4 Tdo 136/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 136/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. F. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 8 To 428/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 23/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 8 To 428/2011. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 16 T 23/2011 byl obviněný M. F. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v době ode dne 11. 11. 2010 do dne 7. 2. 2011 v P., Věznice Praha-Ruzyně, bez závažného důvodu nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 9. 2007 sp. zn. 1 T 73/2007, právní moc dne 28. 12. 2007, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 26. 7. 2010 sp. zn. 1 T 73/2007, právní moc dne 2. 9. 2010, ve výměře 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, ačkoliv byl Okresním soudem v Benešově vyzván k nastoupení trestu ihned ve Věznici Praha-Ruzyně výzvou ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 1 T 73/2007, která mu byla doručena dne 10. 11. 2010, přičemž byl dne 7. 2. 2011 v P., na křižovatce ulic J. Ž. a O. kontrolován hlídkou PČR PMJ KŘP Praha při dopravní nehodě.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl ve veřejném zasedání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 8 To 428/2011 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. F. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání obvodního státního zástupce pro Prahu 6 ze dne 14. 2. 2011 sp. zn. ZK 33/2011, že v době ode dne 11. 11. 2010 do 7. 2. 2011 v P., Věznice Praha-Ruzyně, bez závažného důvodu nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 9. 2007 sp. zn. 1 T 73/2007, právní moc dne 28. 12. 2007, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 26. 7. 2010 sp. zn. 1 T 73/2007, právní moc dne 2. 9. 2010, ve výměře 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, ačkoliv byl Okresním soudem v Benešově vyzván k nastoupení trestu ihned ve Věznici Praha-Ruzyně výzvou ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 1 T 73/2007, která mu byla doručena dne 10. 11. 2010, přičemž byl dne 7. 2. 2011 v P., na křižovatce ulic J. Ž. a O. kontrolován hlídkou PČR PMJ KŘP Praha při dopravní nehodě,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti cit. rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání v neprospěch obviněného M. F., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V dovolání nejprve poukázal na to, že odvolací soud zprošťující výrok odůvodnil tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Soud druhého stupně poukázal na skutečnost, že daný přečin je trestným činem úmyslným. Podle jeho přesvědčení nebylo prokázáno, že by se obviněný poté, co v souladu s trestním řádem podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, nástupu tohoto trestu úmyslně vyhýbal. Svou argumentaci opřel dále o fakt, že usnesení, kterým byla zamítnuta žádost obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody, nebylo obviněnému řádně doručeno. Z této skutečnosti odvolací soud dovodil, že pokud obviněný nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody na podkladě původní výzvy k nástupu trestu, nelze a priori předpokládat, že tak učinil ve snaze vyhnout se nástupu trestu. Důvodem mohlo být vyčkávání na rozhodnutí o jeho žádosti. Soud druhého stupně uzavřel tím, že po obviněném není možné požadovat, aby disponoval označenými právními znalostmi. Konkrétně nelze vyžadovat, aby byl srozuměn s tím, že proti usnesení, jímž byla jeho žádost zamítnuta, není přípustný opravný prostředek, a že tudíž právní moc nastává dnem vydání takového rozhodnutí.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí věnuje značnou pozornost žádosti obviněného M. F. o odklad výkonu trestu odnětí svobody na dobu tří měsíců s odkazem na nutné vyřizování osobních záležitostí, včetně ukončení dohody o provedení práce. Okresní soud v Benešově o žádosti, která mu byla doručena dne 25. 11. 2010, rozhodl tak, že ji zamítl usnesením ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. 1 T 73/2007, přičemž téhož dne pravomocné usnesení se obviněnému nepodařilo doručit.

Soud druhého stupně se výrazně soustředil na proces a výsledek doručení usnesení o zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty daného přečinu přecenil na základě nesprávných právních úvah význam podané žádosti. Pochybil, pokud na základě řádně zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neshledal naplnění všech hmotněprávních podmínek trestnosti jmenovaného trestného činu.

Dovolatel poukázal na znění ustanovení o přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a konstatoval, že v první variantě maření výkonu rozhodnutí soudu spočívá takové jednání v úmyslném nerespektování písemné výzvy soudu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody učiněné ve smyslu § 321 odst. 1 tr. ř., aniž by odsouzenému v nástupu bránila závažná objektivní překážka. Druhá varianta trestně postižitelného jednání zahrnuje širokou škálu možných obstrukčních jednání odsouzeného, kterým se neoprávněně nástupu výkonu trestu brání.

Obviněný M. F. podle skutkových zjištění mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 1 T 73/2007, která mu byla doručena do vlastních rukou dne 10. 11. 2010, ve stanoveném termínu ihned, trest odnětí svobody ve Věznici Praha-Ruzyně. Obviněnému vznikla po doručení takové výzvy ze strany soudu jednoznačně určená, kategorická a ničím nezpochybnitelná povinnost výzvy okamžitě uposlechnout, jinými slovy měl se bez zbytečného odkladu dostavit k nástupu výkonu trestu v určené věznici. Nebylo zjištěno, že by obviněnému ve splnění této povinnosti bránila hospitalizace, výrazné zhoršení zdravotního stavu nebo jiný stejně významný závažný důvod, přičemž zcela zjevně za takový důvod nelze považovat vyřizování osobních záležitostí ve smyslu ukončování dohod o provedení práce.

Ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by žádost obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody způsobila zánik výzvou uložené povinnosti nebo že by taková žádost měla mít odkladný účinek. K těmto závěrům dospěl také Nejvyšší soud, který ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 4 Tdo 741/2011 kromě jiného podtrhl, že výzva k nástupu výkonu trestu neobsahuje žádné údaje, z nichž by obviněný mohl mylně dovodit odkladný účinek podané žádosti o odklad výkonu trestu. Podle jeho názoru není dán žádný důvod domnívat se, že obviněný mohl mylně předpokládat, že podáním zjevně nedůvodné žádosti o odklad výkonu trestu se bez dalšího dokládá jeho povinnost nastoupit k výkonu trestu. Vyjádřil se výslovně v této souvislosti také k nemožnosti případné aplikace ustanovení § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku o právním omylu.

Lze tedy shrnout, že obviněnému M. F. byla doručena do vlastních rukou výzva k nástupu do výkonu trestu bez poučení o existenci žádosti o odklad s odkladným účinkem. Obviněný si proto musel být vědom, že je povinen ve stanoveném termínu nastoupit do určené věznice. Pokud se rozhodl podat žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, pak se měl informovat, jaké má tato žádost účinky z hlediska jeho povinnosti k nástupu do výkonu trestu, respektive zda jeho povinnost nastoupit do výkonu trestu trvá i poté, kdy podal žádost o odklad výkonu trestu. Pokud tak neučinil, pak nemůže jít o skutečnost, která by vylučovala jeho úmyslné zavinění ve vztahu k popsanému skutku. Získání těchto informací (např. v rámci konzultace s obhájcem, případně kterýmkoli advokátem) objektivně nebylo pro obviněného spojeno s žádnými zřejmými obtížemi. Pokud si obviněný potřebné informace z vlastní iniciativy neopatřil (ba dokonce ani nevyvinul žádné úsilí k tomu, aby zjistil, jakým způsobem Okresní soud v Benešově o jeho žádosti o odklad výkonu trestu rozhodl), lze to interpretovat jedině tak, že byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit porušení veřejného zájmu chráněného ustanovením § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Obviněný M. F. svým jednáním naplnil všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku včetně stránky subjektivní. Jednal nepochybně úmyslně, a to přinejmenším ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Městský soud v Praze jako soud odvolací popsaný skutek nesprávně právně posoudil a založil svým rozhodnutím kvalifikovaný důvod, specifikovaný v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro přezkoumání svého meritorního rozhodnutí Nejvyšším soudem.

Vzhledem k tomu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 8 To 428/2011 v celém rozsahu, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí než je navrhováno.

K podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se písemně vyjádřil obviněný M. F. prostřednictvím svého obhájce. V něm uvedl, že obviněný považuje napadený rozsudek za správný. Naopak podané dovolání není postaveno na pádných argumentech. Ztotožňuje se s odůvodněním rozsudku městského soudu, že subjektivní stránka přečinu nebyla prokázána. Obviněnému nebyla známa skutečnost o tom, že žádost o odklad trestu byla soudem zamítnuta. Jeho jednání rozhodně nevykazuje známky úmyslného zavinění, které ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vyžaduje. Obviněnému se soud nepokusil opakovaně doručit usnesení o zamítnutí žádosti o odklad trestu, obviněný nekonal žádné účelové obstrukce, kterými by se neoprávněně nástupu výkonu trestu bránil.

Je pravdou, že na rozdíl od formálně-materiálního pojetí trestného činu trestním zákonem č. 140/1961 Sb. se trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) přiklonil k formálnímu pojetí trestného činu. Jeho legální definice obsažená v § 13 odst. 1 tr. zákoníku je však doplněna a omezena dvěma korektivy rozsahu trestního bezpráví, a to procesněprávní zásadou oportunity, a zejména hmotněprávním korektivem, který představuje zásada subsidiarity, resp. pomocné role trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. zákona, ve kterém se říká, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jinými slovy, trestní odpovědnost má být vyhrazena jen pro nejzávažnější společensky škodlivé činy a jiné společenské nebo právní nástroje mají mít přednost.

Zásada souvisí s přiměřeností (ekonomií) trestní hrozby, když trestněprávní zásada nemá překročit míru nezbytnou k dosažení stanoveného cíle. Zásada subsidiarity trestní represe jako materiální korektiv formálního pojetí trestného činu tedy vyjadřuje závěr, že trestným činem by nemělo být jakékoliv jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, nýbrž jednání společensky škodlivé. Tato společenská škodlivost by navíc měla dosáhnout určité výše. Společenská škodlivost činu bude tedy v konkrétním případě dána zejména významem chráněného zájmu, který byl trestným činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl trestný čin spáchán, osobou pachatele mírou zavinění pachatele a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Společenská škodlivost se vztahuje na čin jako celek.

Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je trestným činem úmyslným. Subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění však nijak u obviněného prokázána nebyla, naopak, z provedeného dokazování lze dovodit, že se mohlo jednat maximálně o nedbalost. Společenská škodlivost v tomto případě rovněž nenabyla takové míry, aby respektujíc zásadu subsidiarity trestní represe a zásadu in dubio pro reo rozhodující orgán mohl jednání obviněného posoudit jako trestný čin.

Obviněný proto navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud připomíná, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo proto nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci namítá zejména nesprávnost názoru odvolacího soudu ohledně nenaplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a to zejména s ohledem na žádost obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Dovolatel je naopak toho názoru, že obviněný svým jednáním popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku včetně stránky subjektivní a to přinejmenším ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán, anebo jako v tomto případě, že skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba (návrh na potrestání), nebyl soudem jako trestný čin kvalifikován a obviněný jím byl obžaloby (návrhu na potrestání) zproštěn.

Podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.

Podle § 321 odst. 1 tr. ř. jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu (příp. samosoudce) písemně vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest odnětí svobody ve stanovené lhůtě v určené věznici nastoupil a odsouzený je povinen výzvu uposlechnout. Součástí výzvy je i poučení, že pokud ve stanovené lhůtě trest nenastoupí, bude do výkonu trestu dodán (§ 321 odst. 3).

Obviněnému M. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 9. 2007 sp. zn. 1 T 73/2007, jenž nabyl právní moci dne 28. 12. 2007, za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.) uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců s dohledem. Zároveň mu byla uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu výkonu trestu uhradil dlužné výživné.

Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 7. 2010 sp. zn. 1 T 73/2007 bylo ve veřejném zasedání rozhodnuto podle § 86 odst. 1 tr. zákoníku, že obviněný vykoná uložený, původně podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a k jeho výkonu jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Toto usnesení nabylo právní moci dne 2. 9. 2010.

Výzvou Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 1 T 73/2007 byl obviněný vyzván, aby IHNED v době od 8 do 16 hodin nastoupil ve Věznici Praha - Ruzyně k výkonu uloženého trestu (viz č. l. 17 spisu). Daná výzva obsahuje mimo jiné i poučení o tom, že pokud obviněný trest ve stanovené lhůtě nenastoupí, může být jeho jednání posouzeno, jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Obviněný výzvu osobně převzal dne 10. 11. 2010, avšak k výkonu trestu nenastoupil. Do výkonu trestu byl dodán orgány Policie ČR až dne 7. 2. 2011 poté, kdy byl kontrolován hlídkou policie při dopravní nehodě. Své jednání odůvodnil tím, že následně po obdržení výzvy k nástupu výkonu trestu odnětí svobody požádal o odklad jeho výkonu z důvodu vyřizování osobních záležitostí a ukončení dohody o provedení práce a rozhodnutí soudu neobdržel.

Zde je třeba uvést, že pokud obviněný podal u okresního soudu dne 25. 11. 2010 žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody z výše uvedených důvodů, jedná se o skutečnosti, které nebránily obviněnému v nástupu výkonu uloženého trestu. Obviněný si bezpochyby byl vědom toho, že v mezidobí zavdal svým chováním příčinu k přeměně a nařízení původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný. S ohledem na dobu, po kterou řízení před soudem probíhalo, měl dostatek času k urovnání svých osobních i pracovních poměrů. Tvrzení obviněného, že čekal na rozhodnutí soudu o jeho žádosti o odklad výkonu trestu, je zcela účelové. Je nutné vyjít z faktu, že z žádného zákonného ustanovení neplyne, že by případná žádost obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody měla mít odkladný účinek, resp. by měla vést k zániku či odložení výzvou uložené povinnosti nastoupit trest. Výzva soudu naopak obsahuje upozornění, že nenastoupí-li obviněný ve stanovené lhůtě uložený trest, může být jeho jednání posouzeno jako trestný čin. O účelovosti obhajoby obviněného nakonec svědčí i okolnost, že do výkonu trestu nenastoupil po dobu takřka tří měsíců poté, co obdržel předmětnou výzvu soudu k jeho nástupu. Naopak následně učinil vše pro to, aby mu nemohlo být doručeno rozhodnutí soudu o zamítnutí jeho žádosti o odklad výkonu trestu. Do výkonu trestu odnětí svobody musel být nakonec dodán dne 7. 2. 2011 orgány policie.

Podle Nejvyššího soudu tak nebyl dán žádný důvod k tomu, aby se obviněný mohl domnívat, že podáním zjevně účelové žádosti o odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody se bez dalšího odkládá jeho povinnost k nástupu tohoto trestu do příslušné věznice.

Byť se to v argumentaci obviněného neobjevuje, tak v reakci na dovolání nejvyššího státního zástupce je třeba poznamenat, že skutečně nejsou na místě ani případné úvahy o právním omylu obviněného. Právní úpravu podle § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku lze aplikovat pouze na případy právního omylu negativního ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, případně ohledně protiprávnosti chápané z hlediska celého právního řádu, což není případ projednávané věci obviněného. Z popsaných okolností je zřejmé, že na jeho jednání se mimotrestní právní normy nevztahovaly (jednalo se výhradně o normy vyplývající z trestního zákoníku a trestního řádu). Proto je možno na daný případ aplikovat zásadu ignoratia iuris nocet, tj. neznalost práva škodí, protože neomlouvá (srov. Trestní zákoník I, Komentář, prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. a kolektiv, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2009). Tento právní názor byl nakonec již publikován v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 4 Tdo 741/2011, na něž dovolatel poukazuje.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že skutkem, který je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný M. F. naplnil všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku včetně jeho subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění min. ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto dává za pravdu závěrům, které učinil ve svém odsuzujícím rozsudku soud prvního stupně a nesouhlasí s konečným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud obviněného z návrhu na potrestání státního zástupce zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. Současně tím vyjadřuje i důvodnost podaného dovolání nejvyššího státního zástupce, opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Po takto učiněném zjištění Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 8 To 428/2011 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že jmenovaný soud ve věci nařídí a provede nové veřejné zasedání a projedná a rozhodne o odvolání obviněného. V tomto novém řízení je tento soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, odvolací soud není povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2013


Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c