4 Tdo 1407/2013
Datum rozhodnutí: 14.01.2014
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 1407/2013-14

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2014 o dovolání obviněného D. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 218/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 189/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 10 T 189/2012, byl obviněný D. Z. spolu s obviněným T. M. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 7. 6. 2012 v době mezi 15.00 a 15.20 hod. v D. s. v B. přistoupili k D. P., sedícímu na betonové lavičce a oba se jej zeptali, jestli nemá cigarety nebo zda od nich nechce koupit marihuanu, přičemž na jeho zamítavou odpověď se T. M. posadil na lavičku vedle něj a začal mu prohledávat kapsy kalhot, poté se k němu přidal i D. Z., který také D. P. opakovaně sdělil, že jestli u něj najde cigarety, tak si ho podá, poté D. Z. vzal jmenovanému jeho batoh, který měl položený vedle sebe na lavičce, a začal se v něm přehrabovat a vyhazovat z něj věci na zem, když z něj následně vytáhl 2 cigarety z krabičky a poté kapesní nůž v hodnotě nejméně 300,- Kč, s tímto šermoval poškozenému před obličejem a následně si tyto věci ponechal u sebe, kdy jednu cigaretu si také zapálil a dotazoval se jmenovaného, proč mu s cigaretami lhal, poté D. P. T. M. řekl, ať mu dá svůj mobilní telefon, že si potřebuje zavolat, a když mu D. P. odpověděl, že nemá kredit, tak mu začal znovu prohledávat kapsy kalhot a z pravé kapsy mu vytáhl jeho mobilní telefon zn. HTC Explorer v hodnotě nejméně 2.030,- Kč s vloženou SIM kartou společnosti Vodafone a paměťovou kartou o velikosti 4 GB v hodnotě nejméně 84,- Kč a tento si ponechal pro sebe, načež T. M. i D. Z. s těmito věcmi jmenovaného odešli a uvedený mobilní telefon poté prodali neztotožněnému muži za částku 500,- Kč a takto utržené peníze si mezi sebou rozdělili, ke škodě jmenovaného, který se jejich jednání podvolil pouze ze strachu z uskutečnění uvedených výhrůžek a z jejich fyzické a početní převahy. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 5 T 32/2013, byl obviněný D. Z. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a podle § 81 odst. 1, § 84 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen ve výroku o trestu trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 5 T 32/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 84 tr. zákoníku byl současně nad obviněným vysloven dohled.

Podle § § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného T. M.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozenému D. P., ve výši 5.500,- Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 10 T 189/2012, podal obviněný D. Z. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 218/2013, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 218/2013, podal následně obviněný D. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že soudem zjištěný skutkový stav byl nesprávně právně kvalifikován jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by vůči poškozenému použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dle názoru dovolatele třeba zkoumat, z čeho vyplývala důvodná obava poškozeného, na základě které se podrobil předmětnému jednání, a zda tato byla odůvodněna jednáním obviněného nebo byla tato obava způsobena jinými okolnostmi, které jsou z hlediska skutkové podstaty trestného činu irelevantní. Dle názoru obviněného bylo možné soudem zjištěný skutkový stav věci posoudit pouze jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. Z.

K námitce obviněného, že soudem zjištěný skutkový stav byl nesprávně právně kvalifikován jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by vůči poškozenému použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, uvádí Nejvyšší soud následující.

Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí v případě trestného činu loupeže představují prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu tedy předcházet. Zmocněním se cizí věci je nutno rozumět takové jednání pachatele, jímž si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Dále je třeba uvést, že trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Zde je nutno rozlišovat mezi dokonáním a dokončením trestného činu. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že čin je dokončen teprve tehdy, jestliže se pachatel věci skutečně zmocnil. Tedy i když pachatel po použití násilí nakonec upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže tím nezaniká podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť čin již byl dokonán. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Intenzita vykonaného násilí není přitom podstatná, musí však být použito jako prostředek nátlaku na vůli napadeného. Zároveň není podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, zejména když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1551 1554 s.).

Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě.

Právní posouzení skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je evidentně správné. Posoudit skutek jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je vyloučeno vzhledem ke zjištění, že obviněný poškozenému mával před obličejem otevřeným nožem a říkal mu, že jestli u něj najde cigarety, tak si ho podá . V tomto ohledu bylo jednání obviněného užitím pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému ve smyslu zákonných znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Dle názoru Nejvyššího soudu je zřejmé, že výše uvedeným jednáním musel vzbudit v poškozeném reálnou obavu z bezprostředního fyzického napadení, a proto mu v důsledku těchto obav neodporoval a jednání strpěl.

Pro úplnost zbývá dodat, že danou problematikou se Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe již zabýval a při svém rozhodování dospěl k závěru, že trestného činu loupeže se pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009).

Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný D. Z. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2014

Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal