudu, což nelze mít za námitku proti právnímu posouzení skutku.

Bez významu je též výhrada obviněného, že nebyla prokázána existence povinnosti, kterou měl porušit. Ustanovení § 224 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným, neobsahuje znak porušení zvláštní povinnosti (na rozdíl od ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák.), postačuje tudíž i nesplnění obecné povinnosti občana předcházet hrozícím škodám ve smyslu § 415 obč. zák. Toto porušení práva na straně obviněného bylo shledáno nepochybně správně. Pokud namítá, že organizátor akce nikoho neurčil na konkrétní stanoviště a nikomu neurčil konkrétní úkoly ani odpovědnost, je to jednak v rozporu se skutkovými zjištěními soudu a jednak i se skutečností, že bez ohledu na způsob, jakým byla vymezena pozice obviněného v rámci provozování sjezdu po laně přes hladinu vodní nádrže, fakticky vykonával činnost, jejíž podstata je popsána ve skutkové větě rozsudku, a tudíž nese za své jednání i odpovědnost, zejména pokud zde nebyl nikdo jiný, kdo by byl určen ke stejné činnosti a tuto činnost fakticky vykonával. Na tom ničeho nemění ani námitka dovolatele, že sedací úvazek zájemcům o atrakci upevňoval svědek F. Tato námitka opět míří proti skutkovým zjištěním soudů, respektive proti způsobu hodnocení tohoto důkazu soudem a nemůže vyloučit odpovědnost obviněného, jenž se měl přesvědčit o kompletním zajištění celého postroje včetně všech spojů ještě před tím, než připustil, aby se zájemce na laně rozjel. Tyto námitky dovolatele tudíž nelze označit za důvodné.

Jinak je tomu podle státního zástupce u výhrady, kterou obviněný vznesl proti rozhodnutí o náhradě škody, jež je rovněž nutno mít za aplikaci hmotného práva ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nalézací soud se otázkami odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku prakticky nezabýval a vycházel a priori z pravidla obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Ovšem již v následujícím ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. je popsána zcela protikladná varianta odpovědnosti za škodu, pokud byla způsobena fyzickou či právnickou osobou při její činnosti těmi, které k této činnosti provozovatel použil. V takovém případě nastupuje objektivní odpovědnost provozovatele činnosti, nikoli konkrétní osoby, která tuto činnost za provozovatele prováděla. Stranou pozornosti soudů zůstaly i další v úvahu připadající zvláštní případy odpovědnosti za škodu ve smyslu např. § 420a, § 421a, nebo § 427 odst. 1 obč. zák.

Soud druhého stupně připustil, že k určitému spoluzavinění újmy na zdraví poškozeného došlo i ze strany organizátora akce (viz str. 4 napadeného usnesení). Tento závěr se ovšem nijak neprojevil na meritorním rozhodnutí soudu, neboť výrok, jímž byla výlučně obviněnému B. uložena povinnost k náhradě škody v celkové částce 137 882,- Kč, zůstal rozhodnutím soudu druhého stupně nezměněn. Vzhledem k uvedeným nejasnostem, které ohledně odpovědnosti za náhradu škody přetrvávají, se tento výrok jeví jako předčasný a nelze jej mít za nepochybný. Proto je podle státního zástupce třeba označit za důvodný i návrh poškozeného, aby vzhledem k nařízené exekuci vedené na náhradu škody, která výrazně ohrožuje obviněného i jeho rodinu, byl přerušen výkon rozhodnutí v této věci.

Státní zástupce své vyjádření uzavřel s tím, že výhrady uplatněné dovolatelem jsou zčásti důvodné, a to pokud jde o výrok o náhradě škody, když v ostatních směrech napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc znovu projednat a rozhodnout, přičemž v úvahu připadá i rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., pokud jde o výrok o náhradě škody.

Podle státního zástupce návrh dovolatele, aby bylo nařízeno projednání věci v jiném senátu, neboť nemá víru v nezávislé a spravedlivé rozhodování toho senátu, který již v jeho věci působil, není důvodný. Samotná víra obviněného ve spravedlivost či nespravedlivost rozhodnutí není dostatečným důvodem ke změně v složení senátu, nebyl-li zjištěn objektivní závažný důvod k takovému postupu, jímž se obviněný de facto odnímá svému zákonnému soudci.

Státní zástupce též vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům .

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 5 To 345/2010 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí nejprve posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí ( tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným, či v jeho prospěch jiným dovolatelem, v rámci tohoto dovolacího důvodu musí být uplatněno tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).

V této souvislosti je nutno upozornit, že konkrétními skutkovými námitkami, že poškozený na kontrolu obviněného nepočkal a rozjel se, že sedací úvazek byl poškozenému nasazen jinou osobou, jenž měla vše zkontrolovat, a že se ve skutečnosti rozpojila jiná karabina než ta označená v rozhodnutí soudu, problematikou aprobace znalců a hodnocením jejich znaleckých posudků, svědeckých výpovědí i potřebou opatřit revizní znalecký posudek, se Nejvyšší soud vzhledem k charakteru dovolacího řízení nemohl zabývat, a pokud by bylo dovolání podáno pouze z těchto důvodů, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než připouští ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Uplatněnými námitkami obviněného, jenž naplnily dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však byla tvrzení, že skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, není vůbec trestným činem a obviněný jej nezavinil. Dále pak, že neexistuje právní povinnost, kterou měl obviněný porušit, a návody na používání osobních ochranných pomůcek nejsou prameny práva. Kromě toho před místem nástupu na traverz bylo umístěno viditelné označení, že traverz je provozován na vlastní nebezpečí. Taktéž není podle obviněného jasné, zda se na jízdu po laně provozovanou v rámci propagační akce speleologického sdružení, vztahují předpisy o bezpečnosti práce. Tyto okolnosti pak podle názoru obviněného vylučují jeho trestně právní odpovědnost za skutek, jímž byl uznán vinným.

Podle § 224 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle § 420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Ze skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Karviné v podstatě vyplývá, že v průběhu prezentační akce speleologického sdružení O., kde byla veřejnosti umožněna jízda po laně za použití kladky a sedáku, se obviněný jako osoba odborně znalá podílel u horní stanice traverzu na zajištění akce vysvětlováním techniky jízdy, kontrolou správnosti použití vybavení a dáváním pokynů k jízdě a u poškozeného D. neprovedl náležitou kontrolu nasazení a zajištění všech součástí sedáku a připevněné kladky, a to zejména kontrolu zajištění spojovacích karabin, umožnil poškozenému samostatně vystoupat po žebříku k lanu a upnutí kladky na lano , správnost poloh všech součástí nezkontroloval osobně, ale pouze pohledem ze země a poškozený při rozjezdu vlivem rozpojení karabiny na sedacím úvazku a v důsledku nepoužití nezávislého zajišťování upadl z výšky nejméně 1, 5 m na hliněné podloží a utrpěl poranění .

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně pak rovněž vyplynulo, že předmětného dne 3. 6. 2007 pořádalo speleologické sdružení, a to občanské sdružení O., prezentační akci, na jejímž zajištění a organizaci obviněný dobrovolně vypomáhal. Zájmová činnost v podobě sjíždění po nosném laně za použití sedacího úvazku a kladky je činností ve výškách a nad volnými hloubkami, která je vždy ohrožena rizikem volného nezachyceného pádu. Pro eliminaci uvedeného rizika jsou určeny ochranné prostředky proti pádu, kterými jsou sedací úvazek, kladka a další součásti horolezecké výstroje, které použil poškozený. Návody k použití ochranných prostředků využívaných na předmětné prezentační speleologické akci obsahují upozornění, že výrobek může používat pouze odborně vycvičená a kompetentní osoba nebo osoba pod trvalým přímým dohledem takové osoby. Pořadatel prezentační akce občanské sdružení O. zajistilo k zajištění kontroly správného nasazení a zajištění všech součástí sedáku a připevnění kladky včetně karabin obviněného, jako osobu odborně vyškolenou, byť tato nebyla členem speleologického sdružení. Nutnost kontrolovat prvky výstroje před jízdou na laně musela být obviněnému známá z návodů na používání jednotlivých součástí horolezecké výstroje.

Pokud pak obviněný řádně nezkontroloval, zda je karabina se šroubovou pojistkou řádně zašroubovaná, z nedbalosti porušil svou povinnost, neboť s ohledem na své poměry a odborné vyškolení si musel být vědom, že činnost, kterou poškozený vykonával, je spojená s rizikem pádu.

Kromě toho bylo v soudním řízení zjištěno, že prioritním bezpečnostním pravidlem pro přemosťovací jízdu na nosném laně je nutnost použití druhého nezávislého lana, jako nezávislého jištění. V případě předmětného zařízení však nebylo toto druhé zajišťovací lano vůbec použito. Tuto skutečnost však není podle nalézacího soudu možné přičítat k tíži obviněného, neboť použitá horolezecká výstroj byla majetkem speleologického sdružení, které mělo nezávislé zajišťování zabezpečit. Ovšem pokud by obviněný řádně zkontroloval zajištění všech součástí sedáku a kladky, zjistil by, že karabina se šroubovou pojistkou není řádně zašroubována. Pokud by však tato karabina byla dobře zašroubována a zkontrolována, s největší pravděpodobností by nedošlo k vypnutí kladky ze sedacího úvazku. Proto je mezi opomenutím obviněného spočívajícím v nedostatečné kontrole správného nasazení a zajištění použitého ochranného prostředku v podobě kladky včetně karabin i spojovacího popruhu a následným pádem se vznikem zranění příčinná souvislost.

Z těchto skutečností dovodil Okresní soud v Karviné trestní odpovědnost obviněného podle ustanovení § 224 odst. 1 tr. zák.

Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že je pravdou, že jednou z příčin pádu je skutečnost, že nebylo použito druhé nezávislé jištění, které výrazně snižuje pravděpodobnost pádu, nicméně k pádu došlo, protože se rozpojila karabina na sedáku, kterou měl obviněný zkontrolovat.

Pokud jde o výrok o náhradě škody, ten nalézací soud odůvodnil tím, že poškozenému vznikla ztráta na výdělku a má nárok na bolestné. Další částku je pak podle soudu obviněný povinen uhradit příslušné zdravotní pojišťovně, která vynaložila prostředky na léčení poškozeného. Takto nalézací soud postupoval podle svého vyjádření proto, že je dána příčinná souvislosti mezi jednáním obviněného a škodou.

Odvolací soud k předmětné problematice náhrady škody podotkl, že ve výroku o náhradě škody tak, jak ho učinil soud prvního stupně, neshledal pochybení. I když určitý díl viny nesla i pořadatelská organizace, nikdo z této organizace nebyl trestně stíhán, a proto obviněný odpovídá za celou vzniklou škodu jako spolupachatel, a byl tudíž zavázán k náhradě celé způsobené škody, o jejíž výši nejsou pochybnosti.

Nejvyšší soud považoval za nutné nejprve poukázat na právní konotace provozování atrakcí pro veřejnost, v jejichž rámci dochází k využívání technických zařízení používaných v jiných oblastech často značně nebezpečné lidské činnosti.

Jestliže byla pořádána speleologickým sdružením akce pro širokou veřejnost v rámci oslav dne dětí s ukázkami speleologické techniky, bylo třeba na jednotlivé ukázky speleologické techniky, pokud se nabízely k vyzkoušení veřejnosti, pohlížet jako na atrakce sloužící k pobavení veřejnosti. V projednávaném případě bylo za účelem pobavení laické veřejnosti instalováno nad vodní hladinou mezi stromy lano, na němž se převážely osoby z jednoho břehu na druhý, a to pomocí kladky, sedacího úvazku, propojovacího popruhu a spojovacích karabin tzv. traverz. Toto technické zařízení, které zde sloužilo bezesporu jako atrakce, instalovalo podle skutkových zjištění občanské sdružení O., které je také v rámci prezentační akce své činnosti provozovalo, přičemž na zabezpečení jeho provozu se podílel rovněž obviněný.

Na otázky odpovědnosti a bezpečnosti spojené s provozováním zařízení speleologické techniky jako atrakce se podle českého právního řádu vztahuje pouze ustanovení § 415 obč. zák., upravující všeobecnou prevenční povinnost jako způsob předcházení hrozícím škodám.

Pokud pak jde o předpisy vztahující se k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, resp. při činnosti ve výškách, a to zákoník práce č. 262/2006 Sb., zákon č. 309/2006 Sb. o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a na základě výslovného odkazu v ustanovení § 23 tohoto zákona i nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, ty se na právní vztahy vznikající v souvislosti s provozováním předmětné atrakce výslovně nevztahují, neboť směřují k úpravě práv a povinností v souvislosti s výkonem závislé práce.

To však podle Nejvyššího soudu v žádném případě neznamená, že by při provozování takové atrakce, jako v projednávaném případě, bylo možno bez právních důsledků rezignovat na bazální pravidla bezpečnosti, která vyplývají z výkladu ustanovení § 415 obč. zák., jenž sice nejsou tak pregnantně specifikována, jako v pracovně právní oblasti, nicméně pro rozumně uvažujícího jedince dbalého právního principu neminem ledere zjevně odvoditelná.

Podle Nejvyššího soudu tedy lze konstatovat, že i když pro provozování nebezpečných a riskantních činností často existují speciální právní nebo technické normy, nemusí tomu tak být vždy; z pouhé absence speciální právní (nebo podobné) úpravy však nelze dovozovat, že ten, kdo takovou nebezpečnou a riskantní činnost, jako je provozování zařízení pro pohyb ve výšce, podniká, nenese za ni žádnou odpovědnost. Právní teorie a ustálená judikatura tedy uznávají i generální (právem speciálně neupravené) povinnosti, jejichž porušením vzniká právní odpovědnost, včetně odpovědnosti trestněprávní. Nejjednodušší pravidlo, jehož porušením taková odpovědnost nastupuje, přikazuje zdržet se veškerých takových činností, u nichž nelze vyloučit navození nebezpečných situací a vznik škodlivých následků (povinnost zdržet se nebezpečných jednání). Pokud je již nezbytné určité riskantní a nebezpečné činnosti vykonávat, protože se tím sleduje nějaký všeobecně akceptovatelný přínos, potom spočívá povinnost náležité pečlivosti v tom, aby při jejich výkonu byla dodržována potřebná obezřelost a aby byla přijata kontrolní opatření, umožňující vyhnout se nebezpečí nebo ho udržet v rozumných hranicích. Nemá-li někdo potřebné informace, schopnosti nebo dovednosti k výkonu nebezpečných činností, je povinen si takové informace, schopnosti nebo dovednosti předem obstarat (povinnost nechat se poučit); neučiní-li tak, musí se výkonu nebezpečných činností zdržet. (Srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/02).

Pokud pak jde o vymezení povinností jednotlivých osob působících jako obsluha, popř. instruktor u atrakce zařízení speleologické techniky, ani zde právní řád kromě široké obecné prevenční povinnosti, žádné konkrétní povinnosti nestanoví. Tyto povinnosti mohou vyplynout ze smlouvy, resp. i ústní dohody uzavřené mezi organizátorem, resp. provozovatelem atrakce a obsluhující osobou, resp. instruktorem. V daném případě tedy mezi obviněným a speleologickým sdružením. Při absenci takové dohody je pak třeba, aby osoba působící jako obsluha, resp. instruktor vykonala vše, co lze od rozumně uvažujícího člověka vzhledem k jeho zkušenostem očekávat. Pokud se navíc jedná o odborně vyškolenou osobu, kterou obviněný jako absolvent školení a přezkoušení k provádění výškových prací pomocí speleologické techniky podle svého tvrzení u hlavního líčení byl, je míra těchto požadavků samozřejmě vyšší.

Hranice okolností, které pachatel může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel každý předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností, vyplývajících z určité životní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů, jež pachatel vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění (§ 5 tr. zák.) to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti, vyplývající z obecných pravidel bezpečného chování, zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel schopen vynaložit v konkrétním případě. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.

Je-li aplikováno výše uvedené obecné konstatování na projednávaný případ provozování tzv. traverzu, jako veřejnosti volně přístupné atrakce, lze dospět k závěru, že ten, kdo tzv. traverz nainstaloval a zpřístupnil veřejnosti včetně dětí, byl povinen na základě obecné prevenční povinnosti učinit vše, aby takové zařízení provozované ve výšce bylo bezpečné životu a zdraví. Vzhledem k charakteru nainstalovaného technického zařízení a jeho zpřístupnění veřejnosti bylo nutno předvídat i vznik možné poruchy , popř. poškození tzv. traverzu, ( přičemž takový poruchový jev je i podle laického obecného povědomí poměrně pravděpodobný, a to na základě prosté úvahy typu, co se stane se zavěšeným člověkem, jehož tělo není ve výšce ničím chráněno, pokud některá součást tzv. traverzu selže ve své funkci, ) a pro tento případ myslet i na zajištění bezpečnosti zavěšeného účastníka traverzu, a to prostřednictvím nezávislého zajišťovacího lana. Uvedené riziko pádu z výšky i naznačený způsob jištění osob na traverzu musel být speleologickému sdružení, jako odborníkům na danou oblast činnosti, obecně známý, nehledě na to, že na něj výslovně upozorňoval i návod použitého technického zařízení na č. l. 109 a násl. spisu. O obecné znalosti a používání tohoto bezpečnostního principu jištění nezávislým lanem pak podle Nejvyššího soudu vypovídá i fakt, že tento způsob jištění osob ve výškách znají i předpisy o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jmenovitě nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky.

Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně beze vší pochybnosti vyplynulo, že provozovaný předmětný traverz byl na místo nehody instalován občanským sdružením O. a nebyl pro zajištění bezpečnosti přepravované veřejnosti vybaven nezávislým jistícím lanem, které by v případě statisticky možné a naprosto předvídatelné (byť lidským pochybením způsobené) poruchy v propojeném systému sedacího úvazku, popruhu, spojovacích ok karabin a kladky zabránilo nekontrolovatelnému a nezachycenému pádu těla pasažéra z výšky. Za toto podle názoru Nejvyššího soudu hrubé pochybení při zajištění bezpečnosti přepravovaných osob bezesporu někdo odpovídá, i když podle obsahu spisového materiálu nebyla doposud taková osoba vůbec zjišťována, (tzv. neznámý pachatel).

Pokud pak jde o posouzení toho, k čemu byl obviněný jako obsluha nástupu na traverz vlastně povinen, z obsahu skutkových zjištění nevyplývá, že by byla mezi ním a pořadatelským občanským sdružením uzavřena dohoda konkrétního obsahu o tom, co je jeho konkrétními povinnostmi. Proto byl obviněný povinen respektovat ustanovení § 415 obč. zák. o předcházení hrozícím škodám a jako osoba odborně vyškolená měl učinit vše, co ve svém postavení ve vztahu k pasažérovi traverzu učinit mohl, aby bylo minimalizováno hrozící nebezpečí, popř. alespoň udrženo v rozumných hranicích. (Pokud jde o postavení obviněného ve vztahu k pořadateli, nebylo zjevně jeho povinností instalovat jistící lano a použít vhodné karabiny, protože to bylo povinností pořadatele akce.) Jako osobě odborně znalé ale obviněnému musela být známa bezpečnostní doporučení pravidelně obsažená v návodech na používání osobních ochranných pomůcek takového typu, a proto musel vědět, že tyto pomůcky se doporučuje používat pouze odborně vyškoleným osobám nebo osobám pod trvalým přímým dohledem takové osoby, viz str. 6 rozsudku nalézacího soudu. Je sice pravdou, že takové návody nejsou obecně závazným právním předpisem, nicméně jejich obsah a doporučení v nich obsažená mají význam z hlediska posouzení dodržení právní povinnosti potřebné obezřetnosti při předcházení škodám, jak o ní hovoří ustanovení § 415 obč. zák., pokud ke škodě dojde v souvislosti s použitím těchto pomůcek. Proto je z právního hlediska možné vytýkat obviněnému absenci důkladné kontroly připevnění poškozeného, jako osoby odborně nevyškolené na lano. Neobstojí tedy námitka obviněného, že neexistuje žádný konkrétní právní titul (právní norma, smlouva, nebo předchozí nebezpečné jednání), které by ho v dané situaci zavazovaly k určitému jednání.

Z logiky věci je podle Nejvyššího soudu naprosto zjevné, že jednání, resp. opomenutí obviněného popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, (přičemž Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat, zda se skutek stal tak, jak ho soud popsal ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí), bylo onou poslední pomyslnou kapkou , která spustila poruchový děj, v jehož důsledku vzniklo zranění poškozeného. Je tomu tak proto, že kdyby součástí provozovaného systému traverzu bylo i ono výše zmiňované správně nainstalované nezávislé jistící lano, upevněné samostatně nezávisle na prvním laně a jeho spojovacích prvcích se sedacím úvazkem na těle poškozeného, s největší pravděpodobností by se poškozenému nestalo vůbec nic, jak to ostatně vyplývá ze znaleckého posudku znalce Ing. Emila Ruckého a skutkového zjištění na str. 6 a 9 rozsudku nalézacího soudu.

Z uvedeného je podle Nejvyššího soudu zjevné, že vzniklý následek nastal spolupůsobením a v příčinné souvislosti s jednáním tzv. neznámého pachatele i obviněného, jehož jednání, resp. opomenutí popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku tzv. odstartovalo nehodový děj, na jehož konci bylo utrpěné zranění poškozeného. Nalézací soud pak ve skutkové větě konstatoval omisivní jednání obviněného, které bylo příčinou rozpojení karabiny, jehož vlivem a v důsledku nepoužití druhého nezávislého zajišťování vzniklo zranění poškozeného. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku bylo podle Nejvyššího soudu pouze lakonicky konstatováno, že nepoužití nezávislého zajišťování nelze klást obviněnému k tíži, avšak už nebylo určeno, resp. učiněno zjištění o tom, jakou měrou se vytýkané jednání obviněného podílelo na vzniklém následku, ačkoliv je tato okolnost rozhodná pro posouzení jednání obviněného z hlediska naplnění objektivní stránky trestného činu ve znaku příčinné souvislosti i pro následné posouzení jeho zavinění, případně míry takového zavinění. Potřeba tohoto určení pak vyplývá z níže uvedených teoreticko právních postulátů.

V obecné rovině je trestným činem podle trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) čin pro společnost nebezpečný, který má znaky některé skutkové podstaty. Skutkové podstaty jsou potom typy pro společnost nebezpečných jednání. Typová nebezpečnost určitého trestného činu pro společnost vyplývá ze souhrnu znaků jeho skutkové podstaty. Schází-li některý znak skutkové podstaty nebo ji-li zastoupen pouze v nepatrné míře, zeslabuje nebo i mizí nebezpečnost činu pro společnost. Může se jednat o znak skutkové podstaty charakterizující objekt trestného činu, stejně jako znak charakterizující objektivní či subjektivní stránku trestného činu, přičemž totéž platí i o příčinném vztahu jako složce objektivní stránky trestného činu.

Řešení příčinné souvislosti právě v případech nehod je jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí pod č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.

Zejména u nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V trestním právu do příčinnosti v širším smyslu zahrnujeme i tzv. podmínky. Je tomu tak proto, že někdy je třeba postihnout i jednání, která jsou pouhou podmínkou následku. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu.

Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti . Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného činu (viz způsob provedení v § 3 odst. 4 tr. zák.). To proto, že nepatrný stupeň způsobení následku může čin zabavovat jeho povahy nebezpečné pro společnost a jednání pak není trestným činem. (Srov. Vladimír Solnař, Jaroslav Fenyk a Dagmar Císařová: Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, Praha 2003, str. 205).


Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle § 224 TrZ), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).

Podstatnou okolností je však skutečnost, že pokud následek způsobilo více příčin, je třeba se zabývat významem jednotlivých příčin ve vztahu ke vzniklému následku. Je tomu tak proto, že různé příčiny mají různý vliv na způsobení následku a tudíž nemají stejný význam. V některých případech může být některá z příčin vzniklého následku malého či zanedbatelného významu, a proto je třeba vždy hodnotit, která z příčin vzniklého následku byla příčinou prvotní resp. spouštěcí a jaké ostatní příčiny se pak ještě na vzniklém následku spolupodílely.

Stupeň příčinného jednání pro následek může být nesmírně různý, což je nejpatrnější v případech, kdy se na vzniklém následku podílí jednání či opomenutí více osob. V této souvislosti je třeba připomenout zásadu zkoumání příčinných souvislostí a zásadu zdůraznění hlavních a rozhodujících příčin. To ale neznamená, že by byly pouze hlavní příčiny právně relevantní. Podle zásady konkrétního zkoumání příčinných souvislostí není jednání jako příčina následku nebezpečného pro společnost nikterak stejnorodé a není vždy stejné. Kauzální význam podmínky (jednání obviněného) pak lze chápat jako objektivní stupeň způsobilosti skutečnosti, že podmínka (jednání obviněného) způsobí následek. (Srov. Vladimír Solnař, Jaroslav Fenyk a Dagmar Císařová: Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, Praha 2003, str. 204).

Nejvyšší soud si je vědom toho, že pokud je následek v příčinné souvislosti s jednáním více osob, jako je tomu v projednávaném případě, je stíhání a odsouzení jen jedné z nich vnímáno jako nespravedlnost, avšak na druhé straně musí konstatovat, že jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada obžalovací která znamená, že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce (§ 2 odst. 8 tr. ř.). Důsledkem obžalovací zásady je to, že nikdo nemůže být soudem uznán vinným trestným činem a odsouzen, jestliže na něj pro tento trestný čin, resp. pro skutek, v němž je trestný čin spatřován, nebyla státním zástupcem podána obžaloba. Je třeba poznamenat, že mezi základní zásady trestního řízení patří i zásada oficiality, která znamená, že státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak (§ 2 odst. 3 tr. ř.). Případné nedodržení této zásady však není trestním řádem nijak sankcionováno, zejména ne tak, že by bylo vyloučeno stíhání a odsouzení jednoho z pachatelů, jestliže nebyl stíhán a odsouzen také další pachatel.

Při aplikaci shora uvedených teoretických úvah na projednávaný případ, je třeba dospět k závěru, že na podkladě obžaloby, kterou státní zástupce podal na obviněného, může být obviněný stíhán a odsouzen, nicméně pro posouzení jeho jednání jako trestného činu je třeba přesněji specifikovat to, jaká byla míra účasti jednání obviněného na vzniklém následku a teprve na základě takto učiněného skutkového zjištění lze učinit úsudek o míře, jakou jednání, resp. v daném případě opomenutí obviněného naplnilo objektivní stránku trestného činu ve znaku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a konkrétně vzniklým následkem. Teprve až na základě zhodnocení míry naplnění příčinné souvislosti, jako znaku objektivní stránky trestného činu, lze učinit závěr též o naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy o zavinění obviněného, ( které musí pokrývat všechny znaky objektivní stránky trestného činu alespoň v hrubých rysech ), jehož absenci obviněný v dovolacím řízení účinně namítl.

Vzhledem k výše naznačeným souvislostem odpovědnosti každého za jeho jednání je možné prohlásit, že pokud byla v rámci prezentační akce nabízena laické veřejnosti jízda po laně, za použití pomůcek uvedených v napadeném rozhodnutí, je zřejmé, že není možné se zbavit odpovědnosti za možné důsledky takového jednání pouhým tvrzením, že traverz byl provozován na vlastní nebezpečí pasažéra. To platí jak ve vztahu k tzv. neznámému pachateli, tak ve vztahu k obviněnému, neboť pokud jsou určité nebezpečné činnosti vykonávány, potom je třeba při jejich výkonu dodržovat potřebnou obezřelost a přijmout kontrolní opatření umožňující vyhnout se možnému nebezpečí, nebo ho udržet v rozumných hranicích. Jinak je nutno se takového výkonu a nabídky nebezpečných činností zdržet. Kromě toho trestní zákon (č. 140/1961 Sb.) takovou okolnost vylučující protiprávnost nezná.

Pochybení v jiném hmotně právním posouzení pak Nejvyšší soud shledal i ve výroku o náhradě škody. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů totiž vyplynulo, že prezentační akci speleologické techniky, v rámci níž se předmětný skutek stal, pořádalo speleologické sdružení O., což ostatně uvádí i skutkové věta rozsudku nalézacího soudu. K zajištění této akce použilo uvedené sdružení své členy i dobrovolníky, jako byl obviněný.

V této souvislosti pokládá Nejvyšší soud za vhodné zmínit následující. Součástí spisového materiálu jsou stanovy občanského sdružení České speleologické společnosti a její organizační řád na č. l. 59 - 62 spisu, které do spisu předložil svědek J. W. ( č. l. 52 spisu ). Z obsahu předložených stanov na č. l. 62 spisu je pak zřejmé, že občanské sdružení České speleologické společnosti, zkráceně označované jako ČSS, se skládá ze základních organizací zkráceně ZO, jež tvoří základní články České speleologické společnosti. Akci pak podle výpovědi svědka W. pořádalo speleologické sdružení O., přičemž tentýž svědek v přípravném řízení v neprocesní výpovědi na č. l. 27 spisu uvedl, že akci pořádala ZO ČSS O. B. Soud se pak touto diskrepancí nezabýval a podrobně právní subjektivitu speleologického sdružení neřešil, ačkoliv to bylo v projednávaném případě zcela na místě.

Podle ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

Z učiněných skutkových zjištění je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že předmětnou akci pořádalo bezesporu občanské sdružení, jako právní subjekt, ať už šlo o občanské sdružení České speleologické společnosti přímo, nebo speleologické sdružení O. za předpokladu, že má právní subjektivitu, což bylo potřeba zkoumat. Pokud pak za daného stavu byla škoda způsobena obviněným při činnosti speleologického sdružení a speleologické sdružení použilo obviněného ke své činnosti jako pracovníka obsluhy nástupní stanice traverzu a instruktora jízdy, jak to vyplývá z provedeného dokazování, a škoda vznikla v souvislosti s odborným pochybením obviněného, jako obsluhy nástupní stanice, pak za vzniklou škodu neodpovídá bezprostředně obviněný, ale právě předmětné speleologické sdružení. Poškozený měl být proto správně odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vzhledem k výše uvedenému tak lze uzavřít, že výrok o náhradě škody podle ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., vyslovený v rámci adhezního řízení, postrádal oporu v občanském zákoníku a bylo jím konkrétně porušeno ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. Za tohoto stavu by tudíž byl k dovolání obviněného zrušen výrok o náhradě škody, i kdyby nedošlo ke shora uvedenému nedostatku ve výroku o vině, byť je v daných souvislostech poukaz obviněného na ustanovení § 438 obč. zák. poněkud nepřiléhavý.

Nejvyšší soud na základě všech výše uvedených závěrů podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 5 To 345/2010 i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 1 T 191/2008 a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Úkolem okresního soudu tedy bude, aby v případě potřeby doplnil stávající důkazy, tyto opětovně vyhodnotil a poté znovu posoudil podíl obviněného I. B. na celkovém jednání, které vyústilo v následek, spočívající v těžké újmě na zdraví poškozeného, a to i z hlediska míry zavinění obviněného. V tomto ohledu pak bude též třeba, aby znění skutkové věty případného odsuzujícího rozsudku bylo upraveno tak, aby bylo zjevné, co je obviněnému B. kladeno za vinu, a za co odpovídá t. č. dosud neznámý pachatel.

Návrhu na přikázání věci jinému senátu krajského soudu a jinému samosoudci okresního soudu Nejvyšší soud nevyhověl, neboť v praxi jde o postup zcela výjimečný. Důvodem k tomuto postupu není sama o sobě skutečnost, že obviněný původnímu senátu, resp. samosoudci subjektivně nedůvěřuje, nebo že dovolací soud zastává ve věci jiný právní názor než senát odvolacího soudu, který vydal rozhodnutí důvodně napadené dovoláním. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 40/2003).

Ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. února 2011

Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c