4 Tdo 1522/2016
Datum rozhodnutí: 13.12.2016
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1522/2016-44

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2016 o dovolání obviněného K. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 67 To 186/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 150/2014 , takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 16 T 150/2014, byl obviněný K. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod I) a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod II), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

I.
1) od blíže nezjištěné doby, od listopadu 2009 do 6. 11. 2012, většinou v P., J., v místě trvalého bydliště pošk. Z. J., s prvopočátečním úmyslem peníze a věci nevrátit vylákal od ní pod různými záminkami, např. i s tvrzením, že peníze následně získá prodejem bytu své matky, různé finanční částky, které poškozená hradila buď ze svých vlastních prostředků nebo si půjčovala za jeho přítomnosti od svých známých s tím, že peníze jsou určeny pro něj, celkovou částku nejméně 400.000 Kč a dále následující zlaté předměty: zlatý přívěsek v hodnotě 3.400 Kč, zlatý přívěsek v hodnotě 4.238 Kč, zlatý řetízek v hodnotě 1.440 Kč, zlatou minci v hodnotě 3.000 Kč, zlatý náramek v hodnotě 6.500 Kč, ohledně finanční částky 400.000 Kč následně dne 17. 7. 2013 podepsal dlužní úpis s tím, že peníze vrátí do 31. 12. 2013, peníze nevrátil a stal se pro poškozenou nekontaktním, peníze i zlaté předměty si ponechal pro sebe, škodu ve výši 418.578 Kč způsobil Z. J.,

2) v blíže nezjištěné době od prosince 2011 do června 2012 většinou u vodní nádrže O., okr. P. s prvopočátečním úmyslem peníze nevrátit vylákal od pošk. I. J., pod různými záminkami finanční částky ve výši 9.000 Kč, 10.000 Kč, 7.000 Kč a 9.000 Kč, peníze nevrátil a ponechal si je pro sebe, škodu ve výši 35.000 Kč způsobil I. J.,

II.
v blíže nezjištěné době od ledna 2012 do července 2012 v P., J. v bydlišti pošk. Z. J., odcizil k její škodě zlatý přívěsek v hodnotě 3.000 Kč, zlatý přívěsek v hodnotě 2.100 Kč, zlatý přívěsek v hodnotě 1.300 Kč, zlatý přívěsek v hodnotě 1.695 Kč, zlatý přívěsek v hodnotě 2.119 Kč, pár zlatých snubních prstenů v hodnotě 4.550 Kč, pár zlatých snubních prstenů v hodnotě 4.200 Kč, pár zlatých náušnic v hodnotě 1.960 Kč, zlatý prsten v hodnotě 1.890 Kč, pár zlatých náušnic v hodnotě 1.060 Kč, pár zlatých náušnic v hodnotě 1.300 Kč, pár zlatých náušnic v hodnotě 2.119 Kč, pár zlatých náušnic v hodnotě 1.300 Kč, zlatý prsten v hodnotě 3.814 Kč, zlatý prsten v hodnotě 2.712 Kč, zlatý přívěšek v hodnotě 2.499 Kč, 5 ks zlatých řetízků v celkové hodnotě 5.200 Kč, zlatý řetízek v hodnotě 5.200 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 48.018 Kč.

Za uvedené trestné činy a sbíhající trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl obviněný odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 32 T 30/2015 ze dne 16. 11. 2015, byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 32 T 30/2015 ze dne 16. 11. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Z. J. částku 466.596 Kč a I. J. částku 35.000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Z. J. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. Č. a J. J. odkázání s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 16 T 150/2014, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 67 To 186/2016, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 67 To 186/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Prouzové dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle obviněného ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Tímto postupem došlo k porušení ustanovení § 41 a § 42 zákona o soudech a soudcích, a to v návaznosti na čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Svůj kategorický závěr opírá obviněný o sdělení předsedy Obvodního soudu pro Prahu 6, které bylo vypracováno na základě jeho žádosti a ze kterého vyplývá, že spis byl přidělen předsedkyni senátu JUDr. Markétě Binderové na základě obvyklého kolovacího systému, při zohlednění specializace, vyloučení soudců kvůli úkonům z přípravného řízení či vyloučení věci k samostatnému řízení. Z tohoto sdělení také vyplývá, že obžaloba Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 23. 12. 2014 byla soudu prvního stupně doručena až dne 30. 12. 2014, a že v době nápadu byl otevřen nápad šesti senátů, a to 1 T, 2 T, 3 T, 16 T, 41 T a 58 T, kdy byly podle výstupu věci přidělovány v pořadí 2 T, 1 T, 3 T, 16 T, 41 T a 58 T. Vzhledem k obsahu sdělení ovšem nově napadlé věci ze dne 30. 12. 2014 měly být přiděleny do senátu 2 T, 1 T a 3 T, nikoliv senátu 16 T. Podle obviněného v době od 20. do 31. 12. 2014 nebyla řádně dodržována zásada obvyklého kolovacího systému, neboť nově napadlé věci byly přidělovány nahodile. Postupem soudů tedy došlo k porušení zásady zákonného soudce.

Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 67 To 186/2016 zrušil, jakož i obsahově navazující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 se dne 10. 5. 2016, sp. zn. 16 T 150/2014, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na citovaná rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že v obecné rovině uplatněné námitky lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., když pod pojem, soud který nebyl náležitě obsazen lze podřadit i vadu spočívající ve vadném přidělení trestní věci v rozporu s platným rozvrhem práce daného soudu. Podle státního zástupce ovšem nelze z formulace dovolacích námitek dovodit, že by takovou vadou předmětné řízení skutečně trpělo. Z podaného dovolání totiž nevyplývá, jak obviněný dospěl k závěru, věc měla být předělená senátu 1 T, 2 T nebo 3 T, tedy že věc, která napadla dne 30. 12. 2014 v 14.30 hod., neměla napadnout právě do senátu 16 T. Z rozvrhu práce vyplývá mechanismus, jakým byly přidělovány spisy v daném období, kdy není zřejmé, že by tento způsob byl porušen. Jelikož obviněný posuzuje kolovací systém ke každému dni zvlášť, nelze s tím souhlasit, kolovací systém je třeba posuzovat ve vztahu k celému období. Pokud by byl posuzován ke každému dni zvlášť, vedlo by to k absurdním důsledkům, neboť senáty s vyšším číslem by na řadu přicházely velmi zřídka jen v případě vyššího nápadu v konkrétním dni.

V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. jako zřejmě neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby i v případě jiného rozhodnutí rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu. V praxi se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110.). Kdyby rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně . Pojem, že soud nebyl náležitě obsazen, se vykládá tak, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27 , § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů v platném znění (dále jen SSZ ). Tak tomu bude, zejména, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II Sb. roz. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán (viz dovětek citovanému ustanovení).

V praxi Nejvyššího soudu je však předmětný dovolací důvod interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že v jeho věci bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, když v prvním stupni rozhodl senát, kterému neměla být věc přidělena.

Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uvést, že obviněný své námitky opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž když lze konstatovat, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod formálně lze podřadit.

Právo na zákonného soudce vyplývá z Listiny. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákaz odnětí zákonnému soudci, společně s ústavním příkazem, aby příslušnost soudu (věcnou, místní, funkční, vnitrosoudně kompetenční) stanovil zákon, shrnujeme obecně pod právo na zákonného soudce. Listina zakazuje svévolné určování soudce. Projevuje se zde dlouhodobá zkušenost s aplikací práva (v rozpravě ve FS ČSFR bylo před přijetím Listiny připomenuto, že F. W., původně odmítající tuto zásadu jako samozřejmost, posléze uznal její opodstatnění, s ohledem na historické zkušenosti, neboť smyslem je čelit kabinetní justici). Právní normy jsou aplikovány lidmi, jejichž vnitřní motivace při rozhodování je obtížně zachytitelná. Lidem aplikujícím právo bude zákon díky své obecnosti vždy poskytovat prostor pro úvahu. Rozhodování je vždy vědomě či podvědomě ovlivňováno osvojenou sadou hodnot. (Jde o namátkový výčet faktorů, které by mohly mít vliv na skutečnost, že stejná či obdobná věc bude různými soudy rozhodnuta poněkud odlišně.) Dalším činitelem, který může více či méně otevřenou formou a více či méně jemnými a rafinovanými prostředky ovlivňovat úsudek členů soudního tělesa, je možnost přímého mocenského vlivu. Ze všech těchto důvodů byl formulován zákaz ustanovování soudů k té které konkrétní věci (soud vybraný a ustavený ad hoc), stejně jako ústavní příkaz, aby osoba soudce byla určena pro typové případy předtím, než je podán konkrétní návrh, jímž jsou určeni konkrétní účastníci řízení. Je nutné zamezit možnosti, aby soudce či soud bylo možno měnit v závislosti na tom, kdo jsou konkrétní účastníci řízení o návrhu, předloženém soudu k rozhodnutí. Zásada zákonného soudce platí i pro delegování z důvodu vhodnosti, vylučování pro podjatost, ale i u prorogace (založení příslušnosti dohodou). Ústavní soud restriktivně vyložil možnost odnětí věci nalézacímu soudci odvolacím soudem viz nález ve věci tzv. justiční mafie IV. ÚS 956/09. Vady v obsazení soudu nicméně musí účastník namítnout okamžitě a neschovávat si je až na dobu, kdy to bude výhodné.

Rozdělování věci a jejich přidělování mezi jednotlivá soudní oddělení, a s tím souvisejícím přidělováním věcí jednotlivým soudcům upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o soudech o soudcích), konkrétně ustanovení § 42 tohoto zákona. Podle § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v rozvrhu práce soudu se zejména a) jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních,
b) stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu (§ 13),
c) stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení,
d) určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout,
e) určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů.
Podle § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení.

V dané věci obviněný vychází ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 31 Spr 376/2016, které obsahuje i výstup z rejstříku ISAS, kdy z tohoto sdělení vyplývá přidělování spisů na oddělení T v období od 22. 12. 2014 do 31. 12. 2014. Na podkladě tohoto sdělení následně dovozuje, že věci napadlé dne 30. 12. 2014, měly být přiděleny pouze na oddělení 1 T, 2 T a 3 T a současně namítá, že od 20. 12. 2014 do 31. 12. 2014 nebyl dodržen řádný kolovací systém, aniž by ovšem tuto argumentaci konkrétněji blíže rozvedl. Na podkladě argumentace přistoupil Nejvyšší soud k posouzení zvoleného dovolacího důvodu z hlediska jeho opodstatnění.

Nejvyšší soud vzhledem k uplatněné argumentaci považoval za potřebné si vyžádat podrobnější informace týkající se rozvrhu práce a přidělování spisů do jednotlivých oddělení T v předmětném období roku 2014. Následně porovnal výstup z rejstříku ISAS, který byl poskytnut obviněnému a jeho obhájkyni s rozvrhem práce Obvodního soudu pro Prahu 6, jenž byl platný od 3. 11. 2014 a s doplňujícími informacemi Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 11. 2016 a 29. 11. 2016, sp. zn. 31 Spr 795/2016. Z rozvrhu práce platného pro rok 2014 (Spr 953/2013) bylo zjištěno, že pro trestněprávní oddělení byly otevřeny senáty 1 T, 2 T, 3 T, 16 T, 41 T a 58 T (dostupný na webové adrese.http://portal.justice.cz/Justice2/soud/soud .aspx?=182&o=172&k=6173). Uvedené senáty neměly ovšem stejný procentuální nápad, jinak řečeno, každý senát T neměl 100% nápad. Rozvrhu práce odpovídá obsah informace, která byla poskytnuta obviněnému s jistou nepřesností, když obviněnému bylo sděleno, že 50% nápad měly senáty 1 T a 58 T, ačkoliv z rozvrhu práce vyplývá, že 50% nápad měl i senát 41 T, což je i v souladu se zprávami, které si vyžádal Nejvyšší soud. Podle rozvrhu práce byl nápad přidělován kolovacím systémem ISAS podle pořadí nápadu. Spisy spadající do kolovacího systému byly zapsány v tom pořadí, ve kterém byly obžaloby, návrhy na potrestání či jiné návrhy u soudu podány bez ohledu na to, jedná-li se o věc vazební či nikoliv. Pokud došlo do zápisného oddělení od státního zastupitelství ve stejnou hodinu a minutu téhož dne najednou více spisů spadajících do kolovacího systému, pak se spisy zapsaly v pořadí podle spisových značek státního zastupitelství, počínaje ročníkem nejstarší a pořadím nejnižší spisovou značkou státního zastupitelství. V případě, že soudce senátu do něhož měla být věc zapsána je z projednání vyloučen dle § 30 odst. 2 tr. řádu, byla zapsána věc do senátu následujícího v kolovacím systému, do senátu vyloučeného soudce se pak zapsala první následující věc, u níž překážka dle § 30 odst. 2 tr. řádu neexistuje (blíže viz rozvrh práce). Z uvedeného je tedy nepochybné, že z rozvrhu práce byl v předmětném období zřejmý způsob přidělování spisů do jednotlivých senátů trestněprávního oddělení. Ustanovení § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích bylo tedy dodrženo.

Ohledně vlastního přidělení trestní věci obviněného do senátu 16 T považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Spis obviněného prokazatelně napadl na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 30. 12. 2014 v 14.30 hod., což vyplývá z podacího razítka na obžalobě. Jak je zřejmé z výpisu z rejstříku ISAS před dnem 30. 12. 2014 naposledy spisy patřící do trestněprávní agendy napadly dne 23. 12. 2014, přičemž poslední spis, který napadl tohoto dne byl přidělen do příslušného senátu téhož dne 12.28 hod. Tímto senátem byl 16 T (sp. zn. 16 T 149/2014). Další trestní věci napadly až dne 30. 12. 2014, kdy věc napadlá jako první tohoto dne byla přidělena do senátu 2 T. Na první pohled se může jevit, že kolovací systém nebyl dodržen, když pokud byla přidělena poslední trestní věc dne 23. 12. 2014 do senátu 16 T, tak logicky následující den napadlé trestní věci by měly být přiděleny podle kolovacího sytému do senátu následujících po senátě 16 T. Nad rámec shora naznačeného považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že z rozvrhu práce nevyplývá, že by každý nový den začal kolovací systém běžet od počátku. Takový postup by ve svých důsledcích navíc vedl ke zcela nerovnoměrnému rozdělování napadlých věcí. Nejvyšší soud si vzhledem ke shora naznačeným úvahám vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 6 doplnění informace, která byla poskytnuta obviněnému, přičemž z této informace vyplývá, že senáty T mají různá procenta nápadu. Senáty následující po senátě 16 T, tedy senát 41 T a 58 T měly v rozhodující době pouze 50% nápad, takže tato skutečnost vedla k tomu, že tyto senáty byly podle stanoveného algoritmu, který reaguje na různý procentní nápad do jednotlivých senátů vynechány, tak aby byl zachován u těchto senátů 50% nápad proti senátům, které měly 100% nápad (viz informace ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. SPR 795/2016). Poskytnuté informaci odpovídá i rozvrh práce, ze kterého vyplývá, že senát 1 T měl 50%, senát 2 T 95%, senát 3 T 100%, senát 16 T 100%, senát 41 T 50% a senát 58 T 50% nápad. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dne 30. 12. 2014 podle kolovacího systému měly být přidělovány podle pořadí trestní věci senátům následujícím po senátě 58 T, když senáty 41 T a 58 T byly vynechány z důvodu 50% nápadu. V dané souvislosti je třeba dále uvést, že dne 30. 12. 2014 napadly 4 trestní věci, kdy z hlediska časového poslední věc napadla na podatelnu dne 30. 12. 2014 (jedná se o věc obviněného). Předchozí věci napadly 30. 12. 2014 v 11.35 hod. (byla přidělena do senátu 2 T), další v 14.20 hod. (byla přidělena do 1 T) a další v 14.25 hod. (byla přidělena do 3 T). V dané věci ještě považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že z výpisu z rejstříku ISAS je nepochybné, že v předchozím tzv. kolečku byl senát 1 T, který má rovněž 50% nápad vynechán, takže dne 30. 12. 2014 byl tento senát tzv. na řadě a měl mu být trestní spis přidělen. Bylo i ověřeno, že trestní věc, která byla přidělena do senátu 3 T, napadla před trestní věcí obviněného, když tato trestní věc byla přidělena podle výpisu z rejstříku ISAS v 14.42 hod. Ze zprávy Obvodního soudu pro Prahu 6 (zpráva ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 31 Spr 795/2016), konkrétně z obžaloby ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 144/2014 bylo zjištěno, že podle podacího razítka obžaloba byla prokazatelně podaná dne 30. 12. 2014, v 14.25 hod., tedy předtím než napadla obžaloba ve věci obviněného. Ze zprávy Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 31 Spr 795/2016, pak vyplývá, že fakticky věc byla do senátu 16 T přidělena až následující den, tj. dne 31. 12. 2014, z toho důvodu, že napadla před koncem pracovní doby, kdy mezi přidělením podacího razítka na podatelně a faktickým zápisem věci do určitého senátu existuje vždy určitý časový rozdíl z důvodu množství nápadu a třídění rozdělené pošty. Ze shora uvedeného vyplývá, že při předělování spisu obviněného byl dodržen rozvrh práce a věc byla přidělena v souladu s rozvrhem práce do oddělení 16 T, tedy zákonnému soudci. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že skutečnost, že dne 30. 12. 2014 byla nejprve první napadlá trestní věc zapsána do senátu 2 T a teprve druhá trestní věc do senátu 1 T, nemohla fakticky nijak přidělení spisu obviněnému ovlivnit, kdy následně bylo dodrženo pořadí, neboť došlo k přidělení další trestní věci do senátu 3 T, což je senát, který předchází senátu 16 T. Pokud by bylo dodrženo pořadí podle rozvrhu práce, tak by věc zapsána do senátu 2 T napadla uvedeného dne do senátu 1 T a věc napadla do senátu 1 T do senátu 2 T, když následující trestní věci by napadly ve stejném pořadí. Navíc je třeba zdůraznit, že přechození přidělení trestních věcí mezi senáty 1 T a 2 T při přidělování trestních věcí bylo vyvoláno opětovně přidělováním věci podle procentuálního nápadu. Proto lze mít zato, že uplatněná námitka je zřejmě neopodstatněná.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice z důvodu, který lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 12. 2016

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu

Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová