4 Tdo 1385/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1385/2015 -37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání obviněných Ing. D. M. a L. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 4 To 165/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 172/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. D. M. a L. P. odmítají .


Odůvodnění :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 11 T 172/2014 uznal obviněné Ing. D. M. a L. P. vinnými, že po předchozí domluvě společně dne 22. 1. 2014 v době kolem 18:30 hodin v B. na t. G. P., kam přišli za poškozeným Bc. J. K., do jeho pronajatého bytu, Ing. D. M. poškozenému sdělil, že mu poškozený dluží peníze a ať mu je hned dá, nebo ať mu podepíše směnku, nato si Ing. D. M. sám v kuchyni vytáhl z peněženky poškozeného jeho občanský průkaz a prostřednictvím svého mobilního telefonu si jej vyfotografoval, současně vzal poškozenému z téže peněženky bez jeho svolení finanční hotovost 4.000 Kč a vyzval jej, aby dle jím předloženého vzoru vypsal směnku v jeho prospěch, když s tímto poškozený nesouhlasil, řekl Ing. D. M. L. P., ať poškozeného podrží, že když to nepodepíše, tak to z něj vymlátí, nato L. P. chytil poškozeného zezadu za ramena a řekl mu, že je zde placený za to, aby poškozený směnku podepsal, načež poškozený ze strachu dle předloženého vzoru vypsal ve prospěch Ing. D. M. směnku na částku 96.000 Kč s datem splatnosti dne 22. 1. 2013, kterou si Ing. D. M. následně převzal a předal ji k vymáhání advokátní kanceláři Kestlová, Rotterová & Mádr; peníze přitom Ing. D. M. s L. P. vymáhali na poškozeném přesto, že dotyčný jim nic nedluží, kdy vymáhaná částka měla být údajně výnosem z prodeje marihuany, kterou si v období kolem března 2013 měl Ing. D. M. uschovat u poškozeného a kterou měl poškozený bez jeho předchozího vědomí následně předat jiné osobě, v čemž Ing. D. M. spatřoval vlastní finanční újmu.

Tím spáchali přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Za to jim byly podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku uloženy tresty odnětí svobody, obviněnému M. v trvání 1 roku, obviněnému P. v trvání 6 měsíců. Uvedené tresty jim byly oběma podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odloženy na zkušební dobu, obviněnému M. v trvání 30 měsíců a obviněnému P. v trvání 18 měsíců. Obviněnému M. byl současně podle § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby je 5 tisíc Kč, tedy celkem ve výši 100 tisíc Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále byl tomuto obviněnému podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a to směnky s datem 22. 1. 2013 podepsané Bc. J. K. na částku 96 tisíc Kč ve prospěch Ing. D. M., . s tím, že tato podle § 70 odst. 5 tr. zákoníku připadá státu.

Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláním, jež Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 4 To 165/2015 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svého společného obhájce dovolání, které opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Obvinění jsou zejména názoru, že soud prvého stupně porušil jejich právo na spravedlivý proces zakotvené v Listině základních práv a svobod, jelikož hodnotil důkazy v rozporu se zásadou presumpce neviny vyjádřenou v jejím čl. 40 odst. 2 a v ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo, což nenapravil ani soud odvolací.

Nesprávné právní hodnocení věci pak dovolatelé spatřují v extrémním nesouladu zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy a tím v nesprávném právním posouzení tohoto nesprávně zjištěného skutkového stavu.

V další části dovolání označené jako: Extrémní nesoulad zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy , dovolatelé podrobují zevrubné kritice hodnotící postup provedených důkazů ze strany soudu prvého stupně a zpochybňují jím učiněné skutkové závěry ohledně existence balíku marihuany deponovaného obviněným M. v bytě u poškozeného K. ohledně pohrůžky násilí ze strany obviněných vůči poškozenému, pokud nepodepíše předmětnou směnku a odcizení částky 4 tisíc Kč obviněným M. z peněženky poškozeného.

Za nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelé označují okolnost týkající se důvodnosti vystavení směnky jako náhradu škody za kilogram marihuany, kterou měl poškozený vydat neoprávněně P. K. Ze skutkového zjištění učiněného soudem dovozují, že poškozený měl závazek vůči obviněnému M., čehož si byl vědom a tento obviněný proto požadoval v přítomnosti obviněného P. podepsání směnky jako zajišťovacího institutu jeho pohledávky. To považují za zcela legitimní a zákonný postup.

Dále dovolatelé zmiňují princip ultima ratio, který je vtělen do nového trestního zákoníku mimo jiné tím, že zásada subsidiarity trestní represe dostala své vyjádření v jeho § 12 odst. 2. V souvislosti s tím poukazují na stanovisko Nejvyššího soudu Tpjn 301/2012. Posouzení soudem prvého stupně nepokládají za správné, pokud jím byl učiněn závěr o naplnění znaku pohrůžky násilím z pouhé přítomnosti obviněného P. a výroku obviněného M.: Tak mě ho teda podrž . Nemohlo se jednat o jednání protiprávní a tudíž ani nemohlo být označeno jako trestný čin. Nanejvýš se při konstatování, že předmětné jednání bylo protiprávní, mohlo jednat o přestupek.

V závěru svého podání dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněných písemně vyjádřila. Nejprve konstatovala obsah rozhodnutí učiněných soudy nižších stupňů, jakož i podaného dovolání včetně zákonného vymezení uplatněných dovolacích důvodů. K tomu následně uvedla, že pokud obvinění odmítají trestní odpovědnost za přečin vydírání, jelikož podle jejich názoru na poškozeném vymáhali oprávněný dluh, tak této argumentaci nelze přisvědčit. Podle státní zástupkyně v případě drog nelze majetkové vztahy posuzovat analogicky jako v případě občanskoprávních závazkových vztahů. Omamné a psychotropní látky jsou věci vyloučené nejen z obchodu a samotné držby, ale z dosahu soukromoprávních vztahů vůbec. Smyslem občanskoprávní úpravy závazkových vztahů je regulace legálního právního jednání, tedy účel, který se s nelegálním nakládáním s omamnými a psychotropními látkami zcela míjí. Sušená rostlina konopí setého je sama o sobě omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a obsahuje látku delta-9-THC, která je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 tohoto zákona. Z toho vyplývá, že jakékoli nakládání s marihuanou není právem aprobováno a nelze na ně aplikovat jakékoli ustanovení předpisů soukromého práva, jejichž účelem je usnadnění právem dovolených vztahů. Obviněný M. tak potřeboval vytvořit legální právní titul pro vymáhání částky, která mohla být utržena prodejem marihuany, se kterou v rozporu s jeho dispozicemi naložil poškozený K. Obviněný se tak snažil prostřednictvím směnky vytvořit právní důvod pro úhradu jemu údajně způsobené škody. Sám motiv obviněného v relaci se způsobem provedení činu svědčí i o tom, že nedošlo ani k porušení zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, což státní zástupkyně dále podrobněji rozebírá.

Jestliže dovolatelé namítají i extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tak podle státní zástupkyně takový extrémní rozpor není možné zaznamenat. Mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, z nichž také vycházel soud odvolací, na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé, není dán takový extrémní rozpor. Státní zástupkyně pak poukazuje na jednotlivé důkazy, z nichž soudy vycházely, a konstatuje, že soudy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky vyložily, proč považují obhajobu obviněných za vyvrácenou a proč dospěly k závěru o tom, že skutkový děj proběhl právě tím způsobem, který je zachycen ve výroku odsuzujícího rozsudku. To, že obvinění s tímto skutkovým zjištěním nesouhlasí, není dovolacím důvodem.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

K tomuto vyjádření státní zástupkyně dovolatelé zaslali repliku, ve které opakují své argumenty vyjádřené již v předchozím dovolání s tím, že zásadně nesouhlasí s názory vyslovenými státní zástupkyní ohledně marihuany i předmětné směnky a trvají na svých návrzích.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání obviněných přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí těchto dovolání a dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 4 To 165/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud je též povinen posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Zabýval se proto otázkou opodstatněností dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jenž spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obvinění dále pouze stručně konstatovali, že tento dovolací důvod spatřují ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž v dovolání uplatnili, neboť ten byl dán ještě před zamítavým rozhodnutím odvolacího soudu. Jedná se tak o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Nejvyšší soud se proto následně zabýval opodstatněností obviněnými uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pokud tedy obvinění v převážné části dovolání opakovaně předkládají námitky vůči hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a potvrzeným soudem odvolacím a v podstatě se domáhají toho, aby dovolací soud provedené důkazy přehodnotil a skutkový stav (a tím i právní posouzení) změnil způsobem, aby odpovídal jimi uváděné verzi, tak se nejedná o nic jiného, než o výhrady procesního a skutkového charakteru, které v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit nelze, a pokud se tak přesto stane, není Nejvyšší soud oprávněn se jimi zabývat.

V této souvislosti Nejvyšší soud pouze podotýká, že z obsahu jednotlivých rozhodnutí i samotného trestního spisu vyplývá, že soudy nižších stupňů v konkrétním případě postupovaly při provádění dokazování i při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). K tomu je pouze na vysvětlenou třeba dodat, že v souladu se zákonem učiněné hodnocení důkazů provedené soudy, vyjádřené v jejich skutkovém zjištění, nelze označit za extrémně nesouladné jenom proto, že neodpovídá představě obviněných.

Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích jednoznačně konstatovaly, že obviněný M. vyzval spoluobviněného P., aby poškozeného K. podržel a tohoto vyzval, ať směnku podepíše, nebo to z něho vymlátí. Jedná se tak v daných souvislostech jednoznačně o pohrůžku násilím , kterou obvinění nebyli oprávněni vůči poškozenému učinit. Právní výklad dovolatelů, že konali v souladu se zákonem, neboť poškozeného pouze přiměli , aby podepsal směnku na 96 tisíc Kč, jelikož se jednalo jen o zajišťovací institut vzniklé pohledávky obviněného M. za poškozeným K. v důsledku dlužné částky za u něj deponovaný balík marihuany, je zcela mylný. V tomto ohledu lze mj. poukázat na zcela výstižné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněných, se kterým se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, a není jej třeba tudíž opakovat. Obvinění rozhodně nebyli oprávněni, a to ani z jimi tvrzeného důvodu, poškozeného nutit pohrůžkou násilí k jednání, které spočívalo v podpisu směnky na peněžní částku ve prospěch obviněného M. Jejich čin byl tudíž zcela v souladu se zákonem posouzen jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Rovněž pokud se dovolatelé v dovolání domáhají uplatnění principu subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze než prohlásit, že takováto argumentace v souvislosti s jejich jednáním není namístě.

Zásada subsidiarity trestní represe sice vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.

Uplatněním shora uvedených obecných vymezení principu ultima ratio při aplikaci trestního práva na projednávaný případ lze dospět k následujícím závěrům. Obvinění se podle skutkové věty dopustili přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž se jednoznačně jednalo o jednání společensky škodlivé. Je třeba především poukázat na to, že celý skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti proti svobodě, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana svobodného rozhodování jedince. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněných, které zjevně vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva a Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem dovolatelů. Jejich činnost zcela (i s ohledem na důvod, pro který tak činili) vybočila z rámce běžných civilních (obchodněprávních) vztahů a dostala se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, do oblasti trestního práva, když obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky výše uvedeného přečinu, takže bylo vůči nim zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Pokud tedy jejich jednáním byly zákonné znaky přečinu vydírání naplněny, nebylo důvodu je neuznat z jeho spáchání vinnými. V této souvislosti lze skutečně v podrobnostech odkázat na znění stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (publ. pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), tentokrát ale na podporu rozhodnutí soudů nižších stupňů.

Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak než soudy předchozí.

Druhým z dovolacích důvodů, který byl dovolateli v mimořádném opravném prostředku zmíněn, byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě. Jelikož prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s nímž a touto částí dovolání se Nejvyšší soud vypořádal výše, když námitky podané v jeho rámci byly v části shledány za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a ve zbývající části byly relevantně uplatněné námitky vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné, musel být stejný závěr vysloven i ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Na základě všech výše konstatovaných zjištění a závěrů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž tak učinil z a podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. František Hrabec
předseda senátu