4 Tdo 1352/2015
Datum rozhodnutí: 10.11.2015
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 1352/2015-17

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2015 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 5 To 145/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 24/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 6 T 24/2015, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 24.5.2014 v době od 13.00 hodin do 13.12 hodin v obci Ř., okres F.-M., v blízkosti rodinného domu, po předchozí slovní rozepři nejprve fyzicky napadl poškozeného R. K., kterého udeřil spodní kovovou pracovní částí rýče do pravého lýtka, a poté fyzicky napadl poškozenou H. O., kterou udeřil spodní kovovou částí rýče do hlezna pravé nohy, následně poškozený vytrhnul rýč obviněnému z rukou a odhodil jej, načež jej obviněný udeřil pěstí do pravé tváře, vzájemně se chytli a spadli na zem, kde obviněný nejprve udeřil poškozeného pěstí do části nosu a poté kamenem o velikosti pěsti poškozeného dvakrát udeřil do hlavy, přičemž tak obviněný způsobil poškozenému R. K., zranění spočívající ve dvou tržně zhmožděných ranách na pravé straně čela, z nichž jedna byla velikosti 2,5 cm a pronikala do podkoží, a zhmoždění měkkých tkání pravého bérce s celkovou dobou léčení v délce 7 dní, a poškozené H. O., pak způsobil zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání v oblasti pravého hlezenního kloubu s drobnou kožní oděrkou a výrazným otokem, s dobou léčení v trvání 10 dní a s omezením v běžném způsobu života v podobě bolestivosti poranění, dočasným zhoršením chůze za podpory berlí a neschopnosti plného zatížení pravé dolní končetiny.

Za uvedené jednání a dále za pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2014, č. j. 10 T 75/2013-142, který nabyl právní moci dne 7. 10. 2014, byl obviněný J. S. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2014, č. j. 10 T 75/2013-142, který nabyl právní moci dne 7. 10. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, částku 2.648 Kč,
- Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, částku 1.090 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 6 T 24/2015, podal obviněný J. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 5 To 145/2015, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 5 To 145/2015, podal následně obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že se skutku, ze kterého je viněn, nedopustil. Dále obviněný uvedl, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, na základě toho potom skutek nesprávně právně posoudily. V této souvislosti obviněný poukázal na skutečnost, že nebyl proveden důkaz stěrem biologických stop z rýče, prostřednictvím kterého se měl dopustit přečinu ublížení na zdraví, přičemž tento důkaz považuje za klíčový.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně jeho výpovědi, výpovědí poškozených R. K. a H. O.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu kriminalistických expertiz z oboru daktyloskopie a genetiky), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný sice namítl, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení výše uvedeného důkazu (důkaz stěrem biologických stop z rýče), avšak v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 3-4 odůvodnění usnesení zabývá právě otázkou, proč soudy neshledaly návrh na doplnění dokazování důvodným. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by svým obsahem odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný pojal dovolání jako polemiku s uvedenými skutkovými zjištěními, a to v návaznosti na svou obhajobu, že se žádného jednání popsaného ve výroku o vině nedopustil. Námitky obviněného tím nabyly skutkové povahy a ocitly se mimo rámec dovolacího důvodu. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale uplatnil pouze námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného R. K. a poškozené H. O., přičemž tyto výpovědi byly v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D., a dále listinné důkazy. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. listopadu 2015 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu