4 Tdo 1401/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, § 147 odst. 1,2 tr. zákoníku, § 143 odst. 1 tr. zákoníku, § 147 odst. 1 tr. zákoníku, § 16 odst. 1 písm. a,b) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 265k odst. 1,2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 1401/2016-50

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání obviněných: 1) Č. F., MBA , a 2) T. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 44 To 559/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 203/2014, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá. II. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného Č. F. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016 sp. zn. 44 To 559/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 9 T 203/2014, zrušuje v celém rozsahu . Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně ohledně obviněného Č. F. zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 uznal rozsudkem ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 9 T 203/2014 vinnými obviněného Č. F., MBA přečiny usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku za skutek zde popsaný pod bodem 1 výroku o vině a obviněného T. H. přečiny usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku za skutek zde popsaný pod bodem 2.

Za tuto trestnou činnost byl obviněnému Č. F. podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Obviněný T. H. byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Dále byla obviněným v souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným J. M., škodu ve výši 240.000 Kč, M. M., škodu ve výši 240.000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze 3, Orlická 4, škodu ve výši 22.153 Kč.

Současně byla podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby obviněná Ing. Z. V. pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinů usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť zde popsaný skutek není trestným činem.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění Č. F. a T. H. a státní zástupce. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného T. H. a obviněné Ing. Z. V., když u obviněného T. H. směřovalo do výroku o uloženém trestu a u obviněné Ing. Z. V. do zprošťujícího výroku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2016 sp. zn. 44 To 559/2015 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu u obviněného T. H. a v souladu s § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu při nezměněném výroku o vině podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Zároveň mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce autorizovaného technika na dobu pěti let. Odvolání obviněného Č. F., MBA, T. H. a státního zástupce v části týkající se obviněné Ing. Z. V. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný Č. F. podal proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v absenci naplnění subjektivní a objektivní stránky přečinů usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy jeho trestní odpovědnost dovozují toliko z okolnosti, že je jednatelem společnosti Mobilreal s. r. o., když se ovšem toliko zabýval obchodním vedením společnosti ve smyslu § 134 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ ), tedy byl původcem záměru stavby, vyřizoval její povolení, vymýšlel objem stavby a její dispozici, zajišťoval financování stavby a sjednával a najímal jednotlivé profesní dělníky, uzavíral s nimi smlouvy, vyřizoval všechnu ostatní smluvní agendu a zajišťoval nákup a dodávku materiálu. V dané době na stavbě nebyl a nevydal pokyn ke konkrétní činnosti. Protože nesplňuje podmínky odborné způsobilosti pro činnost provádění staveb, jejich změn a odstraňování, měla firma ustanoveného odborného zástupce, konkrétně spoluobviněného T. H., který byl autorizovaným technikem a v souladu s § 11 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen živnostenský zákon ), odpovídal za řádný provoz činnosti. Obviněný zdůrazňuje, že do jeho kompetencí nespadalo vlastní provádění stavby, řízení či koordinace jednotlivých stavebních činností, ani odborné vedení stavby. Vlastní příprava, provádění stavby a kontrola projekční práce, statické posouzení, zednické, tesařské, instalatérské a další práce, odborné vedení a koordinace stavby bylo zajištěno prostřednictvím odborných profesních osob, které za jejich splnění samy odpovídají. Soudy se jeho konkrétní působností na předmětné stavbě nezabývaly, jinak by jej musely obžaloby zprostit. Taktéž přehlédly, že společnost Mobilreal s. r. o. má široký předmět podnikání, takže nelze mít za to, že by se po dobu 7 či 8 let věnoval výhradně stavební činností. Právě naopak se věnoval obchodní, realitní či výrobní činnosti, a proto lze stěží dovodit, že získal odborné znalosti v oblasti zhotovování staveb a stavebních prací na takové úrovni, aby byl schopen způsob provádění stavebních prací kontrolovat.

Obviněný vyjadřuje nesouhlas se závěrem Městského soudu v Praze, jenž je uveden na straně 13 odůvodnění napadeného rozsudku, že nabyl potřebné odborné znalosti mnohaletou praxí ve stavebnictví (realizoval stavby dvou bytových domů a několika rodinných domů). Touto činností je možné získat pouze určité zkušenosti, ale nelze jimi získat odborné znalosti ve smyslu odborných technických věd (v tomto případě statiky). Dále namítá skutečnost, že ani v obdobných případech stavebního či dopravního neštěstí nejsou trestně stíháni statutární orgány společnosti Metrostav, Skanska, České dráhy, ČSAD či Studentagency nebo za nezdařenou operaci statutární orgán nemocnice, jelikož trestní právo obecný princip trestání nezná, neboť rozhoduje konkrétní jednání příslušné osoby. Obviněnému vytýkaná porušení právních povinností nesouvisela s pádem schodiště a ani nebyla prokázána. Shrnul-li odvolací soud, že i laika bez potřebného vzdělání a zkušeností v provozování stavebních prací muselo napadnout, že původní kamenné schodiště vedoucí do třetího patra činžovního domu, které není zespodu podepřeno a je ukotveno pouze do bočních zdí, se může při nepřiměřeném zatížení zbortit, tak tyto jeho závěry nemají oporu v provedených důkazech, když nebylo prokázáno, že by zhotovenou konstrukci bednění viděl či měl vidět a že by měl takovou kompetenci na stavbě vykonávat. Podle obdobné logiky by museli být odsouzeni i všichni tesaři a zedníci, kteří u schodiště zajišťovali dílčí stavební úkony, což se nestalo. Rovněž mu není možné přičítat k tíži, že doposud neměl zkušenost s nástavbou pater na činžovní dům a měl proto pověřit provedením stavby osobu, jež měla s takovou nástavbou zkušenosti, neboť nemohl vyhodnocovat, zda kvalifikace a zkušenosti spoluobviněného T. H. jako autorizovaného technika ve výstavbě jsou dostačující, naopak se jednalo o nadstandardní postup. Obviněný T. H. byl i spoluautorem projektu, tudíž dobře znal rozsah a podmínky stavby, přičemž funkci stavbyvedoucího přijal bez výhrad, takže nelze dovodit jeho pochybení (obviněného F.). Rozsah svých zkušenosti mohl posoudit jen obviněný T. H. sám, stejně tak jako tesař R., když v jeho případě se jednalo o kvalifikovaného zhotovitele s příslušným vyučením a živnostenským listem. Obviněný namítá, že byl uznán vinným z důvodu, že si jako laik nevšiml nesprávně zhotovené tesařské konstrukce bednění pro nové schodiště, aniž by ji viděl či hodnotil, kdy ani nebylo prokázáno, že by měl takovou kompetenci vykonávat. Dovolatel současně zdůrazňuje, že tesař R. disponoval zkušenostmi s prováděním tesařských konstrukcí při budování nástaveb na staré domy, přesto nesprávně vyhodnotil způsob provedení bednění a takto zjevně nesprávné bednění provedl, čímž zatížil původní schodiště přes trámy, kterými bylo bednění nového schodiště podepřeno, ačkoli musel vědět, že do bednění bude prováděna betonáž. V konečném důsledku ovšem nebyl jako reálný vykonavatel nesprávně provedené části stavby stíhán, naopak je dovozována jeho trestní odpovědnost (obviněného).

Podle názoru obviněného odvolací soud jeho vinu nesprávně dovozuje ze skutečnosti, že měl pochybit, když nezabezpečil provádění stavby přítomností stavbyvedoucího a že vedení stavby prováděl sám (viz dezinterpretace úředního záznamu ze dne 12. 11. 2012 o provedeném zásahu stálé výjezdové skupiny spočívající v tom, že dovolatel policistům sdělil, že instruktáž dělníků provádí sám, neboť na stavbě není stavbyvedoucí, ačkoli dovolatel ve skutečnosti uvedl, že tam aktuálně obviněný T. H. nebyl, a nikoli, že stavba neměla stavbyvedoucího; navíc tento úřední záznam nemá žádnou důkazní hodnotu). Obviněný zdůrazňuje, že funkci stavbyvedoucího plnil obviněný T. H. V příslušné smlouvě byla jeho funkce pojmenována jako odborné vedení stavby, což plyne z definice obsažené v § 134 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon ), což bylo potvrzeno i nejen jejich výpověďmi, ale i výpověďmi zedníků provádějících stavební práce, smlouvou o odborném vedení stavby a zápisy ve stavebním deníku. Dovolatel tedy uvádí, že je evidentní, že jako statutární orgán zhotovitele zajištění provádění stavby nepodcenil a stavbyvedoucího zajistil a zaplatil, tedy vyhověl podmínkám ustanovení § 134 stavebního zákona a zejména § 19 písm. c) až f) zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný poukazuje na rozpor v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud na jednu stranu v části týkající se existence stavbyvedoucího na stavbě tvrdí, že jeho funkce zřízena nebyla, a na druhou stranu v části vztahující se k hodnocení plnění povinností vůči subdodavatelům zedníkům již funkčně popisuje činnost obviněného H. coby stavbyvedoucího.

Soud prvního stupně ani odvolací soud jednoznačně nevymezily, které povinnosti měl plnit, z čeho konkrétně by měly vyplývat, kdy také není zřejmé, v čem mělo jejich případné nesplnění spočívat. Odvolací soud toliko dovodil závěr o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což nepřípustným paušálním způsobem zdůvodnil tím, že se jako soukromý podnikatel (ačkoli jím není, neboť vystupoval jako jednatel právnické osoby) několik let se věnující stavební činnosti nemůže vyhýbat trestní odpovědnosti. O nepodloženosti vyvozování jeho trestní odpovědnosti svědčí i skutečnost, že nebyl odsouzen podle odstavců 2 ustanovení § 143 a 147 tr. zákoníku, tedy pro porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení či funkce. Obviněný konstatuje, že na základě obchodního vedení společnosti zajistil pro stavbu kvalifikované osoby s potřebným živnostenským oprávněním, což skýtalo záruku jejich odborných znalostí, tyto měli již praxi v oboru. Dovolatel uvádí, že nemohl vědět, že tímto delegováním provádění stavby na osoby odborně způsobilé, bude způsobeno anebo že vůbec může být způsobeno porušení zájmu chráněného trestním zákonem, popřípadě že o takovém následku vědět měl. Kritériem nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, přičemž míra opatrnosti je daná spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení negativního následku, přičemž její objektivní vymezení žádá na každém zpravidla stejnou míru opatrnosti. Pouze výjimečně je možné žádat vyšší míru opatrnosti zejména u určitých povolání nebo zaměstnání vzhledem k jejich odborným znalostem. Povinnost předvídat možnost způsobení následku při výkonu některých povolání vyplývá nejen z bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů, ale i z technických norem (srov. R 28/1988-I.), nebo zvláštních uznávaných pravidel např. v medicíně tzv. postup lege artis, která vyplývají z daného stavu vývoje odborných znalostí v určitém oboru zachycených zvláště ve specializované literatuře. Vyšší míru opatrnosti, než jaká plyne z bezpečnostních předpisů a z dalších uznávaných pravidel, nelze po pachateli v žádném případě žádat. Tyto odborné znalosti neměl a není po něm možno požadovat vyšší míru objektivní opatrnosti, není možné dovozovat odborné znalosti z praxe podnikatele. Vyšší míra objektivní opatrnosti postihovala právě spoluobviněného T. H. jako odborného zástupce. Subjektivní vymezení míry opatrnosti jako individuální hledisko vyžaduje posouzení míry opatrnosti, kterou je obviněný schopen vynaložit v konkrétním případě, u níž je třeba posuzovat vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (např. vzdělání, kvalifikace, postavení v zaměstnání apod.) a okolnosti konkrétního případu. Obviněný zdůrazňuje, že si byl vědom, že sám dané vědomosti nemá a není kompetentní stavbu osobně provádět, tudíž byl opatrný natolik, že zvolil k tomu kompetentní odborně nadané osoby. U spoluobviněného T. H. na základě společné předchozí spolupráce nepředpokládal žádné komplikace a spoléhal na jeho znalosti, zkušenosti a odborný úsudek. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti lze dovodit jen za předpokladu, že povinnost a možnost předvídat vznik následku jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že je čin nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1998 Sb. rozh. trest.). Obviněný tak vyvinul veškeré potřebné kroky k zachování objektivní i subjektivní míry opatrnosti.

Odvolací soud se ani nevypořádal s namítaným nedostatkem příčinné souvislosti mezi porušením právních předpisů uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně - ustanovení zákonů č. 183/2006 Sb., 309/2006 Sb. a 262/2006 Sb., které měl porušit, které však nemohly ve skutečnosti pád schodiště a způsobený smrtelný a zdravotní následek vyvolat. Nesprávně a absurdně bez opory v právních předpisech se rovněž na straně 15 a 16 napadeného rozsudku vypořádal s hodnocením pozice společnosti Mobilreal s. r. o. jakožto zaměstnavatele na předmětné stavbě a nezohlednil významné skutkové zjištění spočívající v opilosti poškozeného J. M. U poškozeného bylo v době pádu schodiště zjištěno 1,02 g/kg alkoholu v krvi, přesto se pohyboval na stavbě a prováděl stavební činnost, ačkoli byl ve stavu vylučujícím způsobilost k obvyklým činnostem. Oba soudy neuvedly, jak se jeho stav podílel či mohl podílet na nehodě či následku, a pozůstalým byla přiznána náhrada škody za smrt J. M. Dále odvolací soud uvádí, že závěry uvedené ve znaleckém posudku Ing. Radomila Procházky nemají právní charakter, ačkoli byly doslovně převzaty do usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného a do odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, jež potvrdil soud odvolací. Nebylo ani vzato v úvahu, že znalec se na předmětnou stavbu ani nepřišel podívat. Přesto znalec neváhal uvést, kdo porušil jaký právní předpis. Nepatřičný je i závěr odvolacího soudu, že stavbou bylo nadměrně zatěžováno původní kamenné schodiště a že na stavbě nebyl stavební výtah, ačkoli pro to není žádný podklad ve skutkových zjištěních. Naopak bylo prokázáno, že staveniště bylo zařízeno vnějším stavebním výtahem pro účely přepravy materiálu, jímž se materiál do horních pater domu výhradně dopravoval. Právní závěry odvolacího soudu jsou tak neúplné, což představuje porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016 sp. zn. 44 To 559/2015 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 9 T 203/2014 v celém rozsahu zrušil a přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat.

Obviněný T. H. ve svém dovolání užil dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Dovolatel namítá, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, takže argumentuje podle svého vyjádření shodně jako ve svém odvolání, jelikož ze znaleckých posudků a výslechů všech znalců nevyplynula skutečná příčina zřícení schodiště. Odvolací soud se v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 74/06 nevypořádal s jeho odvolacími argumenty, respektive zcela formálně se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, čímž bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, což je způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Nalézací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku konstatoval, že neporušil důležitou povinnost spočívající v neiniciování potřeby vyhotovení projektové dokumentace pro provádění stavby v nezbytném rozsahu podle § 159 odst. 2 stavebního zákona, když žádné zákonné ustanovení neupravuje povinnost realizovat stavbu podle prováděcí dokumentace a neukládá ji dovolateli ani jako stavbyvedoucímu. Nelze proto pochopit, že právě pro neiniciování potřeby vyhotovení projektové dokumentace pro provádění stavby v nezbytném rozsahu, čímž měl porušit povinnosti k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce ve smyslu § 153 odst. 1 stavebního zákona vyplývající ze zvláštních předpisů zejména z ustanovení § 3 odst. 2 písm. l) - n) a § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, byl uznán vinným. Obviněný zdůrazňuje, že dostál svým zákonným povinnostem, nic nezanedbal, a pracovníci na stavbě P., Č., F., D., P., Č., D., K. a M. potvrdili, že byli proškoleni z předpisů o bezpečnosti práce, na pracovišti byl pořádek a vše bylo v pořádku. Soudem je mu kladeno za vinu, že jako odborník měl zajistit, že bednění určené pro betonáž nového schodiště bude před nalitím betonové směsi zkontrolováno v souladu s nařízením vlády č. 591/2006 Sb., a že nechal nalít betonovou směs do bednění bez kontroly dostatečné únosnosti stojek a rámových podpěr, ačkoliv tyto úkony vykonal. Zhotovitel bednění svědek R. mu bednění předal a on jej překontroloval a shledal, že vyhovuje všem parametrům stanovených zákonem i shora uvedenému nařízení vlády, včetně únosnosti a umístění stojek a dal proto pokyn k betonáži. V řízení nebyl prokázán opak, když ani společnost svědka R. nepochybovala o umístění stojek a jejich únosnosti. Zdůrazňuje, že k nehodě nemohlo dojít jen proto, že nestihl převzetí bednění zapsat do stavebního deníku.

Obviněný se domnívá, že nebyla zjištěna příčina pádu schodiště, což nelze přičítat k jeho tíži, takže neměl být v souladu se zásadou in dubio pro reo shledán vinným. Nelze ani shledat příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vznikem nehody, byť jsou důsledky fatální, čehož dovolatel lituje. Znalci na místě samém nebyli, což i ve svých výpovědích potvrdili. Policie ČR nezajistila na místě samém žádné stopy a nedostatečně ohledala místo nehody, respektive nezajistila zbytky zříceného schodiště za účelem zjištění důvodu jeho zřícení. Znalci vycházeli pouze ze spisového materiálu, jejich závěry si odporují a jimi uváděné příčiny pádu jsou jen spekulativními hypotézami. Výpočet statika představuje jen matematický výpočet bez ověření, zda k přetížení skutečně došlo či nikoli. Z pouhého výpočtu nelze stoprocentně vycházet, což potvrdil ve své výpovědi i znalec Ing. Emil Wichs. Všichni znalci se shodli, že mohlo jít o skrytou vadu v podobě trhlin, diskontinuity pískovce, z něhož bylo staré schodiště zhotoveno, nelze tudíž pro stanovení příčiny nehody vycházet jen ze statického výpočtu, což potvrdili znalci Ing. Černý, Csc. Ing. Jaroslav Marek, Ing. Tobolka, Csc. a Ing. František Čermák. Nebyl zjištěn počet stojek a jejich umístění. Pokud byla v materiálu původního schodiště skrytá závada, což všichni znalci připustili, dovolatel ji ani při nejlepší vůli nemohl odhalit. Ke zřícení schodiště by mohlo dojít, i když by zajistil provedení statického výpočtu. Odvolací soud uzavřel, že objektivní odpovědnost nese provozovatel stavby, z čehož je možno dovodit osobní odpovědnost osob mj. dovolatele jako zodpovědného zástupce společnosti Mobilreal s. r. o. Z dohody o odborném vedení stavby však vyplývá, že měl zajišťovat odborné podklady na základě požadavků subdodavatelů, jímž byl u bednění tesař R., který výslovně vypověděl, že po něm po celou dobu nic nepožadoval, a zborcené schodiště bylo dle výpovědi tohoto svědka nějak podepřeno a zajištěno. V důsledku neprokázání jednoznačné příčiny pádu schodiště nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem, neboť nebyl osobou zhotovující bednění, tou byl svědek R. Byť je autorizovaným technikem, i při zachování potřebné míry opatrnosti si nemohl nikdy představit, že by k nehodovému ději mohlo dojít, když bednění zhotovila odborná firma, takže došlo k nepředvídatelnému příčinnému průběhu, a proto by neměl nést žádnou trestní odpovědnost. Ad absurdum by každý odborný dozor na stavbě musel vždy nést odpovědnost za řemeslné pochybení dílčího subdodavatele, musel by být erudován minimálně v 10 řemeslech za účelem úspěšné revize práce jednotlivých subdodavatelů, takže by se nikdy nic nepostavilo, protože by se takový multifunkční odborník nenašel.

Zdůrazňuje, že u něho nelze dovodit ani nevědomou nedbalost, neboť hranice okolností, jež mohl a měl předvídat, nelze vymezit jen v hypotetické rovině, a není možné zpětně domýšlet a konstruovat, co všechno měl a mohl učinit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1028/2014).

V závěru svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil k oběma podaným dovoláním. Konstatoval, že obsahem dovolání obviněného T. H. jsou z velké části tytéž námitky, které uplatnil v dosavadním průběhu trestního řízení, mj. i v rámci odvolání, ačkoli se s nimi soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Z velké části pak jde o výhrady skutkové, které však samy o sobě přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou. Rozhodnutí nejsou zatížena ani tzv. extrémním nesouladem a nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Námitky obviněného H. spočívající v nesouhlasu s porušením nějaké jeho povinnosti, natož povinnosti důležité, pochybení subdodavatele zhotovitele bednění, tesaře R., nedostatku zavinění a příčinné souvislosti jsou podle státního zástupce neopodstatněné, kterými jsou i námitky obviněného F. dotýkající se naplnění subjektivní a objektivní stránky a příčinné souvislosti. Státní zástupce má za to, že nalézací soud věnoval dokazování, a to jak objasnění otázek, co bylo příčinou pádu schodiště, a kdo konkrétně porušil a jaké povinnosti, tak i problematice dovození příčinné souvislosti mezi takovým jednáním a škodlivým následkem vzniklým na životě a zdraví poškozených, patřičnou pozornost (viz strany 21-23 odůvodnění odsuzujícího rozsudku ve vztahu k obviněnému H. a strany 20, 22 téhož ve vztahu k obviněnému F.).

Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že bezprostřední příčinou pádu stávajícího pískovcového schodiště bylo jeho přetížení konstrukcí nového schodiště, resp. dřevěnou konstrukcí bednění, které bylo o původní schodiště opřeno. Svědek R. provádějící bednění však žádnou povinnost neporušil. Bednění prováděl tak, jako v jiných případech, přičemž nebylo jeho povinností jako tesaře ověřovat statiku schodiště, neboť takovou problematiku nebyl schopen ani náležitě zhodnotit (a nikdo to po něm ani nemohl požadovat). Pokud by svědek R. o problémech se statikou, resp. hrozícím přetížení starého schodiště věděl, bednění by provedl jiným způsobem či za jiných podmínek. Prověřit tuto skutečnost však měl bezpochyby mj. obviněný T. H. podílející se jakožto stavbyvedoucí na odborném vedení a provádění stavby. Obviněný T. H. při vedení stavby, dozoru nad ní a koordinování jednotlivých činností pochybil, neboť se měl zejména on s ohledem na své vzdělání, odbornost a praxi zasazovat o spoluúčast statika pro posouzení možnosti přetížení stávajícího starého schodiště konstrukcí bednění schodiště nového. Při akceptování jeho dovolací argumentace, v jejímž rámci popírá porušení jakýchkoli povinností a snaží se dovodit odpovědnost u osoby další, by bylo možno dojít až k absurdnímu závěru, že tedy pozice stavbyvedoucího je nadbytečná. Námitce, že ke zřícení schodiště mohlo dojít i za situace, kdyby byl statický výpočet proveden, přisvědčit nelze, neboť v takovém případě by mu porušení povinností nemohlo být kladeno za vinu a tedy by nebylo možno dovodit ani jeho trestní odpovědnost.

Obtížnější se jeví podle státního zástupce otázka dovození trestní odpovědnosti u obviněného Č. F., u něhož se však uzavřením dohody o odborném vedení stavby jeho povinnosti jako stavebníka nevyčerpaly. Především bylo jeho primární povinností jako zhotovitele stavby a stavebníka, předcházet hrozícím škodám, mj. dbát na řádnou přípravu a průběh stavby, tedy zajímat se o její průběh, tuto řídit, řešit každodenní problémy a reagovat na případné rizikové situace, které při provádění stavby vznikly či mohly vzniknout. Obviněný věděl, že je rekonstruován sto let starý dům, v němž bude zhotovováno rovněž nové schodiště. Uzavřel se svědkem R. smlouvu o dílo spočívající ve zhotovení bednění, které bylo třeba podepřít původním schodištěm, neboť jiný způsob zhotovení bednění podle názoru státního zástupce technicky nepřicházel do úvahy, což mu muselo být známo. Obviněný však vyjma financování a logistiky jemu uložené úkoly náležitě neprováděl a o rizika nesoucí záležitosti, např. o to, zda betonová hmota zalitá do formy bednění původní schodiště nadměrně nezatíží, se nezajímal.

Obviněný Č. F. v návaznosti na nemožnost presumpce zavinění zpochybňuje svoje zkušenosti a odbornost, přestože není v oboru žádným nováčkem, neboť ve stavebnictví, konkrétně při stavbě domů, se pohyboval několik let, a ve vazbě na to zkušenosti s rekonstrukcí a výstavbou domů získal. Rekonstrukce přibližně sto let starého domu si i s ohledem na stáří domu a stáří materiálu použitého při stavbě logicky vyžadovala náročnější přípravu stavby, než v případě např. novostavby. Obviněný však nad riziky spojenými s existujícím nebezpečím přetížením původního schodiště a jeho možným zborcením nepřemýšlel (či je podcenil), ačkoli o nich s ohledem na činnost, kterou vykonával (tedy mj. stavby a rekonstrukce domů) a s ohledem na povinnosti mu uložené vědět měl a mohl, tedy došlo u něj k naplnění zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Námitku obviněného, že ani statutární orgány velkých společností (příkladmo Metrostav, Skanska) nejsou v obdobných případech hnáni k trestní odpovědnosti, nepovažuje státní zástupce za zcela přiléhavou, neboť v uvedených společnostech je hierarchie odpovědných pracovníků upravena odlišně od běžné, nevelké společnosti s ručením omezeným, kdy např. odpovědnost za přípravu a průběh stavby je dohodou přenesena na osoby jiné, odlišné od statutárního zástupce. Pokud bylo příčinou pádu stávajícího schodiště, v jehož důsledku došlo k následku na životě a zdraví poškozených, jeho přetížení, lze u obou obviněných dovodit i příčinnou souvislost ve vztahu ke vzniklému následku. Pokud by totiž některý z obviněných své povinnosti neporušil a k zodpovězení možnosti přetížení stávajícího schodiště byl přizván statik, ke zřícení schodiště by nedošlo.

Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by měl alkohol u poškozeného J. M. jakýkoli vliv na zřícení schodiště, pád poškozeného a na jeho smrt. V odůvodnění rozsudku skutečně absentují úvahy ve vztahu k porušení důležité povinnosti u obviněného F. ve smyslu § 143 odst. 2 a § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Každou povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, nebo uloženou podle zákona však nelze považovat za důležitou. Státní zástupce se domnívá, že soud zřejmě (na rozdíl od spoluobviněného H.) shledal povinnost obviněného F. za méně významnou z hlediska způsobení následku, a proto jejich jednání i odlišně kvalifikoval.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný H. uplatnil podle státního zástupce v jeho druhé variantě, tj. s odůvodněním, že Městským soudem v Praze bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však naplněn nebyl, takže nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněných byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . (obviněný T. H.) je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podané odvolání obviněného T. H., ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný Č. F. naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z toho, že svým jednání nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku trestných činů, kterými byl uznán vinným. Zdůrazňuje, že vedl obchodní společnost Mobilreal s. r. o, a protože nesplňoval podmínky odborné způsobilosti pro činnost provádění staveb, jejich změn a odstraňování měl ustanoveného odborného zástupce podle § 11 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen živnostenský zákon ), který odpovídal za řádný výkon činnosti, kterým byl obviněný T. H. Domnívá se, že byl odsouzen jen proto, že byl jednatelem společnosti Mobilreal s. r. o., když úvahy soudů nižších stupňů o jeho předchozích zkušenostech ve stavebnictví jsou nepřípadné, neberou v úvahu jeho konkrétní roli při předchozích a nyní projednávané stavbě, že nerealizoval odborné vedení stavby, toto zajišťoval spoluobviněný v pozici odpovědného zástupce a osoby zajišťující odborné vedení stavby. Dovolatel namítá, že to byl právě tesař R., který nesprávně primárně vyhodnotil způsob provedení bednění, přesto na jeho straně nebylo shledáno žádné pochybení a soudy uznaly vinným jeho (obviněného) z toho důvodu, že si nevšiml jako laik nesprávně zhotovené tesařské konstrukce. Obviněný rovněž rozporuje závěry soudů o údajné absenci stavbyvedoucího na stavbě, a tvrzení, že měl pověřit odborným vedením stavby někoho s většími zkušenostmi než obviněného T. H. Zpochybňuje subjektivní stránku daných trestných činů, když vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů ohledně jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž zdůrazňuje, že postupoval s patřičnou mírou opatrnosti, když vedení stavby delegoval na osobu s potřebným živnostenským oprávněním, ale zejména odbornými znalostmi. Podle obviněného nebyla objasněna příčinná souvislost mezi porušením právních předpisů, které jsou uvedeny ve výroku rozhodnutí a vztahují se k jeho osobě a vzniklým následkem. Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, když se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, jenž uplatnil v podaném odvolání. Současně konstatuje, že soudy se nezabývaly podnapilostí poškozeného J. M., a jak se tato skutečnost mohla podílet na vzniku nehody. Rovněž vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku Ing. Procházky.

Obviněný T. H. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti, že nemůže souhlasit se závěry soudu druhého stupně, které mají svůj základ v rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný poukazuje na argumentaci uplatněnou v rámci podaného odvolání, domnívá se, že jeho vinu nelze dovozovat na základě hypotéz znalců, kteří na místě samém nebyli. Namítá, že Policie ČR místo nehody nedostatečně ohledala, nezajistila na místě samém stopy, protože nezajistila zbytky zříceného schodiště. Podle názoru obviněného tedy příčina zřícení starého schodiště nebyla nade vší pochybnost prokázána, a proto měly orgány činné v trestním řízení postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Ohledně závěrů znalce z oboru statiky namítá, že se jedná pouze o spekulativní hypotézy a pouhý matematický výpočet. Obviněný také zdůrazňuje, že soud dospěl k závěru, že neinicioval vyhotovení projektové dokumentace, ačkoliv v odůvodnění napadeného rozsudku následně uvádí, že toto nebylo jeho povinností a že tedy neporušil důležitou povinnost spočívající v povinnosti iniciovat vyhotovení projektové dokumentace v nezbytném rozsahu. Není tedy zřejmé, v čem mělo spočívat porušení důležité povinnosti jeho osobou. Dále vyjadřuje nesouhlas s tím, že měl jako odborník znát nařízení vlády č. 591/2006 Sb., když bednění bylo řádně podle svědka R. předáno a toto odpovídalo všem parametrům podle uvedeného nařízení. V tomto směru také namítá, že k zřícení schodiště mohlo dojít v důsledku skryté vady, o čemž hovoří i znalci. Pokud nebyla zjištěna jednoznačná příčina pádu schodiště, nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi jeho jednáním či nejednáním a vznikem nehody. Navíc i pokud by bylo příčinou pádu schodiště jeho přetížení, nebyl to on, kdo ho zhotovoval a ani nemohl předpokládat, že pokud bednění zhotovuje odborná firma, že k nehodě může dojít. Domnívá se, že u něho není dáno zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1028/2014 a nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06. Namítá i porušení práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud ohledně dovolání obviněného T. H. považuje za nutné uvést následující. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že tento obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. kdy ovšem namítané vady pod uplatněný dovolací důvod částečně podřadit nelze. Jedná se zejména o ty vznesené námitky, které zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně. Obviněný takto formulovanou dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti zjištěním soudů nižších stupňů a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje v podstatě nesouhlas ze způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména s hodnocením znaleckých posudků, které byly ve věci opatřeny a provedeny jako důkazy. Svoje námitky proti skutkovým zjištěním formuluje do závěru, že nebyla zjištěna příčina zřícení starého schodiště, a proto při stavbě nic nezanedbal, takže absentuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním či nejednáním a vzniklým následkem. Obviněný tedy jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, když zdůrazňuje, že pokud by hodnotily řádně provedené důkazy, nemohly by dospět k závěru, že se dopustil uvedených přečinů, kterými byl uznán vinným. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Bez ohledu na shora naznačený závěr Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným T. H. v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného T. H. za vyvrácenou, a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 17-23 rozsudku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně zabýval otázkou příčiny, která vedla k zřícení starého schodiště, na kterém se v době jeho pádu nacházeli stavební dělníci, což v případě poškozeného J. M. vedlo k fatálnímu následku a v případě poškozeného F. F. k způsobení těžké újmy na zdraví. Uvedený soud v tomto směru velmi pečlivě hodnotil provedené důkazy, zejména závěry znaleckých posudků, které byly ve věci vypracovány v rámci přípravného řízení, kdy se nespokojil jen se čtením znaleckých posudků. Znalce k věci slyšel u hlavního líčení, přičemž na základě vyjádření těchto znalců následně rozhodl o přibrání znalce z oboru stavebnictví specializace statika Ing. Wichse, a to právě na podkladě vyjádření předchozích znalců, kteří dospěli k závěru, že nejpravděpodobnější příčinou zhroucení starého schodiště bylo jeho přetížení (viz vyjádření znalců doc. Ing. Z. Tobolky, Csc., Ing. Jiřího Černého, Ing. Miroslava Marka, Ing. Františka Čermáka). Uvedeného znalce rovněž k závěrům jeho znaleckého posudku vyslechnul u hlavního líčení. Následně na podkladě nejen těchto znaleckých posudků, a vyjádření znalců u hlavního líčení, ale i dalších listinných důkazů dospěl k závěru, že příčinou zhroucení starého schodiště bylo jeho přetížení konstrukcí nově zbudovaného schodiště. Soud druhého stupně se v podstatě se závěry soudu prvního stupně ztotožnil (str. 14-15 rozsudku), kdy se vypořádal s námitkami, které obviněný uplatnil v podaném odvolání a které jsou totožné z argumenty uplatněnými v podaném dovolání. V tomto směru i soud druhého stupně věnoval náležitou pozornost námitce obviněného, že příčinou zřícení starého schodiště mohla být skrytá vada, když poukazoval na vyjádření znalců Ing. Zdeňka Tobolky a Ing. Františka Čermáka a toto vyjádření hodnotí, poukazuje na skutečnost, že pokud by skutečně mělo staré schodiště skrytou vadu, tak tato nevedla k zborcení starého schodiště v době, kdy bylo schodiště běžně užíváno obvyklým způsobem, takže tato skrytá vada by se projevila až při nepřípustném zatížení tohoto starého schodiště při stavebních pracích (č. l. 15 rozsudku). Nejvyšší soud v souvislosti s opakováním stejné argumentace v podaném dovolání jako v podaném odvolání považuje za nutné uvést, že z ustálené praxe vyplývá, že pokud obviněný uplatňuje v rámci podaného dovolání v podstatě tytéž námitky, které uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a soudy se s těmito námitkami náležitě vypořádaly, zpravidla to znamená, že podané dovolání není důvodné - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ze dne 29. 5. 2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408].

Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že při hodnocení příčiny zborcení starého schodiště skutečně nelze přehlédnout vyjádření znalců, kteří v podstatě dospěli k totožnému závěru spočívajícímu v tom, že staré schodiště bylo v důsledku přetížení při výstavbě nového schodiště přetíženo. V tomto směru je třeba zdůraznit, že jejich závěry nakonec potvrdil i znalecký posudek z oboru stavebnictví specializace statika Ing. Wichse, který rovněž shledal, že staré schodiště bylo přetíženo, když se jednalo o výrazné přetížení (č. l. 14 rozsudku soudu prvního stupně). I tento znalec potvrdil závěry předchozích znalců ohledně příčiny zřícení starého schodiště. Pokud znalec Ing. Wichs v rámci hlavního líčení uvedl, že přetížení starého schodiště jako příčinu pádu odhaduje na 80-90 %, když schodiště neviděl (v době vypracování znaleckého posudku již byl dům opraven), je třeba toto vyjádření hodnotit jako jistou opatrnost znalce, kdy ovšem znalec uvedl, že podle matematických propočtů bylo příčinou zřícení starého schodiště jeho přetížení (viz č. l. 906 ), kdy tyto matematické propočty a vyjádření tohoto znalce podporují závěry dalších znalců týkající se příčiny pádu starého schodiště.

V souvislosti s další argumentací obviněného T. H., jenž se vztahuje ke skutečnosti, že zhotovitel bednění svědek R. nevyjadřoval žádné pochybnosti o správnosti a umístění stojek a jejich únosnosti a že staré schodiště se nezřítilo z toho důvodu, že převzetí bednění nezapsal do stavebního deníku (obviněný), když následně zdůrazňuje, že za jednoznačnou příčinu zřícení starého schodiště nelze považovat přetížení, lze uvést, že tato námitka opětovně představuje ze strany obviněného jeho interpretaci provedených důkazů. Obviněný v podstatě provádí jinou interpretaci důkazů než soudy, tak aby důkazy odpovídaly jeho verzi skutkového děje. Takto formulované dovolací důvody nemohou naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují jen do skutkových zjištění soudů. Nejvyšší soud přesto považuje za nutné odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině tohoto obviněného, kdy rozhodující byly právě znalecké posudky a listinné důkazy.

Rovněž další námitka obviněného vztahující se ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, který na jedné straně dospěl k závěru, že neinicioval potřebu vyhotovení projektové dokumentace a současně v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že neporušil na rozdíl od tvrzení uvedených v podané obžalobě důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a uloženou mu podle zákona spočívající v tom, že neinicioval potřebu vyhotovení projektové dokumentace pro provádění stavby v nezbytném rozsahu, čímž měl porušit ustanovení § 159 odst. 2 stavebního zákona, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Tato námitka nesměřuje do právního posouzení skutku nebo do jiného hmotněprávního posouzení, byť se navenek může jevit, že se jedná o námitku směřující do jiného hmotněprávního posouzení, konkrétně do povinnosti vyplývajících ze stavebního zákona. Z obsahu podané argumentace je opětovně zřejmé, že obviněný své námitky směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které dospěly na rozdíl od podané obžaloby k závěru, že skutečně nebylo povinností tohoto obviněného iniciovat potřebu vyhotovení projektové dokumentace pro provádění staveb (tedy celé stavby) podle § 152 odst. 2 stavebního zákona. V tomto směru zejména soud prvního stupně poukazuje jednak na skutečnost, že obviněný nebyl stavebník podle stavebního zákona (viz § 2 odst. 2 písm. c) stavebního zákona) a že jednak žádné zákonné ustanovení neupravuje povinnost realizovat stavbu podle projektové dokumentace (viz str. 20-21 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně ovšem odkazuje na ustanovení § 153 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého stavbyvedoucí (viz č. l. 735, kdy obviněný vypověděl, že působil jako stavbyvedoucí a zároveň měl na starosti podle uzavřené smlouvy i odborný dozor) je povinen řídit provádění stavby v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací, zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, zajistit řádné uspořádání staveniště a provoz na něm a dodržení obecných požadavků na výstavbu (§ 169 stavebního zákona), popřípadě jiných technických předpisů a technických norem. V případě existence staveb technické infrastruktury v místě stavby je povinen zajistit vytýčení tras technické infrastruktury v místě jejich střetu se stavbou. Zvláštním předpisem, který byl obviněný jako stavbyvedoucí povinen dodržet byl pak nepochybně zákon č. 309/2009 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, konkrétně ustanovení § 3 odst. 2 písm. l), m), n), p), a § 5 písm. 1 písm. c), kdy nedostatečně řídil zhotovitele jednotlivých prací, jejich vzájemnou součinnost ani nezajistil podmínky pro bezpečné provádění prací, nevyhodnotil rizika vznikající při prováděných prací, zejména rizika vznikající působením provádění nových stavebních konstrukcí na původní konstrukce, kdy zejména nenechal zpracovat podrobnou realizační dokumentaci včetně statického výpočtu, a před zahájením betonářských prací řádně nepřevzal vyhotovené bednění, neprovedl jeho kontrolu a nedodržel podmínky přílohy č. 3 nařízení vlády č. 591/2006.

Jinak řečeno soud prvního stupně dospěl k závěru, že porušení povinností, které byly obviněnému stanoveny spočívalo zejména v tom, že nepostupoval při realizaci stavby podle vládního nařízení č. 591/2006 Sb., tedy že nezajistil statický výpočet a realizační dokumentaci na provedení nového schodiště, zejména z důvodu opření podpůrné konstrukce nového schodiště o staré schodiště, takže bylo nutno posoudit jeho únosnost. Zde je třeba odkázat na uvedené nařízení vlády. Podle nařízení vlády č. 591/2006 Sb., konkrétně přílohy č. 3 tohoto nařízení únosnost podpěrných konstrukcí a bednění musí být doložena statickým výpočtem s výjimkou prvků bez konstrukčního rizika (IX. 3). Před zahájením betonářských prací musí být bednění jako celek a jeho části, zejména podpěry, řádně prohlédnuty a zjištěné závady odstraněny. O předání a převzetí hotové konstrukce bednění a její kontrole provede fyzická osoba pověřená zhotovitelem k řízení betonářských prací písemný záznam (IX. 4). Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že obviněný nebyl povinen iniciovat vyhotovení projektové dokumentace celé stavby, ale že vzhledem ke svému postavení stavbyvedoucího a odborného dozoru na stavbě měl zajistit provedení realizační dokumentace týkající se zhotovení nového schodiště, zejména měl zajistit statistický výpočet podpůrných konstrukcí pro nové schodiště. Nad rámec shora považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že Česká komora autorizovaných inženýrů a techniku činných ve výstavbě, jejímž je obviněný členem, vedla proti tomuto obviněnému disciplinární řízení, které skončilo podáním žalobního návrhu k Stavovskému soudu, přičemž komora měla za to, že obviněný pochybil při vedení stavby, neprováděl dostatečně dozor nad provádějícími stavebními pracemi a nedostatečně koordinoval součinnost jednotlivých dodavatelů. Podle komory jako stavbyvedoucí a odborný zástupce zhotovitele stavby si měl uvědomit nutnou účast statika pro posouzení stávající konstrukce schodiště na stav od přetížení reakcemi z konstrukce bednění při betonáži nového ramene (viz č. l. 347). Tedy i stanovisko České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě podporují závěry soudu. Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného opětovně směřující do skutkových závěrů soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně (č. l. 11-12 rozsudku). V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že z popisu skutku, tak jak ho učinil soud prvního stupně, je nepochybné, že pochybení obviněného spočívá v tom, že měl jako odborný dozor stavby iniciovat vyhotovení projektové dokumentace pro stavbu v nezbytném rozsahu (tedy nikoliv pro celou stavbu), konkrétně měl nechat zpracovat podrobnou realizační dokumentaci pro výstavbu nového schodiště.

Ohledně obviněným namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo naznačeno, tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se týká dalších námitek obviněného T. H., tak s jistou dávkou tolerance lze dovodit, že obviněný zvolený dovolací důvod naplňuje v případě námitek, které se týkají toho, zda porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a otázky subjektivní stránky jeho jednání, konkrétně otázky zavinění ve formě nevědomé nedbalosti a následně příčinné souvislosti. Takto formulované dovolací námitky naplňují zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se týká konkrétně uplatněných argumentů, tak část jich opětovně směřuje do způsobu hodnocení důkazů, neboť obviněný vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů (především s příčinou pádu starého schodiště), takže tyto námitky mají procesní charakter a nemohou zvolený dovolací důvod naplnit.

Námitka obviněného spočívající v tom, že neporušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, naplňuje zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitku, která se vztahuje k právní kvalifikaci, neboť obviněný byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se dopustil v jednočinném souběhu. V případě obou přečinů měl porušit důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání. Za důležitou povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou podle zákona se považuje nejen povinnost uložená přímo zákonem, ale i povinnost uložená na základě zákona jiným právním předpisem nebo konkrétní příkaz, vydaný na základě zákona. Nestačí však porušení jakékoliv povinnosti, i když se týká ochrany života člověka, ale musí jít o povinnost, která je důležitá. Za porušení důležité povinnosti nelze považovat porušení jakékoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. R 11/1964). Současně se vyžaduje, aby mezi porušením této důležité povinnosti vyplývající z povolání a následkem trestného činu byla příčinná souvislost (srov. R 31/1966, obdobně viz R 39/1963). Jestliže trestní zákoník v ustanovení § 143 odst. 2 či § 147 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku porušení důležité povinnosti , u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Objektivní stránka může být naplněna jednáním nebo i opomenutím takového konání, ke kterému byl pachatel podle svého povolání povinen. Mezi zákony, které stanoví takové povinnosti, jejichž pominutí může vést k způsobení smrti člověka nebo vzniku těžké újmy na zdraví z nedbalosti, nepochybně patří zákony týkající se bezpečnosti práce, což je především zákon podle č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění (dále jen zákoník práce), ale i zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, dále i stavební zákon. V dané věci podle vlastního vyjádření obviněný na předmětné stavbě působil jako stavbyvedoucí a zároveň zajišťoval odborné vedení stavby (č. l. 382, 753). Podle § 134 odst. 2 stavebního zákona lze stavbyvedoucího charakterizovat jako osobu, která zabezpečuje odborné vedení provádění stavby a má pro tuto činnost oprávnění podle zvláštního právního předpisu, čímž se rozumí zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění. Stavbyvedoucí má při provádění stavby podle § 153 odst. 1 stavebního zákona základní povinnosti: 1. řídit provádění stavby v souladu s rozhodnutím (např. územním rozhodnutím nebo stavebním povolením) nebo jiným opatřením (např. souhlasem s provedením ohlášené stavby stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací), 2. zajistit dodržování povinností k ochraně a) života, b) zdraví, c) životního prostředí a d) bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních předpisů a 3 . zajistit řádné uspořádání staveniště a provoz na něm, dodržení obecných požadavků na výstavbu, popřípadě jiných technických předpisů a technických norem.

Z postavení obviněného na předmětné stavbě vyplývá, že byl povinen z titulu svého povolání, kdy byl stavbyvedoucím a zároveň zajišťoval odborné vedení stavby podle § 153 odst. 1 stavebního zákona, povinen zajistit dodržování povinností při ochraně života a zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních předpisů, kdy obecnou úpravu obsahoval zákoník práce, konkrétně § 101, § 102 a dále mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, konkrétně ustanovení § 3 odst. 2 písm. l), m), n), p) a § 5 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Obviněný podle těchto předpisů byl povinen zajistit dodržení všech zákonných předpisů týkajících se bezpečnosti práce, tedy i nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, ale zejména nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích. Obviněný konkrétně nedodržel přílohu č. 3 tohoto vládního nařízení týkající se požadavků na bednění (bod IX).

Podle Nejvyššího soudu takovým postupem porušil důležité povinnosti, které mu vyplývaly se shora uvedených předpisů, když smyslem těchto uložených povinností bylo zajistit bezpečnost osob pracujících na stavbách, což jsou obecně pracoviště, kde je zvýšené nebezpečí vzniku úrazů pracovníků s těžkými či smrtelnými následky. Právě proto je věnována otázce bezpečnosti práce na stavbách a obecně při výstavbě zvýšená pozornost, je zde stanovena řada povinností pro osoby, které zajišťují odborný dozor nad těmito stavbami, a které musí být dodrženy tak, aby se předcházelo nebezpečí újmy na zdraví na těchto stavbách. Dodržování těchto předpisů je velmi důležité a významné, když jejich porušení má zpravidla fatální následky pro osoby, které na stavbách pracují popř. se tam pohybují. Velmi důležité je pak dodržení těch předpisů, které se týkají technického zajištění staveb a stanoví jaké odborné vyjádření či posudky musí být v průběhu stavby provedeny, jejichž cílem a smyslem je předcházet vzniku nebezpečí zřícení stavby nebo její části. Lze proto mít za to, že tyto povinnosti představují nepochybně ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku a § 147 odst. 2 tr. zákoníku důležité povinnosti. Proto Nejvyšší soud argumentaci obviněného, že neporušil důležitou povinnost, nepovažuje za opodstatněnou.

Jak již bylo naznačeno i námitka obviněného týkající se naplnění subjektivní stránky jeho jednání, když obviněný namítá, že u něho není dáno zavinění, a to ani ve formě nedbalosti nevědomé, naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o argumentaci, která směřuje do právního posouzení skutku, když se jedná o řešení otázky zda skutek je trestným činem z hlediska zavinění. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu [srov. P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 165]. Zároveň platí, že zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16).

V předmětné věci soud první stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byť to přímo ve svém rozhodnutí explicitně neuvádí (viz str. 23 rozsudku). Soud druhého stupně rovněž dospěl k závěru, že obviněný jednal ve formě nedbalosti, když ovšem na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že jednal ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz str. 17 rozsudku). V případě nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Trestný čin z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. č. 45/1965, č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. č. 5/2013 Sb. rozh. tr., Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236-243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní.

Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného, že nejednal zaviněně za opodstatněné. Na rozdíl od soudu druhého stupně má ovšem Nejvyšší soud za to, že obviněný jednal ve smyslu vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Při posuzování skutečnosti, zda obviněný věděl, že svým jednáním resp. opomenutím určitého jednání, může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení či ohrožení nezpůsobí, je třeba uvést následující. Obviněnému je kladeno za vinu, že nenechal zpracovat podrobnou realizační dokumentaci včetně statického výpočtu týkající se výstavby nového schodiště a před zahájením betonářských prací řádně nepřevzal vyhotovené bednění, neprovedl jeho kontrolu, čímž nedodržel podmínky přílohy č. 3 nařízení vlády č. 591/2006 Sb, a § 3 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 101/2005 Sb., takže porušil zákoník práce v § 100 odst. 1, 2 a § 101 odst. 1, 2, 3. Při posuzování vědomosti obviněného zda věděl, že svým opomenutím může porušit zájem chráněný trestním zákonem nelze pominout jeho odborné vzdělání, když má středoškolské vzdělání s maturitou a po výkonu potřebné praxe složil zkoušku autorizovaného technika u České komory autorizovaných inženýrů a techniků. Obviněný byl tedy nepochybně osobou, která měla odborné předpoklady pro to, aby mohla řídit odborné záležitostí týkající se uvedené stavby. Navíc obviněný připustil, že na stavbách pracuje 16-17 let, kdy pracoval i v projekční kanceláří, 9 let vykonává jako osoba samostatně výdělečně činná činnosti autorizovaného technika, přičemž se i podílel na zpracování projektové dokumentace týkající se předmětné stavby, takže byl nepochybně seznámen se všemi rozhodnými skutečnosti, které byly důležité pro řízení stavby, zejména byl seznámen se stavem domu, ale i jeho stářím. Na předmětné stavbě vystupoval jako stavbyvedoucí a zároveň podle dohody o odborném vedení stavby byl také zodpovědným zástupcem společnosti Mobilreal s. r. o., která byla zhotovitelem stavby, kdy měl podle smlouvy zajistit odborné vedení stavby (č. l. 382). Byl to právě obviněný, který viděl, jak byla vyhotovena dřevěná konstrukce pro nové schodiště, takže si musel být vědom skutečnosti, že některé sloupky dřevěné konstrukce byly opřeny o staré schodiště, přičemž jako osobě, jenž měla patřičné odborné znalosti a nepochybně i zkušenosti, mu musel být znám obsah nařízení vlády č. 591/2006 Sb. Přesto neučinil žádné kroky v tom směru, aby byl zajištěn statický výpočet ohledně zatížení starých schodů, řádně bednění nepřevzal, takže bez přiměřených důvodu spoléhal, že nedojde k přetížení starého schodiště a nehrozí tak nebezpečí jeho zřícení. K námitce obviněného, že subdodavatel, tedy firma R. má nepochybně patřičné odborné znalosti a že neměla ohledně výstavby bednění žádné požadavky, je třeba uvést, že tato firma přistupovala k provedení požadovaných prací z pohledu svých odborných znalostí, kdy právě znalosti obviněného byly nepochybně na vyšší úrovni, jednalo se o autorizovaného technika, a proto měl a mohl rizika výstavby nového schodiště posoudit komplexněji, z pohledu všech příslušných právních předpisů, ale i zejména svých odborných znalostí z jiných oblastí (statika, použitého materiálu na původní stavbě, stáří a opotřebení původní stavby apod.), než je oblast tesařských prací, které spadaly do odbornosti zhotovitele bednění. Proto lze mít za to, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti. Pokud lze mít za to, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti, nepochybně by v jeho případě byla naplněna i nedbalost nevědomá ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, která představuje mírnější formu.

Ohledně skutečností, že obviněný v podaném dovolání v souvislosti s otázkou zavinění naznačuje, že není daná příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, lze uvést následující. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal.

Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného činu.

Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II., přiměřeně č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).

V dané věci to bylo nepochybně jednání obviněného, který nenechal zpracovat podrobnou realizační dokumentaci včetně statického výpočtu ohledně nového schodiště a před zahájením betonářských prací řádně nepřevzal vyhotovené bednění, neprovedl jeho kontrolu, čímž nedodržel podmínky přílohy č. 3 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., a § 3 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 101/2005 Sb., takže při výstavbě nového schodiště došlo k přetížení starého schodiště, jenž bylo příčinou následku spočívajícího v tom, že v důsledku přetížení starého schodiště došlo k jeho zřícení, přičemž na tomto schodišti za nacházeli v době pádu dva pracovníci a došlo k způsobení smrtelného následku v případě poškozeného J. M. a k způsobení těžké újmy v případě poškozeného F. F. Tedy jednání obviněného je v příčinné souvislosti se vzniklým následkem. Proto ani v tomto směru nelze považovat uplatněnou argumentaci za opodstatněnou.

Za relevantní výhradu nelze považovat ani argumentaci obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch (in dubio pro reo) podle § 2 odst. 2 tr. ř. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Na závěr ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným T. H. lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu (ani sám obviněný nenamítá, že by nějaký důkaz nebyl proveden), přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá § 125 tr. ř., a § 134 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného T. H. bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože nebylo shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. u tohoto obviněného, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když důvodnost tohoto dovolacího důvodu je vázána na naplnění některého z dovolacích důvodů uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného T. H., rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení ve vztahu k tomuto obviněnému, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Ohledně dovolání obviněného Č. F. lze konstatovat následující. Pokud se týká námitek, které uplatnil v podaném dovolání, a jenž se vztahují k otázce zavinění a s tím související příčinné souvislosti, lze uvést, že tyto lze považovat na uplatněné právně relevantním způsobem, neboť naplňují zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru je možno odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu týkající se podřaditelnosti těchto námitek pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případě obviněného T. H.

Jiná je situace ohledně námitek obviněného, které se vztahují k znaleckému posudku znalce Ing. Radomila Procházky, které nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení tohoto znaleckého posudku soudy nižších stupňů. Takto formulovaná argumentace představuje námitku procesní, nikoliv hmotněprávní, a proto nemůže zvolený dovolací důvod naplňovat. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že v případě znaleckého posudku z oboru bezpečnosti práce z logiky věci vyplývá, že znalec musí uvést, které předpisy týkající se bezpečnosti práce byly podle jeho názoru porušeny, kdy označí příslušné zákony a ustanovení, která měla být porušena. Je to ovšem toliko soud, který na podkladě provedeného dokazování musí zjistit, zda skutečně v důsledku jednání pachatele došlo k porušení konkrétních předpisů v oblasti bezpečnosti práce, a pokud ano jakých a v jakých ustanoveních a jakým konkrétním jednáním. V dané věci tak nepochybně soudy nižších stupně postupovaly, když na základě provedeného dokazování upravil soud prvního stupně ve vztahu k tomuto obviněnému popis skutku tak, že zúžil rozsah předpisů, které měl obviněný Č. F. porušit a v jakých ustanoveních (viz str. 19-20 rozsudku). Soud druhého stupně se s těmito závěry plně ztotožnil (viz str. 12). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný v rámci podaného odvolání ve vztahu k znaleckému posudku znalce Ing. Radomila Procházky uplatnil v podstatě totožnou námitku, přičemž soud se s ní řádně vypořádal (viz str. 13-14). Proto lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ze dne 29. 5. 2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], jenž řeší otázku opakovaní totožných námitek v odvolání a dovolání.

Ohledně další námitky obviněného, že soudy nijak nehodnotily skutečnost, že poškozený J. M. byl v době pádu schodiště pod vlivem alkoholu, je možno konstatovat, že tato rovněž směřuje do hodnocení důkazů. Byť to soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích přímo výslovně neuvádí, je z provedeného dokazování nepochybné, že tato skutečnost neměla na průběh skutkového děje žádný vliv. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že poškozený na stavbě řádně pracoval, tedy pohyboval se tam v souvislosti s výkonem své práce (poškozený na staveništi pracoval na základě dohody o provedení práce), přičemž na schodišti se nacházel v době výkonu práce, toto se při stavbě normálně používalo, tedy stavbyvedoucí (obviněný H.) nevydal příkaz, že se nesmí používat. Podnapilost poškozeného tudíž neměla na průběh úrazového děje žádný vliv, neboť poškozený ze schodiště nespadl, ale toto se zřítilo, přičemž v důsledku pádu schodiště došlo k úmrtí poškozeného J. M.

Pokud se týká námitky obviněného, že soud druhého stupně nesprávně dospěl k závěru, že obviněný T. H. na stavbě nevystupoval jako stavbyvedoucí, je třeba připustit, že v tomto směru jsou závěry tohoto soudu obsažené v písemném odůvodnění nepřezkoumatelné, byť z odůvodnění tohoto rozhodnutí přímo nevyplývá, zda má za to, že obviněný byl v pozici stavbyvedoucího či nikoliv. Soud druhého stupně v podstatě jen odkazuje na úřední záznam ze dne 12. 11. 2012 (č. l. 272), jehož vypovídací hodnota je ovšem minimální. Jedná se o záznam o výjezdu Policie ČR na místo smrtelného úrazu. Obsah tohoto záznamu nemá povahu důkazů, a proto nelze jeho obsahem argumentovat jako důkazním prostředkem, zejména nelze za důkaz považovat jaké skutečnosti sdělily osoby přítomné na místě samém. Nejedná se o výpovědi svědků a zejména nelze přihlížet k tomu, co sdělila osoba, které následně bylo sděleno obvinění. Připuštění takového postupu by znamenalo obcházení ustanovení o sdělení obvinění a s tím souvisejících ustanovení. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné dále zdůraznit, že soud druhého stupně neprováděl v rámci veřejného zasedání žádné důkazy, ani nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně. Za této situace se nemohl odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně (§ 259 odst. 3 tr. ř.). Z písemného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak vyplývá, že tento na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný T. H. vystupoval na stavbě jako stavbyvedoucí (viz str. 21), což je v souladu s výpovědí nejen samotných obviněných, ale i svědků, jejichž výpovědi byly u hlavního líčení přečteny postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. (jednalo se o úřední záznamy o podaných vysvětleních a byly přečteny za souhlasu stran). Přesto, že tato námitka v podstatě směřovala do odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, a proto nemohla naplňovat zvolený dovolací důvod, považoval Nejvyšší soud za vhodné na ni ve svém rozhodnutí blíže reagovat.

Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal, že argumentaci obviněného vztahující se k otázce zavinění, lze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitku, která se vztahuje k otázce trestní odpovědnosti, když v případě fyzické osoby jako pachatele trestného činu se vyžaduje zavinění. Obecně v souvislosti s otázkou zavinění lze odkázat na předchozí teoretické závěry týkající se řešení zavinění, které se vztahovaly k obviněnému T. H., jenž v rámci podaného dovolání rovněž namítal nedostatek zavinění. Nejvyšší soud považuje za potřebné znovu zdůraznit, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971).

Z rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný Č. F. byl na rozdíl od spoluobviněného T. H. uznán vinným toliko přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel tím, že jinému z nedbalosti způsobí smrt. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Tedy na rozdíl od spoluobviněného T. H. soudy dospěly k závěru, že obviněný neporušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání či postavení a uloženou mu podle zákona. K naplnění shora uvedených skutkových podstat se z hlediska zavinění vyžaduje nedbalost podle § 16 tr. zákoníku, kdy se nevyžaduje nedbalost vědomá podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i nedbalost nevědomá podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V dané věci bylo soudy shledáno, že obviněný jednal ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy že jednal v nedbalosti nevědomé (viz str. 23 rozsudku soudu prvního stupně a str. 17 rozsudku soudu druhého stupně).

Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je čin spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míru povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ale i vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986 sp. zn. 4 Tz 9/86 uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237].

Z rozhodnutí obou soudů je patrno, že dospěly v podstatě k závěru, že přestože obviněný Č. F. pověřil jinou osobu odborným vedením stavby (obviněného T. H.) nemůže se zprostit odpovědnosti, když podle jejich závěru není takovým laikem, jak se je snažil přesvědčit, přičemž je poukazováno na skutečnost, že podniká v oboru stavebnictví několik let, zabývá se profesionálně stavbou domů. Podle soudu prvního stupně se pak obviněný o postup při výstavbě nového schodiště blíže nezajímal, nijak neřešil, zda betonová hmota nezatíží původní schodiště přes únosnou mez (viz str. 22-23 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s těmito závěry v podstatě ztotožnil, když zdůrazňoval i skutečnost, že obviněný si měl uvědomit, že nástavba dvou pater na starý činžovní dům je nepochybně sofistikovanější a technicky náročnější než stavba nových přízemních domů a měl vypracováním projektové dokumentace a odborným vedením stavby pověřit někoho, kdo by měl s realizací nástavby na staré činžovní domy větší zkušenosti (viz str. 13 rozsudku soudu druhého stupně).

Nejvyšší soud se s takovými závěry soudů nižších stupňů neztotožnil, když argumentaci obviněného ohledně otázky zavinění považuje za opodstatněnou, když lze mít za to, že soudy se dosud řádně nevypořádaly s otázkou požadované subjektivní míry opatrnosti ze strany obviněného. Obecně lze uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudů v podstatě vyplývá, že podle jejich názoru se nemůže obviněný odpovědnosti zprostit, neboť je podnikatelem v oboru stavebnictví, a proto mohl potřebné odborné znalosti nabýt i praxí (viz str. 13 rozsudku soudu druhého stupně). V souvislosti s touto argumentací ovšem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že ze skutku je zřejmé, že zhotovitelem stavby byla společnost Mobilreal s. r. o., když za tuto firmu obviněný jednal, přičemž byl jediným společníkem a zároveň jednatelem (č. l. 365). Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že společnost má jako předmět podnikání řadu činností, mimo jiné provádění staveb, jejich změn a odstraňování . Podle § 11 odst. 1 zákona živnostenského zákona podnikatel může provozovat živnost prostřednictvím odpovědného zástupce. Odpovědný zástupce je fyzická osoba ustanovená podnikatelem, která odpovídá za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů a je k podnikateli ve smluvním vztahu. Nikdo nemůže být ustanoven do funkce odpovědného zástupce pro více než čtyři podnikatele. Institut odpovědného zástupce je založen na tom, že podnikatel (v dané věci firma Mobilreal s. r. o., která je právnická osoba) provozující určitou živnost nemá odbornou nebo jinou zvláštní způsobilost stanovenou právními předpisy pro výkon určité živnosti, a proto si může zvolit odpovědného zástupce, který plně odpovídá za provoz po odborné a živnostenskoprávní stránce. Jinak řečeno tento odborný zástupce má ve vztahu k podnikateli, vůči němuž je ve vztahu odpovědného zástupce garantovat, že činnost bude po stránce odborné řádně zajištěna, kdy ve vztahu k třetím osobám navenek odpovídá podnikatel. V případě živnosti spočívající v provádění staveb, jejich změn a odstraňování se ve smyslu § 23 živnostenského zákona jedná o vázanou živnost, kdy příloha č. 2 tohoto zákona stanoví odborné předpoklady pro výkon této činnosti. Z přílohy je pak zřejmé, že odbornou způsobilost nemůže osoba nabýt pouhou praxí bez určitého vzdělání. Obecně lze připustit, že ustanovení odpovědného zástupce nezbavuje podnikatele povinnosti dodržovat podmínky stanovené živnostenským zákonem nebo zvláštními předpisy (blíže viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1994 sp. zn. 6 A 211/93). V dané souvislosti je ovšem potřeba zdůraznit, že odpovědnost právnické osoby podle norem správního práva na rozdíl od trestního práva není v případě fyzických osob založena na zavinění. Tedy v případě odpovědnosti právnické osoby za správní delikt se nevyžaduje úmyslné či nedbalostí zavinění.

Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že se soudy měly zabývat tím, kdo byl odpovědnou osobou za firmu Mobilreal s. r. o., tedy zda obviněný Č. F. či nějaká jiná osoba. Pokud odpovědnou osobou byl někdo jiný než obviněný Č. F. je třeba velmi pečlivě zvažovat, zda jen tím, že jeho firma stavěla v minulosti domy, mohl nabýt takové odborné předpoklady, o kterých hovoří soudy nižších stupňů, a na základě kterých dovozují závěry o zavinění obviněného ve formě nevědomé nedbalosti. Při posuzování těchto skutečností je třeba přihlížet k provedeným důkazům a skutečnostem z nich vyplývajícím ohledně konkrétní úlohy obviněného při přestavbě uvedeného domu a jeho úloze při realizací předchozích staveb. Jinak řečeno, je třeba se zabývat i tím, jakým způsobem se obviněný při předchozích stavbách zabýval odbornou stránkou staveb, zda řešil odborné otázky související se stavbou těchto domů, jako je např. zajišťování technických podkladů, různých odborných propočtů či znaleckých posudků, tedy zda skutečně měl či mohl mít jisté odborné znalosti z oboru staveb, na základě nichž by bylo možno dovodit, že si měl a mohl být vědom jistých problémů souvisejících s výstavbou nového schodiště a možností přetížení starého schodiště v případě jeho použití jako podpěry při výstavbě nového schodiště, nebo zda skutečně pouze zajišťoval ekonomickou stránku věci, tedy zajišťoval financování stavby, uzavíral na základě požadavků spoluobviněného T. H. smlouvy s jednotlivými zhotoviteli a zajišťoval proškolení podle příslušných bezpečnostních předpisů, popř. stavební materiál. Při posuzování toho, zda obviněný sice nevěděl, ale vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že může dojít k porušení bezpečnostních předpisů takového rázu, že může dojít k ohrožení života a zdraví osob pracujících na stavbě, je třeba vzít v úvahu skutečnost, že obviněný za firmu Mobilreal s. r. o. uzavřel se spoluobviněným T. H. dohodu o odborném vedení stavby (č. l. 382). Z této dohody vyplývá, že spoluobviněný T. H. měl zajistit odborné vedení stavby, přičemž tento obviněný nepochybně měl i požadované odborné předpoklady, včetně vzdělání, když byl autorizovanou osobou podle zákona č. 360/1992 Sb. I tato skutečnost nepochybně svědčí pro závěr, že obviněný, protože neměl odborné předpoklady pro vedení stavby podle zákona, čehož si byl vědom, se snažil zajistit odborné vedení stavby, což nepochybně svědčí o opatrnosti obviněného.

Při posuzování opatrnosti, kterou byl schopen vynaložit obviněný v konkrétním případě s přihlédnutím ke svým znalostem a zkušenostem, je také třeba zkoumat, jaké informace a skutečnosti o stavbě měl obviněný před zřícením starého schodiště k dispozici včetně jeho znalostí o odborné úrovni spoluobviněného T. H., když byť to přímo soud druhého stupně ve svém rozhodnutí explicitně neuvádí, je z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, že se domnívá, že obviněný nevynaložil potřebnou míru opatrnosti tím, že nepověřil realizací stavby někoho s většími zkušenostmi s tímto typem stavby, než byl obviněný T. H. Vzhledem k této argumentaci se jeví potřebné zjistit zda předchozí realizované stavby firmou Mobilreal s. r. o., kde spoluobviněný T. H. působil jako stavbyvedoucí a odborný dozor, proběhly řádně, zda bylo zjištěno ze strany kontrolních orgánů nějaké závažnější porušení stavebních předpisů či předpisů týkající se bezpečnosti práce, tak aby bylo možno posoudit, zda vzhledem k předchozím zkušenostem mohl či nemohl důvodně obviněný předpokládat, že odborné znalosti obviněného T. H. jsou pro zajištění odborného vedení předmětné stavby dostatečné. K posouzení skutečnosti zda obviněný vynaložil potřebnou míru opatrnosti je také třeba se zabývat tím, zda v průběhu stavby dostal obviněný či mohl zjistit nějaké informace a skutečnosti nasvědčující tomu, že vzhledem ke stáří stavby a skutečnosti, že se jedná o pískovcové schodiště je třeba věnovat výstavbě nového schodiště zvýšenou pozornost, že je vhodné provést statický výpočet zatížení či nějaké jiné opatření, jenž by vedlo k řádné realizaci stavby a zajištění bezpečnosti na pracovišti, zejména života a zdraví osob se tam nacházejících.

Teprve po objasnění těchto skutečností může být řádně posouzeno zavinění na straně obviněného, tedy zda obviněný dodržel potřebnou míru opatrnosti, či nikoliv a zda tedy u něho je dáno zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.

Pokud se týká otázky příčinné souvislosti je třeba poukázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu týkající se příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem v případě obviněného T. H. V případě, že po doplnění dokazování bude shledáno, že na straně obviněného není dáno zavinění, nebude dána ani příčinná souvislost. Obecně lze ovšem uvést, že pokud po provedení potřebného dokazování by dospěl soud k závěru, že u uvedeného je dáno zavinění, je třeba v popisu skutku pregnantněji rozvést, jak jednání obviněného spočívající v porušení bezpečnostních předpisu vedlo ke způsobenému následku.

Jelikož Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému Č. F. shledal, že tento naplnil zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k otázce zavinění, a to důvodně, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně tohoto obviněného rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016 sp. zn. 44 To 559/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro prahu 2 ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 9 T 203/2014. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soud pro Prahu 2 pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud (a to nejen soud prvního stupně, ale i soud odvolací) vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného Č. F., takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí ve vztahu k obviněnému Č. F. učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 23. 11. 2016

JUDr. František Hrabec
předseda senátu

Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová