4 Tdo 1456/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1456/2015-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2015 o dovolání obviněného Z. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 1 To 48/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 13/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 4 T 13/2011, byli obvinění Z. K., J. K. a R. M. uznáni vinnými trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, (dále jen tr. zákon) přičemž obviněný K. se tohoto dopustil ve formě návodu (§ 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona) a obviněný M. ve formě pomoci (§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona), kdy jejich jednání spočívalo v tom, že dne 16. 11. 2009 v době od 00.00 hod. do 01.00 hod. v obci P., okr. B., obviněný K., poté, kdy před tím v přesně nezjištěných dnech roku 2009 ho obviněný K. navedl, aby zapálil objekt restaurace v P., jehož majiteli byli Z. N. a T. Ch., a poté, co byl obviněným M. přivezen vozidlem Škoda Fabia do P., za použití akcelerantů hoření založil v předmětné nemovitosti požár a následně byl z bezprostřední blízkosti místa požáru odvezen obviněným M. zpět do místa svého bydliště, kdy tímto jednáním byla způsobena škoda Z. N. a T. Ch. na objektu restaurace ve výši 3.468.927,- Kč a jejím zařízení 276.600,- Kč, G. Š. ve výši 121.900,- Kč, společnosti Segafredo Zanetti CR s. r. o. 7.140,- Kč, společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. 74.000,- Kč, společnosti Kofola, a. s. 15.500,- Kč a společnosti Stardust Games, s. r. o. ve výši 55.000,- Kč, tedy celková škoda ve výši 4.190.670,- Kč.

Za tuto trestnou činnost jim byly podle § 257 odst. 2 tr. zákona uloženy tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen, a to ve výměře dvou let na zkušební dobu tří let (K.), čtrnácti měsíců na zkušební dobu dvou let (K.), za současného stanovení povinnosti podle § 59 odst. 2 tr. zákona oběma poškozeným uhradit škodu, kterou trestným činem způsobili. Obviněnému R. M. pak byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvacetidvou měsíců, též za sbíhající se přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 1 T 198/2010, jenž nabyl právní moci dne 20. 4. 2011, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 1 T 198/2010, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli všichni obvinění zavázáni společně a nerozdílně k úhradě škody České pojišťovně a. s., ve výši 3.464.073,- Kč a Stardust Games s. r. o. ve výši 55.000,- Kč. Posledně jmenovaná poškozená společnost pak byla se zbytkem svého nároku na náhradu škodu odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podali obvinění K. a K., jakož i státní zástupce v neprospěch všech tří obviněných, odvolání. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 1 To 48/2014 z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl tak, že uznal obviněné vinnými, že dne 16. 11. 2009 v době od 00.00 hod. do 01.00 hod., nejspíše kolem 00.30 hod. v obci P., okr. B., obviněný K., poté, kdy ho před tím, nejpozději do podvečera 15. 11. 2009 obviněný K. požádal, aby zapálil objekt restaurace v P., jehož majiteli byli Z. N. a T. Ch., a poté, co spolu s obviněným M., který byl o součinnost požádán obviněnými K. a K., odjel asi po 21 hod. dne 15. 11. 2009 vozidlem Škoda Fabia do P., zde za použití akcelerantů hoření založil v předmětné nemovitosti požár a následně byl z bezprostřední blízkosti místa požáru odvezen obviněným M. zpět do místa svého bydliště v N. D. C., kam přijeli před 03.00 hod., kdy tímto jednáním byla způsobena škoda Z. N. a T. Ch. na objektu restaurace ve výši 3.468.927,- Kč a jejím zařízení 276.600,- Kč, nájemkyni restaurace G. Š. ve výši 121.900,- Kč, společnosti Segafredo Zanetti CR s. r. o. 7.140,- Kč, společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. 74.000,- Kč, společnosti Kofola, a. s. 15.500,- Kč a společnosti Stardust Games, s. r. o. ve výši 55.000,- Kč, tedy celková škoda ve výši 4.019.067,- Kč.

Toto jednání bylo odvolacím soudem kvalifikováno jako přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, kterého se obviněný J. K. dopustil jako přímý pachatel, obviněný Z. K. ve formě návodu (§ 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku) a obviněný R. M. ve formě pomoci (§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku). Podle ustanovení § 228 odst. 3 tr. zákoníku pak byly obviněným Z. K. a J. K. uloženy tresty odnětí svobody, K. ve výměře dvou let a šesti měsíců, K. ve výměře dvou let. Jejich výkon byl oběma podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a to za současného stanovení povinnosti oběma jmenovaným podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uhradit ve zkušební době dle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobili. Obviněnému R. M. pak byl uložen souhrnný trest ve výměře dvacetidvou měsíců, za sbíhající se přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 1 T 198/2010, a jenž nabyl právní moci dne 20. 4. 2011, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 1 T 198/2010, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli všichni obvinění zavázáni společně a nerozdílně k úhradě škody České pojišťovně a. s., ve výši 3.464.073,- Kč a Stardust electronic a. s. ve výši 55.000,- Kč. Posledně jmenovaná poškozená společnost pak byla se zbytkem svého nároku na náhradu škodu odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Z. K. (dále jen obviněný , případně dovolatel ) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci své argumentace namítá, že v řízení před odvolacím soudem, resp. v jeho rozhodnutí, nebyla ctěna zásada presumpce neviny, projevující se mj. v zásadě in dubio pro reo, tedy že přes existenci pochybností tyto nebyly vyloženy ve prospěch obviněného. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a dalším nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel plně odkázal na svou dřívější argumentaci v odvolacím řízení, která vychází z přesvědčení, že celý případ je vystavěn pouze na nesmyslném a pomstychtivém doznání spoluobviněného M. Nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem měl tohoto spoluobviněného navést k trestné činnosti. Došlo k přecenění veškerých indicií, v podobě dřívější spolupráce dovolatele s poškozenými a jejich sporu, přehlédnutí faktu, že Z. K. byl vydírán spoluobviněným M. Možným důvodem měla být známost s dalším spoluobviněným K., který měl vztah s jeho dcerou. Soudy tak dospěly k závěru o vině dovolatele pouze na základě toho, že jako jediný měl mít motiv ke spáchání trestné činnosti. Stejně tak ale nelze vyloučit, že J. K. se mu chtěl zalíbit, popřípadě R. M. vydírat. Výpověď posledně jmenovaného je tak přeceňována, a to i za situace, že vrchní soud shledal, že tento v několika případech lhal. Právě za takové situace měl odvolací soud rozhodnout při respektování zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., případně přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl, přičemž takto jednal v jiném složení senátu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřila v tom směru, aby toto bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.ř., neboť je podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř. Byť dovolatel formálně odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenamítá ve skutečnosti nesprávnost právního posouzení skutku, ale toliko soudy učiněných skutkových zjištění. Domáhá se tak pouze jiného hodnocení důkazů a následného jiného posouzení skutku, pro který je stíhán. Za relevantní námitku nelze považovat ani jeho tvrzení, že ve věci nebylo postupováno v souladu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo. Tato zásada navíc směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení důkazů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 1 To 48/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně právě do skutkové roviny. Obviněný totiž odvolacímu soudu, a de facto i soudu prvého stupně, vytýká, že jeho vinu odvozují toliko z nepravdivé a účelové výpovědi spoluobviněného R. M., který jej finančně vydíral a měl tak důvod i křivě obvinit. Rovněž nelze přehlédnout možnost, že také obviněný K., který měl poměr s jeho dcerou, se Z. K. mohl snažit zalíbit, to vše bez obeznámenosti dovolatele. Tyto možnosti měly vést nižší soudy k takovým pochybnostem, při kterých byla na místě aplikace zásady in dubio pro reo a zproštění obviněného obžaloby. Daná argumentace tedy žádným způsobem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy prvého a druhého stupně po zhodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, ale pouze důvody (zejména usvědčující výpověď spoluobviněného M.), které vedly k závěru o vině dovolatele. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, kde je konstatováno, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Nad rámec uvedeného však lze stručně konstatovat následující skutečnosti. Námitky dovolatele jsou čistým opakováním jeho obhajoby, kterou zvolil již před krajským a následně i vrchním soudem. Soudy prvého i druhého stupně provedly řádná dokazování, jejichž výsledky také přiléhavě zhodnotily a náležitě odůvodnily. Vina obviněného Z. K. tak nestojí toliko na jediné - dle jeho slov křivé - výpovědi jednoho ze spoluobviněných, ale tato je rovněž odvozena již od samotného motivu, který měl ke spáchání trestné činnosti v podobě sporu s poškozenými (majiteli restaurace), komunikace s dalším obviněným K., s nímž hovořil nejen o podpálení restaurace do budoucna, ale i o předchozím totožném jednání, kterého se měl dopustit. Výpověď R. M. pak rovněž podpořily zejména jeho přítelkyně a probační úřednice, kterým popsal detaily svého jednání, jakož i úlohu Z. K. a J. K. v něm, když ostatně samotné vnímání svědkyně P., která viděla obviněného K. vyhazovat ohořelou mikinu, přesně zapadá do skutkového děje, neboť z kamerového záznamu je patrné, že zakladatel požáru skutečně utržil škodu na svém oblečení ve stejných místech, jak to popsala svědkyně, stejně jako, že na místě činu bylo spatřeno shodné vozidlo, jaké obviněný K. používal. Provázanost jednání posledně jmenovaného k osobě dovolatele je pak dána rovněž tvrzeným poměrem k dceři Z. K. Oba nižší soudy tak měly k dispozici důkazy, z nichž správně složily ucelený, pevný a logicky provázaný řetězec, na jehož základě bylo možno učinit závěr o vině všech tří obviněných trestnou činností popsanou v rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento pak ostatně také objasnil příčiny případných nesrovnalostí ve výpovědích svědků P., M. a O. (viz str. 9 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Vrchní soud v Praze poté rovněž zvolil náležitou právní kvalifikaci podle § 228 tr. zákoníku, při současném respektování podmínek časové působnosti trestněprávních předpisů (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku).

V projednávané věci nelze shledat ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nedošlo tedy (ani v tomto směru) k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu


Vyhotovil: JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.