4 Tdo 1517/2016
Datum rozhodnutí: 15.11.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1517/2016-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2016 dovolání obviněného T. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 To 309/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově, pod sp. zn. 103 T 66/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově, ze dne 18. 4. 2016, sp. zn. 103 T 66/2016, byl obviněný T. G. uznán vinným zvlášť nebezpečným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 19. 12. 2015 kolem 16:05 hodin v H.-Š., okres K., na ul. O. M., na chodníku poblíž domu, se záměrem získat peníze i silou, využil situace, že S. Š., se pohyboval za pomoci francouzské hole, kterou měl v pravé ruce, a v levé ruce zároveň držel nákupní tašku s nákupem, kdy ke jmenovanému přistoupil zezadu, uchopil jej rukou kolem těla, přitáhl si jej silou k sobě, čímž jej znehybnil a znemožnil mu bránit se, a druhou rukou mu z pravé zadní kapsy kalhot vytáhl pouzdro na doklady, v němž měl uloženu finanční hotovost ve výši nejméně 1.500 Kč a osobní doklady, poté jej pustil a odešel pryč, čímž S. Š. způsobil škodu v celkové výši nejméně 1.510 Kč, a v důsledku jeho jednání neutrpěl jmenovaný žádné poranění.

Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově, ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 101 T 26/2016, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2016, byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově, ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 101 T 26/2016, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově, ze dne 18. 4. 2016, sp. zn. 103 T 66/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 To 309/2016, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 To 309/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace uvedl, že závěry nalézacího soudu o vícečinném souběhu většího počtu trestných činů jsou nesprávné. Za nesprávnost považuje i zvýšení horní hranice pro uložení trestu podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu ve výměře zvýšené trestní sazby od 2 do 13 let a 4 měsíců. Polovina takto určené zákonné sazby činila 7 let a 8 měsíců, přičemž soud v konečné úvaze přikročil k uložení trestu mírně převyšujícího polovinu takto stanovené trestní sazby, a to ve výměře 8 let. Dovolatel je přesvědčen, že v situaci, kdy si sám podal odvolání, došlo k porušení zákazu reformace in peius, neboť odvolací soud uložený trest de facto zpřísnil, neboť byť konstatoval, že horní hranici trestní sazby nebylo možné zvýšit pro absenci vícečinného souběhu většího počtu trestných činů, přesto akceptoval jako přiměřený trest odnětí svobody v trvání 8 let ve výměře trestní sazby 2 roky až 10 let, což je nikoli mírně nad polovinou, ale ve výši tří čtvrtin trestní sazby. Obviněný má proto za to, že soudy obou stupňů rozhodly nesprávně o jeho trestu, když mu uložili trest ve výměře 8 let, ačkoli se nejedná o výměru trestu mírně nad polovinou rozpětí trestní sazby podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jakákoli úvaha odvolacího soudu o novém zvýšení horní hranice trestní sazby či uložení trestu ve výměře vyšší než těsně nad polovinou trestní sazby je rozhodnutím v jeho neprospěch a v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. řádu.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že argumentace obviněného obsažená v textu jeho dovolání směřuje proti tvrdosti uloženého trestu spatřované v jeho výměře, což není možno podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Dodala, že obviněnému byl uložen trest respektující zákonnou trestní sazbu, který není v žádném rozporu se zákonnými hledisky stanovenými pro ukládání trestu. Trest byl uložen jako trest souhrnný a byl vyměřen současně s přihlédnutím k výrazným přitěžujícím okolnostem. Poměr okolností, které lze hodnotit ve prospěch obviněného a okolností, které svědčí v jeho neprospěch, je podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství takový, že uložený trest odnětí svobody se z tohoto úhlu pohledu jeví jako přijatelný. Pro úplnost pak podotkla, že zákon neposkytuje žádné vodítko k určení, jaký počet trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu lze považovat za větší, proto nelze nalézacímu soudu vytýkat, že postupoval podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku a uložil obviněnému trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranici zvýšil o jednu třetinu.

Z uvedených důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný svými uplatněnými námitkami brojí výhradně proti výši uloženého trestu odnětí svobody. Takové námitky jsou však z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (i dovolacích důvodů ostatních, byť neuplatněných) zcela irelevantní. Navíc totožné námitky obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.

Předně je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Opačný výklad by vedl k závěru o zřejmé nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože pak by jakékoli pochybení při ukládání trestu, a tím spíše uložení trestu mimo zákonem vymezenou trestní sazbu nebo nepřípustného druhu trestu, bylo možné považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci obviněnému nebyl uložen nepřípustný druh trestu, ani mu nebyl vyměřen trest mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, u kterého trestní sazba činí 2 léta až 10 let. Trest byl přitom ukládán jako souhrnný za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a za trestný čin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a byl vyměřen současně s přihlédnutím k výrazným přitěžujícím okolnostem ve smyslu ustanovení § 42 tr. zákoníku, neboť obviněný je speciálním recidivistou při páchání úmyslné trestné činnosti majetkového charakteru a k trestné činnosti si vytipoval jako oběť staršího, zdravotně postiženého muže, který vzhledem ke své částečné imobilitě je schopen pohybu pouze za pomoci francouzské hole, čímž je výrazně snížena jeho schopnost se bránit případnému napadení. Závažnost a zavrženíhodnost jednání obviněného vůči takto postiženému člověku je už z tohoto pohledu velmi vysoká. Námitka obviněného, že nezpůsobil poškozenému v souvislosti s předmětnou loupeží žádné poranění a nadto jeho matka uhradila způsobenou škodu, není vzhledem k závažným okolnostem charakterizujícím čin samotný, způsobilá eliminovat, případně moderovat výše zmíněné přitěžující okolnosti.

Nejvyšší soud se tak ztotožnil se závěry rozhodujících soudů obou stupňů v tom, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 8 let není trestem nepřiměřeně přísným.

Pokud jde o námitku obviněného, že nalézací soud byl veden nesprávnou úvahou o vícečinném souběhu většího počtu trestných činů ve smyslu § 43 tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že zákon neposkytuje žádné vodítko k určení, jaký počet trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu lze považovat za větší . Byť zpravidla nebude možno považovat za vícečinný souběh jen dvou trestných činů, tak okolnost, zda jde o větší počet trestných činů v uvedeném smyslu, je závislá i na povaze a závažnosti sbíhajících se trestných činů a na okolnostech, jež tyto trestné činy charakterizují. Není totiž možné stanovit pro všechny případy jediný (stejný) nejmenší počet trestných činů vyhovujících pojmu větší počet bez ohledu na jejich povahu, závažnost a další okolnosti, které vyžadují individuální posouzení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 593-594 s.). Proto nelze bez dalšího považovat za vadný postup nalézacího soudu, pokud v posuzované trestní věci při ukládání souhrnného trestu aplikoval § 43 odst. 2 tr. zákoníku a uložil obviněnému trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranici zvýšil o jednu třetinu.

Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného T. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. 11. 2016

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu