4 Tdo 1446/2013
Datum rozhodnutí: 21.01.2014
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 1446/2013-16

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2014 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné B. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 254/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 23/2013, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 254/2013, i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 15 T 23/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Okresnímu soudu v Hodoníně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Dne 7. 3. 2013 podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hodoníně pod sp. zn. ZK 121/2013 návrh na potrestání obviněné B. S., a to pro skutek spočívající v tom, že

dne 31. 8. 2012, v M., okres H., uzavřela v místě svého bydliště M., úvěrovou smlouvu se společností EC Financial Services, a. s., se sídlem Praha 3 Žižkov, Koněvova 2660/141, IČ 24243744, jako věřitelem na částku 20.000 Kč, kterou se zavázala splatit v patnácti měsíčních splátkách ve výši 2.267 Kč, když v žádosti o úvěr ze dne 31. 8. 2012 vědomě zamlčela skutečnou výši svých existujících měsíčních závazků u dalších věřitelů, coby podstatného údaje k posouzení poskytnutí úvěru, když v žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že její měsíční výše závazků z půjček činí 3.588 Kč, ačkoli si byla vědoma toho, že ke dni žádosti o úvěr činí celková výše jejích závazků částku 714.455 Kč a výše jejích měsíčních závazků jen ze smluv o úvěru nejméně 14.122 Kč (společnost COFIDIS, s. r. o., 1.600 Kč měsíčně, Profi Credit Czech, a. s., 3.380 Kč měsíčně, O.K.V. Leasing, s. r. o, 1.269 Kč měsíčně, Smart Capital, a. s., 1.875 Kč měsíčně, Provident Financial, s. r. o., 1.592 Kč měsíčně, Česká spořitelna, a. s., 4.406 Kč měsíčně), následně po poskytnutí úvěru uhradila pouze první splátku ve výši 2.267 Kč a další dohodnuté splátky již neplatila, a již dne 11. 10. 2012 podala návrh na povolení oddlužení, kdy tímto jednáním způsobila společnosti EC Financial Services, a. s., škodu ve výši nejméně 17.733 Kč.

Daný skutek byl v návrhu na potrestání kvalifikován jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.

Okresní soud v Hodoníně ve věci rozhodl nejprve trestním příkazem ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 15 T 23/2013, kterým obviněnou B. S. uznal vinnou spácháním přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí byl uložen podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně soud rozhodl o náhradě škody, a to výrokem podle § 229 odst. 1 tr. řádu, kdy poškozenou společnost EC Financial Services, a. s., s uplatněným, avšak nepřiznaným nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 15 T 23/2013, podala obviněná odpor, na jehož podkladě byl trestní příkaz zrušen a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 15 T 23/2013, byla pak obviněná B. S. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěna návrhu na potrestání pro výše popsaný skutek, neboť příslušný soud naznal, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Současně byla podle § 229 odst. 3 tr. řádu poškozená společnost EC Financial Services, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Své rozhodnutí Okresní soud v Hodoníně odůvodnil tím, že v jednání obviněné absentuje subjektivní stránka přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru byla poškozená společnost agresivní při získávání svých klientů, dostatečně se nezajímala o jejich finanční poměry a svým způsobem nastolila stav, kdy obviněná přestala být schopna úvěr splácet, což bylo důsledkem nezájmu společnosti o aktuální finanční situaci obviněné. Okresní soud rovněž zohlednil, že obviněná již jeden úvěr od společnosti EC Financial Services, a. s., čerpala a řádně hradila. Zpochybnil, že to byla právě obviněná, která svým aktivním a úmyslným jednáním měla zájem na uzavření nové smlouvy a tzv. refinancování dříve poskytnutého úvěru.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 15 T 23/2013, podala v neprospěch obviněné odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hodoníně. O tomto opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 254/2013, tak, že ho podle § 256 tr. řádu jako nedůvodný zamítl. V odůvodnění rozhodnutí zkráceně uvedl, že ze strany obviněné byly sice naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu, neboť vědomě při podání žádosti zamlčela podstatné okolnosti tak, aby zvýšila svoje šance na poskytnutí úvěru, avšak současně ve věci existuje jiná překážka pro to, aby jednání obviněné bylo posouzeno jako trestné, a to že nebyl dostatečným způsobem dotčen objekt trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, jímž je ochrana cizího majetku v oblasti úvěrování. V této souvislosti odkázal soud druhého stupně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 s tím, že s ohledem na poměr plnění, které bylo obviněné poskytnuto, a plnění, k němuž se tato zavázala, je možné takovou smlouvu a tam stanovenou roční procentní sazbu nákladů (dále jen RPSN ) označit za lichvářské, byť dle jeho názoru s ohledem na další zjištěné skutečnosti zřejmě ke spáchání přečinu lichvy nedošlo. S poukazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, má odvolací soud za to, že předmětnou smlouvu je třeba považovat za lichvářskou a nemravnou, proto je stižena sankcí neplatnosti a případná žaloba na plnění z této smlouvy nemůže mít šanci na úspěch. Dodal, že pokud nemůže být ve věci poskytnuta ochrana zájmům poškozeného prostředky civilního práva, nemůže mu být poskytnuta ani prostředky práva trestního, a to již s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem proto zhodnotil výrok v rozsudku nalézacího soudu o zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu jako správný byť z jiných důvodů, než ke kterým nalézací soud dospěl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 254/2013, podal nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněné B. S., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle názoru dovolatele nelze rozhodnutí soudu druhého stupně akceptovat, neboť ve věci došlo k nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně nemůže obstát ani ve světle úvah odvolacího soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy uzavřené mezi obviněnou a společností EC Financial Services, a. s. Podle nejvyššího státního zástupce je ukazatel RPSN svou konstrukcí odlišný od ukazatele roční úroková sazba (míra), neboť ta se vypočte na základě zcela odlišného vzorce, než je vzorec pro výpočet ukazatele RPSN, přičemž jednomu a témuž spotřebitelskému úvěru bude tedy příslušet určitá hodnota ukazatele RPSN a jiná hodnota roční úrokové sazby (míry). Z RPSN není možné odvozovat jak navýšení, tak z ní ani nelze jednoduše odvodit absolutní výši úroků pro úvěr s více než jednou splátkou. Smlouvou stanovená výše RPSN 138,17 % bez dalšího neznamená, že jde o smlouvu lichevní. V tomto smyslu proto označil nejvyšší státní zástupce závěry učiněné odvolacím soudem za neadekvátní a stejně tak je podle jeho názoru nepřípadný i závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy s odkazem na ustanovení § 39 občanského zákoníku s tím, že i pokud by případně z důvodu nepřiměřené výše RPSN bylo ujednání ve smlouvě neplatné, šlo by spíše o neplatnost jen v uvedené části smlouvy s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 12/2012.

V další části dovolání nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že závěr o beztrestnosti jednání obviněné by nebylo možné označit za správný ani tehdy, pokud by smlouva o úvěru byla posouzena skutečně jako neplatná. V takovém případě by totiž bylo namístě zabývat se úvahami o tom, zda se obviněná nedopustila pokusu přečinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Ani nezpůsobilý pokus trestného činu, tedy takový, který objektivně nemohl vést k dokonání trestného činu, není zásadně beztrestný. Trestnost tzv. nezpůsobilého pokusu se posuzuje podle materiálního hlediska tedy povahy a závažnosti ve vztahu ke konkrétnímu činu. Teprve v takovém případě bude svoji roli hrát zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 254/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 15 T 23/2013, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. řádu a přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu, vyjádřil současně nejvyšší státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněné /doručeno dne 3. 12. 2013 - č. l. 127a) spisu/ i její obhájkyni /doručeno dne 5. 12. 2013 č. l. 127a) spisu/.

V dovolání deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Pokud se týká první části uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tento má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a nejvyšší státní zástupce ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatnil.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, odkázal nejvyšší státní zástupce na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

Podle ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.

Ve stručnosti lze připomenout, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Za hrubě zkreslené údaje se pokládají takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků. Úvěrovým podvodem může být i jednání, jímž se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě zkreslených údajů, které se týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru nebyla jeho návratnost reálná. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její uzavření nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 2109 s.).

Základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku není vůbec vázána na způsobení škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit, k naplnění znaků tohoto trestného činu postačí nepravdivé uvedení, resp. utajení relevantních údajů pro úvěrovou smlouvu.

Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu zjistil, že obviněná B. S. měla v době uzavírání předmětné úvěrové smlouvy nízký příjem, což bylo důkazně podloženo, který navyšovala prostřednictvím příjmu z brigády, o který však v souvislosti s ukončením brigádní činnosti přišla. Současně byla v situaci, kdy z předchozí doby měla osmnáct věřitelů a existujících dvacet finančních závazků, které nebyla schopna splácet. Za tohoto stavu zcela vědomě při podávání žádosti o úvěr zamlčela podstatné okolnosti , tj. neuvedla veškeré své závazky, aby zvýšila své šance na poskytnutí úvěru, jak ostatně sama výslovně připustila. Nebylo zjištěno, že by ze strany společnosti EC Financial Services, a. s., došlo vůči obviněné k nekalým či invazivním praktikám, jež by obviněnou měly přimět k uzavření smlouvy. Naopak obviněná u hlavního líčení uvedla, že to byla její vlastní iniciativa pokud si pozvala obchodní zástupkyni společnosti EC Financial Services, a. s., J. L. S ní chtěla řešit zůstatek na úvěrech, které u této společnosti čerpala jednak ona sama, jednak i její dcera. Chtěla dosáhnout toho, aby vyplatila půjčku své dcery, avšak obchodní zástupkyně jí nabídla řešení, v němž se nemusela zbavovat větší sumy hotových peněz. Dohodly se na refinancování úvěru, kdy oba úvěry byly sloučeny do jednoho. Obviněná tak měla nadále hradit splátky a nadto jí byla hotově vyplacena částka ve výši 1.840,- Kč. Obviněná si musela být vědoma, že pokud by při tomto jednání s obchodní zástupkyní společnosti pravdivě provedla výčet všech svých závazků, úvěr by jí nemohl být poskytnut ani v nejnižší možné výši. Byla přesně informována o své neutěšené finanční situaci a nesplacených závazcích, přičemž po sjednání úvěrové smlouvy, a částečné úhradě svého předchozího úvěru a splacení úvěru dcery, podala návrh na osobní bankrot. Není pochyb o tom, že obviněná následné kroky činila v přesvědčení, že úvěrovou smlouvu uzavřela platně. Nevznikly pak pochybnosti o závěru, že obviněná svým jednáním naplnila zákonné znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.

Ostatně k tomuto závěru dospěl i odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí, současně však dovodil, že nebyl dostatečným způsobem dotčen objekt trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, jímž je ochrana cizího majetku v oblasti úvěrování. Dle jeho mínění je příslušná úvěrová smlouva stižena sankcí neplatnosti, neboť sjednanou výši RPSN v uzavřené úvěrové smlouvě je nutno považovat za lichvářskou a nemravnou. Případná žaloba na plnění z takové smlouvy by tak podle odvolacího soudu neměla šanci na úspěch, proto pokud nemůže být v této souvislosti poskytnuta ochrana zájmu poškozeného prostředky práva civilního, nemůže být ani poškozenému poskytnuta ochrana právem trestním (už s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. řádu). S tímto právním názorem se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.

Vzhledem k výše řečenému Nejvyšší soud konstatuje, že i kdyby teoreticky byla připuštěna neplatnost sjednané úvěrové smlouvy, musel by se za této situace soud ještě vypořádat s úvahou o případném postihu obviněné za nezpůsobilý pokus trestného činu, na který nelze bez dalšího nahlížet jako na beztrestný.

Podle ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Charakteristika pokusu se vyznačuje těmito znaky: a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem dokonání, zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě. Úmysl spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Není třeba vždy úmysl přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální, zejména ve vztahu k některým znakům.

Požadavek zajistit účinnou ochranu zájmů chráněných trestním zákonem vyžaduje, aby i jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.

V případě posuzované trestní věci by tak přicházel v úvahu pokus na nezpůsobilém předmětu útoku (tj. takovém, který objektivně nemohl vést k dokonání trestného činu). Byla-li by uzavřená úvěrová smlouva shledána neplatnou, nezpůsobilým předmětem útoku by v takovém případě byla tato neplatná úvěrová smlouva, neboť obviněná ji od počátku považovala za platnou a důvodně tedy mohla předpokládat, že svým jednáním poruší zájem chráněný trestním zákonem.

Při posuzování otázky neplatnosti sjednané úvěrové smlouvy dospěl Nejvyšší soud k těmto závěrům:

Jak Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí, roční procentní sazbu nákladů (dále jen RPSN ) na spotřebitelský úvěr nelze zaměňovat s úrokem podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, neboť zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěrem, a byť s její pomocí lze posuzovat výhodnost úvěru, nelze od ní odvozovat navýšení ani z ní nelze jednoduše odvodit absolutní výši úroků pro úvěr s více než jednou splátkou. Z ustanovení § 10 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, kterým byl s účinností od 1. 1. 2011 zrušen zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, vyplývá, že RPSN je jeden z řady ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Ukazatel RPSN je svou konstrukcí odlišný od ukazatele roční úroková sazba (míra) , tj. ukazatel roční úroková sazba (míra) se vypočte na základě zcela odlišného vzorce než je vzorec pro výpočet ukazatele RPSN. Jednomu a témuž spotřebitelskému úvěru bude tedy příslušet určitá hodnota ukazatele RPSN a jiná hodnota roční úrokové sazby (míry) . Není tak možné ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že z výše RPSN lze jednoduše vypreparovat výši roční úrokové sazby (míry) a již vůbec nelze z výše RPSN učinit závěr o neplatnosti smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy. Poukaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, které mělo skýtat podklad pro právní závěry odvolacího soudu, je zcela nepřípadný a svědčí o nepochopení citovaného rozhodnutí a jeho vadné aplikaci na projednávanou trestní věc. Obdobně lze závěr o nepřípadné aplikaci judikátu vztáhnout i na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, které řeší právní problematiku stanovení hranice mezi standardní podnikatelskou činností provozovanou v souladu s právním řádem a lichvou, při podrobném rozboru všech zákonných znaků trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009. V žádném případě toto rozhodnutí neskýtá prostor pro závěr odvolacího soudu, že v režimu trestního práva hmotného je RPSN zaměnitelná s termínem úrok , neboť takovýto závěr v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu obsažen není a nadto je tento krajně zjednodušující závěr v rozporu s již výše citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru.

I kdyby čistě teoreticky bylo ujednání z důvodu nepřiměřené výše RPSN ve smlouvě neplatné, je nepřijatelný závěr odvolacího soudu, že takováto smlouva by byla stižena neplatností a případná žaloba na plnění z této smlouvy by neměla šanci na úspěch . Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a ustálená judikatura je opačného názoru, když tvrdí, že neplatnost ujednání o úplatě ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, když z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (§ 41 občanského zákoníku) jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 12/2012. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy s odkazem na ustanovení § 39 občanského zákoníku tak nelze akceptovat.

Nejvyšší soud tak plně přisvědčil právnímu názoru nejvyššího státního zástupce vyjádřenému v mimořádném opravném prostředku, že soud druhého stupně svým postupem naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud shledal v řízení o dovolání námitky nejvyššího státního zástupce právně relevantními z důvodů výše rozvedených, a proto napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušil. Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu pak věc přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V tomto novém řízení bude soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. řádu). Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. řádu, podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).

Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu/.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. ledna 2014

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná