4 Tdo 1399/2013
Datum rozhodnutí: 21.01.2014
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1399/2013-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2014 o dovolání obviněné B. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 6 To 274/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 57/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněné B. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 3 T 57/2013 uznal obviněnou B. P. vinnou pokračujícím zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku za skutky zde popsané pod body 1 a 2 výroku o vině, za což byla v souladu s § 198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl let. Současně jí byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení v zaměstnáních, povoláních, činnostech a službách, kde by v její péči byly děti mladší 15 let, senioři nad 65 let, osoby tělesně i duševně nemocné, a to na dobu pěti let.

Uvedený rozsudek napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 6 To 274/2013 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Do výroku o vině i trestu tohoto rozhodnutí podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněná obsáhle zopakovala obsah svých odvolacích námitek a prohlásila, že odvolací soud zamítl její řádný opravný prostředek, aniž by se jakkoliv vypořádal se zde vytýkanými vadami. Odůvodnění jeho rozhodnutí představuje jen shrnutí řízení předcházejícího a zůstává pouze v rovině jednostranného a domnělého tvrzení, že se obviněná obou skutků dopustila. Odvolací soud zejména zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování v podobě výslechu svědkyň H. a B., které měly vypovídat ve prospěch obviněné a potvrdit šikanu obviněné ze strany nadřízených. Své jednání nechce dovolatelka nijak zlehčovat a nepovažuje je za správné, jak deklarovala v průběhu celého trestního řízení a několikrát taktéž projevila opakovanou lítost, avšak podle jejího názoru bylo ovlivněno proti ní uměle vytvořenou situací na pracovišti, plynoucí z nezdravých vztahů v kolektivu, kdy všechny vyslechnuté osoby z D. c. Z., p. o. se o dovolatelce vyjádřily jako o postupně nepřizpůsobivé, stranící se ostatním a stěžující si na poměry na pracovišti. Tito svědci navíc nebyli ani předvoláni k hlavnímu líčení, aby byli vyslechnuti. Důležitou roli v jejím chování pak sehrála zejména náročnost péče o děti nikoliv standardní, více či méně problémové, hyperaktivní, vývojově opožděné, s poruchami soustředění a vnímání, což nevzal ani jeden ze soudů v potaz při úvaze v otázce viny dovolatelky, stejně jako její skutečnou vyčerpanost a z toho pramenící nepřiměřenou reakci obviněné. Domnělé brutální týrání navíc představovalo v naprosté většině pouze pohlavkování a žďuchání, u něhož nedošlo k žádnému následku u tzv. týraných dětí. Oba soudy nižších stupňů se dále nezabývaly ani motivem dovolatelky a zejména okolnostmi, za kterých měla nešetrně s nezletilými nakládat, když i v uvedeném přepisu kamerových záznamů ze dne 9. 10. 2013 v 19:54:50 plačtivým hlasem říká, že je jí do pláče. Z toho plyne, že verze obhajoby, že dětem ubližovala v důsledku psychického vyčerpání, je pravdivá. Jednala tak pod tíhou pracovních či osobních těžkostí.

Odvolací soud taktéž nechal zcela bez povšimnutí zásadní rozpory ve výpovědích nezletilých K. a P. Nezletilá K. měla vypovídat podle nalézacího soudu ke skutku ad bod 1 v listopadu 2012, kdy už byla obviněná z dětského centra propuštěna a navíc v době, kdy už byly všechny osoby v tomto řízení vyslechnuty, takže nezletilá mohla informace vyslechnout od těchto osob, neboť s ní byly v každodenním kontaktu. Tomu napovídá i obsah její výpovědi, když horlivě vyjmenovala děti, které měly být oběťmi dovolatelky, avšak popsané ve skutku pod bodem 2 odsuzujícího rozsudku a nikoliv pod bodem 1, přičemž nalézací soud bez jakéhokoli vysvětlení výpověď nezletilé jednoznačně vztahuje na období od června do září 2012. Dovolatelka dále obšírně poukázala i na další rozpory ve výpovědích obou shora uvedených dětí.

Dovolatelka se dále domnívá, že kamerové záběry instalované v dětském centru byly neoriginální a došlo k jejich zmanipulování a není patrné, kde vzal odvolací soud jistotu o oprávněnosti a použitelnosti jejich tzv. přepisů. Soudy se podle vyjádření dovolatelky neobtěžovaly tento videozáznam provést jako důkaz. Byla do nich provedena zcela nesporně celá řada zásahů výrazně ohrožujících jejich autenticitu, což potvrdila i sama obžaloba. Videozáznam, na který po několik dní měla vydržet hledět posléze vyznamenaná policistka, která, kdyby se skutečně dělo OČTŘ inzerované brutální týrání, měla zákonnou povinnost okamžitě zasáhnout a nikoliv setrvávat v roli pozorovatele a tedy spíše tzv. zuřivého reportéra . V případě policistky by se pak jednalo o závažné porušení přinejmenším jejích služebních povinností . Dovolatelka považuje obě rozhodnutí za nezákonná a nepřezkoumatelná. Jejich odůvodnění neodpovídají skutečně provedeným důkazům a zejména odvolací soud bez jakékoli exaktní podpory převzal za svou verzi obžaloby, která zjevně odporuje objektivnímu stavu.

Takto zjištěný skutkový stav pod bodem 2 odsuzujícího rozsudku pak nenaplňuje zákonné znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 2 tr. zák. (správně má být uvedeno ustanovení § 198 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku). V případě skutku ad bod 1 naprosto absentují důkazy prokazující vinu dovolatelky, když se k tomuto skutku sama nikdy nedoznala, od počátku jej popírala a nelze jednoznačně určit, že se tento skutek vůbec stal.

Dovolatelka deklaruje svou obeznámenost se skutečností, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nicméně i Nejvyšší soud podle ní opakovaně připustil, že je možno tyto argumenty uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, III. ÚS 177/04, IV. 570/03, III. ÚS 84/94, III. ÚS 314/99, I. ÚS 4/04). Dovolatelka si je podle svého vyjádření vědoma, že ve svém dovolání užívá v podstatě totožné argumenty jako ve svém odvolání, avšak tato skutečnost je způsobena tím, že se odvolací soud jejím odvoláním vůbec nezabýval. Nejedná se tak o pokus předkládat k rozhodování opakovaná tvrzení, o kterých by bylo při zachování podmínek spravedlivého procesu dovolatelky řádně rozhodnuto. K tomu však nedošlo, když soudy ve svých rozhodnutích nerespektovaly zásady presumpce neviny a in dubio pro reo , když nepřipustily možnost existence neviny dovolatelky, ačkoliv byly dány zcela zjevné a nesporné pochybnosti o její vině. Přiznává, že se na radu svého dřívějšího obhájce a pod jeho vedením nebránila dostatečně účinným způsobem, což však nezbavuje povinnosti orgánů činných v trestním řízení, zejména pak obecných soudů vinu dovolatelce bez jakýchkoliv pochybností prokázat.

Ze všech shora uvedených důvodů v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím souvisejícím zrušil a podle § 265 l tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se po seznámení s obsahem dovolání obviněné rozhodl, že se k němu nebude v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. věcně vyjadřovat. Zároveň souhlasil s tím, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 6 To 274/2013 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud je především nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti prvního uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Nejprve je třeba uvést, že totožnou argumentaci uplatnila obviněná již ve svém řádném opravném prostředku, v němž se taktéž zaměřila na polemiku s hodnocením výpovědí nezletilých K. K. a V. P., čímž se ale důsledně zabýval již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 11. Tam současně podrobně rozebral vztah těchto výpovědí nejen ke skutku ad bod 2 výroku o vině odsuzujícího rozsudku, ale vysvětlil, jaký měly vliv na skutková zjištění vztahující se ke skutku ad bod 1 z období od června do září 2012, jehož spáchání dovolatelka popírá. Je nesporné, že obviněná se plně doznala jen ke skutku ad bod 2, z něhož byla přesvědčivě usvědčena kamerovými záznamy, které byly za tím účelem instalovány v D. c. Z., p. o. Nalézací soud na straně 12 odůvodnění odsuzujícího rozsudku dále jednoznačně odmítl obhajobu obviněné spočívající v tom, že s dětmi jí svěřenými špatně zacházela vlivem své nedobré psychické kondice mající původ v nepříznivých pracovních podmínkách, jako zcela nepřípustnou, což podpořil konkrétními argumenty. Mimo jiné konstatoval, že obviněná, pokud jí vykonávaná práce nevyhovovala, mohla kdykoliv pracovní poměr ukončit. Odvolací soud pak na straně 5 odůvodnění napadeného usnesení správně poukázal na to, že státní zástupce i obviněná souhlasili se čtením úředních záznamů o podání vysvětlení zaměstnanců D. c. Z., p. o. a jeho ředitele, a proto byly v hlavním líčení přečteny v souladu s § 211 odst. 6 tr. ř., tedy provedeny zákonným způsobem. Stejně tak byly stranám v hlavním líčení podle § 213 odst. 1 tr. ř. předloženy k nahlédnutí listinné důkazy, tedy i přepisy kamerových záznamů, aniž obviněná a její tehdejší obhájce požadovaly jejich přečtení. Odvolací soud sám konstatuje, že i jen z části kamerových záznamů je patrný nevybíravý až brutální způsob, jakým se obviněná k dětem jí svěřeným do péče chovala. Z logických důvodů pak i akceptoval, z jakých důvodů soud prvního stupně nevyslechl svědkyně B. a H., což namítala obhajoba a uvedl, proč ani on sám nepovažoval za potřebné tyto svědkyně vyslechnout.

Celkově tak lze konstatovat, že výhrady dovolatelky se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustila vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Jedná se tak o námitky veskrze skutkové, neboť brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Je proto třeba uzavřít, že obviněná ve skutečnosti v dovolání neuplatnila žádné konkrétní námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, a z charakteru jejích námitek je evidentní, že jí vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.

Nejvyšší soud pak již po několikáté konstatuje, že opakuje-li dovolatel své skutkové námitky znovu v dovolacím řízení (jež fakticky převzal z odvolání), ač se jimi odvolací soud (popřípadě soud nalézací) dostatečně zabýval, a dovolatel pouze není spokojen s výsledkem trestního řízení, nezbývá než uvést, že se míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím, případně odvolacím soudem.

Dovolací soud také pokládá za nutné podrobněji reagovat na námitky dovolatelky, které v důsledku již dřívější judikatorní činnosti Ústavního soudu jsou za určitých okolností podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud je povinen se jimi zabývat. Je tomu tak v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů, nebo nezákonných důkazů a dále případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Takové nedostatky zde ale Nejvyšším soudem shledány nebyly. Pokud obviněná v dovolání zpochybnila spravedlivost provedeného procesu, je třeba zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezeným trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Nejvyšší soud nemá důvod jakkoli přehodnocovat závěry učiněné soudy nižších stupňů, a to jenom proto, že s nimi obviněná nesouhlasí. Spravedlivost provedeného procesu nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Soudy v přezkoumávaném případě rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí. V tomto případě se tudíž nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).

Druhý dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). První varianta tohoto důvodu dovolání nemůže být v posuzované věci naplněna, neboť odvolací soud nezamítl ani neodmítl odvolání obviněné z procesně formálních důvodů (viz ust. § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř.), ale projednal je v rámci veřejného zasedání v řádném odvolacím řízení. Pokud jde o druhou z uvedených alternativ, tu lze v přezkoumávaném případě připustit, jelikož dovolatelka současně mj. namítla, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však podle shora uvedeného konstatování nebyl dovolatelkou obsahově relevantně naplněn, a tudíž nebylo možno učinit jiný závěr i ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Jelikož se obviněná B. P. svým pojetím dovolání ocitla mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují, tak Nejvyšší soud odmítl její dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. z výše stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.). Předmětné rozhodnutí pak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c