4 Tdo 1436/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1436/2015-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném 16. prosince 2015 dovolání obviněného L. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 13 To 32/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 111/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 1 T 111/2014, byl obviněný L. B. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 30. 4. 2013 v úmyslu získat neoprávněně značné finanční prostředky a současně i v úmyslu hrozbou před oznámením této trestné činnosti policii si zajistit odvrácení rizika odhalení a potrestání z blíže nezjištěného místa prostřednictvím internetových služeb poslal výhružnou textovou zprávu ve znění: Pokud nechcete, aby se vam stalo to, co v D., zaplaťte 2 miliony korun, jinak jste na rade! policie = nezaplacení a pod uvedenou hrozbou nutil k zaplacení požadované částky:
a) v 16:40 hod. J. F. touto výhružnou zprávou, kterou mu doručil na mobilní telefonní číslo do Č., okr. P.-z.,
b) v 16:43 hod. Ing. V. P. touto třídílnou zprávou, kterou mu doručil na mobilní telefon číslo v P.,
avšak tito nátlaku nepodlehli a obrátili se na Policii České republiky.

Za to byl obviněný podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha západ ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 1 T 111/2014, podali odvolání obviněný i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ. Obě podaná odvolání Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 13 To 32/2015, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 13 To 32/2015, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl extrémní rozpor skutkových zjištění a jím navrhovaných důkazů. Uvedl, že od počátku tvrdí, že je nevinný a že soud prvního stupně nepřipustil žádný z obhajobou navrhovaných důkazů a usvědčil ho na základě jediného nepřímého důkazu, a to nahrávky ze dne 2. 5. 2013, kterou poskytla Poštovní spořitelna. Dle jeho mínění se soudy vůbec nezabývaly tím, kdo předmětné zprávy zasílal a zda je vůbec mohl zaslat on. Jediným důkazem, který lze pro dohledání odesílatele při zasílání SMS zpráv z internetu využít, je podle něj zjištění IP adresy počítačů, které byly v předmětné době připojeny na GSM bráně, z nichž byly zprávy odeslány a jejich případné porovnání s IP adresou počítače, který užíval on sám. Výsledek této identifikace však nebyl před soudem proveden jako důkaz, i když toto obhajoba navrhovala. Obviněný se proto domnívá, že nebylo dostatečně prokázáno, že předmětné zprávy odeslal či alespoň mohl odeslat. V další části dovolání obviněný vytýká neprovedení dalších jím navrhovaných důkazů, a to znaleckého posudku z oboru písmoznalectví k prokázání skutečnosti, zda V. Š. u výslechu a V. Š. v komunikaci s bankou byla tatáž osoba, a důkazu vypovídajícím o tom, že za svoji matku v předmětné době vyřizoval žádost o aktivaci internetového bankovnictví u Poštovní spořitelny. Opětovně navrhl provedení důkazu zjištěním IP adresy počítačů, které byly v předmětné době připojeny na GSM bráně, z nichž byly zprávy odeslány.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 6. 11. 2015 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil, že je ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že příslušné soudy neprovedly jím navržené důkazy.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení jako součást své obhajoby, jakož i v odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Dovolací argumentace je zcela totožná s argumentací uvedenou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde proto pouze o opětovné opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.

Navíc dovolací námitky v posuzované věci primárně výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil, že jeho vina nebyla prokázána a že příslušné soudy provedly nedostatečné dokazování ve věci, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením.

V případě posuzované věci se ale příslušné soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Odvolací soud se pak odpovídajícím způsobem zabýval také námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, proto Nejvyšší soud nemá důvod ani povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku.

Lze uzavřít, že v posuzované věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).

K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného ohledně neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů. V této souvislosti obviněný opakovaně vytkl, že příslušné soudy odmítly provést jím navrhované důkazy, a to znalecký posudek z oboru písmoznalectví k prokázání skutečnosti, zda V. Š. u výslechu a V. Š. v komunikaci s bankou byla tatáž osoba, dále důkaz vypovídajícím o tom, že obviněný za svoji matku v předmětné době vyřizoval žádost o aktivaci internetového bankovnictví u Poštovní spořitelny a rovněž důkaz zjištěním IP adresy počítačů, které byly v předmětné době připojeny na GSM bráně, z nichž byly zprávy odeslány.

Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč by další dokazování ve věci nemohlo na zjištěném skutkovém stavu nic změnit. Zjišťování dalších informací o telekomunikačním provozu či o IP adresách by bylo s ohledem na časový odstup zcela nesmyslné, protože od události uplynulo již více jak šest měsíců a déle se data neuchovávají. Správně rozhodující soudy zamítly také návrh na vyhotovení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví na podpis V. Š. Na základě učiněných skutkových zjištění bylo prokázáno, že občanský průkaz a údaje V. Š. byly obviněným zneužity. V. Š. v inkriminované době neměl a ani nezakládal u Poštovní spořitelny ČSOB žádný účet, ztrátu svého občanského průkazu nahlásil a následně byl dne 28. 7. 2011 v Schengenském systému vyznačen jeho občanský průkaz jako ztracený. Obviněný se vydával za V. Š. a jeho jménem podal žádost o založení účtu u Poštovní spořitelny a ke službám elektronického bankovnictví. Doručované písemnosti pak převzal na ztracený občanský průkaz V. Š. Nahrávka ze dne 2. 5. 2013, kterou poskytla Poštovní spořitelna ČSOB, spolu s dalšími důkazy pak jednoznačně usvědčuje obviněného jako pachatele žalovaného zločinu. Jakékoliv další dokazovaní v tomto směru proto bylo ze strany příslušných soudů vyhodnoceno správně jako nadbytečné.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jejich viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.

Nezbývá tedy než konstatovat, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil jiné nesprávné hmotně právní posouzení .

Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání bylo uplatněno obviněným ryze formálně. Na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, v němž mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální . Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Na základě shora popsaných skutečností Nejvyšší soud uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného L. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 16. prosince 2015


JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu