4 Tdo 1328/2013
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1328/2013-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2014 o dovolání obviněného R. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 10 To 231/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 71/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného R. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. 2 T 71/2013 uznal obviněného R. N. vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Toho se dopustil tím, že společně s G. P. dne 17. 3. 2011 okolo 17:00 hod. ve vozidle tovární značky Ford Transit, které řídil R. N., přes bývalý celní prostor hraničního přechodu N. B. na státní hranici mezi Č. republikou a P. republikou, bez splnění zákonných povinností a v rozporu s účelem zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a s jeho ustanoveními, zejména pak § 21 a § 22, z P. republiky do Č. republiky neoprávněně dovezli léčivý přípravek Sudafed, a to celkem 1200 ks tablet (100 ks blistrů po 10 tabletách), kdy z těchto tablet by se teoreticky dalo izolovat 57,6 g hydrochloridu pseudoefedrinu a následně připravit 46,08 g hydrochloridu metamfetaminu, zvaného též jako pervitin, přičemž metamfetamin je zařazen mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a takto jednali, ač dobře věděli, o jaké látky se jedná, neměli k tomuto jednání příslušné povolení Ministerstva zdravotnictví České republiky a nedisponovali ani příslušným dovozním povolením ve smyslu § 21 odst. 1 z. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, když uvedené tablety léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin je třeba považovat za prekursor dle přílohy č. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog, ve spojení s ust. § 2 písm. c) z.č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,

přičemž R. N. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 78/2008 ze dne 8. 10. 2008, který nabyl právní moci dne 8. 10. 2008, odsouzen pro trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 187 odst. 1 tr. zákona (účinného do 31. 12. 2009) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který vykonal dne 17. 3. 2010.

Za to mu byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozhodnutí zamítl podle § 256 tr. ř. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 10 To 231/2013.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Celé dovolání obviněný nejprve uvozuje konstatováním, že oba soudy pochybily při hodnocení důkazů. Dále pak konkrétně namítá, že soud prvního stupně odmítl uvěřit jeho výpovědím z přípravného řízení a řízení před soudem pro určité rozpory ve výpovědích ohledně narovnávání nákupu do auta a faktu, zda mu drobným způsobem přispěla odsouzená G. P. na nákup potravin v obchodě.

Zdůrazňuje, že v rozsudku soud odůvodňuje, že za věrohodnou považuje výpověď odsouzené P. z přípravného řízení, která jej měla usvědčovat. Druhé výpovědi, už změněné, před soudem odsouzené P. pak soud neuvěřil s odvoláním na znalecké hodnocení její osoby. Soud dále správně odůvodňuje svůj rozsudek, že odsouzená P. je uživatelkou pervitinu a trpí duševním onemocněním bipolární afektivní poruchou na podkladě smíšené poruchy osobnosti, což ji může činit lehce ovlivnitelnou a zneužitelnou k páchání trestné činnosti.

Znalkyně před soudem uvedla, že odsouzená G. P. byla v době zkoumání v pořádku, a tedy byla v pořádku i v době spáchání trestného činu a to jen proto, že v té době nevyhledala odbornou pomoc. Avšak znalkyně dále uvedla, že odsouzená P. při činění své výpovědi při hlavním líčení v pořádku není a její zdravotní stav se zhoršil od doby, kdy znalkyně odsouzenou P. naposledy vyšetřovala. Zůstává zde rozpor v hodnocení znalkyně, proč odsouzená P. v době řízení před soudem tedy nevyhledala odbornou pomoc, když její zdravotní stav byl prokazatelně zhoršen. Takové vyhledání odborné pomoci odsouzenou P., v době, kdy nebyla v pořádku, by bylo jediné možné, jak vyplývá z výpovědi znalkyně. Jestliže se odsouzená P. chovala jiným způsobem, než znalkyně předpokládala, soud pak nesprávně vyhodnotil původní výpověď odsouzené z přípravného jednání za věrohodnou, pravdivou, jak je napsáno v odůvodnění rozsudku.

Další přímé usvědčující důkazy proti jeho osobě nebyly za celé trestní řízení nikým předloženy.

Krajský soud jeho odvolání zamítl, přičemž zamítl i odvolání odsouzené G. P. do výroku o uloženém ochranném léčení a zamítl i odvolání okresního státního zástupce podané v jeho neprospěch.

Krajský soud v odůvodnění usnesení potvrdil, že okresní soud provedl řízení procesně řádným způsobem za účelem zjištění skutkového stavu, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Hodnocení výpovědí obou obviněných, jak je provedl soud prvního stupně, odvolací soud shledal řádným. Závěrem těchto hodnocení, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, je, že výpovědi jsou nevěrohodné a obsahují účelově nepravdivá tvrzení.

Odvolací soud zopakoval, že výpověď odsouzené P. při hlavním líčení obsahuje smyšlené fabulace, ale zároveň přikládá věrohodnost její původní doznávající výpovědi, jež je jediným přímým důkazem proti osobě obviněného. Dále odvolací soud argumentuje toliko nepřímými důkazy, jako je jeho trestní minulost zkušeného narkomana a speciálního recidivisty, drobnými a tedy pochopitelnými rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí odsouzené P. Dále odvolací soud dovozuje vinu obviněného na základě chování ostatních pachatelů drogové trestné činnosti. V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvádí, že mu je ze soudní praxe znám dovoz pašování léčiv s obsahem pseudoefedrinu, prekurzoru pro nedovolenou výrobu pervitinu. Podle soudu se jedná o častý jev v polsko-českém pohraničí.

Namítání tohoto obecného faktu však nijak nesvědčí pro jeho vinu za tento konkrétní skutek, za který byl odsouzen. Stejně tak nic nedokazuje námitka v odůvodnění odvolacího soudu, že pro nákup potravin a pohonných hmot je příhodnější cestovat do P. z míst jako T. a V. přes K., oproti překročení hranice ve vzdálenějším N. Odvolací soud uzavírá, že při nedostatku přímých usvědčujících důkazů uzavřený řetězec důkazů nepřímých nepřipouští pochybnost o účasti jeho osoby na spáchaném trestném jednání a jeho kvalifikaci.

S takovým závěrem ale obviněný nesouhlasí a má za to, že jeho účast na trestném jednání a vina nebyly dostatečně prokázány s ohledem na shora uvedené. Dále uvádí, že oba nižší soudy chybně posoudily předložené důkazy. Zejména to spatřuje v rozdílném hodnocení výpovědí odsouzené G. P., pro které není rozumný důvod, když ta byla v celém průběhu řízení od zadržení a stále je duševně nemocná. To vyplývá kromě znaleckého zkoumání i z povinnosti jí uložené podrobit se ochrannému léčení. Při absenci dalších usvědčujících důkazů soudy nesprávně dovodily jeho vinu za skutek, který nespáchal.

Proto v závěru dovolání navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozhodnutí krajského a okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu zpět k novému projednání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání obviněného vzhledem k povaze uplatněných námitek nepovažoval za potřebné se k němu věcně vyjádřit. Vyslovil pak souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o něm rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 10 To 231/2013 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Pokud jde o projednávanou věc, Nejvyšší soud shledal, že obviněný své výhrady zaměřil výlučně do skutkových závěrů soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, neboť není spokojen s průběhem skutkového děje, který se podle jeho tvrzení odehrál odlišně, než jak byl zjištěn nalézacím soudem. Poukazuje zejména na nevěrohodnost odsouzené P., na rozpory v jejích výpovědích, jakož i na závěry znalkyně, z čehož dovozuje, že proti němu nebyly předloženy dostatečné usvědčující důkazy. Taktéž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o uzavřeném řetězci nepřímých důkazů a dovození jeho viny pokládá za nesprávné.

V podstatě lze konstatovat, že obviněný znovu opakuje své námitky uplatněné již v řádném opravném prostředku, ačkoli se s nimi soud druhého stupně řádně vypořádal. Tedy ve skutečnosti opětovně předmětnými argumenty brojí proti soudem prvního stupně zjištěnému a odvolacím soudem potvrzenému skutkovému stavu a proti hodnocení provedených důkazů. Čili fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, což je obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, případně procesních, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu prostřednictvím změny hodnocení důkazů, ale na vlastní nesprávnost právního posouzení skutku ve skutečnosti nikterak nepoukazuje. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a obviněný se svým mimořádným opravným prostředkem míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.

Nejvyšší soud je v dané souvislosti nucen jako již vícekrát v minulosti konstatovat, že opakuje-li obviněný své námitky znovu v dovolacím řízení, ač se jimi odvolací soud (či soud nalézací) dostatečně zabýval, a dovolatel pouze není spokojen s výsledkem trestního řízení, nezbývá než uvést, že takové námitky i kdyby jinak byly souladné s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolacímu soudu by nezbylo, než takové dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V daném případě se ale navíc jedná o situaci, kdy dovoláním ve skutečnosti primárně není napadáno hmotně právní posouzení skutku, nýbrž soudy zjištěný skutkový stav a hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud proto odkazuje na patřičné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť je možné prohlásit, že požadavky na dokazování a zjištění skutkového stavu vyplývající z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. byly v předchozím řízení v potřebné míře dodrženy a zachovány. Nelze tudíž v žádném případě dospět k závěru, že učiněné hmotně právní závěry soudů jsou nesouladné se závěry skutkovými, které by zároveň nevyplývaly z provedených důkazů.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. N. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, jelikož námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c