4 Tdo 1353/2013
Datum rozhodnutí: 21.01.2014
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1353/2013-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2014 o dovolání obviněného J. F. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 9 To 277/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 32/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. F. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 3 T 32/2013 uznal obviněného J. F. vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 5. 4. 2013 kolem 16:45 hodin v P., v ulici O. před domem, po předchozí slovní rozepři udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do obličeje poškozenou R. F., v důsledku čehož poškozená spadla na zem, kde ji následně vylil krabici vína na hlavu, kdy v důsledku úderu utrpěla poškozená drobný hematom na levé tváři o velikosti 2x2 cm, přičemž tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 7. 2012 sp. zn. 24 T 66/2012, který nabyl právní moci dne 3. 8. 2012, odsouzen pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku .

Za to mu byl podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon byl v souladu s § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněného směřující proti tomuto rozsudku zamítl podle § 256 tr. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 9 To 277/2013.

Citované usnesení napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to v celém rozsahu s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel předeslal, že pochybení obou soudů nižších stupňů spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se soustředily jen na zjištění, zda a jakým způsobem obviněný poškozenou napadl a zda se tak stalo na místě veřejnosti přístupném. Oba soudy však opomněly zjistit, co bylo důvodem tohoto napadení, a jak se tato skutečnost může odrazit v závěru o výtržnickém úmyslu obviněného. Nalézací soud se chybně spokojil s tím, že samotné napadení poškozené obviněným udeřením pěstí do obličeje na ulici dostatečně osvědčuje výtržnický charakter jednání obviněného, aniž by mu umožnil procesně prokázat, zda byly dány důležité okolnosti, které měrou nikoli nepatrnou přinejmenším zpochybňují takový výtržnický úmysl v jeho jednání. Obviněnému nebylo ani přes opakované námitky umožněno osobně se dotázat na to, co z hlediska zjišťování přítomnosti výtržnického úmyslu v jednání obviněného svými smysly vnímal. Odvolací soud sice dokazování doplnil o výslechy obviněného, poškozené a družky obviněného, avšak nijak se nevypořádal s odvolacími námitkami. Ačkoli neshledal výpověď obviněného učiněnou ve veřejném zasedání jako nevěrohodnou, nijak se nevypořádal s fakty uvedenými obviněným, tj. že se snažil poškozenou umravnit v reakci na její narůstající opilost a domáhání se dalšího alkoholu na místě veřejnosti přístupném doprovázené křikem poškozené: Dej mi napít, ty mi nebudeš zakazovat chlastat, tedy se snažil fyzickým zásahem zabránit předchozímu a přes veškerou snahu obviněného neustávajícímu výtržnictví poškozené. V průběhu veřejného zasedání navíc odvolací soud poznamenal, že se přečinu výtržnosti pravděpodobně dopustila samotná poškozená (viz zvukový záznam z veřejného zasedání). Nalézací soud měl proto zjišťovat, zda poškozená sama svým předchozím jednáním bezprostředně ohrožovala některý ze zájmů chráněný trestním zákonem, v jaké intenzitě a zda zásah obviněného byl přiměřený či zda nepřerostl v jakousi mstu či společensky nepřijatelný fyzický trest pro poškozenou.

Dovolatel se domnívá, že nelze souhlasit se závěrem obou soudů nižších stupňů, že každé napadení, respektive každý úder pěstí do obličeje jiného učiněný veřejně, popřípadě na místě veřejnosti přístupném lze považovat za výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Oba soudy se rovněž nezabývaly ani tím, zda došlo k hrubému narušení občanského soužití a veřejného pořádku, tedy zda napadení poškozené bylo projevem neukázněného a neuctivého postoje obviněného k těmto hodnotám. Ani v odůvodnění obou rozhodnutí není uvedeno, jakými úvahami se při zjištění naplnění tohoto znaku řídily. Jedná se proto o závěr nepřezkoumatelný.

Obviněný v tomto směru opakovaně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 239/2002, podle něhož napadení jiného v podobě reakce na bezprostřední hrozbu útoku na stejný či obdobný zájem chráněný trestním zákonem, pokud nepřeroste v jakousi mstu či společensky nepřijatelný fyzický trest, nelze posoudit jako skutečně hrubé narušení občanského soužití či veřejného pořádku.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 9 To 277/2013 a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal o odklad výkonu trestu do doby, než bude rozhodnuto o jeho dovolání, neboť trestní řízení bylo podle jeho názoru stiženo natolik závažnou vadou, pro kterou by měla být rozhodnutí obou soudů zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení. Navrhovaný odklad by pak nebyl v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť zamítnutí žádosti obviněného by bylo pro něj nepoměrně větší újmou, než jaká by teoreticky mohla vzniknout České republice při povolení odkladu. Alternativně pak dovolatel předložil další důvod pro odklad výkonu rozhodnutí, a to ze zdravotních důvodů ve smyslu § 322 odst. 1 tr. ř., když podle předložených lékařských zpráv by měl na doporučení ošetřujícího lékaře co nejdříve podstoupit operaci kýly. Jelikož by pro tento lékařský zákrok s dodatečnou rekonvalescencí měla postačovat doba tří měsíců, žádá obviněný, aby byl alespoň po tuto dobu výkon trestu odložen.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a uvedla, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v něm z velké části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá skutková zjištění učiněná soudy, kdy námitky týkající se hodnocení důkazů je nutno považovat za námitky skutkového charakteru. Obviněný se v této části dovolání pouze domáhá toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Konkrétně jde o námitky obviněného, v nichž vytýká soudům, že nevyšly z jeho obhajoby, a že neuvěřily výpovědím v odvolacím řízení vyslechnutým svědkyním R. F. a Z. W. Ty podle názoru obviněného vysvětlily motiv jeho jednání, který byl podle názoru obviněného takového charakteru, že byl způsobilý změnit náhled orgánů činných v trestním řízení na jeho jednání. Odvolací soud se však ve svém rozhodnutí jednoznačně vypořádal jak s obhajobou obviněného, tak i s výpověďmi jmenovaných svědkyň. Ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč při hodnocení odvolacích námitek obviněného vyšel z výpovědi náhodného přímého svědka D. T., který popisoval útok obviněného naprosto odlišně, než jej popsal sám obviněný i svědkyně R. F. a Z. W.

Pod uplatněný dovolací důvod je však podle státní zástupkyně možné zahrnout argument obviněného, že nelze jednu veřejně zasazenou ránu pěstí bez zásadnějších následků na straně poškozené považovat za přečin výtržnictví.

Státní zástupkyně nejprve citovala ustanovení § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a posléze konstatovala, že obviněný se trestného činu výtržnictví podle právní věty výroku o vině nalézacího soudu dopustil tím, že na ulici před domem po předchozí slovní rozepři udeřil pěstí do obličeje svoji sestřenici R. F., a to ránou takové intenzity, až poškozená spadla na zem, kde ji následně vylil krabici vína na hlavu, tedy napadl jiného na místě veřejnosti přístupném a čin spáchal opětovně. Výtržností je podle ní jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám mezilidského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu současně přítomných. Napadením je pak třeba rozumět jakýkoliv fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby. Trestní zákoník nestanoví spodní hranici hrubé neslušnosti nebo výtržnosti a tyto znaky podléhají výkladu. Obviněnému je třeba přisvědčit v tom, že každé fyzické napadení jiného, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu přečinu výtržnictví. Vodítkem pro rozlišení trestného činu výtržnictví od jednání přestupkového může být ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které je vyjádřením zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio z něj vyplývající. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku hovoří o tom, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Samotnou společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji posoudit v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu s ohledem na intenzitu naplnění, za pomoci kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Poškozená byla fyzicky atakována obviněným ranou pěstí do obličeje, a to ranou takové intenzity až upadla na zem. Razantnost útoku dokazuje i vznik hematomu na levé tváři poškozené. V posuzované trestní věci tedy nešlo pouze o slovní projev, ale o fyzické napadení. Čin se odehrál v pozdních odpoledních hodinách na ulici, tedy na místě veřejnosti přístupném a celý incident sledoval přímý svědek D. T., který zaznamenal i to, že obviněný následně po útoku vylil poškozené na hlavu krabici vína. Tvrdí-li obviněný, že motivem k napadení poškozené byla snaha přimět ji, aby nekonzumovala další alkohol, jedná se sice o motiv v určitém směru pozitivní, avšak jeho význam pro posuzovanou trestní věc není možné vykládat ve prospěch obviněného. Fyzická inzultace bezpochyby nebyla správným řešením pro zabránění poškozené v dalším konzumování alkoholických nápojů. Obviněný svým jednáním jednoznačně vybočil z rámce akceptovatelné reakce na podroušenost své sestřenice a na skutečnost, že se dožadovala ještě dalšího alkoholu. Státní zástupkyně rovněž upozornila na to, že obviněný je osobou násilnického charakteru a že má zakořeněný způsob násilného řešení konfliktů. Pro trestný čin výtržnictví již byl opakovaně odsouzen, což ostatně našlo odraz i v právní kvalifikaci jeho jednání. Především celkový profil obviněného pak ovlivňuje náhled na jeho jednání jako na společensky škodlivé. Je sice možné připustit, že obviněný nejednal v úmyslu přímém, jak naznačoval ve svém dovolání, kdy jeho úmyslem nebylo cíleně spáchat výtržnost, ale pokud před domem napadl v rozsudečném výroku popsaným způsobem svoji sestřenici, byl i s takovým následkem jednoznačně srozuměn a jeho úmysl je třeba posoudit jako úmysl nepřímý ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

S ohledem na absenci vad v rozhodnutí odvolacího soudu vytýkaných obviněným proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 9 To 277/2013 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, který se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a spáchá jej opětovně.

Nalézací soud (a odvolací soud se s právním hodnocením skutku ztotožnil) naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu spatřoval v tom, že se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného a čin spáchal opakovaně. V odůvodnění svého rozsudku správně poukázal na to, že podle ustálené soudní praxe se za místo veřejnosti přístupné definuje každé místo, kam má přístup široký individuálně neurčený okruh lidí, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže výtržnické jednání by mohlo být postřehnuto více lidmi. Za výtržnost se pak považuje obecně takové jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a pro něhož je typický zřejmě neukázněný a neuctivý postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Za takové jednání je podle nalézacího soudu nutno pokládat i závažnou formu napadení poškozené obviněným na ulici ranou pěstí do jejího obličeje. Soud prvního stupně rovněž dodal, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že by obviněný čin na ulici spáchal veřejně podle § 117 písm. b) tr. zákoníku, tj. před nejméně třemi osobami současně přítomnými.

Z uvedeného je patrné, že se podstatou obhajoby obviněného znovu předkládanou v dovolacím řízení zabýval a vypořádal již soud prvního stupně, popřípadě posléze soud odvolací, a nelze proto přisvědčit námitce obviněného, že oba soudy nesprávně posoudily výtržnický charakter jeho jednání ve smyslu § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

Nelze rovněž přijmout tezi obviněného o adekvátnosti jeho jednání jako reakce na předešlé chování poškozené, kdy se pokoušel umravnit opilou křičící poškozenou, dožadující se dalšího alkoholu tím, že ji úderem sevřenou pěstí do obličeje srazil k zemi a posléze jí na hlavu vylil víno. Dovolává-li se v posuzovaném případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 239/2002, je nutno k této jeho argumentaci a contrario konstatovat, že jeho chování právě přerostlo ve společensky nepřijatelný fyzický trest za povyk poškozené na ulici, kdy lze nadto důvodně pochybovat, zda předcházející jednání poškozené představovalo bezprostřední hrozbu útoku na stejný či obdobný zájem chráněný trestním zákonem jako u trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jak tvrdil dovolatel. Nebylo zjištěno, že by poškozená obviněného před jeho útokem například hanlivě urážela a fyzicky jej napadala či jinak závažným způsobem ohrožovala, což by obviněný byl nucen fyzicky odvrátit v podobě úderu do tváře poškozené. Stejně tomu bylo i v případě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž obviněný po předchozí slovní rozepři vzniklou mezi ním a druhým obviněným na jedné straně a podnapilými poškozenými na straně druhé, kteří hádku iniciovali, fyzicky napadl poškozenou tak, že ji shodil na zem a opakovaně ji kopal do různých částí těla, čímž ji způsobil zde popsaná zranění, tedy v podstatě ji fyzicky trestal za vyvolaný verbální konflikt. Nejvyšší soud pak v této věci shrnul, že kopání do ženy ležící na zemi (byť podnapilé a verbálně agresivní) je třeba považovat za akt nutně vedoucí k dotčení morálního cítění přihlížejících osob a narušení veřejného pořádku. Tento závěr lze pak vztáhnout i na posuzovaný případ, neboť obviněný pří řešení výstupu poškozené, která je jeho sestřenicí, disponoval jinými mnohem méně invazivními prostředky, než byla její fyzická inzultace.

Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. S námitkami obviněného se dostatečně vypořádal již nalézací soud, případně odvolací soud, který se s právní kvalifikací skutku po doplnění dokazování ztotožnil, přičemž tyto námitky v podstatě obviněný zopakoval i ve svém mimořádném opravném prostředku. Jde proto o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. F. podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

S ohledem na odmítnutí mimořádného opravného prostředku obviněného tak Nejvyšší soud neshledal ani důvod k vyhovění jeho žádosti podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odklad výkonu jemu uloženého trestu. Domáhá-li se obviněný současně odkladu výkonu trestu podle ustanovení § 322 tr. ř., je třeba konstatovat, že o něm rozhoduje předseda senátu (samosoudce) soudu, který ve věci rozhodl jakou soud prvního stupně. Z trestního spisu se nadto podává, že samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7 se již k případnému odkladu trestu obviněného podle § 322 tr. ř. vyjádřil přípisem (viz č. l. 139) zaslaným obviněnému.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c