4 Tdo 1354/2016
Datum rozhodnutí: 15.11.2016
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



4 Tdo 1354/2016-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2016 o dovolání obviněného R. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 5 To 127/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 23/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 39 T 23/2016, byl obviněný R. R. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d) odst. 2 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 30. 12. 2015 ve 14.57 hodin v P., na O. Š., v zadním cípu za tenisovými kurty, přistoupil ke zde ležícímu a nemohoucímu muži bez domova V. T., kterému začal prohledávat kapsy, následně mu z pravé kapsy kalhot odcizil částku ve výši 400 Kč, poškozeného nejméně jednou udeřil pěstí a z místa činu utekl, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 400 Kč, tohoto jednání se dopustil poté, co byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 70/2015 ze dne 6. 7. 2015, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2015, odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody.

Za uvedené trestné činy byl obviněný podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. T. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 39 T 23/2016 podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného směřující do výroku o vině (bod A rozsudku) a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 5 To 127/2016 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v plném rozsahu v odsuzující části pod bodem A a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném zprošťujícím výroku pod bodem B rozhodl tak, že obviněného uznal vinným tím, že

dne 30. 12. 2015 ve 14.57 hodin v P., na O. Š., v zadním cípu za tenisovými kurty, přistoupil ke zde ležícímu a nemohoucímu muži bez domova V. T., kterému násilím odtáhl ruce, které držel poškozený zkřížené a sevřené na podbřišku, aby mu mohl prohledat kapsy, a následně mu z pravé kapsy kalhot odcizil částku ve výši 400 Kč, poškozeného kopal a nejméně jednou udeřil pěstí a z místa činu utekl, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 400 Kč,

čímž se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Za uvedený trestný čin byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. T. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 5 To 127/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Hedviky Hartmanové dovolání opírající se o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného právní posouzení skutku není odpovídající, skutek by měl být právně kvalifikován jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kdy v případě této právní kvalifikace by i trest byl mírnější, neboť společenská škodlivost uvedených přečinů je nižší než v případě zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru obviněný zdůrazňuje, že nebylo prokázáno, zda se násilí vůči poškozenému dopustil před či po zmocnění se uvedené finanční částky. Podle dovolatele soud druhého stupně při právní kvalifikaci skutku nesprávně vyhodnotil skutková zjištění, když dospěl k závěru, že nejprve vůči poškozenému použil násilí a až následně se zmocnil finanční částky. I po provedení doplňujícího výslechu poškozeného v tomto směru existují pochybnosti o tom, kdy došlo k odcizení peněz z kapsy poškozeného. Samotný poškozený ztrátu finanční hotovosti zjistil až po jeho útěku z místa činu (obviněného). Zároveň poukazuje na zásadu in dubio pro reo. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně sdělil, že obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státní zástupkyně obviněný jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů, kdy s těmito námitkami se soudy vypořádaly. Proto podle státní zástupkyně nebyl naplněn deklarovaný dovolací důvod a dovolání by mělo být podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, když Nejvyšší soud by měl rozhodnout za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soud jeho jednání právně posoudil jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v tomto směru zdůrazňuje skutečnost, že nebylo prokázáno, v jakém okamžiku došlo ke zmocnění se finanční hotovosti, zda před použitím násilí či po použití násilí.

Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž vytýká soudu druhého stupně především nesprávné hodnocení důkazů (vyjadřuje nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozeného), a vadná skutková zjištění (závěr o použití násilí před zmocněním se finanční hotovosti), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně sekundárně vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Současně poukazuje na zásadu in dubio pro reo. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodů.

Námitky obviněného fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto uplatněné argumenty nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněný v podstatě jen prezentuje své vlastní hodnocení provedených důkazů, vlastní verzi skutkového děje, s tím, že na základě vlastní verze skutkového děje dovozuje, že by jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tedy jen vyjadřuje nesouhlas ze způsobem hodnocení důkazů soudem druhého stupně. Jak již bylo naznačeno, takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.

Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, jenž směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko pouze na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, je nutno zdůraznit, že soud druhého stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, které jsou uvedeny ve výroku jeho rozhodnutí a které důkazy obviněného usvědčují. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně rozhodoval o podaném odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného směřující do výroku o vině, který namítal, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy. Lze konstatovat, že soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení nepostupoval tak, že by provedl jiné hodnocení důkazů, které byly provedené před soudem prvního stupně, nýbrž sám dokazování doplnil, když k věci opětovně vyslechnul poškozeného, jehož výslech zaměřil právě na objasnění otázky, zda k násilí vůči poškozenému ze strany obviněného došlo před zmocněním se částky 400 Kč, či až poté. Tedy skutkové závěry soudu druhého stupně jsou založeny na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení (viz č. l. 5-6 rozsudku soudu druhého stupně). Soud druhého stupně se zabýval i otázkou intenzity použitého násilí, když poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 31/70 či 6 Tdo 9/77, podle kterých pro naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není intenzita použitého násilí rozhodná. V tomto směru je třeba poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 334/2013, které tuto skutečnost řeší obdobně. Nejvyšší soud proto shledal, že soud druhého stupně vyvodil z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry a že odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

Ohledně námitky obviněného, že samotný poškozený zjistil ztrátu finanční částky až po jeho útěku (obviněného) lze uvést, že to je pro posouzení věci nerozhodné, navíc tato námitka opětovně směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudem druhého stupně (že finanční hotovost odcizil obviněný). Bez ohledu na tento závěr je nezbytné uvést, že trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán užitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí proti poškozenému v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž se vyžaduje, aby byl úmysl dokonán (viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek R 12/1957, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1481/2015). V tomto směru je třeba poukázat na skutkové zjištění soudu druhého stupně, ze kterých je zřejmé, že obviněný násilím odtáhl poškozenému ruce, aby mu mohl prohledat kapsy, kdy z tohoto jednání je nepochybné, že úmysl obviněného směřoval ke zmocnění se věci poškozeného za použití násilí.

Argumentace obviněného, že soud druhého stupně nerespektoval zásadu in dubio pro reo nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání se věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Marta Ondrušová