4 Tdo 140/2017
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku



4 Tdo 140/2017-25

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání obviněného Ing. T. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 To 347/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 11 T 44/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 44/2015, byl obviněný Ing. T. B. uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že jako jediný jednatel společnosti TOKATO, s. r. o., IČ: 253 08 084, se sídlem Sladkovského 14, Prostějov, registrované u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, Územního pracoviště v Prostějově, v řádném přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2011, které podal prostřednictvím svého daňového poradce Ing. J. R., na Finančním úřadu v Ostravě dne 10. 7. 2012 a které bylo dne 12. 7. 2012 zaregistrováno u Finančního úřadu v Prostějově, záměrně uvedl nesprávnou výši rozdílu mezi příjmy a výdaji, a to ve výši 900 Kč, vedoucí k vlastní daňové povinnosti ve výši 0 Kč, ačkoli věděl, že společnost TOKATO, s. r. o., v roce 2011 vykonávala činnost a generovala čistý obrat v řádech milionů korun podléhající zdanění, přičemž až na základě daňové kontroly daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2011 prováděné správcem daně ode dne 1. 11. 2013 podal u téhož správce daně v Prostějově dne 13. 2. 2014 dodatečné daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za daňové období roku 2011, ve kterém uvedl výši rozdílu mezi příjmy a výdaji, čili částku ke zdanění, ve výši 7.283.013 Kč a vlastní daňovou povinnost ve výši 1.383.770 Kč, na základě čehož byla společnosti TOKATO, s. r. o., doměřena daň z příjmu právnických osob za rok 2011 v částce 1.513.540 Kč, čímž za zdaňovací období roku 2011 zkrátil daňovou povinnost společnosti TOKATO, s. r. o., na dani z příjmu právnických osob ke škodě České republiky o nejméně 1.383.770 Kč .

Za uvedené jednání byl obviněný Ing. T. B. odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roky a 6 měsíců. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené České republice - Finančnímu úřadu pro Olomoucký kraj - Územní pracoviště v Prostějově, částku ve výši 1.383.770 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika Finanční úřad pro Olomoucký kraj Územní pracoviště v Prostějově odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 44/2015, podal obviněný Ing. T. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 To 347/2016, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 To 347/2016, podal následně obviněný Ing. T. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v rámci dovolání uvedl, že si je vědom skutečnosti, že dovolací soud zpravidla nepřezkoumává skutková zjištění, trvá však na tom, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s důkazy v řízení provedenými a že je namístě, aby se jimi dovolací soud výjimečně zabýval. Odmítl zjištění uvedené ve skutkové větě, že daňové přiznání podal prostřednictvím daňového poradce Ing. J. R., a dále prohlásil, že Ing. R. to ve svědecké výpovědi popřel a uvedl, že daňové přiznání podal účetní Bc. R. H. Podle názoru dovolatele bylo dokazováním v průběhu hlavního líčení zcela vyvráceno dovolatelovo úmyslné zavinění. Dále v rámci dovolání prezentoval skutečnosti, které podle dovolatele vyplývají z provedeného dokazování. Uvedl, že zpracováním a podáním daňového přiznání za rok 2011 pověřil Bc. R. H. a daňového poradce Ing. J. R. Současně prezentoval skutkovou verzi, podle které Ing. R. nebyly účetním Bc. H. předány žádné doklady a daňové přiznání bylo u Finančního úřadu v Ostravě podáno neznámou osobou. Až do okamžiku zahájení daňového kontrolního řízení nebylo obviněnému známo, že bylo podáno daňové přiznání opožděně a v nesprávné výši. Z dokazování je podle dovolatele zřejmé, že ke svým zákonným povinnostem přistupoval s péčí řádného hospodáře a v rámci daňové problematiky se spoléhal na spolupráci s najatými profesionály. V této souvislosti polemizuje s některými dílčími skutkovými zjištěními uvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí (konstatování nevěrohodnosti svědka H. vzhledem k jeho možné ekonomické závislosti na společnostech obviněného, zatajování účetních dokladů obviněným, otázka, zda Ing. R. znal Bc. H. z dřívější doby) a uvádí, že závěry nalézacího soudu, podle kterých nedohlédl na předání dokladů daňovému poradci svědkem H. a zcela ponechal tuto záležitost na něm, jsou definicí nedbalostního zavinění. Soudy jednostranně, bez vazby na další provedené důkazy, upozadily obhajobu obviněného a označily dovolatele za pachatele úmyslného trestného činu. Obviněný vyjádřil názor, že Okresní soud v Prostějově nesprávně právně posoudil žalovaný skutek a nesprávně zjistil skutkový stav. Ustanovení obecné i zvláštní části trestního zákoníku porušil podle dovolatele i odvolací soud, když nedostál své zákonné přezkumné povinnosti (§ 254 odst. 1 tr. ř.) a mechanicky převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byl naplněn též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když odvolací soud neměl odvolání jako nedůvodné zamítat, ale měl sám rozhodnout o zproštění obviněného obžaloby.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 44/2015, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Prostějově k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřicházelo v předmětné trestní věci vůbec v úvahu. Elementárním procesním předpokladem pro aplikaci uvedeného dovolacího důvodu je tedy existence rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, v případě odvolání tedy rozhodnutí podle § 253 odst. 1, § 253 odst. 3 a § 256 tr. ř. Takovýmto způsobem ovšem odvolací soud nerozhodl, když shledal odvolání částečně důvodným a rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, byť toliko ve výroku o náhradě škody. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto nelze v dovolacím řízení přihlížet.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Dovolací námitky obviněného Ing. T. B. týkající se subjektivní stránky trestného činu lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s dosti značnou dávkou tolerance, neboť jsou dovolatelem formulovány jako námitky primárně skutkové. Navíc dovolatel fakticky nevytýká existenci tzv. extrémního rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění, tj. nenamítá, že by skutkové závěry učiněné soudy nebylo možno z provedených důkazů vyvodit při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení. Dovolatel předkládá vlastní skutková tvrzení, o kterých prohlašuje, že vyplývají z provedeného dokazování, a fakticky se tak domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Za podstatné z hlediska úmyslného zavinění na straně dovolatele považuje skutková zjištění shrnutá na str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu. Z těchto zjištění vyplývá, že obviněný věděl, že obrat společnosti TOKATO, s. r. o., činil v roce 2011 kolem 8 milionů korun a že společnost dosáhla zisk kolem 1,5 milionů korun. S ohledem na jeho podnikatelské zkušenosti včetně zkušenosti s daňovou problematikou věděl, že investice do společnosti Brixton-gastro, s. r. o., do které tento zisk vložil, není daňově uznatelnou položkou z hlediska daňové společnosti TOKATO, s. r. o. Musel tedy vědět, že pokud je v daňovém přiznání k dani z příjmů za rok 2011 vykazována nulová daňová povinnost, neodpovídá tento údaj skutečnosti a dochází ke krácení daňové povinnosti společnosti TOKATO, s. r. o. Na podkladě těchto skutkových zjištění lze na straně dovolatele ve vztahu ke zkrácení daně z příjmů právnických osob za rok 2011 dovodit přímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K okolnosti, že ke zkrácení daně došlo ve značném rozsahu, což je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, postačuje ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. T. B. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný Ing. T. B. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí, řízení jemu předcházejícího a po posouzení námitek vznesených v rámci podaného dovolání obviněným, dospěl k následujícímu závěru. V prvé řadě je nutné poznamenat, že podstatná většina dovolacích námitek již byla ze strany obviněného uplatněna v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž v naprosté většině se jedná o argumentaci napadající skutková zjištění soudů. S těmito se přitom jak nalézací, tak odvolací soud přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Na tomto místě může dovolací soud plně odkázat na závěry prezentované zejména na str. 11-13 rozsudku Okresního soudu v Prostějově, stejně jako soudu odvolacího na str. 3-4 jeho usnesení. Vina obviněného není nikterak založena na hodnocení důkazů k tíži obviněného, ale soudy vycházely z pečlivě zjišťovaných skutečností, které ve svém propojení tvoří požadovaný pevný, ucelený a logicky provázaný řetězec důkazů, umožňující konstatování viny bez důvodných pochybností. Jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud je takovým zjištěným skutkovým stavem vázán a námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, musí hodnotit jako učiněné mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. Pouze stručně tak lze uvést, že oba dotčené soudy vycházely správně ze zjištění, že do řádného daňového přiznání k dani z příjmů společnosti TOKATO, s. r. o., za rok 2011, nebyly zahrnuty všechny příjmy, které společnost ve zdaňovacím období r. 2011 měla. Dané skutečnosti byly ověřeny z výpovědi svědka Ing. J. R. a listinných důkazů (daňové přiznání k dani z příjmů za rok 2011 společnosti TOKATO, s. r. o., písemnosti Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, Územního pracoviště v Prostějově, atd.). Rovněž se soudy vypořádaly s námitkami obviněného, které uplatňuje i v rámci svého dovolání, když se dožaduje jiného hodnocení výpovědí svědků Bc. R. H. a Ing. J. R., a to pochopitelně ve svůj prospěch. Soudy prvého i druhé stupně však k těmto přistupovaly s maximální obezřetností a vytěžily z nich objektivní závěr, který rozhodně nepodporuje obhajobu obviněného.
V projednávané věci tedy nelze shledat ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, přičemž skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nedošlo tedy (ani v tomto směru) k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Pokud za této situace obviněný činí kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Zločinu zkrácení daně podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zkrátí mimo jiné daň, spáchá-li takový čin ve značném rozsahu.

Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je z hlediska znaků uvedených v § 240 odst. 1 tr. zákoníku úmyslným trestným činem (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Ve vztahu k těžšímu následku, jímž je podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku spáchání činu ve značném rozsahu , postačí podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti.

Skutek, jímž byl obviněný Ing. T. B. uznán vinným, evidentně naplňuje znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to i co do subjektivní stránky, tj. zavinění.

Zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Autentickým pramenem jeho poznání je výpověď samotného pachatele. Zavinění se ovšem může projevit také skrze objektivní okolnosti, jakými jsou způsob provedení činu, povaha použitých prostředků, následné jednání pachatele po činu, celková situace, v níž byl čin proveden, slovní projevy pachatele pronesené při činu nebo v jiné souvislosti s ním a jiné skutečnosti. To znamená, že pokud pachatel verbálně popírá zavinění, lze ho vyvodit i z naznačených objektivních okolností.

V posuzované věci obviněný Ing. T. B. popíral úmysl zkrátit daň z příjmu právnických osob, a to tvrzením, že ke svým zákonným povinnostem přistupoval s péčí řádného hospodáře a v rámci daňové problematiky se v dobré víře spoléhal na spolupráci a najatými profesionály účetní společností Bc. R. H. a daňovým poradcem Ing. J. R., kterému jménem společnosti TOKATO, s. r. o., udělil plnou moc ke zpracování daňového přiznání. Soudy obou stupňů se touto obhajobou náležitě zabývaly, konfrontovaly ji s objektivně zjištěnými okolnostmi činu a na tomto podkladě dospěly k plně podloženému závěru, že obhajoba obviněného byla vyvrácena a že jeho jednání ve vztahu ke zkrácení daně z příjmu právnických osob bylo úmyslné.

Rozhodující význam v tomto ohledu mělo to, že obviněný Ing. T. B. věděl, že obrat společnosti TOKATO, s. r. o., činil v roce 2011 kolem 8 milionů korun a že společnost dosáhla zisk kolem 1,5 milionů korun (tyto skutečnosti mu byly známy z přiznání k dani z přidané hodnoty i z evidence vydaných a přijatých faktur). Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, s ohledem na podnikatelské zkušenosti obviněného včetně zkušenosti s daňovou problematikou věděl, že investice do společnosti Brixton-gastro, s. r. o., do které tento zisk vložil, není daňově uznatelnou položkou z hlediska daňové společnosti TOKATO, s. r. o. Musel tedy vědět, že pokud je v daňovém přiznání k dani z příjmů za rok 2011 vykazována nulová daňová povinnost, neodpovídá tento údaj skutečnosti a dochází ke krácení daňové povinnosti společnosti TOKATO, s. r. o. Na tomto závěru nemohla nic změnit ani výpověď svědka Bc. R. H. v části, v níž uvedl, že daňovému poradci Ing. R. nestačil poskytnout podklady ke zpracování daňového přiznání. Zmíněnou část výpovědi svědka Bc. R. H. soudy důvodně hodnotily jako nevěrohodnou. Soudy tu vycházely ze zjištění vyplývajících z výpovědi svědka Ing. R., který podrobně a dostatečně konkrétně uvedl, z jakých podkladů při zpracování daňového přiznání společnosti vycházel, popsal, kdy a na jakém místě se schůzka s Bc. R. H. uskutečnila a dále poskytl kopii svého diáře z předmětného období.

Na podkladě uvedených skutkových zjištění lze na straně dovolatele ve vztahu ke zkrácení daně z příjmů právnických osob za rok 2011 dovodit závěr o jednání obviněného v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byť k naplnění trestnosti postačuje forma úmyslu eventuálního, tedy vědomí pachatele, že svým jednáním může způsobit porušení zákonem chráněného zájmu - zájmu státu na správném vyměření daně a pro případ, že takový škodlivý následek způsobí, je s tímto srozuměn.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný Ing. T. B. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Ing. T. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí netrpí v dovolání vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. T. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 2. 2017 JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu