4 Tdo 1380/2010
Datum rozhodnutí: 29.11.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1380/2010-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2010 o dovoláních obviněné B. Š. obviněného J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 9 To 70/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 81/2009, t a k t o :

Dovolání obviněné B. Š. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

Dovolání obviněného J. M. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 2 T 81/2009, byla obviněná B. Š. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona a obviněný J. M. trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona, kterých se dopustili tím, že
J. M. přemluvil svou tehdejší přítelkyni B. Š. k uzavření úvěrové smlouvy na nákup auta, ačkoliv věděl, že je na mateřské dovolené, žije pouze z dávek státu a nebude schopna hradit sjednané splátky úvěru, uzavření smlouvy předjednal v bazaru a obstaral potřebné doklady včetně padělaných výpisů z účtu, na základě čehož B. Š. dne 20. 8. 2008 v B. v autobazaru V. A. na J. ulici uzavřela se společností Santander Consumer Finance a.s. úvěrovou smlouvu na úvěr ve výši 209.300,- Kč, určený na nákup vozidla Volkswagen Passat, přičemž při uzavírání smlouvy podepsala čestné prohlášení o výši příjmů, v němž bylo nepravdivě vyplněno, že pracuje ve společnosti Ahold Czech Republic a.s. a dosahuje tam čistých příjmů ve výši 18.200,- Kč, ačkoliv v té době ve skutečnosti nikde nepracovala, byla na mateřské dovolené a s ohledem na své příjmy musela počítat s tím, že nebude schopna měsíční splátky ve výši 7.139,- Kč hradit; na základě nepravdivých údajů o zaměstnání byl úvěr schválen a vyplacen, automobil B. Š. následně předala J. M. a dne 25. 8. 2008 jej prodali O. V.; uvedeným činem byla poškozené společnosti Santander Consumer Finance a.s., se sídlem Š., P., způsobena přímá škoda ve výši 209.300,- Kč, z níž dosud B. Š. v nepravidelných splátkách uhradila pouze 15.638,- Kč.

Obviněná B. Š. byla podle § 45a odst. 1, 2 tr. zákona odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře čtyři sta hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu jí byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Santander Consumer Finance, a.s., Š., P., škodu ve výši 193.662,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená společnost Santander Consumer Finance, a.s., odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný J. M. byl podle § 247 odst. 3, za použití § 35 odst. 2 tr. zákona za tento trestný čin a sbíhající se trestné činy krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 a poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 tr. zákona, kterými byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, č.j. 3 T 150/2009-229 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2009, č.j. 8 To 384/2009-300, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 3 T 150/2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 8 To 384/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podali v zákonné osmidenní lhůtě odvolání oba obvinění. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 9 To 70/2010, odvolání obou obviněných podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Oba obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 9 To 70/2010, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e tr. řádu dovolání.

Obviněná B. Š. uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje v tom, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozsudek Městského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Především namítla nesprávnost úvah odvolacího soudu, pokud konstatoval, že dokazování bylo provedeno v přiměřeném a dostačujícím rozsahu, aby mohlo být bez pochybností ve věci rozhodnuto. Opakovaně zpochybnila pravost svého podpisu na úvěrové smlouvě, avšak soud považoval doplnění dokazování vyžádáním grafologického znaleckého posudku za nadbytečné s odkazem na její osobní návštěvu autobazaru a podpis jiných dokumentů. Obviněná však nevěděla, že podepisuje úvěrovou smlouvu, ale pouze nějaké papíry .

Pokud soud prvního stupně neuvěřil obviněné její tvrzení, že nevěděla, že podepisuje úvěrovou smlouvu na koupi vozidla s nepravdivými údaji o jejím zaměstnání, naopak se domnívala, že podepisuje smlouvu o půjčce automobilu, a tato tvrzení měl za vyvrácená, pak pracoval pouze s domněnkami a nevyřešil si jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu platnost či neplatnost úvěrové smlouvy.

Svědek V. D. jakožto zhotovitel úvěrové smlouvy a jako zástupce společnosti Santander Consumer Finance, a.s. porušil povinnost, která mu vyplývala z ustanovení § 9 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, neboť obviněnou jako spotřebitele řádně neinformoval o charakteru poskytovaných služeb i riziku, které s poskytovanou službou souviselo. Tuto povinnost měl, byť obviněná po něm tuto informaci výslovně nepožadovala, přičemž důsledkem neposkytnutí této informace byl právně významný omyl na straně obviněné, který činí tuto smlouvu neplatnou. S touto odvolací námitkou se krajský soud nevypořádal a došlo tak k porušení zásady in dubio pro reo . Provedené důkazy byly soudy obou stupňů hodnoceny jednostranně a v neprospěch obviněné. K námitkám obviněné přihlédly jen formálně, aniž by je učinily předmětem svých úvah z hlediska zjištění skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. řádu.

V petitu svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející řízení v celém rozsahu a vrátil věc k dalšímu řízení . Tento návrh učinila, aniž by náležitě upřesnila, do které fáze má být zrušeno řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu a kterému tedy orgánu činnému v trestním řízení má být vrácena věc k dalšímu řízení .

Obviněný J. M. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje v tom, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nesprávně zhodnotily provedené důkazy, některé z důkazů vadně reprodukovaly a v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním.

Za nepřijatelný označil dovolatel především postup soudů obou stupňů spočívající v tom, že na jedné straně konstatovaly nevěrohodnost výpovědi obviněné B. Š., na druhé straně právě na základě této výpovědi jej uznaly vinným. Další námitka směřovala proti tomu, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí účelově vybíraly toliko ty skutečnosti, které svědčily v jeho neprospěch, aniž by se vypořádaly se skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch. Dovolatel vyslovil názor, že při aplikaci zásady in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn, neboť nevěrohodná výpověď B. Š. nemohla být dostatečným podkladem pro jednoznačný závěr o jeho vině a ta nebyla prokázána ani jinými provedenými důkazy. Podle jeho názoru se soud druhého stupně nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně vznesenou v podaném odvolání, když obviněný namítal rozpor ve výpovědích svědka V. a obviněné Š., které v rámci hodnocení důkazů soud prvního stupně neodstranil.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám obviněného zprostil obžaloby, popřípadě aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v obou dovoláních odkazováno a podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na který je navíc odkazováno v dovolání obviněné B. Š. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na který odkázala obviněná B. Š., je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z obsahu dovolání obviněné B. Š. je zjevné, že tento dovolací důvod uplatnila s odkazem na to, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který odkázali oba dovolatelé, je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů . S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě oba dovolatelé s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítali nesprávnost výroku o vině přisouzeným trestným činem, avšak ryze na základě zpochybnění učiněných skutkových zjištění, s primárním vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu. Znamená to, že především obviněný J. M. nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je ve svém dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Námitkám tohoto druhu však nelze přiznat právní relevanci, jak již Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích judikoval.

Pokud jde o dovolací námitky obviněné B. Š. je z obsahu dovolání zřejmé, že v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pouze ta dovolací námitka, v níž namítá nedostatek svého zavinění v důsledku omylu o druhu podepisované smlouvy, s tím i související neplatnost takovéhoto právního úkonu, v důsledku čehož by nemohlo být uvažováno o jejím zavinění škody.

Nejvyšší soud konstatuje, že pro procesní postup v intencích § 9 odst. 1 tr. řádu tedy řešení předběžné otázky nebyly dány zákonné předpoklady. Podle citovaného zákonného ustanovení orgány činné v trestním řízení posuzují předběžně otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovýmto rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

Aplikace tohoto ustanovení, věta za středníkem, nepřichází v úvahu, neboť orgány činné v trestním řízení neměly být čím vázány vzhledem k neexistenci pravomocného rozhodnutí ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 sp. zn. 25 C 78/2009.

Aby bylo možno uvažovat v intencích ustanovení první věty § 9 odst. 1 tr. řádu, muselo by jít skutečně o prejudiciální otázku splňující ty nároky, které jsou na její existenci kladeny. Předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama o sobě není předmětem řízení, avšak její vyřešení je předpokladem o vlastním předmětu řízení.

V této souvislosti je třeba poukázat na předmět řízení v projednávané věci, jímž je nutno rozumět souhrn skutkových okolností spočívajících ve vztahu k dovolatelce v uzavření úvěrové smlouvy na koupi motorového vozidla s tam specifikovaným platebním závazkem, opatřené nepravdivým čestným prohlášením uvedené účastnice úvěrové smlouvy, jímž, byť nezaměstnaná a na mateřské dovolené, stvrdila údaj o svém zaměstnavateli, také tam vyčíslené dosahované příjmy a na uvedeném podkladě vozidlo vylákala do své dispozice. Toto je vymezení procesního rámce k předmětu řízení pro soudy obou stupňů a nutno konstatovat, že se oba zabývaly uplatněnou obhajobou obviněné o neznalosti obsahu listin, které podepisovala. Shodně se řídily místem jejího jednání, které v souladu s jeho obecně známým určením slouží k prodeji ojetých motorových vozidel, kterému je také uzpůsoben název a obsah smluvního ujednání, které společně s dalšími listinami zcela mechanicky, bez jejich přečtení, aniž ji v tom cokoli bránilo (tj.včetně jejich uspořádání na stole) na znamení souhlasu podepsala. Přitom při zjištění o povaze předchozích odsouzení obviněné, jakož i v kombinaci se znalostí, že o osobě spoluobviněného M. byla obviněná s ohledem na vlastní vyjádření velmi dobře informována, muselo být posíleno minimálně její srozumění s tím, že svými podpisy na všech parafovaných dokumentech potvrdila správnost všech tam uvedených údajů. Namítanému nedostatku jejího povědomí, že při podepisování dokumentů uváděla zcela nepravdivé údaje, nemohly soudy obou stupňů přisvědčit. Obviněná v kritické době nebyla v postavení osoby výdělečně činné, nepodnikala podle zákona č. 455/1991 Sb., takže za tohoto stavu soudy důvodně odmítly její odkaz na velkou variabilitu smluv a podstatné rozdíly mezi podnikatelskými a spotřebitelskými smlouvami. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1748/08, je v této souvislosti nepřiléhavý.

Z uvedeného plyne závěr, že částečně kvalifikované námitky obviněné neměly vliv na zjištění o správnosti užité právní kvalifikace činu.

V posuzovaném případě nejde ani o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. např. I. ÚS 412/02, III. ÚS 578/04), neboť soud prvního stupně založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. V tomto směru je námitka obviněného, která zpochybňuje přezkoumatelnost rozsudku, nedůvodná. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem a v dostatečném rozsahu vypořádal s odvolacími námitkami obviněných včetně vysvětlení, které důkazy vzal v potaz jako relevantní a podstatné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu a jeho právní hodnocení. Okolnost, že soudy neakceptovaly všechny důkazní návrhy zejména obviněné Š., neznamená založení existence opomenutých důkazů, nýbrž osvědčuje pouze stav, že souhrn všech provedených důkazů založil taková skutková zjištění, pro něž provádění dalších důkazů by bylo již nadbytečné.

Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)

Dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody § 265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě shledal, že podané dovolání v té jeho části, která je z hlediska použitého dovolacího důvodu relevantní, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s tímto zákonným ustanovením tak, že dovolání obviněné B. Š. odmítl.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v případě obviněného J. M. shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného odmítá, aniž by napadené rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).



V Brně dne 29. listopadu 2010

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á