4 Tdo 1441/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1441/2015-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2016 o dovolání obviněného V. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2015 sp. zn. 31 To 114/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 116/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá.

Odůvodnění:
Obviněný V. H. byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 2. 2015 sp. zn. 17 T 116/2014 uznán vinným z přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době dne 25. 9. 2014 s úmyslem podstatně ztížit zjištění původu vozidla získaného v České republice trestným činem si nezjištěným způsobem záměrně opatřil osobní motorové vozidlo Seat Toledo, v hodnotě 58.000 Kč, o němž věděl, že bylo získáno trestným činem, jehož se dopustil dosud neznámý pachatel v době od 0:10 hodin do 6:00 hodin dne 25. 9. 2014 v J., ulici J., za domem, ke škodě poškozené K. P., následně se záměrem znesnadnit zjištění této skutečnosti před domem P. z vozidla odstranil nálepku pod zadní registrační značkou s nápisem CH. T. A. a na vozidlo připevnil registrační značky, které neoprávněně použil z vozidla Fiat Brava, poté vozidlo takto upravené i s poškozenou spínací skříňkou používal pro svou potřebu do dne 27. 9. 2014 1:25 hodin, kdy bylo vozidlo v souvislosti se zadržením V. H. zajištěno dle § 78 trestního řádu.

Za to mu byl podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. P., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 4. 2015 sp. zn. 31 To 114/2015 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Toto usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním v celém rozsahu, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jakož i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný v prvé řadě namítl, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nelze subsumovat pod žádnou ze skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku a pro případ, že by se Nejvyšší soud s tímto názorem neztotožnil, uvedl, že je nanejvýš možné, aby na tento skutkový stav bylo aplikováno ustanovení § 214 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jinými slovy že se obviněný dopustil nanejvýš přečinu podílnictví.

Zjištěné skutečnosti v té podobě, že obviněný z odcizeného automobilu odstranil nálepku s nápisem CH. T. A. , že na vozidlo připevnil značku z jiného automobilu a že předmětné vozidlo mělo vylomený zámek ve dveřích řidiče, jakož i poškozenou spínací skříňku, obviněný přesvědčivě vysvětlil, přičemž z žádných skutečností nevyplývá, že by jednal s úmyslem zastřít původ vozidla, které bylo získáno trestným činem. Ze zjištěných skutečností vyplývá toliko okolnost, že obviněný zakoupil vozidlo od osoby, která nebyla jeho vlastníkem a pravděpodobně jej odcizila, což však obviněný nemohl vědět. Na základě podrobného obecného rozboru trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti a trestného činu podílnictví obviněný dospěl k závěru, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů může naplňovat nanejvýš skutkovou podstatu přečinu podílnictví podle § 214 odst. odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

V další části dovolání obviněný, vědom si mimořádné přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení, pokud je zjištěný skutkový stav v extrémním rozporu s provedenými důkazy, namítl, že soudy obou stupňů závěry o jeho vině opírají toliko o jediný důkaz, kterým je skutečnost, že odcizený automobil byl nalezen na místě, kde se obviněný zdržoval a obviněný s tímto vozidlem disponoval jako se svým, přičemž tento automobil měl vylomené zámky a poškozenou spínací skříňku. Naopak ostatní důkazy výslechy svědků, jakož i samotného obviněného dokazují, že zakoupil vozidlo řádně, přičemž vozidlo bylo bez jakéhokoliv poškození. Obviněný též zdůraznil, že odvolací soud odmítl provést důkaz výslechem osoby, která se k odcizení automobilu přiznala.

Z výše uvedeného obviněný dovodil, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou založena výlučně na jediném provedeném usvědčujícím důkazu, který je zatížen podstatnou vadou, důsledkem čehož bylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces.

Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl takovým způsobem, že napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu prvého stupně, který napadenému rozhodnutí předcházel, zruší a věc přikáže soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí jeho obsahu uvedla, že uplatněnou námitku nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného považuje za uplatněnou právně relevantně, ovšem neshledává ji opodstatněnou. Skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu totiž podle státní zástupkyně vyjadřuje naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, na níž navazuje podrobné a přesvědčivé odůvodnění na str. 4-5 rozsudku soudu prvého stupně, na něž lze plně odkázat, stejně jako na usnesení odvolacího soudu.

Námitky obviněného stran skutečnosti, že automobil řádně zakoupil, aniž by měl poškozené zámky a spínací skříňku, státní zástupkyně zhodnotila jako pouhé opakování obhajoby z předchozího řízení, přičemž soudy se s těmito námitkami řádně a dostatečně vypořádaly, aniž by bylo nutno cokoli dodávat.

K námitce obviněného o neprovedení důkazního návrhu uvedla, že by jeho provedení bylo nadbytečné s ohledem na to, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Absence odmítnutí tohoto důkazního návrhu v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je pouze formálním pochybením, které nemělo vliv na jeho správnost. Těmto námitkám tak nelze přiznat důvodnost, přičemž je navíc nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, když nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

K druhému z uplatněných dovolacích důvodů státní zástupkyně uvedla, že pokud nebyla zjištěna vada v řízení před soudem prvého stupně, která by naplňovala některý z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., nemůže být naplněn ani odvozený důvod dovolání v druhé alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Na základě výše uvedeného státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když z části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b tr. ř. Zároveň navrhla, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i pro případ rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy pokud by byly shledány podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2015 sp. zn. 31 To 114/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Námitka obviněného, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů naplňuje nanejvýš přečin podílnictví § 214 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spadá bez dalšího pod deklarovaný dovolací důvod, neboť se jedná o námitku stran nesprávného právního posouzení skutku. Jedná se ovšem o námitku zjevně neopodstatněnou.

Přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá buď a) věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, nebo b) věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou ad a) .

Přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu buď a) věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, nebo b) věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou ad a), nebo kdo jinému spáchání takového činu umožní .

Soudy obou stupňů bylo prokázáno, že obviněný věděl, že předmětné vozidlo bylo získáno trestným činem na území České republiky, konkrétně krádeží dne 25. 9. 2014 v období od 0:10 hodin do 6:00 hodin za domem v ulici J. v J. (byť pachatel této krádeže nebyl dosud orgány činnými v trestním řízení ztotožněn), přičemž obviněný si toto vozidlo přesto opatřil (resp. zakoupil) a tudíž na sebe převedl a následně pak i užíval věc získanou trestným činem spáchaným na území České republiky jinou osobou.

Soudy obou stupňů bylo ale dále též zjištěno, že obviněný z předmětného automobilu odstranil nálepku pod zadní registrační značkou s nápisem CH. T. A. a na vozidlo připevnil registrační značky, které neoprávněně použil z jiného automobilu.

Z takového jednání obviněného je tudíž zároveň i zřejmé, že se nespokojil s pouhým převedením odcizeného vozidla na svoji osobu a jeho následným užíváním, nýbrž dále vyvíjel snahu ke ztížení zjištění původu odcizeného vozidla.

Vztah trestných činů podílnictví podle § 214 tr. zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku je totiž takový, že trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti je speciální k trestnému činu podílnictví, když k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví stačí samo ukrytí, převod anebo užívání věci nebo jiné majetkové hodnoty získané, v tomto případě trestným činem spáchaným jinou osobou na území České republiky, načež k naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je nutné úmyslné jednání směřující k zastření původu nebo jiného úsilí k podstatnému ztížení nebo znemožnění zjištění původu takové věci.

V daném případě je zjevné, že obviněný na sebe převedl vozidlo, o kterém věděl, že bylo získáno trestným činem spáchaným jinou osobou, toto užíval, ale zároveň odstranil nálepky umožňující snadnou individuální identifikaci vozidla a připevnil na něj registračních značky z jiného vozidla. Takové jednání již naplnilo skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, který je ve vztahu k trestnému činu podílnictví speciální. Soudy obou stupňů tak skutek popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně správně právně kvalifikovaly.

Druhý okruh námitek obviněného pak zpochybňuje samotná skutková zjištěný soudů obou stupňů, když obviněný uvádí, že nevěděl o tom, že předmětný automobil je odcizený, neboť ho řádně zakoupil, přičemž automobil neměl poškozené zámky ani spínací skříňku.

Nejvyšší soud pro prostudování předloženého spisu shledal, že jde toliko o opakování obhajoby z předchozího řízení, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a věcně správně vypořádaly, přičemž v žádném případě nelze tvrdit, že by mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem existoval tzv. extrémní rozpor. Ten obviněný shledává v té skutečnosti, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině na základě jediného důkazu, a to že předmětný automobil byl nalezen na místě, kde se obviněný zdržoval, že s tímto obviněný disponoval, přičemž předmětný automobil měl poškozené zámky a spínací skříňku.

Jak je však i ze samotného textu dovolání zjevné, nejedná se o jediný usvědčující důkaz. Vina obviněného byla shledána na základě skutečnosti, že jednak bylo odcizené vozidlo v dispozici obviněného (na základě důkazů výslechem obviněného a svědků P. M., R. T. a P. Š.), dále že obviněný věděl, že vozidlo bylo získáno krádeží (na základě důkazů výslechem svědka M. B., protokolem o ohledání věci č. l. 153, kdy se mj. zjistilo poškození zámku a spínací skříňky), přičemž protichůdné důkazy v tomto směru byly nalézacím soudem přesvědčivě označeny za vyvrácené. Vina obviněného byla dále v neposlední řadě shledána s přihlédnutím k důležité okolnosti, že na předmětném vozidle vyměnil registrační značku a odstranil charakteristickou nálepku (na základě důkazů protokolem o ohledání věci, výslechem obviněného a svědků E. H., J. V., P. M. a M. S.). Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na příslušné pasáže rozsudku soudu prvého stupně (str. 4-5), jakož i usnesení soudu druhého stupně, které danou pasáž blíže rozvedlo (str. 3-5). Soudy obou stupňů tedy zdaleka nevycházely toliko z jediného usvědčujícího důkazu, naopak zjistily skutkový stav bez jakékoliv důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.

Ani skutečnost, že ve veřejném zasedání o odvolání nebyl proveden obviněným navržený důkaz výslechem osoby, která se měla přiznat k odcizení předmětného automobilu, nemůže založit výjimečnou přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, když odvolací soud se tímto důkazním návrhem zabýval a své úvahy vedoucí k závěru o zamítnutí předmětného důkazního návrhu promítl do odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání (str. 5), přičemž tyto úvahy jsou věcně adekvátní.

Další z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.

Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle ust. § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle ust. § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle ust. § 253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).

Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v ust. § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil, nebo sám zatížil řízení takovou vadou.

Obviněný existenci tohoto dovolacího důvodu spatřoval ve spojení s namítnutým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v jeho druhé variantě. Jak ovšem Nejvyšší soud shora uvedl, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn ve všech směrech zjevně neopodstatněně, proto nemohl být důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. pojmově spjat.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. ledna 2016

JUDr. František Hrabec
předseda senátu