4 Tdo 1419/2012
Datum rozhodnutí: 18.12.2012
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1419/2012-21
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2012 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 10 To 93/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 32/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. B. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Českých Budějovicích uznal rozsudkem ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 20 T 32/2011 obviněného J. B. vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že v nočních hodinách z 4. srpna na 5. srpna 2007 při návštěvě v rodinném domě v H. na Š., okres Č. K., v obývacím pokoji spojeném s kuchyní nejprve obkročmo nasedl na nezletilou K. V., poté jí začal stahovat kalhoty a když se bránila tím, že jej odstrkovala a začala volat o pomoc svou matku a otce, jednou rukou ji zakryl pusu, druhou ji držel ruce za hlavou, poté si stáhl montérky a její kalhoty, vlezl si na ni, roztáhl ji nohy tím, že si dal svoje nohy mezi její, vnikl do ní svým přirozením a proti její vůli s ní souložil do doby, než byl vyrušen J. K., který jej vykázal z domu a tohoto jednání se dopustil vědom si toho, že dotyčná nedovršila dosud věku patnácti let.

Za to byl obviněnému za tento trestný čin a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 3. 2011 č. j. 1 T 63/2011 88, podle § 241 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Současně došlo ke zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 3. 2011 č. j. 1 T 63/2011 88, jakož i všech obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbyla svého podkladu. Podle 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný k výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 10 To 93/2011 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti napadenému usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen nebo došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.

V podaném dovolání, které směřuje do všech výroků napadeného rozhodnutí, je v prvé řadě namítáno, že nesprávné právní posouzení je spatřováno v nevykázání subjektivního znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění spočívajícího ve znalosti věku poškozené a dále objektivního znaku spočívajícího v násilném jednání. Dalším důvodem je rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a závěry soudů.

Následně dovolatel v podrobnostech vytýká soudu prvního stupně rozpory a nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Zejména pak pokud jde o otázku věrohodnosti poškozené, což opírá o opomenutý důkaz zprávu Městského úřadu v Písku z 15. 3. 2010. Opakuje, že se u poškozené jednalo o dobrovolný pohlavní styk, a nikoli o násilné donucení k souloži z jeho strany. Soudy se podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy, např. s výpovědí svědkyně E. V. a závěry znaleckého posudku PhDr. Lukeše. Soudy též nepřihlédly dostatečně k dalším důkazům, jako k výpovědím rodičů poškozené, zejména pak matky ohledně jejích sklonů ke lhavosti. Je toho názoru, že jde o rozpory, které by měly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V další části dovolatel zpochybňuje závěr soudů o jeho vědomosti, znalosti věku poškozené, což bylo určující pro právní kvalifikaci jeho jednání. Poukazuje na rozumové a paměťové schopnosti svojí osoby a tedy možnost zapamatovat si věk poškozené. I v tomto ohledu pokládá závěry soudů za nesprávné.

Následně opět zdůrazňuje nesprávnost závěru soudů o násilném jednání jeho osoby ohledně donucení poškozené k souloži. V samotném závěru dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl a obžaloby jej zprostil.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. poměrně podrobně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve zrekapitulovala rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jakož i podstatný obsah dovolání obviněného včetně závěrečného návrhu. Následně vyjádřila nesouhlas s námitkami obviněného ohledně skutkových zjištění soudu prvního stupně a poukázala na jejich opodstatněnost a správnost i pokud jde o prokázání znaku násilného donucení k souloži i vědomosti obviněného stran věku poškozené. V této souvislosti především poukázala na obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, ale i ostatních důkazů. Jednání obviněného označila za vysoce společensky nebezpečné a nepřipadalo tudíž v úvahu užití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Právní posouzení jednání obviněného pokládá za zcela správné a navrhla proto, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 10 To 93/2011 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud opakovaně podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu dovolání shledal, že je obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v převážné míře pouze formálně. V tomto dovolání totiž v jeho valné části nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Tento závěr se týká všech námitek, které směřují proti soudním zjištěním ohledně toho, jak k celému jednání došlo a co mu případně předcházelo. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno. Pokud se dovolatel ve zbývající části dovolání pokouší zpochybňovat soudy užitou právní kvalifikaci, konkrétně zákonný znak trestného činu znásilnění spočívající v násilném donucení poškozené k souloži, jakož i subjektivní stránku trestného činu založenou na vědomosti obviněného o věku poškozené, která v té době neměla ještě patnáct let, lze poukázat na znění skutkové věty ve výroku rozsudku krajského soudu. V této je jasně a srozumitelně vyjádřeno, že obviněný poškozenou proti její vůli přiměl k souloži násilným způsobem, když překonal její odpor spočívající v odstrkování, dále tím, že na ní nasedl, zakrýval jí pusu, aby nemohla volat o pomoc, držel jí ruce za hlavou, roztáhl jí nohy tím, že si dal svoje nohy mezi její, vnikl do ní svým přirozením a souložil s ní až do okamžiku, kdy byl vyrušen jinou osobou. Tohoto jednání se pak dopustil ačkoli věděl, že poškozená nedovršila věku patnácti let. Dovolatel při vědomí takto popsaného skutkového stavu se pak zároveň pokouší tato soudy učiněná zjištění zpochybnit a s těmito rozličně polemizuje. Nelze ale než konstatovat, že tak činí především za pomoci nabídky jiného hodnocení důkazů a jiného skutkového stavu, než jak to bylo provedeno a zjištěno soudy nižších stupňů. V tomto lze poukázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž je jasně a logicky uvedeno, proč se soud přiklonil při hodnocení provedených důkazů k těm závěrům, které vyjádřil ve svém výsledném rozhodnutí.

V této souvislosti pokládá dovolací soud za nutné zmínit i námitku dovolatele o opomenutém důkazu, konkrétně zprávy Městského úřadu v Písku ze dne 15. 3. 2010. Jestliže dovolatel tímto v dovolání v podstatě zpochybnil své právo na spravedlivý proces, tak je nutno nejprve zmínit, že spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právem obviněného a k jeho ochraně byl dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judiciálním výkladem Ústavního soudu rozšířen v tom smyslu, že lze v rámci tohoto důvodu namítat porušení předmětných postulátů spravedlivého procesu. Pokud by tedy bylo v rámci dovolacího řízení zjištěno, že v projednávaném případě došlo ze strany soudů k tzv. opomenutí důkazů, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, mohlo by se jednat o důvod ke zrušení napadených rozhodnutí.

V dané věci však k porušení postulátu spravedlivého procesu ve formě opomenutého důkazu nedošlo. S označenou námitkou nelze v žádném případě souhlasit. Z protokolu o hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně dne 26. 9. 2011, konkrétně z jeho str. 20 (č. l. 169 tr. spisu) vyplývá, že bylo v souladu s ustanovením § 213 odst. 1 tr. ř. stranám předloženo k nahlédnutí mj. sdělení Městského úřadu v Písku a protokol, založené ve spisu na č. l. 66 a 67. Jedná se právě o zmiňovaný protokol ze dne 15. 3. 2010. Tento důkaz je pak v odůvodnění rozsudku tohoto soudu zmiňován na jeho str. 7 a nepochybně se stal i součástí všech důkazů tímto soudem hodnocených, především ve směru stanovení věrohodnosti poškozené (viz str. 9 a 10 odůvodnění rozsudku). Není tedy pravdou, že by se jednalo o důkaz soudem opomenutý. Za takový důkaz nelze rozhodně označit určitý důkaz jenom proto, že jej soud vyhodnotí způsobem, který nevyhovuje pojetí obhajoby obviněného. Na základě výše konstatovaného tak v přezkoumávaném případě nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, což by mohlo zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů.

Zároveň je zde třeba konstatovat, že krajský soud se otázkou věrohodnosti poškozené náležitě zabýval. Z jeho postupu je viditelná snaha o co nejobjektivnější odpověď na zmíněnou otázku, což lze doložit mj. podrobností a obsáhlostí výslechu znalce z oboru zdravotnictví, se specializací na klinickou a forenzní psychologii PhDr. Mgr. Václava Lukeše v hlavním líčení. Pokud pak krajský soud neuvěřil tvrzení obviněného o dobrovolnosti vykonané soulože ze strany poškozené, ale naopak dovodil, že k jejímu uskutečnění došlo proti její vůli za užití násilí obviněného, s kterýmžto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, dovolací soud nemá žádného důvodu takto přijatý závěr jakkoli zpochybňovat. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí věnoval důkladně a obsáhle vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, ale i důkazům jako celku a dospěl ke zcela spolehlivým a přesvědčivým skutkovým a v důsledku toho i právním závěrům.

Ze stejných důvodů tak lze nahlížet na opakované tvrzení obviněného, že neznal věk poškozené. I touto záležitostí se krajský soud ve svém rozhodnutí zabýval a poukázal zcela důvodně na okolnost, že obviněný v minulosti žil s matkou poškozené ve společné domácnosti s jejími dětmi a do rodiny později také docházel. Proto takové tvrzení obviněného, opřené v dovolání o jeho rozumové a paměťové schopnosti, které v předchozím průběhu řízení ani nyní nebyly nikterak kvalifikovaně zpochybněny, se dovolacímu soudu důvodně jeví, jako účelová obhajoba, mající pouze za cíl dosažení snížení trestnosti jeho jednání.

Na tomto místě je třeba také zmínit, že obě citované námitky již byly součástí dřívějšího odvolání obviněného. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.

Proto jen pro úplnost je třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tak o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož jednání obviněného bylo správně a v souladu se zákonem právně posouzeno, jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v souladu s výše citovaným ustanovením trestního řádu bylo ze všech již uvedených důvodů dovolání obviněného J. B. odmítnuto. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí pak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 18. prosince 2012

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c