4 Tdo 1448/2012
Datum rozhodnutí: 17.01.2013
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 1448/2012-59

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2013 o dovolání obviněného Ing. J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 4 To 81/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 165/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 4 To 81/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Obviněný Ing. J. K. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 11 T 165/2011 uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (skutek 1) a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (skutek 2), jichž se dopustil tím, že:

1) od blíže nezjištěné doby nejméně však od června roku 2007 do 23. 4. 2011 v B. ve společně obývaném domě na ulici J. C. psychicky a částečně i fyzicky týral nezletilého syna své manželky jménem J. Z., který společně s nimi v uvedeném domě žije, a to tak, že mu často a dlouhodobě nadával vulgárními výrazy, ponižoval ho, že má papíry na hlavu , nadávkami, že je parchant, hajzl, debil, zloděj zasranej a další, 2) od blíže neupřesněné doby nejméně však od poloviny roku 2007 do 23. 4. 2011 v Brně ve společně obývaném domě na ulici J. C., psychicky týral svoji manželku A. K. (roz. K.),, tak, že ji s téměř každodenní četností slovně ponižoval a urážel vulgárními slovy a gesty, poškozenou chytl a stiskl za paži, cíleně, když kolem procházel, zejména při hádkách ji žduchl celým svým tělem, slovně ji vyhazoval z jejich společně obývaného domu v B. na ul. J. C., několikrát ji plivnul do obličeje, v době, kdy vlastnil zbraň a zbrojní pas, vyhrožoval, že všechny postřílí, vyčítal jí návštěvy u známých a u sousedů, kam se i se synem J. uchylovala před agresí obviněného, poškozenou vinil z mimomanželského vztahu, blíže neupřesněného dne v roce 2007 poškozenou fyzicky napadl tak, že když ležela na posteli, dal jí ruce nad hlavu a kleknul jí na paže, čehož zanechal až poté, co poškozená začala křičet, že zavolá policii, čímž jí způsobil podlitiny na obou rukou, kdy poškozená A. K. lékařské ošetření nevyhledala, a toto jednání pociťovala poškozená jako ponížení a příkoří, přičemž poškozená trpí smíšenou úzkostně depresivní reakcí, jejíž příznaky bývají součástí syndromu týrané osoby .

Za to byl obviněnému podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Obviněnému bylo dále podle § 82 odst. 2 a § 48 odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení a povinnost směřující k tomu, aby vedl řádný život, aby ve zkušební době absolvoval poradenské či psychoterapeutické konzultace zaměřené na partnerskou komunikaci a výchovu nezletilých dětí, a aby soudu již v první třetině běhu zkušební doby sám jejich absolvování prokázal.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně obviněný následně napadl odvoláním, jež Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání usnesením ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 4 To 81/2012 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a dále na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle něj napadeným usnesením bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, když skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a zároveň akceptovaný soudem druhého stupně nenaplňuje znaky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným.

Obviněný se domnívá, že skutek popsaný pod bodem 1 nezahrnuje žádný popis fyzického násilí obviněného vůči J. Z., ačkoli je v něm uvedeno, že částečně i fyzicky týral syna své manželky. Toto fyzické násilí nebylo zjištěno ani v řízení před nalézacím soudem a oproti popisu skutku v obžalobě Městského státního zastupitelství v Brně nalézací soud vypustil pasáže popisující takové fyzické násilí, které obviněný doslovně opakuje i ve svém dovolání. Vymezení četnosti nadávek vůči J. Z. bylo ve srovnání s termínem užitým v obžalobě s téměř každodenní četností v odsuzujícím rozsudku nahrazeno dost neurčitým pojmem často a dlouhodobě .

Nesprávné hmotně právní posouzení skutku obviněný spatřuje v absenci zákonného znaku týrání ve smyslu § 198 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, které nevyplývá ani ze samotného popisu skutku, ani ze skutkových zjištění nalézacího soudu. Týráním se podle obviněného rozumí takové zlé nakládání vyznačující se hrubším stupněm necitelnosti a bezohledností a určitým trváním. Musí se jednat o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (viz rozhodnutí NS ČR ze dne 3. 6. 1963, sp. zn. 5 Tz 14/83 R 20/1984 a další). Podle stávající judikatury lze týrání spatřovat převážně v soustavném trestání ve formě surového bití rukou i pomocí různých předmětů (např. gumové hadice, důtek, řemenu, rákosky a pod.), kopání, bolestivého tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího klečení s předpaženým rukama, přivazování k různým předmětům, ponechání ve chladném prostředí bez nutného oblečení, v nucení k těžkým pracem, delší odpírání dostatku potravy, časté buzení v noci a podobně (blíže viz Bulletin NS ČR č. 2/1983-3). Obviněný rovněž v dovolání doslovně citoval definici domácího násilí obsaženou v důvodové zprávě k zákonu č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Podle obviněného nalézací soud z jednání popsaného pod bodem 1 skutkové věty nezjistil, že by se obviněný vůči J. Z. dopouštěl násilí nebo mu vyhrožoval násilným jednáním, jak je uvedeno v této důvodové zprávě. Obviněný sice měl J. Z. hrubě nadávat, ale sama tato skutečnost nezakládá domácí násilí a ani takovou okolnost bez dalšího nelze považovat za týrání. Soud vzal za prokázané závěry znalkyně PhDr. Ivany Holešovské, která k osobě J. Z. uvedla, že u něj nebyly doloženy charakteristické znaky fyzického či psychického týrání, takže chování obviněného podle dovolatele nemohl J. Z. považovat za těžkou újmu. Oproti popisu skutku obsaženého v obžalobě soud nezjistil, že by obviněný týral syna J. K. K., ačkoliv zde byla soudem zjištěna téměř shodná důkazní situace a navíc narozdíl od J. Z. bylo zjištěno, že obviněný tohoto syna i fyzicky trestal.

Pokud jde o skutek popsaný v bodě 2 výroku o vině odsuzujícího rozsudku dovolatel namítá, že ze znaleckého posudku PhDr. Holešovské ve spojení s vyjádřením konzultantky MUDr. M. Z. vyplývají pouze dva znaky, jež je možno považovat za příznaky tzv. domácího násilí, ale nebyly zjištěny další jeho obvyklé znaky jako příznaky bezmocnosti, sebezničující reakce ani zhoršení výkonu každodenní činnosti svědčící pro syndrom tzv. týrané osoby. Obviněný uznává, že jeho chování k A. K. rozhodně nebylo v pořádku, ale často se mezi nimi jednalo o oboustranné schválnosti a verbální napadání, které sice trvaly někdy po delší dobu, ale nedosáhly takové intenzity, aby jimi došlo k naplnění znaku týrání. Soužití obviněného s jeho manželkou nebylo ideální, ale bylo často provázeno poměrně dlouhým obdobím, kdy jejich soužití probíhalo bez podstatnějších problémů. Při oboustranných sporech si tato nenechala nic líbit. Nelze hovořit o tom, že by obviněný v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku cíleně a trvale směřoval své jednání k týrání poškozené, že by jí skutečně ubližoval a působil jí újmu. V posuzovaném případě mezi nimi existoval manželský nesoulad nevyhnutelně směřující k rozvodu manželství, který je v určité intenzitě důvodem rozvodu značného počtu manželství, aniž by bylo v těchto ostatních případech posouzeno jako týrání ze strany druhého manžela. Další chybu v právním hodnocení skutku obviněný spatřuje v posouzení jeho jednání jako spáchaného v přímém úmyslu.

Dále poukazuje, že trestní sazby pro oba stíhané zločiny již samy o sobě vyjadřují skutečnost, že se musí jednat o jednání pachatele značně intenzivní a extrémně vybočující z běžného chování vůči osobám žijícím ve společné domácnosti a ve společném obydlí s obviněným. Vyžadovaná společenská škodlivost jednání obviněného nebyla naplněna v té míře, aby bylo takové jednání posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty, neboť znak páchání tohoto činu po delší dobu byl naplněn toliko formálně, aniž soud vzal v úvahu, že soužití manželů K. od poloviny roku 2007 do 23. 4. 2011 zahrnovalo poměrně dlouhá období, kdy se mezi manžely neobjevily podstatnější problémy.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 4 To 81/2012 a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila k dovolání obviněného v tom smyslu, že týráním se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, přičemž toto jednání se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti, určitým trváním a tím, že týraná osoba pociťuje takové jednání jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o týrání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Týráním může být i trestání svěřené osoby za výchovné prohřešky, avšak pouze tehdy, pokud jde o trestání nepřiměřené, ponižující, surové nebo jinak vážně zasahující do psychické a fyzické integrity svěřené osoby.

Dále poukázala na obsah odsuzujícího rozsudku, z něhož vyplývá závěr nalézacího soudu, že obviněný psychicky týral především nevlastního syna J. Z., neboť mu vulgárně nadával. Ve skutkové větě rozsudku nalézací soud připouští i částečné blíže nespecifikované fyzické týrání. Nalézací soud v něm konstatoval, že v posuzovaném období nezletilý bydlel ve společné domácnosti s obviněným, neboť jej do této domácnosti přivedla jeho matka, manželka obviněného. Obviněný se podílel na výchově nezletilého i na materiálním zabezpečování jeho potřeb, avšak citově jej jako syna nepřijal, což se výrazněji projevilo v době, kdy se obviněnému a jeho manželce (matce poškozeného J. Z.) narodil vlastní syn J. K. Svého biologického syna obviněný nekriticky upřednostňoval a hrubě se choval k nevlastnímu dítěti, kterému sprostě nadával a nespravedlivě jej trestal. Z fyzických útrap soud zmiňuje kopání, kroucení ruky a plivání. Veškeré jednání obviněný ve své výpovědi přiznal, avšak uvedl, že vždy šlo o reakci na nevhodné chování nezletilého J. Z., který jej dokonce někdy provokoval. Působení obviněného na nezletilého J. Z. bylo podle znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie hodnoceno jako negativní, narušující výchovu a zdravý psychický vývoj nezletilého. U nezletilého znaleckým zkoumáním nebyly zjištěny charakteristické příznaky fyzického týrání. Podle názoru soudu skutečnost, že nevhodné chování nevlastního otce nenalezlo odraz v psychice poškozeného zapříčinil paradoxně jeho syndrom ADHD, neboť v důsledku tohoto syndromu si potíže a problémy s obviněným natolik nepřipouštěl.

Podle státní zástupkyně bylo objektivně zjištěno, že obviněný si k nezletilému J. Z. jako k nevlastnímu synovi nevytvořil pozitivní vztah a nebyl schopen ho přijmout a akceptovat ho i s jeho syndromem ADHD, který se projevoval hyperaktivitou a poruchou pozornosti. Z provedeného dokazování však také vyplynulo, že se projevovalo rovněž nepřijetím autority obviněného, neboť nezletilý J. obviněného odmítal respektovat, zdůrazňoval, že jej poslouchat nemusí, protože není jeho biologický otec. Nezletilý si rovněž uvědomoval situaci v rodině, kdy stranil matce, o které věděl, že není v soužití s obviněným spokojená. Sám nezletilý J. Z. ve své výpovědi definoval jednání obviněného vůči němu tak, že ho vulgárně a sprostě tituloval, říkal mu, že se má jít léčit, plival na něj, dal mu jednu facku do tváře, kopal do něj nohou obutou v ponožce, smál se a říkal, že je to jenom z legrace.

Takové jednání obviněného bylo podle státní zástupkyně bezesporu nevýchovné, nemorální a zavrženíhodné a narušilo výchovu a zdravý psychický vývoj nezletilého, avšak nelze jej posoudit jako týrání ve smyslu § 198 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takové jednání se nevyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti, byť šlo o jednání trvalé. Zároveň i proto, že J. Z. takové jednání nepociťoval jako těžké příkoří, neboť s ohledem na poruchu zapříčiněnou syndromem ADHD jednání obviněného nevnímal tak intenzivně.

Druhého zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se měl obviněný dopouštět rovněž po dobu téměř čtyř let na své manželce A. K. způsobem popsaným se skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. V posuzované trestní věci proto bylo podle názoru státní zástupkyně třeba řešit, zda jde spíše o konfliktní soužití obviněného s jeho manželkou či již o domácí násilí. Pod pojem domácího násilí spadají rozmanité vzorce násilných projevů, není proto vždy jednoduché určit, zda se v konkrétním případě jedná o domácí násilí, či nikoliv. Podle státní zástupkyně je totiž známo, že i v dobře fungujících vztazích nastávají vlivem různých okolností občasné verbální útoky, urážení, ponižování a obviňování mezi partnery. Objevit se mohou i různé výhružky a zastrašovaní. Po uklidnění obou stran konfliktu se však obnovuje rovnocenné soužití. O psychické formě domácího násilí je možné mluvit teprve tehdy, jestliže se objevuje jasná disproporce moci a kontroly, kdy tedy jeden partner může vše a druhý nic, přičemž k psychickému zraňování dochází opakovaně a dlouhodobě. Emocionální týrání musí nabývat na intenzitě, kterou lze vyjádřit mírou degradace lidské důstojnosti oběti. I případy mentálního týrání je třeba trestně postihovat, avšak pouze v těch situacích, pokud nejde o lehčí podoby zahrnující epizodické intervaly psychického násilí bez eskalačního potenciálu, které jsou proloženy dlouhou fází klidu.

Státní zástupkyně se domnívá, že v posuzované trestní věci šlo mezi obviněným a poškozenou o patologický vztah v manželství, který byl podmíněn poruchou osobnosti obviněného, kterou znalci označili za narcistickou a hystrionskou. Znalci výslovně uvedli, že obviněný má emoční výkyvy se sklonem k afektům, které nastupují i po drobných podnětech a jeho prožívání označili za bolestínské a katatymní. Obviněného označili jako sebestředného, majetnického a nespokojeného člověka, který postrádá empatii a soucit, který bez skrupulí používá vulgární slova. Pokud jedná agresivně, racionalizuje takové jednání jako vyprovokované jinou osobou. Státní zástupkyně zastává názor, že partnerské soužití obviněného s poškozenou obsahovalo incidenty s násilím, avšak nelze jejich soužití označit za domácí násilí. Poškozená si v průběhu soužití s obviněným doplnila vzdělání, pět let navštěvovala školu a nechávala obviněného hlídat obě děti. Obviněný na svoji manželku přepsal 49% podíl ve své firmě, z jejího popudu nehradil výživné na svoji dceru z prvního manželství, hlídal děti, když byla u kadeřnice nebo manikérky. Poškozená chodila do posilovny, několikrát byla sama na diskotéce a sama svým jednáním zavdala podnět k žárlivosti svého manžela - obviněného, kterému se do rukou dostaly fotografie, na nichž byla vyfocena s jinými muži v situacích, které reálně mohly zavdat příčinu k jeho žárlivosti. Společně rovněž začali stavět rodinný dům, do kterého se poškozená podle svých představ chtěla poté, co obviněného opustí, sama odstěhovat. Státní zástupkyně nepopírá, že u poškozené byla zjištěna smíšená úzkostně depresivní reakce rozvinutá na základě matrimoniálních problémů v reakci na stres, kdy takové příznaky bývají součástí syndromu týrané osoby, avšak v posuzované trestní věci jednání obviněného nedospělo do takových intencí, které by bylo možné označit za týrání. Soužití manželů nebylo v důsledku poruchy osobnosti obviněného harmonické ani ideální, avšak mezi partnery nebyl nápadně asymetrický vztah a mezi jednotlivými incidenty byly delší klidové fáze.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání obviněného Ing. J. K. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 4 To 81/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak na jeho základě lze obecně dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k).

Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu formálně vymezil v tom smyslu, že odvolací soud odmítl řádný opravný prostředek obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, protože nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty stíhaných zločinů.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že odvolací soud odvolání obviněného neodmítl (viz § 253 odst. 3, 4 tr. ř.), nýbrž zamítl poté, co jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně meritorně přezkoumal ve veřejném zasedání a následně je zamítl podle § 256 tr. ř., jako nedůvodné. Nemohlo tudíž dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první variantě. Z formulace dalších dovolacích námitek však vyplývá, že obviněný fakticky uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho variantě druhé, když podle něj v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud se nejprve vyjádří ke skutku uvedenému v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl posouzen jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.

Tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je ochrana osob před tzv. domácím násilím, které však zákon nedefinuje. V obecné rovině se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky, blízkými osobami či jedinci v obdobném vztahu, jež je determinováno specifičností takového vztahu, kdy mezi násilnou osobou a její obětí mohou existovat vazby citové, finanční, dále plynoucí ze sdílení společného obydlí či výchovy potomků, kdy pachatel často zneužívá tento soukromý prostor skrytý před zraky ostatních osob. Oběť domácího násilí tudíž vnímá ataky násilné osoby odlišně, než kdyby násilnou osobou byla osoba cizí. Za další typický znak domácího násilí lze považovat nerovnoměrný vztah mezi pachatelem a obětí, opakovanost a dlouhodobost trvání násilí a zpravidla jeho eskalace.

Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.

Soud prvního stupně (a s ním i odvolací soud) po rozsáhlém dokazování a zhodnocení věrohodnosti obviněného, poškozené, obou dětí a vyslechnutých svědků spatřoval naplnění znaku týrání skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku v tom, že se mezi obviněným a poškozenou nejednalo o běžné, drobné či dílčí konflikty, nepřesahující obvyklou a společensky tolerovatelnou míru, které by svým charakterem a rozsahem odpovídaly typickému řešení výchovných a manželských problémů. Obviněný s poškozenou zle nakládal, a to jejím urážením s použitím vulgárních výrazů, výzvami k opuštění společně obývaného domu a drobným fyzickým násilím. Vyhrožoval jí fyzickým napadením spojeným s gesty, náznaky či strkáním. Hádal se s poškozenou před dětmi při řešení výchovných problémů těchto dětí, urážel jejího syna J. a na jeho úkor nekriticky preferoval druhého syna K. J. K dětem se choval nevhodně, k J. až nepřátelsky. Takto zjištěné jednání obviněného trvalo dlouhodobě od těhotenství poškozené s K. J., v intenzivní míře pak zejména od manželské krize v polovině roku 2007 zesilující až do dubna 2011, přičemž poškozená jej pociťovala podle soudu prvního stupně jako jednání vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, tedy jako těžké příkoří, a v této souvislosti trpí reaktivní depresí na základě matrimoniálních problémů, reaguje úzkostně a má snížené sebevědomí. Objevují se u ní vtíravé myšlenky, že za nic nestojí a že je sama vinna, což je možno označit za příznaky tvořící obraz oběti domácího násilí.

Nejvyšší soud rozhodně nechce zlehčovat či zpochybňovat rozsah zjištěných ústrků poškozené ze strany obviněného, avšak nikoli každé násilí odehrávající se v domácím prostředí lze v trestněprávní rovině kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Z níže uvedených důvodů pak v této části Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako důvodné a to z následujících důvodů.

Lze konstatovat, že v posuzovaném případě obviněný s poškozenou žili ve společném obydlí rodinném domě na ulici J. C. v B., přičemž poškozená byla pro obviněného jako jeho manželka osobou blízkou. V rozhodném období byly v soužití obviněného s poškozenou prvním zásadním negativním momentem účast poškozené na diskotéce a následné objevení zde pořízených fotografií. Obviněný po jejich nalezení poškozenou urážel, oslovoval ji kurvo a štětko, hrozil jí střelnou zbraní a vyhazoval ji z domu. Tyto fotografie jsou připojeny ke spisu. Je zde zachycena poškozená zjevně ovlivněná alkoholem, tančící na diskotéce se svou kamarádkou a dvěma muži. Poškozená se na jedné fotografii líbá s mužem, na další klečí u jeho nohou a její jazyk se nachází v těsné blízkosti u jeho rozepnutého poklopce a poté se do půli těla vysvlečení objímají v posteli na hotelovém pokoji. Z obsahu těchto fotografií je zřejmé, že poškozená si musela být vědoma, že jsou způsobilé vyvolat u obviněného vcelku pochopitelné žárlivé reakce.

Hrubé fyzické násilí obviněného vůči poškozené prokázáno nebylo. Shledán byl zcela ojedinělý fyzický atak obviněného, kdy poškozené klekl na paže, na nichž poté měla modřiny. Taktéž ji chytl za paži a stiskl a nebo do ní cíleně tzv. žduchl, když kolem ní procházel (to cca dvakrát až třikrát do měsíce). Používal vůči ní ale zcela nevhodných výrazů, když jí např. nadával kurvo , pičo , štětko , a to často i před dětmi. Ukazoval na ni vztyčený prostředníček, dělal grimasy a obličeje. Opakovaně nesouhlasil s návštěvami poškozené u jejich sousedů manželů V., protože svou manželku podezíral, že jej podvádí se M. V., případně i s jeho manželkou svědkyní R. V. Obviněný rovněž vyslovoval nesouhlas s (převážně víkendovými) velmi častými návštěvami poškozené u její kamarádky svědkyně S. E. Vyhazoval ji z domu se slovy vypadni s těma svejma zasranýma parchantama . Zároveň se choval hrubě především vůči synovi poškozené J. (jak bude uvedeno níže) a poté i k jejich společnému synovi K. J., což poškozená těžce nesla. Vylil ji šampon do bot a naznačoval údery ran před obličejem poškozené, snižoval ji sebevědomí tím, že má nižší vzdělání než on sám. Vykázal matku poškozené svědkyni J. K. z domu obývaného s poškozenou, kdy se s ní pohádal poté, co chtěl, aby poškozené domluvila a řekl jí, že je poškozená kurva , na což matka poškozené odvětila, že pokud její dcera je kurva, tak on sám je kurevník. Poté byli přivoláni příslušníci Policie ČR, kteří po zjištění situace v předmětném domě vzápětí odjeli. Poškozená se zejména ke konci stíhaného období obviněného bála, nekomunikovala s ním, od roku 2010 měli oddělené ložnice a vyhledala psychiatrickou pomoc.

Na straně druhé ale oba soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily předložený důkaz obhajoby soupisem sms zpráv zaslaných poškozenou obviněnému v období 4. 2. 2009 9. 10. 2010 (viz č. l. 501-506), z jejichž obsahu plyne, že v podstatné části rozhodného období žalovaného skutku, kdy se obviněný podle nalézacího soudu dopouštěl týrání poškozené, tato v sms zprávách zasílaných v četné frekvenci oslovovala obviněného miláčku, broučku, tygříčku, lástičko a pod., explicitně v nich vyjadřovala spokojenost s jejich pohlavním životem, což je v rozporu s jejím pozdějším tvrzením, že docházelo k pohlavním stykům jen pro klid, kdy jí obviněný říkal, že si má plnit manželské povinnosti (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 10. 2011, č. l. 543). Dále v nich s obviněným řešila každodenní záležitosti a postup při stavebních pracích na stavbě společného domu v R., přičemž poškozená ve své výpovědi u hlavního líčení potvrdila, že tyto sms zprávy psala (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 10. 2011, č. l. 542). Po dobu jejich manželského soužití rovněž nelze opomenout zásadní podíl obviněného na úhradě každoměsíčních nákladů spojených s bydlením, letních dovolených, dálkového studia poškozené na Střední škole pro knihkupce a nakladatelské pracovníky, o.p.s. v B. zakončeného maturitou. Obviněný nikterak nebránil poškozené v jejích volnočasových aktivitách, kdy pravidelně docházela cvičit a na manikúru, jezdila na zábavy s kamarádkou a pod., po dobu pěti let navštěvovala zmíněnou školu, kdy se obviněný minimálně spolupodílel na hlídání nezletilého K. J., a využívala společný automobil. Obviněný dále poškozené měsíčně přispíval částkou nejméně ve výši 10.000,- Kč, dále disponovala svou mzdou ve výši 14.000,- Kč a výživným na nezletilého J. ve výši 2.000,- Kč měsíčně od jeho otce. Zároveň obviněný na poškozenou převedl 49 % obchodní podíl ve společnosti COLOR CENTRUM s.r.o., z čehož vyplývá, že poškozená finančně nestrádala. Ze společných zdrojů financovali stavbu nového rodinného domu v R., kam se chtěla poškozená po jeho dokončení sama bez obviněného odstěhovat, jak se svěřila klinickému psychologovi Mgr. T. B., k němuž dlouhodobě docházela s nezletilým J. (viz shrnující zpráva z dlouhodobého psychologického sledování nezletilého J. vypracované tímto psychologem, č. l. 327).

Nelze tedy tvrdit, že by byla poškozená na obviněném finančně závislá a že by mezi nimi existoval asymetrický vztah, kdy sebedůvěra poškozené byla takovým způsobem narušena až ochromena, že by nebyla schopna o ničem sama rozhodovat a byla zcela podrobena vůli obviněného. Jak bylo shora uvedeno, pro naplnění znaku týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku musí pachatel s poškozeným natolik zle nakládat, aby to poškozený vnímal jako těžké příkoří. Zároveň musí takové zacházení vykazovat vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti. Je nesporné, že chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům manželského soužití, kdy navíc vytvářel nevhodné výchovné prostředí pro nezletilého J. (i K. J.), ke kterému se rovněž choval velmi hrubě, v jejich přítomnosti oslovoval poškozenou výše uvedenými vulgarismy a nezletilý K. poté začal slovník otce přejímat. Avšak i přes skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátních ataků, občas i za použití násilí menší intenzity, nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry, intenzity a komplexní povahy, a zároveň nemělo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Popsané jednání obviněného ve všech zjištěných formách totiž nedosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti, aby jej bylo možno právně posoudit způsobem, jak to učinil soud prvního stupně a po něm i odvolací soud.

Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud shledal, že jednáním obviněného nedošlo k naplnění znaku základní skutkové podstaty trestného činu týrání podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo třeba se již zabývat znakem kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spočívající v dlouhodobosti takového činu. Zároveň nebylo nutné ani řešit námitku obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle stejného zákonného ustanovení.

Pokud se týká skutku pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku, jenž byl kvalifikován jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo po delší dobu týrá osobu v jeho péči nebo výchově, obviněný uplatnil totožnou námitku, jako v předchozím případě, tedy že nebyl naplněn znak týrání, které je pojmově vykládáno obdobně jako u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Zároveň se domnívá, že v popisu skutku není dostatečně vyjádřeno fyzické násilí vůči poškozenému.

V posledně zmíněném směru lze částečně přisvědčit dovolateli, neboť soud prvního stupně v popisu skutku dostatečně určitě nespecifikoval, jakým způsobem obviněný poškozeného J. Z. částečně i fyzicky týral . Jak již ale bylo v minulosti vícekrát Nejvyšším soudem judikováno, takovýto nedostatek sám o sobě nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, pokud alespoň v jeho odůvodnění je chybějící zákonný znak trestného činu dostatečně popsán a vyjádřen (srov. přiměřeně rozhodnutí sp. zn 7 Tdo 686/2002, sp. zn. 7 Tdo 1020/2003, sp. zn. 11 Tdo 643/2004). Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je patrné, že tak soud prvního stupně učinil, když zejména na jeho straně 28-30, 33 a 36 je podrobně popsáno, z jakých důkazů vycházel a jakému hodnocení tyto důkazy v uvedeném smyslu podrobil.

Vyšší stupeň hrubosti v jednání obviněného vůči poškozenému J. Z., který byl v inkriminovaném období ve věku sedmi až jedenácti let, pak spočíval v intenzivním čtyřletém psychickém týrání, konkrétně v soustavném ponižování z malicherných příčin (půtky mezi oběma bratry, běžné výchovné problémy), či z důvodu chování nezletilého vyplývajícího z diagnostikované lehké mozkové dysfunkce (syndromu ADHD). Obviněný nezl. J. nepřiměřeně trestal, preferoval svého vlastního syna K. J. na úkor poškozeného, vulgárně mu nadával, a to výrazy pičo , hajzle , parchante , zasranej Z. , demente , dále že má papíry na hlavu , že se má jít léčit apod. V jeho přítomnosti se choval hrubě i k jeho matce, což poškozený vnímal velmi negativně, plival mu do obličeje, kopal ho či naznačoval, že jej kope (což nezletilého J. bolelo a vždy potom brečel ). Svému synovi I. K. nezabránil, případně se poškozeného nezastal, když zjevně silnější I. K. chytil poškozeného rukou pod krkem a poté jej nahnul nad řeku S. a hrozil mu, že jej hodí do řeky (viz protokol o výslechu svědka I. K., č. l. 113 a protokol o výslechu poškozeného J. Z., č. l. 199). Takto dlouhotrvající zlé zacházení s jeho nevlastním synem J. zahrnovalo i vyšší stupeň bezcitnosti, neboť obviněný již od počátku od své manželky A. K. věděl, že poškozený J. Z. trpěl shora popsaným syndromem, který vyžaduje více péče a trpělivosti ve výchově nezletilého dítěte, a s jeho projevy ho blíže seznámil i klinický psycholog Mgr. B., k němuž J. se svou matkou docházel. V žádném případě pak nelze z reakcí poškozeného - jako sedmiletého až jedenáctiletého chlapce trpícího syndromem ADHD vyznačujícího se hyperaktivitou a sníženou schopností udržet pozornost - spočívajících v tom, že se bránil obviněnému jako dospělému člověku s vysokoškolským vzděláním tím, že říkal, že není jeho otec, a proto jej nebude poslouchat, či že jen přejímal výrazy obviněného a během konfliktů ho jimi oslovoval, usoudit, že by byly takto sníženy jeho psychické či fyzické útrapy. A to tím spíše, že soudní znalkyně psycholožka PhDr. Ivana Holešovská shledala, že v roce 2011 u poškozeného příznaky ADHD již ustupují a zároveň konstatovala, že jeho rozumové schopnosti jsou průměrné a nemá narušeno vnímání, ani paměť. Nelze proto ve prospěch obviněného shledat, že by bylo možné se domnívat, že poškozený J. Z. vnímal popsané jednání obviněného odlišně či méně intenzivně než dítě bez tohoto syndromu. V předchozím řízení tak bylo nadevší pochybnost prokázáno, že se poškozený obviněného bál a pociťoval jeho jednání jako těžké příkoří. Vzhledem k uvedenému lze souhlasit s učiněnými závěry soudů nižších stupňů, že v tomto případě byl znak týrání osoby v péči a výchově obviněného naplněn. To celé se pak dělo v těchto podobách a projevech po dobu takřka čtyř let, takže o současném naplnění zákonného znaku páchání takového činu po delší dobu nelze rovněž pochybovat.

Z těchto důvodů se proto Nejvyšší soud ztotožnil s právní kvalifikací skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, když shledal a odvolací soud se s tím ztotožnil, že se jím obviněný dopustil zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Dovolání obviněného vztahující se k tomuto skutku a k užité právní kvalifikaci je proto třeba označit za zjevně neopodstatněné.

Jelikož ale na základě výše uvedených zjištění a závěrů bylo shledáno pochybení v právním posouzení skutku pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, což odvolací soud svým rozhodnutím nenapravil, neboť odvolání obviněného Ing. J. K. jako nedůvodné zamítl, muselo být zároveň konstatováno, že oba dovolací důvody byly v uvedeném rozsahu obviněným částečně uplatněny opodstatněně.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 4 To 81/2012 a současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu. Nejvyšší soud pak podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V daném případě totiž postačí, aby odvolací soud opětovně projednal odvolání obviněného a o tomto rozhodl, při současném respektování právního názoru dovolacího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c