4 Tdo 1512/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1512/2016-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání obviněného F. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 12 To 130/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 72/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. S. odmítá .

Odůvodnění: Obviněný F. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 1 T 72/2014 uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že od měsíce června 2011 do dubna 2015 v místě svého bydliště V. M. či v H., okres J., ani jinde neplatil řádně, soustavně a v plné výši výživné na nezletilou dceru X. X. *), ve výši 5.000 Kč měsíčně a na syna Y. Y. *) ve výši 4.000 Kč měsíčně vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem k rukám jejich matky D. S., jak bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. P 26/2007 ze dne 11. 6. 2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava, sp. zn. 54 Co 197/2008 ze dne 25. 11. 2008, který nabyl právní moci dne 6. 3. 2009, v důsledku čehož dluží na výživném, poté, co uhradil v roce 2011 v měsíci srpnu částku 2.500 Kč, v říjnu částku 1.500 Kč, listopadu částku 2.951 Kč, prosinci částku 1.453 Kč a v roce 2012 v měsíci lednu až březnu částku 1.452 Kč a v měsíci květnu částku 40.579 Kč a v roce 2014 v měsíci dubnu až červenci vždy částku 200 Kč, celkově částku ve výši 409.440 Kč, přičemž v předmětném období byl příjemcem dávky státní sociální podpory v době od 25. 4. 2014 do 10. 7. 2014, kdy mu byly Úřadem práce ČR - Krajskou pobočkou v Jihlavě - kontaktním pracovištěm Žďár nad Sázavou poskytovány dávky hmotné nouze příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení ve výši celkem 20.532 Kč, která mu byla odejmuta, neboť nesplnil podmínky pro opětovné přiznání nároku na dávku hmotné nouze, na Úřadu práce ČR, kontaktním pracovišti Žďár nad Sázavou se nachází v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 25. 9. 2013 do současnosti bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, z výpisu z živnostenského rejstříku je patrno, že podnikal v oboru výroba, obchod a služby a dále zednictví, kdy k zániku živnostenského oprávnění došlo dne 24. 6. 2013, neboť nesplňoval podmínky dané § 58 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona, kdy mu bylo živnostenské oprávnění zrušeno, neboť nesplňoval podmínky dle § 6 odst. 1 písm. a), b) živnostenského zákona, kdy se jedná o bezúhonnost, neboť byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně .

Za to mu byl podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.

Odvolání, které obviněný proti tomuto rozsudku podal, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 12 To 130/2016 zamítnuto podle § 256 tr. ř.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že napadeným usnesením byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek směřující proti rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolatel namítá, že oba soudy nižších stupňů při posuzování znaku neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku nerespektovaly skutečnost, že jako soudy rozhodující v trestním řízení nejsou vázány civilním rozhodnutím stanovujícím povinnost hradit výživné v konkrétní výši (srov. R 11/1984, s. 76, B 3/1983-16 a SR, 1995, č. 82), a jsou povinny rozsah vyživovací povinnosti obviněného posoudit samy jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/02 a další), a posoudit, do jaké míry a v jaké výši je povinný schopen platit výživné, což neučinily. Nebylo dostatečně prokázáno, že obviněný byl schopen si opatřit finanční prostředky pro úhradu výživného a v jaké výši. Soudy nesprávně vycházely bez dalšího z rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 25. 11. 2008 č. j.: 54 Co 197/2008-157, kterým byla stanovena povinnost obviněného hradit výživné pro nezletilou X. X. *) v částce 5.000 Kč a pro nezletilého Y. Y. *) ve výši 4.000 Kč na základě právní domněnky, že průměrný měsíční příjem obviněného jako jejich otce činí 12,7 násobek životního minima, tj. 39.700 Kč, protože obviněný v řízení před civilním soudem neprokázal své příjmy. Výše výživného tak nebyla pro účely trestního stíhání obviněného určena podle jeho možností a schopností a potřeb oprávněných dětí, jelikož obviněný těchto příjmů fakticky nedosahuje. Soudy nevzaly v potaz majetkové a výdělkové poměry obviněného a objektivně nezjistily jeho schopnosti výživné platit. Napadený rozsudek tak trpí vadami pro svou neúplnost a nedostatečnost skutkových zjištění, když soud prvního stupně se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro své rozhodnutí a odvolací soud tyto vady svým rozhodnutím nezhojil.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 12 To 130/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 1 T 72/2014, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jičíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. sdělil, že nepovažuje za nezbytné k němu zaujímat konkrétní stanovisko. Vyslovil však souhlas, aby o něm Nejvyšší soud i za situace podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 12 To 130/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Nejvyšší soud již také dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v předchozím řízení, například jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, ačkoliv se s jeho námitkami soudy nižších stupňů řádně vypořádaly.

Argument dovolatele o nesprávném posouzení předběžné otázky o jeho schopnosti hradit výživné a v jaké výši, a nesprávný postup soudů, pokud vycházely bez dalšího z rozhodnutí soudu vydaného v občanskoprávním řízení o stanovení vyživovací povinnost k nezletilým X. X. *) a Y. Y. *) ve výši neodpovídající schopnostem a možnostem obviněného, je právě tímto druhem opakované námitky, s níž se vypořádal již soud druhého stupně, neboť jej obviněný doslovně opakuje i ve svém mimořádném opravném prostředku, a jím vysloveným závěrům lze plně přisvědčit. Na straně 3 až 4 napadaného usnesení odvolací soud konstatoval, že u posouzení majetkových poměrů a schopnosti obviněného hradit výživné nalézací soud správně přihlédl k majetkovým poměrům podrobně přezkoumaným Okresním soudem v Jičíně, který rozhodl rozsudkem ze dne 19. 8. 2013 sp. zn. 30 P 126/2010 o zamítnutí návrhu obviněného na snížení výživného. Odvolací soud zejména přihlédl k tomu, že s obviněným byl ke dni 15. 8. 2010 ukončen pracovní poměr, v němž dosahoval příjmu okolo xxx Kč z důvodu prohlášení konkurzu na jeho zaměstnavatele - společnost TERAČ s. r. o. Do dne 14. 12. 2010 byl veden jako uchazeč o zaměstnání v evidenci úřadu práce s příjmem z hmotného zabezpečení a od 15. 12. 2010 začal znovu podnikat a v daňovém přiznání za rok 2011 vykázal při příjmech ve výši více jak xxx Kč základ daně ve výši xxx Kč. Ke konkurzu společnosti TERAČ s. r. o. přispěl sám dovolatel, neboť byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. 13 T 125/2012 pro trestný čin podvodu podle 250 odst. 1, 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 spáchaného obviněným jako jediným jednatelem společnosti TERAČ s. r. o., v důsledku čehož společnost skončila v konkurzu. Obviněný přestal být rovněž z toho důvodu bezúhonnou osobou, takže mu bylo odňato živnostenské oprávnění. Tedy úmyslným jednáním docílil stavu, že o příjem z podnikatelské činnosti, z něhož mohl získat odpovídající příjem k úhradě výživného, přišel. Neplnění vyživovací povinnosti ke dvěma nezletilým dětem v celkové výši 9.000 Kč tedy nebylo způsobeno objektivní neschopností obviněného této povinnosti dostát, nýbrž subjektivními faktory, jež ovlivňoval výhradně obviněný. Při zhodnocení zdravotní způsobilosti obviněného odvolací soud přihlédl k tomu, že jeho obtíže nejsou takového charakteru, že by jej zcela diskvalifikovaly na trhu práce. Nalézací soud nadto zjistil, že obviněný trpí bolestivostí zad léčenou jen ambulantně, která jej v běžném životě výrazně neomezovala. Byla-li mu vystavena pracovní neschopnost, musela být s ohledem na neplacení nemocenského pojištění obviněným stornována, což zdravotnickému zařízení ani neoznámil. V evidenci úřadu práce byl znovu veden od 25. 9. 2013 bez vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti, jelikož nedoložil úhradu důchodového pojištění po dobu 12 měsíců v posledních dvou letech, tedy neučinil nic pro to, aby mu byly alespoň vypláceny státem hrazené dávky. Plnil tak svou alimentační povinnost pouze dílčím způsobem, sporadicky, nahodile a nesnažil se jí dostát ani jiným, kupříkladu naturálním způsobem.

Je tedy zřejmé, že soudy nevycházely jen z rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 25. 11. 2008, jak v dovolání namítal obviněný, naopak vzaly v potaz všechny relevantní okolnosti rozhodné pro stanovení jeho možností a schopností hradit výživné svým nezletilým dětem, včetně jeho majetkových poměrů a výdělkových možností a zároveň posoudily i jeho zdravotní stav.

Je proto zřejmé, že s uvedenou námitkou se dostatečně vypořádal již nalézací soud, respektive následně soud odvolací. Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Další z dovolacích důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k).

Obviněný v dovolání konkrétně nespecifikoval, v čem spatřuje jeho naplnění. První z variant tohoto dovolacího důvodu je v nyní posuzovaném případu vyloučena, neboť Krajský soud v Hradci Králové ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného věcně přezkoumal a podle § 256 tr. ř. jej svým usnesením zamítl. Tato varianta je totiž přípustná toliko ve dvou alternativách: 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174). Další varianta tohoto dovolacího důvodu, tedy že byl v předcházejícím řízení dán důvod uvedený v písm. g), pod nějž ale jak bylo konstatováno shora, dovolatel podřadil zjevně neopodstatněné námitky, tudíž nemohla být taktéž naplněna.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Hrabec předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.