4 Tdo 1448/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1448/2015-28

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 dovolání obviněné S. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 6 To 20/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 177/2013, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 32 T 177/2013, byla obviněná S. B. uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že

v P. dne 12. 1. 2012 od 11.37 do 12.55 hod. u O. s. P.-m., po řádném poučení, že musí o podstatných okolnostech vypovídat pravdu a že je trestné, pokud tak neučiní, v postavení svědkyně v trestním řízení vedeném proti J. F., pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku záměrně opakovaně lživě uvedla, že viděla M. K., jak zničehonic jako první strčil do J. F., začali se mezi sebou strkat, žduchat a lomcovat, spadli na zem a určitě vstal J. a odešel, ač ve skutečnosti při konfliktu, který popisovala, J. F. začal strkat do M. K., pak mu dával údery pěstí do hlavy a zátylku a srazil ho k zemi, kde do něho opakovaně kopl, čímž mu přetrhl úpon čtyřhlavého pravého stehenního svalu a bezprostředně poté se vrátil k vozu a opakovaně do něj kopl, čímž M. K. způsobil škodu 57.022 Kč, za což byl J. F. pravomocně odsouzen.

Za to byla odsouzena podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 32 T 177/2013, podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 6 To 20/2015, tak že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že

dne 12. 1. 2012 od 11.37 do 12.55 hod. v budově O. s. P.-m., N., P., po řádném poučení, že musí o podstatných okolnostech vypovídat pravdu a že je trestné, pokud tak neučiní, v postavení svědkyně v trestním řízení proti J. F., pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku záměrně opakovaně lživě uvedla, že po odstrčení J. F. M. K. se začali oba vzájemně mezi sebou strkat, žduchat a lomcovat, oba spadli na zem a určitě vstal J. F. a odešel, ač ve skutečnosti při konfliktu, který popisovala, J. F. začal strkat do M. K., pak mu dával údery pěstí do hlavy a zátylku a srazil ho k zemi, kde do něho opakovaně kopl, čímž mu přetrhl úpon čtyřhlavého pravého stehenního svalu a bezprostředně poté se vrátil k vozu a opakovaně do něj kopl, čímž M. K. způsobil škodu 57.022 Kč, za což byl J. F. pravomocně odsouzen.

Za to byl obviněné uložen podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 6 To 20/2015, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítla, že výrok o vině není v souladu se skutkovým stavem věci a nekoresponduje s výsledky provedeného dokazování. Podle ní je klíčovou otázkou, nakolik ona podávala svou verzi incidentu tak, jak si ji subjektivně pamatovala, jak jej vnímala a nakolik vůbec a zda mohla daný trestný čin spáchat. Má za to, že pokud reprodukovala incident tak, jak si jej vybavovala, resp. byla si schopna jej přes časový odstup vybavit, nelze za stávající důkazní situace hovořit o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty projednávaného trestného činu, protože nelze dovodit její úmysl křivě vypovídat. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, z něhož vyplývá, že soud musí samostatně jako předběžnou otázku posoudit okolnost, zda obžalovaný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, a to na podkladě srovnání výpovědí svědka se skutečností a bez ohledu na to, zda v uvedené věci byly orgány činnými v trestním řízení tyto výpovědi hodnoceny jako nevěrohodné. Zdůraznila, že nevěrohodnost svědecké výpovědi nemusí nutně znamenat, že se současně jedná o výpověď nepravdivou. Podle názoru dovolatelky její svědeckou výpověď v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 35/2011, nelze posoudit jako nepravdivou v intencích § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale lze ji maximálně hodnotit jako nevěrohodnou. Podle jejího názoru nebylo prokázáno naplnění objektivní ani subjektivní stránky souzeného přečinu, proto měl příslušný soud postupovat podle zásady in dubio pro reo.

Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který v tomto vyjádření především shrnul dosavadní stav řízení a jeho výsledky. K uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že provedené řízení není zatíženo takovou vadou, která by opravňovala zásah Nejvyššího soudu do správně zjištěných a stabilizovaných skutkových zjištění, z nichž je naopak třeba plně vycházet. Obviněnou zpochybňovaná existence úmyslného zavinění nemá v provedených důkazech oporu, a vychází pouze z její vlastní interpretace provedených skutkových zjištění. Jinými slovy jde pouze o požadavek přehodnocení důkazů v intencích uplatněné obhajoby, přičemž takto vznesená námitka nekoresponduje s požadavky uvedenými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Státní zástupce poukázal na patřičnou pozornost, kterou soudy obou stupňů věci věnovaly. Zcela nezávisle vyhodnotily předběžnou otázku, zda a za jakých okolností se stal skutek, k němuž obviněná vypovídala, a dospěly k závěru, že šlo o jednostranný a bezohledný útok J. F. vůči poškozenému M. K. Obviněnou uváděné nepravdy, zcela odlišné od reálně zjištěného děje, se týkaly okolností, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí soudu o vině a trestu i náhradě škody ve věci, jež byla původně vedena u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 35/2011. Zásadní rozpor mezi její výpovědí a reálným dějem lze stěží vysvětlit poukazem na odlišné vnímání reality, faktor času či jiné okolnosti. Obviněná naopak plně upravila popis děje v zásadním rozporu s realitou, což svědčí o úmyslně uváděné nepravdě, takže závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byla uznána vinnou, plně odůvodňuje závěr o existenci úmyslného zavinění.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání obviněné jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu a toto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, přičemž pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněná v dovolání uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Pro úplnost je třeba dodat, že zásah do skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně učiní-li dovolatel tento nesoulad , resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Nejvyšší soud především konstatuje, že dovolací námitky obviněná uplatnila již v předchozích fázích řízení, zejména pak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (obsah odvolání je téměř totožný jako obsah podaného dovolání). Odvolací soud se s nimi ve svém rozhodnutí v dostatečné míře vypořádal. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností, jako v odvolání (popřípadě uplatněných již před soudem nalézacím), pakliže se soudy nižších stupňů s nimi řádně vypořádaly. V takovém případě se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Podstatou dovolání obviněné je tvrzení, že její svědeckou výpověď v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 35/2011, nelze posoudit jako nepravdivou v intencích § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale lze ji maximálně hodnotit jako nevěrohodnou.

Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jako svědek před soudem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí.

Zákonný znak spočívající v tom, že pachatel uvede nepravdu , je naplněn tehdy, jestliže ve své výpovědi v postavení svědka tvrdí něco, co odporuje skutečnosti. Předpokladem závěru, že tento zákonný znak byl jednáním pachatele naplněn, je zjištění soudu, který rozhoduje o vině trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, jaký je skutečný stav toho, o čem pachatel v postavení svědka vypovídal. Závěr o naplnění uvažovaného zákonného znaku pak je výsledkem porovnání tohoto zjištění s obsahem tvrzení pachatele v postavení svědka. Podle povahy věci a okolností konkrétního případu lze připustit i to, že skutečný stav toho, o čem pachatel v postavení svědka vypovídal, nelze zjistit, ovšem pak je nezbytným předpokladem závěru o naplnění zákonného znaku uvede nepravdu zjištění soudu, který rozhoduje o vině trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, že je jednoznačně a bez pochybností vyloučeno, aby stav toho, o čem pachatel v postavení svědka vypovídal, byl ve skutečnosti takový, jak ve výpovědi tvrdil. Oběma naznačeným variantám je společné to, že naplnění zákonného znaku uvede nepravdu musí mít skutkový podklad ve zjištěních toho soudu, který rozhoduje o vině trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.

V nyní projednávané věci soud druhého stupně postupoval v souladu se zákonem a dosavadní soudní judikaturou a předně vyřešil předběžnou otázku, zda a jak se stal skutek, ke kterému obviněná v procesním postavení svědkyně vypovídala, a to nezávisle, bez ohledu na rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 35/2011. V odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, krajský soud přesvědčivě a logicky vysvětlil, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům dospěl. Na základě provedeného dokazování shledal, že odsouzený J. F. jednostranně a bezohledně se značnou intenzitou napadl poškozeného M. K., výsledkem čehož byla jeho zranění, poté ještě opakovaně kopl do jeho auta. Ze svědeckých výpovědí poškozeného M. K., dále V. a P. K., J. K. i K. K. jednoznačně vyplynulo, že iniciátorem předmětného konfliktu byl J. F., který kopal do auta poškozeného M. K., ten vystoupil, aby se podíval, co se děje, z toho důvodu odstrčil J. F. Toto odstrčení nepředstavovalo žádný nevhodný či zraňující zásah vůči J. F., ten však na tuto situaci reagoval agresivně, poškozeného udeřil pěstí do hlavy a zátylku, srazil jej k zemi a kopal ho do těla, čímž mu způsobil těžkou újmu na zdraví v podobě přetržení úponu čtyřhlavého pravého stehenního svalu s nutností operačního řešení i následné hospitalizace. Posléze ještě opakovaně kopl do auta poškozeného, v důsledku čehož vznikla poškozenému na vozidle škoda ve výši 57.022 Kč.

Oproti rozhodnutí nalézacího soudu odvolací soud ve svém rozhodnutí upřesnil, že nelze vyloučit, že obviněná nemusela vidět úvodní kopnutí J. F. do auta poškozeného a jako prvou kontakt mezi oběma aktéry zaznamenala až okamžik odstrčení J. F. poškozeným. Správně však také zdůraznil, že zmíněné odstrčení není možno považovat za fyzický útok, který by odůvodňoval posoudit následnou agresi J. F. vůči poškozenému jako nutnou obranu.

Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že tvrzení obviněné o tom, že viděla M. K., jak zničehonic první strčil do J. F., který ho poté také začal žduchat, kdy incident popsala jako vzájemné požďuchování a strkání, resp. jako zcela bezvýznamný konflikt, nelze považovat za pravdivé. Je zřejmé, že obviněná v postavení svědkyně konflikt mezi J. F. a M. K. popisovala v rozporu se skutečností, neboť její výpověď je v příkrém rozporu s objektivně zjištěnými okolnostmi. O nepravdivosti její výpovědi svědčí mimo jiné i to, že pokud by čin proběhl tak, jak ho popsala obviněná ve svědecké výpovědi, nemohl by poškozený M. K. utrpět shora specifikované závažné zranění. Současně také obviněná zamlčela, že J. F. na závěr konfliktu opakovaně kopl do vozidla poškozeného M. K., i když i tuto fázi sporu musela nesporně vidět, když popisovala odchod J. F. z inkriminovaného místa.

Nejvyšší soud plně přisvědčil závěrům odvolacího soudu také v tom, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Před svým výslechem byla předsedou senátu řádně poučena jako svědkyně podle příslušných ustanovení trestního řádu (§ 100 odst. 2, § 101 odst. 1 tr. řádu viz čl. 67 spisu), o významu svědecké výpovědi, práva odmítnout výpověď a o trestněprávních následcích křivé výpovědi. Události, které u výpovědi popisovala, vnímala s objektivní realitou, ale přesto je popsala lživě s cílem výrazně deklinovat míru trestní odpovědnosti svého známého J. F., případně tuto zcela vyloučit. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na velmi přiléhavý rozbor výpovědi obviněné, tak jak je v písemné podobě prezentován na str. 5 a 6 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2015. Tento rozbor porovnává všechny detaily uplatněné obhajoby obviněné s dalšími výsledky provedeného dokazování, a učiněné závěry jsou v souladu s obecně uznávanými principy logického myšlení, stanovenými zásadou sporu, zásadou totožnosti, zásadou o vyloučeném třetím a zásadou dostatečného důvodu. Způsob hodnocení důkazů odpovídá rovněž požadavkům na uplatnění induktivní i deduktivní metody, a sylogistický úsudek (zde použito jako výraz logické kategorie), zcela racionálně vychází z nezpochybněných premis - provedených důkazů. Na tyto logické a zcela vyčerpávajícím způsobem učiněné závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud pro jejich správnost plně odkazuje.

Nejvyšší soud se proto ztotožnil s výsledným názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněná jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu druhého stupně naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že obviněná koncipovala dovolání jako výčet výhrad k správnosti zjištěného skutkového děje a způsobu, jímž byly provedené důkazy vyhodnoceny, neexistenci zavinění jako zákonného znaku skutkové podstaty přečinu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dovodila pouze na základě vlastního vyhodnocení rozhodných okolností, přičemž tento právní konstrukt se zcela míjí s důvody, které striktně stanoví § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je proto třeba konstatovat, že uplatněné námitky pod tento dovolací důvod podřadit nelze, dovolání tak bylo podáno z jiných důvodů, což vedlo Nejvyšší soud k rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jímž dovolání obviněné odmítl. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 16. prosince 2015


JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu