4 Tdo 1324/2016
Datum rozhodnutí: 15.11.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1324/2016-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2016 dovolání obviněného L. U. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 6 To 169/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 108/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 66 T 108/2015, byl obviněný L. U. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 9. 1. 2015 kolem 12.30 hodin ve V. p. P., okres B., na náměstí S. M. poté, co přijel vozidlem Škoda Superb a zastavil v blízkosti V. A., který šel po chodníku, vystoupil z vozidla, rychle k V. A. přistoupil a za použití nadávek ho vyzval, aby nastoupil do auta a jel s ním na Policii ČR, kde chtěl řešit krádež mědi ve své firmě, z které podezříval právě V. A.; když V. A. nechtěl jeho výzvě vyhovět a zdráhal se nastoupit do vozidla, nejméně dvakrát ho silou strčil oběma rukama do oblasti hrudníku, s pohrůžkou, že pokud do auta ihned nenasedne, tak jej zbije, načež V. A. ze strachu uposlechl, nasedl do vozidla a nechal se proti svému přesvědčení převézt na Obvodní oddělení Policie ČR ve Vrbně pod Pradědem.

Za to byl podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 66 T 108/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 6 To 169/2016, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 6 To 169/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace připustil, že poškozeného V. A. odvezl na policejní stanici, neboť ho podezříval z krádeže mědi v jeho firmě, avšak striktně popírá, že by do poškozeného strkal a hrozil mu zbitím. Za klíčovou považuje otázku posouzení relevantnosti výpovědi svědka I. H. Nalézacímu soudu obviněný vytýká, že vzal bez dalšího dokazování za prokázané, že úmyslně poškodil automobil E. K. V této souvislosti připomněl, že v pochybnostech je třeba přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo . Rozhodující soudy podle něj ignorovaly měřítko společenské škodlivosti trestného činu ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe. Dodal, že nikdy nebyl trestán, podniká, dává lidem v kraji práci, zatímco poškozený je osobou bez zaměstnání a s kriminální minulostí.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Bruntále k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám ve věci rozhodl ve smyslu § 265m tr. řádu a předmětné obžaloby jej zprostil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci obhajoby, která je neměnná od počátku trestního řízení, byly rovněž obsahem jeho řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly a vypořádaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že obviněný jak po subjektivní, tak objektivní stránce naplnil všechny znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jeho jednaní nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), když v daném případě nebyly dány ani mimořádné okolnosti např. bezprostřední protiprávní jednání poškozeného. Na tom podle jejího mínění není možno měnit nic ani z hlediska motivu jednání obviněného, kdy se měl domnívat, že to byl právě poškozený V. A., který mu měl odcizit měď z jeho firmy. Soud správně poukázal na to, že v žádném případě nelze tolerovat takové jednání občanů, jímž berou spravedlnost do svých rukou a nahrazují činnost orgánů činných v trestním řízení. Obviněný měl své podezření sdělit orgánům činným v trestním řízení a ty pak měly ve věci konat.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Nadto podstatná část námitek nesměřuje proti nesprávnosti právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jde o ty námitky, jimiž obviněný upozorňuje na neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů. V této souvislosti obviněný striktně popírá, že by do poškozeného strkal a hrozil mu zbitím, podle jeho mínění rozhodující soudy nesprávně posoudily zejména pravdivost výpovědi svědka I. H. a pochybení spatřuje také v tom, že ve vztahu k poškozování automobilu svědkyně E. K. nebylo vedeno žádné dokazování, ze kterého by bylo možno učinit objektivní závěr, proto mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo , neboli v pochybnostech ve prospěch.

Takové námitky jsou však ryze skutkového charakteru, týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Je zřejmé, že obviněný se tak pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. V tomto směru zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč vyhodnotily obhajobu obviněného, který popírá, že by se vůči poškozenému dopustil jakéhokoliv slovního či fyzického násilí, případně vyhrůžek, jako značně rozporuplnou a provedenými důkazy nepodloženou, a proč naopak uvěřily výpovědím poškozeného V. A. a svědka I. H. Poškozený V. A. ve své usvědčující výpovědi jednoznačně popsal, jakým způsobem s ním obviněný zacházel. Opakovaně potvrdil, že mu obviněný vyhrožoval zbitím a uplatnil vůči němu i fyzické násilí, pokud se nepodvolí jeho příkazu nastoupit do auta a odjet na oddělení Policie ČR. Tato výpověď nestojí osamoceně, naopak má oporu ve výpovědi svědka I. H. Ten potvrdil užití násilí ze strany obviněného vůči poškozenému, i jeho požadavek, aby si nasedl k němu do auta. Tento svědek není v blízkém poměru ani k obviněnému, ani k poškozenému, a soudy neshledaly žádný důvod nasvědčující závěru, že by jedné ze stran chtěl nadržovat či naopak škodit. Obě zmiňované svědecké výpovědi mají oporu i v dalších v řízení provedených důkazech. Stranou nelze ponechat ani tu okolnost, že poškozený byl přinucen k nastoupení do vozidla obviněného, v době, kdy vykonával trest obecně prospěšných prací, vracel se se svým spolupracovníkem I. H. zpět do Technických služeb, kde měli odevzdat nářadí a podepsat ukončení směny, přičemž neměl v úmyslu tyto práce dobrovolně ukončit, aniž by tuto okolnost řádně nahlásil na svém pracovišti. Nejvyšší soud nenabyl pochybností o správnosti závěrů rozhodujících soudů ve vztahu k posouzení věrohodnosti shora uvedených svědků, neboť způsob hodnocení těchto důkazů se plně odvíjí v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu.

Námitce obviněného, že příslušné soudy nijak blíže neověřovaly pravdivost výpovědi svědkyně E. K., přítelkyně poškozeného V. A., která popsala, že obviněný před tím, než se dopustil žalovaného jednání, kopal před jejich bydlištěm do automobilu, který s přítelem užívali, lze přisvědčit, není však pro posouzení věci podstatná. Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí nalézací soud nehodnotil tuto okolnost jako důkaz o vině obviněného, pouze v této souvislosti poukázal na to, že obviněný byl dne 9. 1. 2015 na poškozeného značně rozzloben, což však je patrné i z výpovědí dalších svědků. Skutečnost, zda výpověď svědkyně E. K. ohledně kopání do automobilu byla pravdivá či nikoli, je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty souzeného přečinu irelevantní. V průběhu řízení bylo ostatními provedenými důkazy bez pochybností prokázáno, že obviněný poškozeného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a trpěl, čímž naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Za právně relevantně uplatněnou pak nelze považovat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . Tato námitka totiž směřuje také výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.

Jedinou námitku, kterou je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tvrzení obviněného, že příslušné soudy nižších stupňů nedostatečně přihlížely k zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.

Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu ultima ratio plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).

Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).

V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené skutečnosti není možno dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Dle učiněných skutkových zjištění bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. I kdyby se obviněný oprávněně domníval, že poškozený mu odcizil měď z jeho firmy, jak tvrdí, tak jeho jednání nelze tolerovat, neboť není možno připustit, aby občané nahrazovali činnost orgánů činných v trestním řízení. Ve věci nebyly dány žádné mimořádné okolnosti, na které by obviněný musel bezprostředně reagovat, proto mu nic nebánilo v tom, aby postupoval v souladu se zákonem a obrátil se se svým podezřením o spáchání trestné činnosti ze strany poškozeného na příslušný orgán činný v trestním řízení. Dle názoru Nejvyššího soudu je tak zřejmé, že okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením.

Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ten spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného L. U. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. 11. 2016

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu