4 Tdo 150/2017
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 150/2017-21

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 dovolání obviněného M. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 9 To 448/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 134/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 1 T 134/2015, byl obviněný M. Z. uznán vinným jednak pokračujícím zločinem pojistného podvodu ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dílem dokonaného podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tohoto jednání se dopustil tím, že

poté, co v přesně nezjištěné době měsíců ledna a února 2015 obviněný M. Z. sjednal obviněného J. T. za účelem založení požáru rodinného domu v obci M., okres R., ve vlastnictví jeho manželky M. Z., která měla na předmětnou povinnost sjednanou pojistnou smlouvu u Allianz pojišťovny a. s. na pojistnou částku 6.108.062 Kč ohledně nemovitosti a částku 700.000 Kč ohledně vybavení předmětné domácnosti, tak dne 4. 2. 2015 kolem 02.30 hodin přivezl J. T. k tomuto domu, T. podle předchozích pokynů obviněného Z. nalil do dvou přivezených sklenic část automobilového benzínu, který předtím Z. opatřil, následně do sklenic přidal T. nalámané kusy polystyrénu, vnikl pootevřeným oknem do kotelny domu, kde obsah sklenic a kanystru s benzínem rozlil na laminátovou podlahu v obývacím pokoji, dřevěné schodiště vedoucí do podkroví a terasu, kde benzín zapálil a z domu odešel, přičemž poblíž domu vyčkal příjezdu obviněného Z. a posléze z místa činu oba odjeli, přičemž k rozšíření takto založeného požáru nedošlo,

následně téhož dne byl ze strany obviněného Z. spoluobviněný T. opětovně instruován s tím, že se má na místo vrátit a dům zapálit tak, aby shořel celý, neboť obviněný Z. neobdržel žádnou informaci o prvotním požáru a k realizaci tohoto mu předal částku 1.000,- Kč na úhradu cesty vlakem a zakoupení benzínu, kdy na podkladě toho se spoluobviněný T. dostavil zpět na místo a dne 5. 2. 2015 kolem 01.30 hod. opětovně oknem kotelny vnikl do předmětného domu a z přinesených PET lahví vylil cca 8 litrů automobilového benzínu na podlahy, dřevěné zařízení domu a dále na zem až k verandě, kde benzín zapálil a odešel, přičemž v důsledku tohoto jednání došlo k rozšíření požáru a zničení části střešní konstrukce, tepelné izolace fasády, dřevěné konstrukce terasy, vnitřního vybavení obývacího pokoje, chodby a poškození dalšího zařízení, přičemž k dalšímu rozšíření požáru nedošlo vlivem včasného zpozorování a zásahu hasičských jednotek, když takto oba obvinění činili s vědomím, že předmětný objekt je pojištěn u shora uvedené pojišťovny proti požáru a s cílem obdržet pojistné plnění na podkladě vzniklého požáru, přičemž předmětná pojišťovna na podkladě hlášení M. Z. dne 17. 2. 2015 začala provádět šetření ke zjištění výše škody a stanovila rezervu pojistného plnění ve výši 1.200.000,- Kč, samotná škoda na domě byla ohodnocena na částku 549.400,- Kč a na domácnosti 271.490,- Kč, navíc obviněný M. Z. tak činil i přesto, že si byl vědom, že v předmětném domě a jeho bezprostředním okolí se nacházejí věci sepsané dne 4. 7. 2014 exekutorským koncipientem Exekutorského úřadu Praha-západ, Mgr. T. V., za účelem provedení exekuce prodejem movitých věcí, která je vedena u téhož úřadu pod sp. zn. 156 EX 547/14/16 ze dne 28. 4. 2014 ve prospěch oprávněného Z. S., když touto bylo vymáháno plnění ze směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 180/2012 ze dne 30. 5. 2012 s právní mocí ze dne 19. 10. 2012, kdy v objektu se dle soupisu nacházela nejméně kožená sedací souprava černé barvy, skleněný konferenční stolek, 4 kusy kancelářského nábytku s 3 kusy židlí, šatní skříň, 2 chladničky, myčka nádobí Bosch, jídelní stůl s 6 kusy židlí, kožená sedačka bílé barvy, dřevěný konferenční stolek, skleněný stolek pod televizor, hydrojet Grundfost, stavební míchačka, vrtačka, 1100 kusů plotovek, 56 kusů dřevěných hranolů, které mohly být požárem zničeny, přičemž nejméně u kožené sedací soupravy černé barvy a skleněného konferenčního stolku došlo k zasažení požárem a část uvedených věcí nebyla nalezena vůbec.

Za to byl podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.

Proti rozsudku podal odvolání jednak obviněný, jednak v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, který se domáhal uložení přísnějšího trestu. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 9 To 448/2016. Z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu, a při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl, že se obviněný podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Pro výkon trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Odvolání, které podal obviněný, bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.

Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný tvrdí, že o pojištění domu patřícího jeho manželce neměl vědomost, ani netuší na jakou výši bylo pojištění sjednáno, a vzhledem k absenci této znalosti nemohl naplnit zákonné znaky zločinu pojistného podvodu, a to ani ve stadiu pokusu. Namítá, bez jakékoli argumentace, že nespáchal ani přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Pokud soudy uvěřily tvrzení spoluobviněného J. T., který ho z trestné činnosti usvědčoval, vycházely z výpovědi nevěrohodné osoby, která je proti obviněnému zaujatá. T. nevraživost pramení z faktu, že jej obviněný zaměstnával, nebyl s výsledky jeho práce spokojen, neboť T. se často opíjel a užíval drogy, což obviněný posléze řešil tím, že ho z práce propustil. Nadto existuje jakýsi obviněným blíže nevyjasněný vztah mezi bratrem T. a sestrou manželky obviněného, jímž má být též dokumentována míra osobní zaujatosti J. T. vůči dovolateli. Obviněný poukazuje na nezákonnost trestního řízení, které proti němu bylo vedeno původně pro trestný čin poškozování cizí věci a posléze bylo účelově překvalifikováno na pokus pojistného podvodu. Obviněný shledává naplnění užitého dovolacího důvodu také v okolnosti, že byť byl v minulosti soudně trestán a ve vztahu k těmto odsouzením platí fikce neodsouzení, byla mu tato odsouzení krajským soudem v odůvodnění rozhodnutí přičítána k tíži, čímž byla porušena jeho blíže nespecifikovaná práva uvedená v Listině základních práv a svobod, jakož i v trestním zákoníku.

Závěrem navrhl, aby z podnětu podaného dovolání Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 9 To 448/2016, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Na závěr obsažený ve výroku o vině je třeba nahlížet jako na výsledek určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání, obviněný již uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, kdy tvořily součást jeho obhajoby, a tvoří i obsah odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Obviněný vytýčil okruh dovolacích námitek tvrzeními, že 1) nevěděl o pojistce na dům, v řízení před soudem mu znalost této skutečnosti nebyla prokázána a je proto logický závěr, že nemohl jednat v úmyslu spáchat pojistný podvod, a to ani ve stadiu pokusu; 2) napadá právní závěr soudu, že se dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, aniž však jakkoli rozvedl argumentaci, proč by mělo být užití této právní kvalifikace soudy v rozporu se zákonem; 3) zpochybnil věrohodnost výpovědi spoluobviněného J. T., který je proti němu osobně zaujatý, proto svědčí proti němu, přičemž soudy založily svá skutková zjištění právě na T. nepravdivých údajích; 4) trestní řízení bylo proti obviněnému původně vedeno pro podezření z poškozování cizí věci, jeho manželka však jako poškozená nedala souhlas s vedením trestního stíhání proti němu, proto byl skutek účelově překvalifikován na pojistný podvod; 5) byla porušena jeho práva podle trestního zákoníku a zaručená mu i Listinou základních práv a svobod, pokud odvolací soud připomínal jeho trestní minulost a předcházející odsouzení, byť je na něj třeba pohlížet jako na osobu neodsouzenou.

Nejvyšší soud posoudil, do jaké míry jednotlivě uplatněné dovolací námitky konvenují požadavkům stanoveným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a dospěl k následujícím závěrům:

O okolnosti, že rodinný dům v obci M. byl pojištěn, obviněný věděl již od podepsání pojistné smlouvy. Tuto skutečnost potvrdila manželka obviněného M. Z. v procesním postavení svědkyně v rámci výpovědi učiněné v hlavním líčení dne 31. 3. 2016 (čl. 558 spisu). Svědkyně rovněž potvrdila, že cílová částka, která byla sjednána v pojistce, byla stanovena na návrh pojišťovny Allianz a obviněný byl o její výši informován (čl. 560 spisu). Pokud jde o nahlášení pojistné události a uplatnění nároku na pojistné plnění, příslušné formuláře vyplňoval a odesílal obviněný, který jí rovněž radil jak postupovat v osobním jednání s likvidátorkou (čl. 559 spisu). Spoluobviněný T. opakovaně ve svých výpovědích uvedl, že motivem pro zapálení domu byly finanční těžkosti obviněného Z., který vyplacením pojistného plnění chtěl vyždímat pojišťovnu . To se dověděl přímo od obviněného. Důvodně tedy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný byl informován o existenci a obsahu pojistné smlouvy, zejména o rozsahu pojištění a z toho plynoucího pojistného plnění. Námitku, která sice byla právně relevantně uplatněna, proto shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou. Nadto je Nejvyšší soud povinován akcentovat zjištění, že totožnou námitkou tvořící jeden z odvolacích důvodů, se krajský soud důsledně zabýval a zákonu odpovídajícím způsobem se s ní i vypořádal. Nejvyšší soud proto konstatuje, že není dalším odvolacím soudem řešícím opakovaně důvody, které vedly k podání řádného opravného prostředku.

Námitka obviněného spočívající v tvrzení, že se nedopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí , není podpořena jakýmkoli argumentem či jinak blíže rozvedena a odůvodněna. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje na znění ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu a z něj se odvíjející povinnost dovolatele uvést mj. který konkrétní výrok napadá, v jakém rozsahu a z jakých důvodů . V případě citované námitky není v písemně vyhotoveném dovolání ani zmínka o okolnostech, jimiž je podložena. V dovolacím řízení, jež je zákonem pregnantně procesně koncipováno, nadto jde o řízení o mimořádném opravném prostředku, není úkolem Nejvyššího soudu domýšlet jaké právní pochybení či vadu obviněný napadá a jaké ho k tomu vedou důvody. Rovněž není jeho úkolem podřadit shora uvedenou holou větu pod avízovaný dovolací důvod a v dalších pasážích vlastnímu výkladu přisvědčit či mu naopak oponovat a vyvracet jej. Tento přístup Nejvyššího soudu k odůvodnění dovolání v žádném případě není přepjatě formalistický, pouze jím Nejvyšší soud vyžaduje přesné a výstižné naplnění litery zákona. Právně fundovanou argumentaci má obviněnému zajistit advokát, jímž je v tomto typu řízení povinně zastoupen, jak je ostatně podrobně rozvedeno výše. Z uvedeného je zřejmé, že tato dovolací námitka nemá právní relevanci a pod uplatněný dovolací důvod nespadá.

Tvrzení, že spoluobviněný J. T. vypovídal proti obviněnému zaujatě a tendenčně, nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení, ale polemizuje s důkazem, který byl soudy proveden a se způsobem, jakým ho soudy hodnotily. Námitka tak postrádá hmotněprávní charakter a směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění. Jen na okraj Nejvyšší soud konstatuje, že tvrzení obviněného o zaujatosti J. T. vůči jeho osobě nemá v provedených důkazech oporu. Z výpovědí dalších ve věci slyšených svědků vyplývá, že naopak J. T. byl k obviněnému velmi loajální, poslouchal a plnil všechny jeho příkazy jak v oblasti pracovní, tak i v organizování svého osobního života, nedocházelo mezi nimi ke konfliktům. Nic proto nenasvědčuje závěru o zaujatosti T. vůči obviněnému, o mstivých motivech, lhavosti či jiných důvodech, které by měly tvrzení obviněného odůvodnit.

Obdobný závěr činí Nejvyšší soud i ve vztahu k argumentaci obviněného o nezákonnosti trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno a o účelovosti jeho trestního stíhání, tato námitka se s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. Okolnost, že původně byly ve věci zahájeny úkony trestního řízení proti neznámému pachateli pro přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, posléze proti obviněnému, a že pro další vedení tohoto řízení nedala manželka obviněného souhlas vyžadovaný ustanovením § 163 odst. 1 tr. řádu, což vedlo k zastavení trestního stíhání pro tuto věc, neznamená, že další řízení započaté proti obviněnému pro trestnou činnost, za níž byl odsouzen, je řízením svévolným či nezákonným. Obviněný ve svých úvahách opomenul povinnosti orgánů činných v trestním řízení, které jim vyplývají z ustanovení § 164 a jež jim přikazují vyhledávat důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného. Vzhledem k dalším zjištěním, která vyplynula zejména z výsledků ohledání místa činu a celé řady podaných vysvětlení svědků, vyšetřovatel nerezignoval na svou zákonem určenou povinnost a dle spolehlivých podkladů postačujících pro postup podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájil proti obviněnému trestní stíhání pro skutky, za něž byl posléze odsouzen. Tímto procesním postupem, odvíjejícím se zcela v intencích trestního řádu, nemohla být poškozena žádná práva obviněného, jež jsou mu zákonem zaručována.

Námitka zpochybňující argumentaci krajského soudu obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku není uplatněna právně relevantně už především proto, že opravnými prostředky řádnými či mimořádnými jsou napadány výroky rozhodnutí, nikoli primárně jejich odůvodnění. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud měnil rozsudek soudu prvního stupně na podkladě odvolání státního zástupce, jímž se domáhal uložení přísnějšího trestu, když trest původně uložený okresním soudem pokládal za nepřiměřeně mírný. V odůvodnění svého rozsudku, jímž byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, krajský soud připomenul trestní minulost obviněného, který byl dříve odsouzen již i za trestný čin podvodu, uvedl ovšem, že k těmto odsouzením nepřihlíží jako k okolnosti přitěžující ve smyslu § 42 písm. p) tr. zákoníku, a zdůraznil také, že se obviněný ve zkušebních dobách předchozích trestů odnětí svobody osvědčil. Předchozí odsouzení však odvolací soud zmiňuje v jiné souvislosti než je recidiva, totiž v souvislosti s hodnocením sklonů obviněného k páchání majetkové trestné činnosti, neboť toto zjištění má materiální význam při úvaze o druhu a výměře trestu. Jestliže pachatel v minulosti již páchal trestný čin, může soud po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, pokud jde o postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem (srov. Šámal a kol., Trestní zákoník I., obecná část, str. 571, I. vydání, Nakladatelství C. H. Beck). Tato porovnání pak nacházejí svůj odraz v uložení vyváženého trestu, jak je tomu v posuzovaném případě.

Nejvyšší soud uzavírá, že skutková zjištění soudů obou stupňů a z nich vyvozená právní kvalifikace protiprávního zaviněného jednání obviněného, mají oporu v provedených důkazech a jejich řádně provedeném hodnocení. Naopak dovolání obviněného neshledal opodstatněným, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 2. 2017

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu