4 Tdo 1373/2010
Datum rozhodnutí: 09.12.2010
Dotčené předpisy: § 215a odst. 1,2 písm. b) tr. zák.



4 Tdo 1373/2010-16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2010 o dovolání obviněného L. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 50 To 336/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 190/2009, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 T 190/2009, byl obviněný L. M. uznán vinným ze spáchání trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), a ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:

1) v období od 19. 11. 2007 do 24. 10. 2009 v N., okres K. V., v ulici S. 5. k., v domě, v bytě, který obýval se svojí matkou poškozenou M. M., ve stavu podnapilosti s poškozenou opakovaně zle nakládal, když poškozenou různým způsobem fyzicky i slovně napadal, zejm. do ní strkal až upadla, bil ji přes ruce, napadal ji fackami i údery pěstí do různých částí těla a vulgárně jí nadával, přičemž dne 29. 7. 2009 v důsledku fyzického napadení a následného pádu utrpěla poškozená zhmožděniny, které si vyžádaly ošetření v chirurgické ambulanci Nemocnice v Karlových Varech, 2) dne 24.10.2009 v době od 11.00 do 12.00 hodin v N., okres K. V., v ulici S. 5. k., v domě, v bytě, který obýval se svojí matkou poškozenou M. M., ve stavu podnapilosti po předchozí slovní rozepři poté, kdy mu poškozená odmítla dojít koupit rum, záměrně fyzicky napadl poškozenou M. M. opakovanými fackami, údery pěstí a kopy nohou do oblasti obličeje a dalších částí těla, a to i poté, kdy poškozená ležela na zemi, poléval poškozenou vodou a zraněnou ji ponechal ležet na zemi bez pomoci, čímž způsobil poškozené mnohočetné pohmoždění hlavy, pohmoždění krajiny levé očnice, levé tváře, zad, břicha a obou paží a tržné rány dolního víčka vlevo o délce 2,5 cm a spánkové krajiny vpravo o délce 2 cm, což si vyžádalo v době od 24. 10. 2009 do 2. 11. 2009 hospitalizaci na chirurgickém oddělení Nemocnice Karlovy Vary, přičemž po dobu hospitalizace byla poškozená ve stavu závažného omezení na obvyklém způsobu života intenzivními bolestmi, odkázáním na pomoc další osoby a omezeným příjmem potravy v důsledku otoku obličeje a po dobu 6 týdnů omezena na obvyklém způsobu života fixací v levém rameni a lokti snímatelným obvazem a bolestmi v oblasti zlomených žeber.

Za uvedené jednání byl obviněný L. M. odsouzen podle § 222 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, podle § 39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem a podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo současně uloženo ochranné psychiatrické protialkoholní léčení ústavní formou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 T 190/2009, podal obviněný L. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 50 To 336/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 T 190/2009, ve výroku o uložení ochranného léčení a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému L. M. podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě.

Následně podal obviněný L. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 50 To 336/2010, prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že předmětné skutky, z jejichž spáchání byl uznán vinným, byly nesprávně právně kvalifikovány jako trestné činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., neboť z provedených důkazů nebyl jediný (vyjma tvrzení poškozené), který by jej ze spáchání daných skutků usvědčoval. Dále obviněný v dovolání zpochybňuje věrohodnost poškozené M. M. s tím, že v průběhu trestního řízení navrhoval provedení důkazu vyhotovením znaleckého posudku se zaměřením na zkoumání věrohodnosti této poškozené, avšak soud navrhovaný důkaz neprovedl. Dle obviněného v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně nebyly správně vyhodnoceny provedené důkazy (výpovědi svědků) a celé důkazní řízení bylo vedeno jednostranně v jeho neprospěch. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného L. M. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak na podporu tohoto dovolacího důvodu uvedl výlučně takové výhrady, které se týkají hodnocení důkazů soudem. V dovolání se neobjevuje ani jediná námitka vadné aplikace hmotně právní normy, která by mohla vyhovět té či oné alternativě deklarovaného dovolacího důvodu. Vzhledem k tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný L. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Povahu právně relevantní námitky nemůže mít ani tvrzení obviněného ohledně nevěrohodnosti svědkyně M. M. (poškozené), ani výtka, že rozhodující soud neprovedl či nesprávně vyhodnotil důkazy a že celé řízení bylo vedeno v jeho neprospěch.

Obviněný L. M. se svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní, a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně.

Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.

Obviněný je z předmětného trestného jednání usvědčován výpověďmi poškozené a svědků (zejména V. V. a V. G.), ale také výsledkem psychologického vyšetření poškozené ze dne 21. 1. 2010, z nějž mimo jiné vyplynulo, že napadání poškozené ze strany obviněného započalo v podstatě poté, co obviněný s poškozenou začal žít ve společné domácnosti a od počátku roku 2008 ji začal napadat i fyzicky. Ve věci byl proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem posouzení duševního stavu obviněného, podle kterého je obviněný krom jiného závislý na alkoholu a jeho závislost je pokročilá, má vážné partnerské problémy, problémy se vztahy, problémy v práci a tyto sociální problémy často řeší alkoholem. Znaleckým zkoumáním bylo rovněž zjištěno, že vztah obviněného s matkou je velmi komplikovaný, a když obviněný požije alkohol, dochází z jeho strany k útokům na matku, avšak v době předpokládané trestné činnosti byl schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a byl ho schopen i ovládat. V přípravném řízení byl také vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, k určení charakteru zranění poškozené, z nějž vzešly závěry o mnohačetných poraněních na celém těle poškozené od hlavy až po dolní končetiny s tím, že se jedná o tolik jednotlivých míst a stop na jejím těle, že se nedá uvažovat o tom, že by tato zranění vznikla třeba pádem, ale že odpovídají útoku osoby, tj. pěstí a kopáním.

Pokud tedy s výpovědí poškozené a dalších svědků koresponduje výsledek jejího psychologického vyšetření i znalecký posudek k určení charakteru jejích zranění včetně pořízené fotodokumentace, je Nejvyšší soud České republiky toho názoru, ve shodě s názorem odvolacího soudu, že není třeba podrobovat poškozenou znaleckému zkoumání ohledně věrohodnosti její výpovědi. Na základě provedených důkazů není pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, rozhodující soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím.

Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 9. prosince 2010


Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal