4 Tdo 1453/2013
Datum rozhodnutí: 21.01.2014
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1453/2013-51

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2014 dovolání obviněného P. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 8 To 167/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 89/2012, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 8 T 89/2012, byl obviněný P. T. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

dne 10.9.2012 kolem 11:45 hodin v B., na ulici K., v budově Ú. p. Č. r., K. p. v B., oddělení nepojistných sociálních dávek, kam se dostavil s žádostí o vyplacení příspěvku na bydlení, vyhrožoval sociálnímu pracovníkovi oddělení nepojistných sociálních dávek J. K., fyzickým napadením a zabitím, mj. tím, že se jej zeptal, zda chce mít nůž zapíchnutý v břiše a tím, že si na něj počká po pracovní době, a dále zde v přítomnosti pracovnice Ú. p. J. T., vykřikoval: jste všichni kurvy a další vulgární výrazy, kdy všem tykal, poté se téhož dne kolem 15:00 hodin opětovně dostavil do kanceláře J. T. a zde znovu požadoval vyplacení dávek na bydlení, přičemž jí vyhrožoval, jestli už někdy letěla z okna a jestli měla kudlu v břiše a že si na ni po práci počká a za přítomnosti J. K. jim opětovně nadával: jste všichni kurvy , kdy toto jeho jednání ukončili tím, že přivolali hlídku Městské policie Brno, přitom uvedeného jednání se dopustil v úmyslu působit na pracovníky daného úřadu, aby mu byly vyplaceny jím požadované sociální dávky.

Za popsané jednání byl obviněný P. T. odsouzen podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 8 T 89/2012, podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 8 To 167/2013, podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 8 To 167/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d), e) a g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace uvádí, že trpí duševní poruchou, což údajně nebylo ze strany nalézacího ani odvolacího soudu zjištěno. Z uvedeného důvodu namítá, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, neboť vzhledem k duševní poruše nebyl schopen se náležitě hájit a dále že měl mít ze stejného důvodu v trestním řízení ustanoveného opatrovníka podle § 29 občanského zákoníku s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/05. Dle dovolatele nerespektováním ustanovení § 36 odst. 2 tr. řádu zakotvujícím nutnou obhajobu došlo k porušení jeho základního práva, a to práva na obhajobu. Rovněž tvrdí, že podle § 26 tr. zákoníku nebyl za spáchaný skutek trestně odpovědný a jeho trestní stíhání tak bylo nepřípustné. Zpochybnil také konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, neboť nebyly dány podmínky pro postup podle § 202 odst. 2 tr. řádu. Zpochybnil, že bylo možno věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout bez jeho přítomnosti. Současně je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku z důvodu absence zavinění a že rozhodující soud byl povinen dát podnět k zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 166/2012. Za opomenutý důkaz považuje skutečnost, že odvolací soud nijak nereagoval na návrh jeho bratra vyžádat aktuální znalecký posudek k posouzení duševní poruchy obviněného.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že rozhodující soudy učinily dle jeho názoru správné skutkové zjištění o tom, že obviněný duševní poruchou netrpěl. K otázce, zda je chybějící znalecký posudek ohledně zdravotního stavu obviněného opomenutým důkazem, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že odvolací soud řádně a pečlivě odůvodnil, proč nepovažoval za nutné znalecky šetřit duševní stav obviněného, proto se dle něj o žádný opomenutý důkaz nejedná. V průběhu řízení navíc vyšlo najevo, že obviněný dosud nemá ani omezenou způsobilost k právním úkonům, což jen potvrzuje závěr odvolacího soudu, že tvrzení o duševní chorobě je pouze dodatečně vytvořenou obhajobou. Právo dovolatele na spravedlivý proces proto porušeno nebylo, z čehož plyne, že pokud byl nezájem obviněného o průběh trestního řízení pouhým projevem jeho impulzivní povahy, nebyl dán ani důvod nutné obhajoby. Ustanovení § 202 tr. řádu o přítomnosti obviněného tak dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství porušeno nebylo. Argumentaci obviněného, že mu soud měl ustanovit opatrovníka podle § 29 občanského zákoníku, považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za nesprávnou a uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/05 za nepřiléhavý. K námitce nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 nebo 11a tr. řádu pak uvedl, že dovolatel neuvedl žádný ze zákonných důvodů takové nepřípustnosti s tím, že samotná duševní choroba by nemohla být důvodem nepřípustnosti trestního stíhání ani tehdy, byla-li by soudem zjištěna. K existenci znaku skutkové podstaty přečinu zavinění - státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že příčetnost pachatele se zásadně posuzuje ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu a je v zásadě nezávislá na zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanskoprávních předpisů.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil čtyři dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), d), e) a g) tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení dopadá na případy porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle § 36 tr. řádu. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak i ústavními předpisy. Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je možno dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V tomto případě musí být ve věci dán některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. řádu nebo v § 11a tr. řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Výlučně v těchto ustanoveních (§ 11 odst. 1, 4 tr. řádu a v § 11a tr. řádu) trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Předně je třeba zdůraznit, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Podstatou všech dovolacích námitek obviněného P. T. je jeho tvrzení, že v době, kdy se měl posuzovaného protiprávního jednání dopustit, trpěl duševní poruchou, pro níž nebyl za toto jednání trestně odpovědný. Nejvyšší soud však mimo pochybnost dospěl k závěru, že obviněný v rozhodné době žádnou duševní poruchou netrpěl a pochybnosti o jeho trestní odpovědnosti nejsou důvodné.

Soud prvního stupně nenabyl z obsahu trestního spisu žádné poznatky, které by ho opravňovaly k pochybnostem o duševním stavu obviněného a z toho se odvíjející nutnosti přistoupit ke znaleckému zkoumání obviněného pro posouzení rozsahu jeho trestní odpovědnosti. Obviněný se v přípravném řízení k této otázce nevyjadřoval, přičemž obsahem spisu nejsou ani znalecké posudky či lékařské zprávy v tomto směru, které by signalizovaly možné pochybnosti. Obviněný se nadto k hlavnímu líčení opakovaně nedostavil, proto bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, takže soud prvního stupně v této fázi trestního řízení neměl důvod ke zkoumání duševního stavu obviněného, neboť námitka tohoto druhu nebyla nikým uplatněna.

Ke zpochybnění trestní odpovědnosti obviněného došlo až v souvislosti s podaným odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně, kdy tento opravný prostředek ve prospěch obviněného podal v intencích § 247 odst. 2 tr. řádu jeho bratr V. T. Poukázal na psychické potíže obviněného, jimiž měl trpět delší dobu a v této souvislosti pak zmiňoval lékařskou zprávu Vojenské nemocnice v Brně ze dne 13. 11. 2008. Podle psychologa Mgr. O. P. mělo docházet k rozvoji psychotického onemocnění u disponované osobnosti. Z lékařské zprávy psychiatrického oddělení Fakultní nemocnice v Brně ze dne 31. 10. 2006, podepsané MUDr. L. U., která byla rovněž součástí odvolání, je patrno, že obviněný byl hospitalizován v souvislosti s demonstrativním sebepoškozením, přičemž při propuštění z nemocničního ošetřování lékař učinil závěr, že obviněný trpí poruchou přizpůsobivosti a je hodnocen jako impulzivní osobnost. Z toho důvodu odvolatel navrhl, aby byl k řízení přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení duševního stavu obviněného.

Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání o odvolání k důkazu přečetl citované lékařské zprávy a provedl důkaz spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 95 T 222/2007, kde byl obviněný odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, přičemž v této trestní věci byl na obviněného vypracován psychiatrický znalecký posudek znalcem MUDr. Jiřím Pokorou. Znalec v závěrech své expertizy uvedl, že obviněný ani v minulosti ani v době podání posudku netrpěl duševní chorobou, není závislý na psychotropních látkách či alkoholu. Obviněného charakterizoval jako disharmonicky strukturovanou osobnost a tato charakteristika nespadá pod okruh psychických poruch. Osobnostní vybavení obviněného nesnižovalo jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti ve vztahu k páchané trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že v době konání odvolacího řízení bylo před Městským soudem v Brně vedeno řízení o péči o nezletilého syna obviněného pod sp. zn. 23 Nc 2409/2012, a v tomto řízení se obviněný měl podrobit znaleckému zkoumání svého duševního stavu, požádal odvolací soud o zapůjčení spisu k provedení důkazu tímto znaleckým posudkem, avšak znalecký posudek v době rozhodování odvolacího soudu nebyl vyhotoven.

Krajský soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 8 To 167/2013, podrobně a zevrubně vysvětlil své úvahy, proč nepovažuje vyžádání dalšího psychiatrického znaleckého posudku za potřebné, proč nenabyl pochybností o plné příčetnosti a z toho se odvíjející trestní odpovědnosti obviněného, přičemž Nejvyšší soud pro správnost těchto úvah odkazuje na odůvodnění citovaného rozhodnutí. Nelze proto v této souvislosti přisvědčit tvrzení obviněného, že jde o tzv. opomenutý důkaz, neboť bylo plně na úvaze odvolacího soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), čemuž odvolací soud v plné míře dostál, jak Nejvyšší soud již výše konstatoval.

V řízení o dovolání předsedkyně senátu však pro úplnost učinila ve smyslu ustanovení § 265o odst. 2 tr. řádu šetření, kdy vyžádala od Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 23 Nc 2409/2012, opis vypracovaného psychiatrického znaleckého posudku na obviněného a v neveřejném zasedání byl podle § 265r odst. 7 tr. řádu tento posudek k důkazu přečten.

Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Marta Holanová tento posudek podala dne 30. 12. 2013. Podrobně v něm rozebrala především dostupnou předchozí zdravotní dokumentaci týkající se ošetření a hospitalizací obviněného (2006 - Fakultní nemocnice Brno, 2008 - Vojenská nemocnice Brno, 2011-2012 - 4x Psychiatrická léčebna Brno) a současně i popsala metody vlastního psychiatrického vyšetření obviněného, které absolvoval dne 4. 4. 2013. Na základě všech učiněných šetření a získaných poznatků popsala současný psychický stav obviněného, který se vykazuje logicky skloubeným myšlením, je bez bludů, bez známek závislosti na drogách. V popředí jeho diagnosy je psychopatologická porucha okolnosti s převahou dissociálních rysů, histrionství, impulsivity a emoční nestability. Vyslovila závěr, že obviněný netrpí duševní poruchou ve smyslu psychózy.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněný je osobou plně příčetnou, netrpí žádnou duševní poruchou, která by ovlivňovala jeho schopnosti rozpoznávat nebezpečnost svého jednání a toto jednání ovládat, takže není pochyb o jeho plné trestní odpovědnosti za spáchanou trestnou činnost. Tento závěr je třeba vztáhnout i na posouzení důvodnosti dalších obviněným uplatněných dovolacích námitek.

Jako zcela irelevantní je třeba hodnotit námitku obviněného, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť z důvodu duševní poruchy nebyl trestně odpovědný. Jednak rozhodující soudy správně posoudily, jak již bylo shora specifikováno, že obviněný žádnou duševní poruchou netrpěl, jednak zcela obecně duševní porucha sama o sobě nemůže být důvodem nepřípustnosti trestního stíhání. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 11 a § 11a tr. řádu, ale obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku žádný ze zákonných důvodů o něž se jeho právní názor opírá neuvádí.

Vzhledem k tomu, že obviněný v době páchání posuzovaného protiprávního jednání netrpěl duševní chorobou nebo poruchou, nebyl dán ani důvod nutné obhajoby podle § 36 tr. řádu, proto nemohl být naplněn také další z uplatněných dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odt. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud nemohl přiznat právní relevanci právnímu názoru obviněného, že mu měl být v řízení ustanoven opatrovník podle § 29 občanského zákoníku. Obviněný v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 303/05, který však dopadá na řízení občanskoprávní, nikoliv na řízení trestní. V trestním řízení je procesní postavení opatrovníka striktně právně upraveno a opatrovník tak může vykonávat pouze práva zákonného zástupce obviněného (§ 34 odst. 2 tr. řádu), zákonného zástupce poškozeného (§45 odst. 2 tr. řádu) nebo vlastníka zabírané věci (§ 239a odst. 1 tr. řádu). V žádné jiné souvislosti zákon roli opatrovníka v trestním řízení nepřipouští. Nelze proto přisvědčit návrhu obviněného, že se hlavního líčení či veřejného zasedání se namísto obviněného měl zúčastnit jeho opatrovník, neboť tento procesní postup nemá oporu v zákoně.

Ustanovení § 202 odst. 2 tr. řádu připouští možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného za situace, kdy má soud zato, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, přičemž a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a ten byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán; b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut s bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. řádu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudování spisu a možnost činit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. řádu).

Hlavní líčení v posuzované věci bylo dne 25. 2. 2013 konáno za splnění podmínek § 202 odst. 2 tr. řádu v nepřítomnosti obviněného, neboť ten se k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil, ač byl o termínu konání hlavního líčení včas řádně vyrozuměn a byl mu doručen návrh na potrestání. Následně i veřejné zasedání o odvolání před Krajským soudem v Brně se konalo dne 4. 6. 2013 v nepřítomnosti obviněného, protože se opět k němu bez omluvy nedostavil, byť i v tomto případě byl o jeho konání včas a řádně vyrozuměn. Obviněný se tak z vlastní vůle a bez náležité a řádné omluvy rozhodl neúčastnit hlavního líčení i veřejného zasedání. Konání těchto jednání v nepřítomnosti obviněného bylo v souladu s citovaným zákonným ustanovením, nikoli jeho porušením. Nutno uzavřít, že z výše uvedených důvodů nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.

Další v dovolání deklarovanou námitkou bylo tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku z důvodu absence zavinění s tím, že dle obviněného měl soud sám iniciovat zahájení řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 166/2012. Tento odkaz je Nejvyšším soudem hodnocen jako zcela nepřípadný a posuzované věci nepřiléhavý, neboť citované rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá. Dovolatelův skutek, na rozdíl od věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 166/2012, nespočíval v občanskoprávním úkonu, k němuž bylo třeba způsobilosti k právním úkonům, ale jednalo se o protiprávní úkon podle norem trestního práva. Příslušnému soudu rozhodujícímu v trestní věci tak v žádném případě nelze vytýkat, že se nezabýval způsobilostí obviněného k občanskoprávním úkonům. I tuto námitku je proto nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.

Právní posouzení zjištěného protiprávního jednání obviněného odpovídá soudy přiléhavě zvolené právní kvalifikaci přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož všechny zákonné znaky obviněný naplnil. Obviněný cíleně vyhrožoval pracovníkům Úřadu práce usmrcením a jinými fyzickými útoky, přičemž tímto způsobem doprovázel svůj nárok na vyplacení příspěvku na bydlení. Obviněný věděl, že jedná s úředními osobami, jeho vyhrožování bylo prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby, a jednal tak v pohnutce donutit pracovníky úřadu k vyplacení sociální dávky, na kterou neměl vzhledem k dluhu na nájemném nárok. Není podstatné, že obviněný trestnou činnost popírá, neboť zjištěný skutkový děj má oporu v provedených důkazech, zejména výpovědích jednotlivých pracovníků Úřadu práce, kteří se kritického dne dostali s obviněným do kontaktu a jimž obviněný vyhrožoval usmrcením, přičemž věrohodnost těchto svědků nebyla ničím zpochybněna. Obhajoba obviněného tak byla důkazy plně vyvrácena. Dovolací námitka obviněného spočívající v uplatnění § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak postrádá právní relevanci.

Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud plně přisvědčil závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. V průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný P. T. při páchání výše popsaného jednání netrpěl žádnou duševní poruchou či chorobou a že tímto jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn provedenými důkazy, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci činu a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím rozhodným pro stanovení adekvátního druhu trestu a jeho výměry. Závěr o vině obviněného tak byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného P. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. ledna 2014


Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná