4 Tdo 1364/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1364/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovoláních, která podali obvinění: 1) I. M. P. , 2) N. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 9 To 162/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 10/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. M. P. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. V. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 5 T 10/2015 uznal výše jmenované obviněné vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za skutek zde popsaný pod bodem 1), jehož se dopustili tím, že dne 18. 1. 2015 v době kolem 21:30 hod., v P., v parku mezi mostní konstrukcí ulice W. a ulice T., poblíž tramvajové zastávky T., u laviček společně napadli poškozeného M. B., v úmyslu mu odcizit věci, a to údery a kopy, přičemž poškozený B. následkem tohoto útoku upadl na zem, kdy ho oba obvinění stále fyzicky napadali údery a kopy do horní části těla, přičemž se ptali poškozeného, kde má peníze a mobilní telefon, následně mu z levé přední kapsy kalhot vzali mobilní telefon zn. iPhone 4, v hodnotě 2.925 Kč, se SIM kartou s účastnickým číslem, a z pravé ruky vzal obviněný V. poškozenému pánské náramkové hodinky zn. Daniel Klein, zlaté barvy, v hodnotě 750 Kč, a tímto jednáním způsobili pošk. M. B., škodu v celkové výši 3.775 Kč .

Zároveň s těmito obviněnými byla odsouzena i obviněná J. R., která byla za skutek uvedený pod bodem 2) téhož rozsudku uznána vinnou zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Obviněným P. a V. byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku se zařazením do věznice s dozorem podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Současně jim byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. B., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podali obvinění P. a V. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 9 To 162/2015 zamítl podle § 256 tr. ř.

Oba jmenovaní obvinění následně napadli rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním prostřednictvím svých obhájců s odkazem na dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný I. M. P. ve svém dovolání konkrétně namítl, že soudy obou stupňů dostatečně neprokázaly objektivní stránku trestného činu, respektive použití násilí obviněným jako prostředku k získání cizí věci a ani jeho úmysl jednat násilně s cílem zmocnit se cizí věci.

Závěr o naplnění úmyslu obviněných oloupit poškozeného podle něj budí pochybnosti, neboť poškozený s obviněnými šel do parku dobrovolně. Obvinění svorně vyloučili svou předchozí dohodu a ani poškozený výslovně neuvedl, že by byl do parku pozván nebo vylákán. Nebylo postaveno na jisto, zda byl vylákán, kdo z obviněných a jakou řečí tak měl učinit. Bez ohledu na zjištěné narážky poškozeného se sexuálním podtextem na tehdejší přítelkyni obviněného P. obviněnou R. a na požitý alkohol zúčastněných na konfliktu odvolací soud konstatoval, že je jedno, jakou řečí se s poškozeným bavili. Sám odvolací soud nalézacímu soudu v odůvodnění napadeného usnesení vytýká, že nevycházel ze skutkových zjištění, podle nichž měl být poškozený do parku vylákán a že v popisu skutku zcela chybí motivace jednání obviněných. Dále nespecifikoval, v čem zřejmost motivace obviněných spatřuje, když poškozeného nikdo z obviněných neznal a nemohli ani předvídat, zda u sebe bude mít cennější věci.

Soudy taktéž blíže neobjasnily účast obviněných na spáchaném zločinu. Vycházely v zásadě jen z výpovědi poškozeného, který sám nebyl schopen určit, kdo mu věci odcizil, tím spíše, pokud u dovolatele nebyly nalezeny žádné věci poškozeného. Přes rozpory mezi výpověďmi poškozeného a obviněné R. soudy blíže nezkoumaly stav poškozeného v době útoku a jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti s ohledem na jeho vyjádření o zkonzumování čtyř piv před útokem, což při jeho tělesné konstituci mohlo mít vliv na vnímání reality a věrohodnost jeho výpovědi. Soudy proto za účelem náležitého objasnění věci měly zajistit otisky prstů z odcizených věcí a provést expertizu ohledně přítomnosti krve poškozeného na oblečení a rukou dovolatele a vyslechnout další svědky přítomné v parku při venčení psa. Pokud tak neučinily, bylo jejich postupem porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3315/13 a Stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jednání obviněného tak mělo být kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku.

Dovolatel též napadl výrok o trestu, který považuje za nepřiměřený. S ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost a další okolnosti případu měl soud využít ustanovení § 58 tr. zákoníku a mimořádně snížit trest odnětí svobody a uložit mu maximálně podmíněný trest.

Dovolatel proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 9 To 162/2015 zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný N. V. ve svém dovolání namítl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu loupeže, jelikož nebyl žádným důkazem prokázán loupežný úmysl dovolatele odcizit poškozenému hodinky. Motivem k napadení poškozeného byla jeho žádost o sex s obviněnou R. poté, co mu jej přislíbila. Útok byl náhlý a velmi rychlý, nejednalo se o plánovanou akci ani o brutální útok, neboť intenzita napadení nedosáhla ani stupně ublížení na zdraví. Rozhodnutí vzít poškozenému nějaké věci bylo učiněno až v průběhu útoku, při němž sehrál roli i alkohol. Dovolatel nepopřel, že poškozeného napadl. Hodinky se mu rozhodl odcizit až po útoku, kdy poškozený ležel po fyzickém napadení na zemi, protože se mu líbily. Tato verze dovolatele nebyla vyvrácena, soud měl proto v souladu se zásadou in dubio pro reo dospět k závěru, že loupežný úmysl nebyl prokázán a že jeho jednání vykazuje znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.

Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že uzná obviněného vinným přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a uloží mu trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu a současně mu uloží trest vyhoštění.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podaným dovoláním sdělil, že se po seznámení s jejich obsahem k nim nebude věcně vyjadřovat. Zároveň výslovně souhlasil s rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaných dovoláních za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 9 To 162/2015 jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který oba dovolatelé ve svých podáních uplatnili, je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Pokud oba dovolatelé v podaných dovoláních shodně namítli nenaplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže v podobě úmyslu ve vztahu ke zmocnění se cizí věci ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tak je třeba prohlásit, že tato námitka není důvodná.

Soud prvního stupně dovodil úmysl obviněných zmocnit se věcí poškozeného z jeho svědecké výpovědi, přičemž poškozený uvedl, že po napadení mu obviněný V. vzal hodinky, zatímco jej obviněný P. šacoval, což potvrdila i spoluobviněná R., která vypověděla, že v okamžiku, kdy se poškozený ocitl na zemi a obvinění stáli nad ním, na něj křičeli, ať jim vydá své věci. Z uvedeného je zjevné, že oba obvinění jednali ve společném a zároveň přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zmocnit se věcí poškozeného v podobě cenností (např. mobilního telefonu a hodinek poškozeného). Čili byli motivování zištností, když každý jeden svým jednáním napomáhal činnosti tomu druhému, přičemž každý z nich sledoval svůj vlastní prospěch.

Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí dokonce vytkl soudu nalézacímu, že poupravil skutek oproti obžalobě tak, že z něj vypustil motiv obviněných spočívající v tom, že po předchozí dohodě obviněných vylákal na toto místo obviněný P. poškozeného , aniž by tuto změnu popisu skutku jakkoli vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku. Soud druhého stupně naopak vyjádřil přesvědčení, že motivace obviněných byla zřejmá již od okamžiku setkání poškozeného s obviněnými P. a R. u vietnamského obchodu, kde jim na jejich žádost poškozený koupil víno. Vylákání poškozeného na místo činu na popud obviněného P. a provedené obviněnou R. pod příslibem sexu, podle odvolacího soudu vyplývá z výpovědi obviněné R. ze dne 19. 1. 2015, kdy uvedla, že obviněný P. v jí řekl, že chce, aby A. šel s nimi do parku, že má určitě nějaké peníze, čemuž posléze odpovídalo chování obviněných vůči poškozenému. Soud druhého stupně tedy měl za to, že soud nalézací rozhodl příznivěji, než jak vyplynulo z jednotlivých výpovědí poškozeného a obviněných, a že obviněná R. působila jako tzv. volavka .

Z uvedeného je tak patrné, že soud prvního stupně rozhodl pro obviněné příznivěji, než jak bylo možno dovodit z provedeného dokazování, kdy obviněná R. výslovně potvrdila, že obviněný P. chtěl, aby poškozený s nimi odešel do parku, protože má určitě nějaké peníze, tedy jej vylákat do parku s motivem zmocnit se jeho věcí. Poškozený pak sám ulehčil situaci obviněným tím, že vyhověl jejich žádosti o zakoupení vína a dobrovolně s nimi do parku odešel. Odvolací soud pak náležitě poukázal na skutečnost, že obviněná R. byla tzv. volavkou , která měla poškozeného do parku vylákat. S touto verzí se ztotožňuje i Nejvyšší soud, neboť vyplynula ze zjištěného skutkového stavu. Lze konstatovat, že odvolací soud se zabýval i motivací obviněných, která spočívala v tom, že obvinění byli bez práce, v době zadržení bez peněz, na území České republiky žili jako bezdomovci a využívali služeb charity. Nelze proto přisvědčit dovolatelům, že by soud jejich motiv nezohlednil, neboť je tomu právě naopak.

Soudy obou stupňů se rovněž dostatečně vypořádaly s konkrétní mírou a podobou jednání obviněných P. a V. Nejvyšší soud v tomto odkazuje bez dalšího na stranu 6 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde nalézací soud řádně a podrobně vyložil, že tito obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zákoníku.

Námitky dovolatele P. ohledně údajného nedostatečného zohlednění možného vlivu požitého alkoholu na poškozeného ve vztahu k jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, nelze s úspěchem uplatnit s odkazem na uplatněný dovolací důvod, neboť směřují výlučně do hodnocení důkazů soudem prvého stupně, respektive posouzení věrohodnosti poškozeného, a nejedná se proto o právní námitku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nalézací soud se také patřičně vyjádřil i k přítomnosti krve na rukách obviněného P. v tom smyslu, že obvinění svým násilným atakem nezpůsobili poškozenému krvácivá zranění, takže na rukou (či oděvu) obviněného se nemusela nacházet krev poškozeného. Jelikož obviněný v hlavním líčení (ani po prostudování spisu ve smyslu § 166 odst. 1 tr. ř.) nenavrhl doplnění dalších důkazů, tedy zajištění otisků prstů z odcizených věcí a výslech dalších svědků venčící psy v době incidentu, soud se k nim tak nemohl blíže vyjádřit. Tyto důkazy proto nemohou představovat tzv. opomenuté důkazy, jimiž by mohlo dojít k porušení práva obviněného P. na spravedlivý proces.

Obviněný P. v dovolání sice též obecně uvedl, že nebyla prokázána objektivní stránka stíhaného zločinu v podobě použití násilí na poškozeném, což ale dále blíže nespecifikoval a nepodepřel uvedené tvrzení žádnou konkrétní argumentací. Takovou námitkou se proto Nejvyšší soud nemohl blíže zabývat, jelikož není jeho posláním samostatně domýšlet, co tím hodlal dovolatel naznačit.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obou dovolatelů vykazuje všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, takže nebylo namístě skutek posoudit pouze jako přečin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku, či v případě obviněného V. i jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Trestného činu krádeže by se mohl obviněný V. dopustit jen za předpokladu, že by násilí užil bezprostředně poté, co se věci zmocnil, aby si věc uchoval, což se však podle zjištění soudů nižších stupňů nestalo. U trestného činu loupeže musí naopak násilí předcházet zmocnění se věci. Pro dokonání tohoto zvlášť závažného zločinu postačí již užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a není přitom třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Namítá-li obviněný V., že se rozhodl odcizit hodinky poškozenému až po útoku a to tak, že je sebral ze země, kde ležely, předkládá jinou verzi průběhu skutkového děje, než jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Ze zjištěného skutkového stavu je naopak zřejmé, že úmysl zmocnit se věcí poškozeného byl obviněným realizován tak, že oba obvinění společně kopy a údery napadli poškozeného a v tomto jednání pokračovali i po pádu poškozeného na zem, aby se zmocnili předmětného mobilního telefonu a obviněný V. mohl získat jeho hodinky. Výhrady dovolatelů proti aplikované právní kvalifikaci jejich jednání tak jsou zcela bezpředmětné.

Nesouhlas obviněného P. vztahující se k uloženému trestu, resp. ke splnění podmínek ustanovení § 58 tr. zákoníku o možnosti mimořádně snížit trest odnětí svobody, nelze namítat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto výtky totiž nemají původ v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení vycházejícím z jiného právního předpisu.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných I. M. P. a N. V., jako zjevně neopodstatněná, podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu