4 Tdo 1333/2013
Datum rozhodnutí: 17.12.2013
Dotčené předpisy: § 354 odst. 1 písm. b,c) tr. zákoník



4 Tdo 1333/2013-45

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2013 o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 225/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 138/2011, t a k t o:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 225/2013 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2 T 138/2011, v bodu II. výroku o vině, výroku o trestu a o náhradě nemajetkové újmy poškozené.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2 T 138/2011, byl obviněný M. H. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem I.) a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku (pod bodem II.), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
I. dne 26. 6. 2011 okolo 20.00 hod. v P. u benzinové stanice A. v ul. S. nejprve zastoupil řidiči M. P., cestu jeho vozidlu zn. Peugeot Partner, po zastavení jeho vozu přistoupil ke dveřím řidiče a přes napůl stažené okno řidiči vulgárně nadával, následně ho chytil za tričko a dvakrát ho udeřil otevřenou dlaní do obličeje, když po tomto poškozený vystoupil z vozu a šel z benzínové čerpací stanice zavolat policii, kdy popsaným jednáním nezpůsobil poškozenému M. P., žádné vážnější zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření, slovně vulgárně napadl poškozenou J. H., následně ji udeřil pěstí do břicha a páčením pravé ruky ji donutil vystoupit z vozidla, pak jí dále držel ruce a požadoval po ní vydání kabelky, kterou mu poškozená nedala, a proto překonal silou její odpor a strhl jí kabelku z ramene a z místa i s kabelkou zn. Dolce Gabbana v hodnotě 1.500,- Kč a s hotovostí 500,- Kč, platební kartou na jméno poškozené, a mobilním telefonem zn. Samsung SGH-U600, odešel, čímž způsobil poškozené J. H., škodu ve výši cca 10.000,- Kč, když popsaným jednáním nezpůsobil poškozené zranění,
II. od 28. 6. 2011 do 7. 7. 2011 20.38 hod. v místě bydliště v P., ul. C., ale i jinde, vyhledával osobní blízkost poškozené J. H., proti její vůli tím způsobem, že jí na veřejnosti i v soukromí vulgárně nadával, obtěžoval ji četnými telefonáty a zprávami, a to na soukromý mobil i telefon do zaměstnání, nadával jí i jejím rodinným příslušníkům, zejména jejímu manželovi R. H., tak se domáhal její pozornosti, přičemž intenzita tohoto pronásledování měla vzrůstající tendenci, v telefonátech jí sdělil, že se postará o jejího manžela a podobně, když poškozená se obávala o svůj život a zdraví a život svých blízkých, protože obviněný ji a poškozeného M. P. již napadl dne 26. 6. 2011.

Za uvedené jednání byl obviněný M. H. odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému samostatnému peněžitému trestu ve výši 600 denních sazeb, když denní sazba činí 1.000,- Kč, tedy celkem ve výši 600.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. H., nemajetkovou újmu ve výši 5.000,- Kč.

Dále byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn podané obžaloby OSZ pro Prahu 8, ZT 393/2011, v bodu III., pro skutek spočívající v tom, že od blíže nezjištěné doby v červnu 2009 do 26. 6. 2011 20.30 hod. v místě bydliště v P., ul. C., ale i jinde vyhledával osobní blízkost poškozené J. H., proti její vůli tím způsobem, že jí na veřejnosti i v soukromí vulgárně nadával, obtěžoval ji četnými telefonáty a sms zprávami, a to na soukromý mobil i do zaměstnání, volal a nadával jejím rodinným příslušníkům a pod pohrůžkami násilí se tak porůznu domáhal její pozornosti, přičemž intenzita tohoto pronásledování měla vzrůstající tendenci, když v posledním měsíci poškozenou nejméně dvakrát fyzicky napadl a způsobil jí tak podlitiny pod očima, na základě čehož se poškozená obávala o svůj život a zdraví a život a zdraví svých dětí, toto opakované obtěžování poškozenou omezilo v obvyklém způsobu života, jelikož mělo za následek rodinné neshody s manželem, který se od ní odstěhoval a jemuž se z obavy o život a zdraví dětí bála svěřit.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2 T 138/2011, podal obviněný M. H. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 225/2013, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně podal obviněný M. H. prostřednictvím své obhájkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 225/2013, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, zejména pak při aplikaci ustanovení § 358 odst. 1, § 175 odst. 1, § 234 odst. 1 a § 354 odst. 1 zákoníku nebyla dle názoru obviněného naplněna ani subjektivní ani objektivní stránka uvedených trestných činů. Rovněž nesouhlasí s výrokem o trestu a o přiznání nemajetkové újmy. Dovolatel u přečinu nebezpečného pronásledování zpochybnil skutkové úvahy obsažené v odůvodnění usnesení odvolacího soudu ohledně odesílaných SMS a dále soudům vytknul, že nehodnotily SMS pocházející z období do 26. 6. 2011, za něž byl zproštěn obžaloby. Dále namítl, že telefonát ze dne 7. 7. 2011 zaznamenala samotná poškozená bez splnění požadavků trestního řádu na pořízení takového zvukového záznamu a přitom je tato nahrávka jediným důkazem o pronásledování poškozené vyjma její vlastní výpovědi. Dovolatel uvedl, že z provedených důkazů je zřejmé, že údajné pronásledování trvalo v rozhodném období pouze 3 dny, a to dne 28. 6. a 30. 6. 2011 a dále dne 7. 7. 2011, neboť poškozená potvrdila, že dne 29. 6. 2011 se s obviněným neviděla a že od 1. 7. do 6. 7. 2011 byla s rodinou na horách, kde měli vypnutý mobil. Ohledně právní kvalifikace pak namítl, že tvrzená doba pronásledování byla příliš krátká, než aby mohl být naplněn znak dlouhodobě , přičemž v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1378/2011, podle něhož by se mělo jednat o více než 10 pokusů o kontakt po minimální dobu 4 týdnů.

Co se týká přečinů výtržnictví, vydírání a neoprávněného opatření platebního prostředku dovolatel rozebíral okolnosti předchozího mileneckého vztahu s poškozenou, její nevěrohodnost, motivy svého jednání - ověřit věrnost poškozené a předchozí ústrky, kterým byl dříve ze strany poškozené vystaven. Dovolací důvod ve vztahu k přečinu vydírání obviněný spatřuje v tom, že ho ani nenapadlo chtít po poškozené kabelku, chtěl po ní pouze vysvětlení. Že poškozené spadla kabelka si všiml, až když odcházel od auta, protože mu poškozená odmítala sdělit jím požadované informace, tak ji vzal a odešel. Dále uvedl, že nebyly naplněny znaky výtržnictví, neboť nebylo prokázáno, že by konflikt sledovaly další osoby a že soud měl zohlednit i to, že případ zavinila poškozená a že měl přihlédnout k pohnutce dovolatele. Ohledně přečinu neoprávněného opatření platebního prostředku dovolatel uvedl, že jeho úmysl směřoval pouze k zapůjčení si telefonu poškozené a zjištění, zda tato neudržuje známost se svědkem P.

Dále obviněný namítl, že přiznání nemajetkové újmy je v rozporu s dobrými mravy, neboť poškozená se vůči němu dopustila závažného trestného činu křivého obvinění a že v přípravném řízení i v řízení před soudem lhala. Dovolatel rovněž namítl nepřiměřenost uloženého peněžitého trestu a současně žádal o odklad výkonu uloženého peněžitého trestu.

V závěrečné poznámce obviněný nesouhlasí s tím, že nebyl proveden znalecký posudek z oboru psychologie k věrohodnosti poškozené a obviněného.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že u přečinu nebezpečného pronásledování v převážné části svých námitek prosazuje dovolatel konkrétní skutkové zjištění, že poškozenou kontaktoval jen ve 3 dnech. Pokud porovnáme toto tvrzení s popisem skutku v bodu II) výroku rozsudku nalézacího soudu, je zřejmé, že mezi tvrzením dovolatele a skutkovým zjištěním soudu v zásadě neexistuje rozpor. Soud totiž neuvádí konkrétní dny, v nichž mělo k pronásledování dojít ani četnost a druh kontaktů v jednotlivých dnech. Do jeho obecných formulací od do , ale i jinde , četné telefonáty lze dosadit jakékoliv přetržky popisovaného jednání obviněného, včetně přetržek tvrzených dovolatelem. Zvláště když nalézací soud tento skutek blíže nepopisuje ani při hodnocení důkazů. Z popisu skutku v bodu II) rozsudku tak lze dovodit následující minimální intenzitu jednání obviněného:
. k jednání došlo nejméně dne 28. 6. 2011 a dne 7. 7. 2011, tedy nejméně v mezních dnech uvedeného rozpětí,
. telefonátů bylo více než dva (množné číslo) a snad více než tři, čtyři (byly četné),
. větší intenzitu mělo jednání ze dne 7. 7. 2011, než ze dne 28. 6. 2011 (intenzita pronásledování měla vzrůstající tendenci). Dovolateli je třeba dát za pravdu, že takto popsaným skutkem nemohla být naplněna skutková podstata přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se svou délkou ani intenzitou nejedná o pronásledování dlouhodobé. U tohoto poměrně nového přečinu zatím nebylo zcela jasně judikováno, v jakých mezích je možno naplnit znak dlouhodobě , avšak z dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrno, že nestačí jediný projev pachatele (11 Tdo 1672/2011) a že se může jednat o období 4 měsíců (8 Tdo 1082/2011, 3 Tdo 1378/2011), 6 měsíců (4 Tdo 379/2012, 4 Tdo 1263/2012), 7 měsíců (7 Tdo 1492/2012, 8 Tdo 51/2012, 7 Tdo 949/2012), 9 měsíců (6 Tdo 973/2012) nebo 12 měsíců (8 Tdo 308/2013). Z popisu skutků v judikovaných věcech je dále patrno, že soudy uvádějí přinejmenším druh kontaktů a jejich četnost zpravidla nejmenší počet takových kontaktů nebo alespoň vyjádření tohoto počtu slovy desítky nebo každodenně nebo několikrát do týdne . Předmětné jednání dovolatele se uvedeným případům vymyká především svým krátkým trváním. Na tom nic nemění zjevný nesouhlas odvolacího soudu s tím, že pro mnohem delší předchozí jednání byl obviněný obžaloby zproštěn. Další odlišností předmětné věci od věcí zmíněných shora je skutečnost, že skutková věta v bodu II) rozsudku nalézacího soudu neobsahuje ani počet ani frekvenci jednotlivých útoků.

Dle názoru státního zástupce předvídatelnost rozhodování soudů lze zajistit i tím, že podobným pojmům je přičítán podobný smysl. Znak dlouhodobě by proto měl být vykládán tak aby se jeho smysl výrazně nelišil od znaku páchání jiných trestných činů po delší dobu , neboť oba tyto výrazy mají stejný smysl ve větách je lze navzájem zaměňovat, aniž by se smysl věty měnil. V této souvislosti poukázal na delší dobu trvající poruchu zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, která má podle ustálené judikatury trvat nejméně 6 týdnů. Má za to, že výklad znaku dlouhodobě , by měl vycházet právě ze shora uvedené doby 6 týdnů , neboť tato doba odpovídá všem shora uvedeným kritériím a je tradičně akceptovaná soudy. S tím, že tato doba může být i kratší v případě mimořádné frekvence (četnosti, nepřetržitosti) nebo závažnosti (hrubosti) útoků pachatele. Zejména v takovém případě však musí skutková věta rozsudku obsahovat takové údaje, z nichž bude frekvence (četnost, nepřetržitost) a závažnost (hrubost) jednotlivých útoků zřejmá. Jestliže takové údaje skutková věta rozsudku neobsahuje, a jestliže tyto údaje nejsou patrny ani z odůvodnění rozsudku, jak je tomu právě v předmětné věci, nelze takový skutek kvalifikovat jako předmětný přečin.

Právní posouzení předmětného skutku je proto nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v této části je dovolání důvodné.

Ohledně přečinu výtržnictví, vydírání a neoprávněného opatření platebního prostředku státní zástupce uvedl, že je rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu správné. Zde právní posouzení skutků odpovídá popisu jednání dovolatele ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Při neexistenci materiálního znaku lze námitky dovolatele (okolnosti předchozího vztahu s poškozenou) zohlednit pouze ve výroku o trestu, nikoliv ve výroku o vině. U výtržnictví je patrno i to, že se skutek stal na místě veřejnosti přístupném a že byl takto správně kvalifikován. Nic nenasvědčuje tomu, že by bylo obviněnému kladeno za vinu, že by se tohoto skutku navíc dopustil veřejně . V této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.

Zachování dobrých mravů u náhrady nemajetkové újmy oproti tomu je dle názoru státního zástupce otázkou jiného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a to sice podle dosud platného občanského zákoníku. Má za to, že ustanovení § 3 obč. zákoníku porušeno nebylo, neboť náhrada nemajetkové újmy dobrým mravům neodporuje. Dovolatel především nectí zásadu presumpce neviny. Jestliže poškozená za křivé obvinění odsouzena nebyla, nelze tvrdit, že by se tohoto přečinu dopustila. Zproštění obviněného pro předchozí jednání podle § 226 písm. a) tr. ř. ze své podstaty nemůže být důkazem o vině poškozené, neboť důvodem zproštění je zde to, že nebylo prokázáno, že se skutek stal. Nikoliv, že by snad bylo prokázáno, že se nestal. Nahlíženo z hlediska dobrých mravů, nedosáhlo vysokého standardu ani jednání poškozené ani jednání obviněného. Jejich vztah dobrým mravům odporoval, jak správně konstatoval nalézací soud na str. 33 svého rozsudku. To, že nemajetková újma nakonec vznikla jen poškozené a že ji musí zaplatit obviněný je přesto v souladu s morálním cítěním veřejnosti. Obviněný se totiž předmětným jednáním snažil dosáhnout pokračování ve vztahu, který se v té době poškozená již snažila ukončit a zejména tak činil za porušení norem trestního práva. Tím oproti poškozené ztratil nárok na dovolávání se dobrých mravů podle § 3 občanského zákoníku.

Dále státní zástupce uvedl, že přiměřenost uloženého trestu nelze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Argumentaci dovolatele považuje za ne zcela srozumitelnou. V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nálezů Ústavního soudu č. 35, ročník 2004, str. 315 a na tam uvedenou další judikaturu, usuzuje, že dovolatel zde namítá nesprávnou realizaci důkazního řízení z důvodu opomenutého důkazu. Podle dovolatele však mělo být toto právo porušeno pro extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, což by naopak nasvědčovalo tomu, že důkaz nakonec proveden byl. Pro tuto nejasnost se k této argumentaci podrobněji nevyjadřuje.

Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2 T 138/2011, v bodu II. výroku o vině, v celém výroku o trestu a o náhradě škody, aby současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Proto s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutky obviněného, jak byly zjištěny a popsány soudem prvního stupně, byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným M. H. uplatněn právně relevantně i v té části dovolání, kde namítal, že přiznání nemajetkové újmy poškozené je v rozporu s dobrými mravy.

Přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.

Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širším smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, doprovázení , pozorování (např. denní čekání před domem, doprovod při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. noční hlídky před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat.

Za vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace je považováno zejména opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním nebo agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty spamy, záměrná distribuce počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádané volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou linku, textové zprávy, tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy, pohlednice, lístky apod. Je představován také tzv. telefonním terorem, kdy je oběť vystavena opakovaným anonymním telefonátům, často s obscénním a výhrůžným obsahem, přičemž je zpravidla vyrušována nejen v denní, ale i v noční době.

Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).

V tzv. právní větě výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněný naplnil znaky předmětného přečinu tím, že jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhledával jeho osobní blízkost a vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací nebo jinak kontaktoval, a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život a zdraví a o život a zdraví osob jemu blízkých.

Dovolatel ve svých námitkách uvádí, že jediným důkazem za období od 28. 6. 2011 do 7. 7. 2011 je asi hodinová nahrávka telefonického hovoru ze dne 7. 7. 2011, a prosazuje svou verzi skutkového zjištění, že poškozenou kontaktoval pouze ve 3 dnech, a to 28. 6., 30. 6., 7. 7. 2011. Lze souhlasit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že porovnáme-li toto tvrzení obviněného s popisem skutku v bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že mezi tvrzením dovolatele a skutkovým zjištěním soudu v podstatě neexistuje rozpor, neboť soud ve skutkové větě soud neuvedl konkrétní dny, v nichž mělo k pronásledování dojít, ani četnost a druh kontaktů v jednotlivých dnech. V popisu skutku se omezil pouze na obecné formulace ( od do , ale i jinde , četnými telefonáty a zprávami ), přičemž lze dovodit různé přetržky předmětného jednání, včetně přetržek tvrzených dovolatelem. Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že popis skutku uvedený v tzv. skutkové větě pod bodem II. nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť v daném případě nebyl naplněn znak dlouhodobě . Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů. Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků a eskalace násilí.

Při výkladu zákonných znaků této skutkové podstaty nově začleněné do trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, není důvod odchýlit se od výkladu stejných znaků obsažených ve skutkových podstatách jiných trestných činů (v posuzovaném případě se jedná o znak páchání po delší dobu , u kvalifikovaných skutkových podstat u trestných činů týrání svěřené osoby, týrání osoby žijící ve společném obydlí, ohrožování výchovy dítěte, kdy podle nauky a ustálené judikatury je tento znak naplněn v případě trvání řádově v týdnech nebo v měsících).

Soudy obou stupňů vycházely především z výpovědí obviněného a poškozené, rovněž byl proveden důkaz přehráním CD se záznamem telefonických hovorů a výpisem SMS zpráv, avšak v tzv. skutkové větě pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není obsažen bližší popis skutku týkající se znaku dlouhodobě . Soud prvního stupně tento znak blíže nepopisuje ani v odůvodnění svého rozsudku, kdy na s. 6, 26 a 27 pouze opisuje výpovědi obviněného a poškozené, aniž by je hodnotil v souladu se zásadami trestního řízení. Soudy nižších stupňů uspokojivě neuvedly a nevysvětlily dobu a intenzitu trvání protiprávního jednání obviněného z hlediska znaku dlouhodobosti , se zřetelem na druh kontaktů, frekvenci (četnost, nepřetržitost) a závažnost (hrubost) jednotlivých útoků.

Na soudu prvního stupně bude, aby se této zásadní námitce obviněného věnoval a aby přesvědčivě zjistil, vyložil a případně upravil skutková zjištění tak, aby ohledně znaku dlouhodobě obsahovala takové údaje, z nichž bude druh kontaktů, frekvence (četnost, nepřetržitost) a závažnost (hrubost) jednotlivých útoků zřejmá.

Jestliže obviněný v rámci svého dovolání namítl, že skutkem popsaným pod bodem II. rozsudku nemohla být naplněna skutková podstata přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn znak dlouhodobě , pak jeho námitce je třeba přisvědčit.

Skutek posouzený jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 v podstatě v tom, že obviněný dne 26. 6. 2011 okolo 20.00 hod. u benzinové stanice A. nejprve zastoupil řidiči M. P. cestu jeho vozidlu zn. Peugeot Partner, po zastavení jeho vozu přistoupil ke dveřím řidiče a přes napůl stažené okno řidiči vulgárně nadával, následně ho chytil za tričko a dvakrát ho udeřil otevřenou dlaní do obličeje, kdy po tomto poškozený vystoupil z vozu a šel z benzínové čerpací stanice zavolat policii, kdy popsaným jednáním nezpůsobil poškozenému M. P. žádné vážnější zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření, slovně vulgárně napadl poškozenou J. H., následně ji udeřil pěstí do břicha a páčením pravé ruky ji donutil vystoupit z vozidla, pak jí dále držel ruce a požadoval po ní vydání kabelky, kterou mu poškozená nedala, a proto překonal silou její odpor a strhl jí kabelku z ramene a z místa i s kabelkou a s hotovostí 500,- Kč, platební kartou na jméno poškozené a mobilním telefonem zn. Samsung odešel, čímž způsobil poškozené J. H. škodu ve výši cca 10.000,- Kč, kdy popsaným jednáním nezpůsobil poškozené zranění.

Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného pohrůžkou násilí nutí, aby něco konal.

Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.

Přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu.

Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, evidentně naplňuje zákonné znaky uvedených přečinů. Jednání spočívající v tom, že obviněný poškozenému vulgárně nadával a dvakrát udeřil poškozeného M. P. do obličeje, dále slovně vulgárně napadl poškozenou J. H., následně ji udeřil pěstí do břicha a páčením pravé ruky ji donutil vystoupit z vozidla, bylo napadením jiného. K objektivní stránce činu je třeba dodat, že povaha místa, kde k incidentu došlo, tj. v prostoru u benzinové stanice A., odůvodňuje závěr, že šlo o výtržnost, které se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném. Pokud jde o subjektivní stránku činu, je podmínkou jeho trestnosti úmyslné zavinění obviněného. To, že obviněný jednal úmyslně, jasně vyplývá již ze samotného způsobu posuzovaného jednání, jehož podstatou byly vulgární nadávky poškozeným a úder vedený do obličeje poškozeného. Jednání obviněného vůči poškozené J. H., kdy ji obviněný nutil, aby mu vydala svůj mobilní telefon, resp. kabelku, a proto ji i fyzicky napadl, bylo prostředkem k tomu, aby poškozená něco konala aby vydala její mobilní telefon. V daném případě dále obviněný poškozené kabelku vzal a utekl s ní, proto musel být srozuměn i s tím, že v kabelce je i peněženka a v ní má poškozená platební kartu. Námitky obviněného v této části jsou tedy neopodstatněné.

Právně relevantně byla uplatněna také námitka týkající se přiznání nemajetkové újmy poškozené J. H. v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. K námitkám dovolatele je třeba poznamenat, že poškozená J. H. nebyla odsouzena pro přečin křivého obvinění, proto nelze tvrdit, že by se uvedeného přečinu dopustila. Stejně tak nebylo prokázáno že by poškozená v daném trestním řízení vypovídala nepravdu.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených § 38 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitka výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá a není tak způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný svou námitkou proti výši uloženého peněžitého trestu nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 tr. zákoníku. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.

Výhrady obviněného týkající se způsobu, jakým bylo v přípravném řízení postupováno ve vztahu k zajišťování důkazů, jsou námitkami, které na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají.

Po zjištění, že dovolání obviněného M. H. je v části týkající se bodu II. výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2 T 138/2011, opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 225/2013 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2 T 138/2011, v bodu II. výroku o vině, výroku o trestu a o náhradě nemajetkové újmy poškozené a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. prosince 2013


Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal