4 Tdo 1391/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoník



4 Tdo 1391/2015-31

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2015 o dovolání obviněného M. Š. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 67 To 185/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 116/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 31 T 116/2014, byl obviněný M. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že: dne 30. 10. 2013 v době od 15:30 hod do 21:05 hod v P., J., vnikl do bytu v 1. patře poté, co za použití jednoruční činky rozbil třívrstvou bezpečnostní skleněnou výplň balkonových dveří, v bytě vzal koženou kufříkovou šperkovnici v hodnotě 1.400,-Kč, dámské hodinky zn. Omega v hodnotě 29.000,-Kč, dámské hodinky zn. Mont Blanc v hodnotě 16.700,-Kč, dámský šátek zn. Louis Vuitton v hodnotě 5.800,-Kč, dámský šátek zn. Salvatore Ferragamo v hodnotě 4.900,-Kč, dámský šátek zn. Fendi v hodnotě 4.100,-Kč, dámský šátek značky Hermes v hodnotě 3.800,-Kč, dámský pásek zn. Louis Vuitton v hodnotě 8.900,-Kč, dámský pásek zn. Louis Vuitton v hodnotě 7.600,-Kč, dámský pásek zn. Salvatore Ferragamo v hodnotě 4.400,-Kč, dámskou kabelku zn. Coach v hodnotě 5.000,-Kč, dámský kožešinový šál v hodnotě 3.700,-Kč, pánské hodinky zn. IWC v hodnotě 94.000,-Kč, pánské hodinky zn. Breitling v hodnotě 42.000,-Kč, luxusní skříňku na uložení náramkových hodinek v hodnotě 19.900,-Kč, zápisník, psací pero vše zn. Mont Blanc v hodnotě 23.250,-Kč, pánské hodinky Wenger v hodnotě 3.100,-Kč, pánské hodinky zn. Luminox v hodnotě 8.700,-Kč, pánské hodinky zn. Tag Heuer v hodnotě 9.700,-Kč, iPad zn. Apple v hodnotě 10.500,-Kč, notebook zn. Apple v hodnotě 28.250,-Kč, zlatou soupravu zn. Bvlgari (prsten, přívěsek, řetízek, náušnice) v hodnotě 95.100,-Kč, zlacenou soupravu zn. Frey Wille (náramek, přívěsek, náušnice, prsten) v hodnotě 16.101,-Kč, zlatý náramek v hodnotě 20.520,-Kč, zlatý prsten v hodnotě 14.000,-Kč, pár zlatých náušnic v hodnotě 9.700,-Kč, soupravu zn. Swarovski v hodnotě 3.650,-Kč, přívěšek Baccara v hodnotě 1.000,-Kč, náramek z obecného kovu v hodnotě 5.500,-Kč, sponu na šátek z obecného kovu v hodnotě 2.000,-Kč, zlatý prsten v hodnotě 15.540,-Kč, zlatý prsten v hodnotě 2.500,-Kč, zlatý prsten v hodnotě 2.300,-Kč, bižuterní soupravu Dyrberg Kern v hodnotě 2.500,-Kč, bižuterii zn. Dyrberg Kern v hodnotě 3.000,-Kč, zlatý prsten v hodnotě 2.500,-Kč, zlatý řetízek v hodnotě 2.400,-Kč, zlatý přívěsek v hodnotě 1.360,-Kč, zlatý prsten v hodnotě 2.500,-Kč, pár zlatých náušnic v hodnotě 13.800,-Kč, platinový prsten v hodnotě 31.000,-Kč, finanční hotovost ve výši 230 Euro, revolver Smith & Wesson v hodnotě 9.400,-Kč, pro jehož zadržení nemá zvláštní povolení, čímž způsobil poškozeným J. K. a M. K. škodu ve výši 596.492,-Kč na odcizení a škodu ve výši 32.000,-Kč na poškození .

Za uvedené jednání byl obviněný M. Š. odsouzen podle § 205 odst. 4 a § 43 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. ř. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. K. a M. K., s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 31 T 116/2014, podal obviněný M. Š. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 67 To 185/2015 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. Š. byl při nezměněném výroku o vině zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku v napadeném rozsudku odsouzen podle § 205 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 67 To 185/2015, podal obviněný M. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň na jiném hmotně právním posouzení. Namítá, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad, když celé odsouzení stojí de facto pouze na nálezu biologické stopy na věci nacházející se uvnitř předmětného bytu. Z tohoto nálezu obžaloba a následně soud vykonstruovaly děj, který je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný vysvětlil, jak se jeho DNA mohla na uvedené místo dostat a popsal k tomu konkrétní okolnosti, které době skutku předcházely. Nejednalo se tedy o pouhé odmítnutí viny s poukazem na možnost přenosu DNA, ale o zcela konkrétní vyjádření, které nebylo vyvráceno žádným z provedených důkazů. Naopak tvrzení o možném původci přenosu bylo ověřeno a zjištěno, že osoba skutečně existovala v rozhodné době a že se dopouštěla typově a fakticky stejné trestné činnosti. Tento nepřímý důkaz prokazuje pouze to, že došlo ke kontaktu biologického materiálu s věcí, na které byla stopa nalezena. Neprokazuje však, že by se obviněný dopustil skutku, pro který je odsouzen, neprokazuje ani to, že by došlo k jeho kontaktu s uvedenou věcí, ale pouze ke kontaktu jeho biologického materiálu. Pokud v rámci dokazování nedošlo k prokázání přímého kontaktu s uvedenou věcí, a tedy k prokázání jeho přítomnosti na místě činu, je další konstrukce možného děje zcela irelevantní. S ohledem na skutečnost, že stopa DNA je důkaz nepřímý a žádný přímý důkaz o vině neexistuje, musí o vině svědčit řetězec důkazů nepřímých, logicky vypovídajících o skutečnostech spojujících obviněného se skutkem. K tomu však nedošlo, neboť nejsou žádné jiné, ani nepřímé důkazy, které by nasvědčovaly jeho účast na skutku. Rozhodnutí o vině je tedy založeno na chybném vyhodnocení důkazů a odsouzení se ocitlo mimo rámec základních práv a svobod, neboť postavení viny na jediném nepřímém důkazu je zcela nepřípustné.

Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 67 To 185/2015 zrušil, aby zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 31 T 116/2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 25. 8. 2015 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Nejvyšší soud však v posuzovaném případě shledal, že obviněný M. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně biologické stopy obsahující DNA obviněného) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného trestného činu. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z ústní výpovědi obviněného, z výpovědi poškozených M. a J. K., znaleckého posudku z oboru drahé kovy a kameny, odvětví ceny a odhady drahých kovů a kamenů, znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se zvláštní specializací oceňování movitých věcí, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika ohledně biologické stopy DNA a dalších listinných důkazů. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. listopadu 2015


JUDr. Jiří Pácal předseda senátu