4 Tdo 135/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 135/2013-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o dovolání obviněné Ing. J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 2 To 255/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 155/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněné Ing. J. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 1 T 155/2011 uznal obviněnou Ing. J. H. vinnou přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 22. 4. 2011 v době od 21.30 do 22.00 hodin před domem na J. n. v Ž., okres J., před dalšími přítomnými osobami a po předchozím požití alkoholických nápojů opakovaně neuposlechla výzvy policisty prap. P. D., služebně zařazeného jako inspektor u Obvodního oddělení Policie ČR J., který se na místo dostavil jako člen policejní hlídky na základě oznámení k prošetření protiprávního jednání, začala jmenovaného urážet výrazy jako ty pičo, ty orgáne, co si to dovoluješ, já si budu stěžovat, zavolám na tebe inspekci, mám známé, to se budeš divit, ty jsi skončil! a dále vykřikovala věty Pomáhat a chránit, to jsou ale zákony, nikam s vámi nepůjdu, co si to dovolujete, vy orgáne, já jsem úřednice, vy nevíte s kým mluvíte a tohoto svého jednání zanechala až poté, co se z domu na místo dostavil M. K.

Za to jí byl podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen samostatný peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč v 30 celých denních sazbách ve výši 1.000,- Kč v přiměřených měsíčních splátkách po 2.500,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněné podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

Odvolání obviněné proti tomuto rozhodnutí zamítl podle § 256 tr. ř. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 2 To 255/2012.

Citované usnesení napadla obviněná dovoláním, které podala prostřednictvím svého obhájce, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V dovolání oběma soudům vytýká nesprávnou reakci na zjištěný skutkový stav věci a porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. při hodnocení důkazů. Oba soudy se sice zabývaly rozpory mezi jednotlivými výpověďmi svědků, avšak zcela neobjektivně je označily za podstatné u skupiny svědků podporující verzi obviněné a naopak jako nepodstatné a omluvitelné časovým prodlením od spáchání skutku určily výpověď skupiny svědků usvědčující obviněnou. Dovolatelka je toho názoru, že pro všechny svědky je doba, která uplynula od jeho spáchání, stejně dlouhá, musí se proto zohlednit u všech výpovědí stejně a teprve pak je třeba zkoumat charakter jejich rozporů, neboť rozpory mezi výpověďmi svědků usvědčujících obviněnou jsou zásadního charakteru. V tomto směru pak zejména poukazuje na výpověď svědků D. a jejího syna D., kteří uvedli, že se při jednání s policisty měla obviněná válet po zemi, což nikdo další nepotvrdil. Dále se obšírně zabývá postavením jednotlivých svědků v odlišné vzdálenosti od místa incidentu, kdy svědkyně D. a B. podle ní nemohly skutek podrobně vidět a detailně popsat, jak posléze učinily, neboť svědek zasahující policista B. ze stejného místa, kde tyto vytěžoval, nic neviděl a hovor slyšel jen útržkovitě. Naopak ostatní svědci nejblíže přítomní místa činu nevyvrátili křik obviněné a její nesouhlas s postupem zasahujících policistů, avšak odlišně hovořili o použitých vulgaritách, které podle nich nesměřovaly k policistům, ale jaksi do pléna. Skutečnost, že jejich výpovědi přinejmenším v některých částech nemohou jednoznačně odpovídat skutečnému průběhu skutkového děje, má zákonitě vliv na posouzení, zda je skutek v souladu s provedenými důkazy interpretován oběma soudy a také správně hodnocen po právní stránce. Shora uváděné rozpory v jednotlivých výpovědích svědků nejsou nepodstatného charakteru, jak naznaly oba soudy, ale mají významný vliv na posouzení skutku. Obviněná přiznává, že k určitému nevhodnému chování vůči zasahujícím policistům z její strany sice došlo, ale nelze dospět k právnímu posouzení jejího chování, aniž by nebyly důkazy posouzeny v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Až poté lze dospět ke zjištění skutkového stavu, o němž budou či nebudou důvodné pochybnosti, a vypořádat se s užitím či neužitím zásady in dubio pro reo a toto také odůvodnit. Při tomto náležitém postupu by musel soud prvního i druhého stupně dospět k závěru, že byť se určitý incident stal, proběhl odlišně, než uvedli svědci D., D. a B., a jeho intenzita nemohla dosáhnout takového stupně škodlivosti, aby se mohlo jednat o přečin, neboť mohlo jít pouze o přestupek, když z dalšího průběhu události jednoznačně vyplývá, že se pokynům policistů podvolila a neměla v úmyslu jim bránit ve výkonu jejich povinností ani jinak narušovat veřejný pořádek.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a zrušil je podle § 265k tr. ř. a aby v souladu s § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání obviněné vzhledem k povaze uplatněných námitek nepovažuje za potřebné se k němu věcně vyjádřit. Vyslovil pak souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o něm rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 2 To 255/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Pokud jde o projednávanou věc Nejvyšší soud shledal, že obviněná své výhrady zaměřila výlučně do skutkových závěrů soudu prvního stupně, neboť není spokojena s průběhem skutkového děje, který se podle jejího tvrzení odehrál odlišně, než jak byl zjištěn nalézacím soudem. Poukazuje na rozpory v protichůdných výpovědích svědků svědčící v její neprospěch, kterým soud uvěřil a upřednostnil je na úkor obviněné před výpověďmi svědků, jež vypovídali v její prospěch. Znovu doslovně opakuje své námitky uplatněné již v řádném opravném prostředku, ačkoli se s nimi soud druhého stupně řádně vypořádal. Těmito argumenty brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jejích námitek je evidentní, že jí vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a obviněná se svým mimořádným opravným prostředkem míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.

Jedinou zdánlivě hmotněprávní námitkou je její argument, že intenzita stíhaného jednání nedosáhla požadovaného stupně škodlivosti, aby mohlo být posouzeno jako trestný čin. Avšak dovolatelka jej nepodpořila řádnou argumentací vztahující se k chybné právní kvalifikaci skutku, neboť jen zmínila, že pokud by nalézací soud řádně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, musel by dojít k závěru, že průběh incidentu byl odlišný, a jde pouze o přestupek. I v tomto případě se proto jedná primárně o námitku směřující ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, kterou navíc obviněná opakovaně uplatňovala v průběhu celého trestního řízení. Nejvyšší soud tak již po několikáté konstatuje, že opakuje-li obviněná své námitky znovu v dovolacím řízení, ač se jimi odvolací soud (či soud nalézací) dostatečně zabýval, a dovolatelka pouze není spokojena s výsledkem trestního řízení, nezbývá než uvést, že nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. Nejvyšší soud z těchto důvodů odkazuje na patřičné pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů a zejména na stranu 6 a 7 napadeného usnesení, kde se odvolací soud s námitkou o stupni škodlivosti jednání obviněné patřičně vypořádal.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné Ing. J. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitla mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, jelikož námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2013

Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c