4 Tdo 1465/2016
Datum rozhodnutí: 15.11.2016
Dotčené předpisy: § 146a odst. 3,4 písm. a) tr. zákoníku



4 Tdo 1465/2016-28

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2016 o dovolání obviněného M. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 47/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 55/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 7 T 55/2015, byl obviněný M. N. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že 1) v době kolem 02.30 hodin dne 12. 3. 2015 v B. ulici, v B. n. L., okres P.-v., v blízkosti tamního motelu po předchozím slovním a fyzickém útoku silně podnapilého poškozeného T. K., pod vlivem strachu a silného rozrušení, jej velkou silou bodl do pravé ruky nožem s čepelí dlouhou 11 cm, čímž mu způsobil bodnou ránu v pravé loketní jamce, dlouhou asi 2 cm, s úplným přetnutím pravé loketní žíly, větve svalové tepny a částečným protnutím vřetenního nervu s poruchou hybnosti prstů ruky a kožního čití pravé ruky, což bylo provázeno ztrátou asi 1 l krve a vyvolalo nutnost neurochirurgické operace vřetenního nervu,
2) v době kolem 02.30 hodin dne 12. 3. 2015 po té, co došlo ke shora popsanému jednání, ve S. B., okres P.-v., v místě před vstupní bránou objektu tamního vojenského útvaru, ve strachu a silném rozrušení reagoval na uchopení do tzv. kravaty silně podnapilým poškozeným J. L., který ho pronásledoval s úmyslem zadržet jej po předchozím útoku na T. K., tím, že dvakrát vedl zmíněným nožem úder hrotem napřed do horní poloviny trupu J. L., což činil velkou silou, a způsobil mu bodnou ránu hlubokou několik cm s vbodem na zadní straně dolní třetiny levé paže s přetnutím vřetenního nervu a částečnou poruchou hybnosti levé horní končetiny, dále bodnou ránu dlouhou asi 3 cm a hlubokou několik cm v levé dolní části hrudníku v čáře přední pažní pronikající do levé hrudní dutiny a levou brániční klenbou do dutiny břišní bez poranění nitrobřišních orgánů vyvolávající proniknutím bodného nástroje přístup vzduchu do zmíněných tělních dutin .
Za tento trestný čin byl obviněný M. N. odsouzen podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby se ve zkušební době zdržel požívání alkoholických nápojů. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí věci, a to vystřelovacího celokovového nože zn. Gerber.

Podle § 229 odst.1 tr. ř. byli poškození T. K. a J. L., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 7 T 55/2015, podali odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, obviněný M. N. a poškození T. K. a J. L. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 47/2016, tak že podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze a poškozených T. K. a J. L. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný M. N. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že v době kolem 02.30 hodin dne 12. 3. 2015 v B. ulici, v B. n. L. S. B., okres P.-v., v blízkosti tamního motelu E. po předchozím slovním a fyzickém útoku silně podnapilého poškozeného T. K., pod vlivem strachu a silného rozrušení, jej velkou silou bodl do pravé ruky nožem s čepelí dlouhou 11 cm, čímž mu způsobil bodnou ránu v pravé loketní jamce, dlouhou asi 2 cm, s úplným přetnutím pravé loketní žíly, větve svalové tepny a částečným protnutím vřetenního nervu s poruchou hybnosti prstů ruky a kožního čití pravé ruky, což bylo provázeno ztrátou asi 1 l krve a vyvolalo nutnost neurochirurgické operace vřetenního nervu, a poté, co došlo k tomuto jednání, v místě před vstupní bránou objektu J. kasáren vojenského útvaru ve S. B., ve strachu a zmatku reagoval na uchopení do tzv. kravaty ze strany silně podnapilého poškozeného J. L., který ho pronásledoval k tomuto objektu s úmyslem zadržet jej po předchozím útoku na T. K., tím, že dvakrát vedl stejným nožem úder hrotem napřed do horní poloviny trupu J. L., což činil velkou silou, a způsobil mu bodnou ránu hlubokou několik cm s vbodem na zadní straně dolní třetiny levé paže s přetnutím vřetenního nervu a částečnou poruchou hybnosti levé horní končetiny, dále bodnou ránu dlouhou asi 3 cm a hlubokou několik cm v levé dolní části hrudníku v čáře přední pažní pronikající do levé hrudní dutiny a levou brániční klenbou do dutiny břišní bez poranění nitrobřišních orgánů vyvolávající proniknutím bodného nástroje přístup vzduchu do zmíněných tělních dutin .

Za tento trestný čin byl obviněný M. N. odsouzen podle § 146a odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby se ve zkušební době zdržel požívání alkoholických nápojů. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí věci, a to vystřelovacího celokovového nože zn. Gerber.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému T. K., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 147.904 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 22. 7. 2015 do zaplacení a poškozenému J. L., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 223.293 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 22. 7. 2015 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. byli poškození T. K. a J. L., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody a zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného M. N. rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 47/2016, podal následně obviněný M. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V poměrně rozsáhle zpracovaných námitkách pak obviněný citoval části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a dále uvedl, že se nemůže smířit s právní kvalifikací a uloženým trestem. Dále pak dovolání rozdělil na část týkající se poškozeného T. K. (bod III. dovolání) a část týkající se poškozeného J. L. (bod IV. dovolání). V bodu III. citoval část rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 339/2008, přičemž obviněný v této souvislosti namítl, že pokud jde o tu část skutku, kde obviněný vedl svou obranu, tak jednal přesně v intencích nutné obrany, neboť stál proti přesile. Obranu navíc vedl proti ruce útočníka a nikoli na životně důležitý orgán, když přesilu útočníků kompenzoval použitím nože. Proto obviněný považuje oba rozsudky za nespravedlivé, neboť oběma soudy bylo jasně prokázáno, že se bránil, a zcela se neshoduje se závěry obou soudů, že tato obrana byla zjevně nepřiměřená trvajícímu útoku. Oba soudy měly za prokázané, že obviněný měl dřívější negativní zkušenosti s napadením, navíc se v době útoku poškozeného nacházel v situaci očekávání přírůstku do rodiny jako jediný živitel, proto obviněný vyjádřil názor, že bylo namístě hodnotit jeho chování podle jeho subjektivního vnímání a stavu ve shodě s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že obrana je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě a významu. Těmito kritérii se však dle obviněného soudy neřídily a v uvedeném směru nevedly žádné úvahy. V bodu IV. namítl, že soudy zcela nesprávně provedly hmotněprávní posouzení jednání obviněného, když v této části skutku nesprávně interpretovaly provedené důkazy. Odvolací soud se vůbec nezabýval hodnocením výpovědi svědka M., soud prvního stupně vzal za prokázané, že svědek M. viděl útočníka v osobě poškozeného L. Dále uvedl, že oba soudy nesprávně posoudily jednání poškozeného L., neboť nevzaly v úvahu, že poškozený L. fakticky na obviněného zaútočil, když tento stál zády k němu a čelem k bráně a žádal vrátného o pomoc. Obviněný tedy neviděl, kdo na něj útočí a současně intenzita útoku byla mimořádně bolestivá, neboť chvat tzv. kravaty způsobuje okamžité dušení, tedy pocit ohrožení života. V případě této části útoku šlo minimálně o tzv. putativní obranu, spíše však zcela zjevně o nutnou obranu, neboť obviněný nikam neběžel, stál a poškozený L. provedl zezadu fakticky útok na obviněného. Za této situace byla dle názoru obviněného jeho reakce při ohrožení života zcela adekvátní a plně konformní s kritérii nutné obrany.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 7 T 55/2015, a aby sám zprostil obviněného obžaloby.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Protože dovolací námitky obviněného zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení předcházející tomuto rozhodnutí. Nejvyšší soud především uvádí, že nemohl přihlížet k těm dovolacím námitkám obviněného M. N., které obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, resp. proti hodnocení důkazů soudy. Námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění ani vlastní verze hodnocení důkazů dovolatelem totiž nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ani případné nedostatky v uvedených směrech nemají charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud rovněž shledal, že námitky obviněného týkající se toho, že předmětné jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu dále zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. N.

Podle ustanovení § 146a odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, spáchá-li takový čin na více osobách.

V této souvislosti je třeba uvést, že omluvitelnou pohnutku jak spočívající v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, tak v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného je třeba odlišit od podmínek nutné obrany.

K problematice nutné obrany Nejvyšší soud především připomíná následující skutečnosti, které vyplývají z ustanovení § 29 tr. zákoníku a z jeho ustáleného výkladu v soudní praxi. Za nutnou obranu lze považovat čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Takový čin by za jiných okolností naplnil zákonné znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku. Za nutnou obranu však nelze považovat obranné jednání, které je zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení § 29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákoníkem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty, přičemž konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal nebo pokud je útok již dokončen.

Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem způsob útoku v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. Jak vyplývá z ustanovení § 29 odst. 2 tr. zákoníku (viz slovní spojení zcela zjevně ), o nutnou obranu nejde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj (obranou) je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, tj. nevyžaduje se, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany (srov. rozhodnutí pod č. II/1965, s. 28 Sb. rozh. tr). Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 397-419).

Jak lze tedy z výše uvedeného dovodit, základní rozdíl mezi existencí omluvitelného hnutí mysli a jednáním v nutné obraně spočívá v tom, že oproti jednání v nutné obraně, která je jednou z okolností vylučujících protiprávnost činu, existence omluvitelného hnutí mysli jednání pachatele neznamená jeho beztrestnost, přičemž však exces z mezí nutné obrany může (a v daném případě tak tomu skutečně je) za splnění zákonných podmínek naplňovat privilegovanou skutkovou podstatu podle § 146a tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III ÚS 3395/10).

V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je evidentní, že obviněný M. N. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu a zmatku a spáchal takový čin na dvou osobách.

Na tomto místě je třeba připomenout zjištění soudů nižších stupňů, že obviněný M. N. po předchozím slovním a fyzickém útoku silně podnapilého poškozeného T. K. (kdy ho tento uchopil za levý bok a strčil do něj), pod vlivem strachu a silného rozrušení, jej velkou silou bodl do pravé ruky nožem, čímž mu způsobil bodnou ránu, a poté, co došlo k tomuto jednání, v místě před vstupní bránou objektu kasáren vojenského útvaru, ve strachu a zmatku reagoval na uchopení do tzv. kravaty ze strany silně podnapilého poškozeného J. L., který ho pronásledoval k tomuto objektu s úmyslem zadržet jej po předchozím útoku na T. K., tím, že dvakrát vedl stejným nožem úder hrotem napřed do horní poloviny trupu J. L., což činil velkou silou. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že obviněný jednal na základě nevyprovokovaného fyzického útoku minimálně poškozeného T. K., na který reagoval překročením mezí nutné obrany a poškozeným způsobil ve strachu těžkou újmu na zdraví. Ohledně skutkového děje se pak odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a dále konstatoval, že se obviněný nacházel v psychickém stavu výrazně vybočujícím z běžného rámce a vedoucím ke zkratkovitým a situaci neadekvátním reakcím, přičemž výrazný podíl na tomto duševním rozpoložení obviněného měl nepochybně požitý alkohol, avšak přispěly k němu i další faktory v podobě vystupování poškozených.

Nejvyšší soud přisvědčil soudům obou stupňů, pokud počínání obviněného nebylo posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, které by vylučovalo jeho trestní odpovědnost, když jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, které se námitkami obviněného stran nutné obrany zabývaly, důvodně shledaly, že obviněný překročil meze nutné obrany. Z popisu zjištěného skutkového děje lze mít za prokázané, že nedošlo k naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, neboť v daném případě nebyla splněna podmínka, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, neboť míra závažnosti musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, jímž je lidské zdraví (tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti). V tomto kontextu nutno zdůraznit, že obviněný vůči poškozeným použil nůž s délkou čepele 11 cm, jakožto nástroj svou povahou obecně nebezpečný a způsobilý přivodit těžká zranění, příp. i smrt, a tento užil proti místům na těle poškozených, kde se nacházejí pro život důležité orgány (v případě poškozeného J. L. se jednalo o bodné rány vedené do horní poloviny trupu, u poškozeného T. K. pak došlo k přetnutí pravé loketní žíly, větve svalové tepny a částečnému protnutí vřetenního nervu, což bylo provázeno ztrátou asi 1 l krve), přičemž tyto údery směřovaly špičkou ostří vpřed. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyplynulo, že bodné rány byly vedeny velkou silou, přičemž v případě poškozeného J. L. se jednalo o dvě bodné rány, které byly vedeny do horní poloviny trupu.

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěly oba ve věci činné soudy v tom směru, že nebyly splněny předpoklady k beztrestnosti obranného jednání, ale jednalo se o vybočení z mezí nutné obrany (tzv. exces), když současně dodává, že exces se v praxi může projevit buď jako zcela zjevná nepřiměřenost obranného zákroku vůči způsobu útoku (tzv. exces intenzivní), anebo tak, že obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval (tzv. extenzivní). Lze sice připustit, že se obviněný předmětného jednání dopustil v silném rozrušení ze strachu, zmatku, přičemž bylo vzato v úvahu i jeho psychické rozpoložení spočívající v obavách z napadení, afekt strachu posílený požitým alkoholem a pocit ohrožení na životě osobami nacházejícími se u benzínové pumpy, příp. pronásledující osobou, tyto důvody však byly zohledněny užitím privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky.

Za tohoto stavu věci a se zřetelem k úmyslnému zavinění obviněného pokrývajícímu jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky, nelze činit závěr, že by mezi právním závěrem o vině obviněného a skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení důkazů učinily, byl nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného M. N. jako zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí žádnou z hmotněprávních vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 11. 2016

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu