4 Tdo 1320/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1320/2013-84

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání obviněných D. C h. a E. C. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 10 To 98/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 40/2010, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obou obviněných o d m í t a j í .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 20 T 40/2010, byli obvinění D. Ch. a E. C. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že

v úmyslu získat peněžní hotovost, po předchozí vzájemné dohodě, přípravě a naplánování, dne 3. 10. 2007 v době od 00.01 hodin do 00.43 hodin, na silnici v blízkosti motorestu Š., okres Č. B.,

nejprve dosáhli prostřednictvím dálkového zařízení aktivace do kabiny vozidla umístěného systému, který způsobil zakouření kabiny jedoucího vozidla VW LT společnosti G4S Cash Services, a. s., převážejícího peněžní prostředky z Č. B. do P., v důsledku čehož posádka vozidla ve složení V. K. a P. R. byla nucena zastavit v prostoru autobusové zastávky v blízkosti motorestu Š., poté obvinění maskovaní černými oděvy, s kuklami přes hlavu, ozbrojeni krátkými zbraněmi a vybaveni vysílačkami přistoupili k vozidlu,

a to obviněný E. C. k pravým bočním dveřím, ze kterých vystupoval poškozený P. R., tohoto strhl z vozidla ven a pod pohrůžkou krátké zbraně jej odvedl na přilehlou louku, kde jej přinutil si lehnout na zem a zde mu spoutal ruce za záda,

obviněný D. Ch. přistoupil k levým předním dveřím vozidla a s krátkou střelnou zbraní v ruce a po připevnění předmětu ve tvaru obdélníku s blikajícím červeným světlem na přední sklo přikázal řidiči vozidla V. K. vystoupit z vozidla, poté ho odvedl na přilehlou louku, kde mu přikázal lehnout si na zem a zde mu spoutal ruce za záda, po chvíli jej však znovu odvedl k vozidlu a pod pohrůžkou střelné zbraně jej přinutil převézt vozidlo z prostoru autobusové zastávky na vedlejší komunikaci ústící na silnici, kde byl poškozený opět připoután, a to pouty ke stromu,

následně oba obvinění převedli z druhé strany komunikace také poškozeného P. R. a rovněž ho připoutali pouty ke stromu,

poté oba obvinění přeložili z nákladového prostoru vozidla VW LT do připraveného bílého vozidla typu Pickup peníze a stravenky, do kabiny přechodového a nákladového prostoru vozidla nastříkali chloroform a nakonec do kabiny vozidla VW LT vhodili hadr namočený do hořlavé kapaliny, v nákladovém prostoru polili hořlavinou zbylé finanční prostředky a stravenky, vše zapálili a z místa činu odjeli a takovým jednáním způsobili odcizením finančních prostředků škodu společnosti G4S Cash Services, a. s., ve výši nejméně 79.067.663,40 Kč.

Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byli pro účely výkonu trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněným uložen podle § 70 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí podrobně specifikovaných ve výroku daného rozsudku a podle § 228 odst. 1 tr. řádu jim bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody:

1) společnosti G4S Cash Solutions (CZ), a. s., částku 995.192,50 Kč,
2) České pojišťovně, a. s., částku 324.521,- Kč,
3) Generali pojišťovně, a. s., částku 77.259.391,- Kč,
4) Vojenské zdravotní pojišťovně, pobočka České Budějovice, částku 3.921,- Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený Ing. P. R. odkázán s uplatněným návrhem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 20 T 40/2010, podali oba obvinění odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 10 To 98/2012, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 10 To 98/2012, podali obvinění D. Ch. a E. C. prostřednictvím svých obhájkyň dovolání.

Obviněný D. Ch. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. řádu a v rámci své obsáhlé dovolací argumentace nejprve brojí proti restriktivnímu výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak jej aplikuje Nejvyšší soud, a to zejména ohledně tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dále uvádí, že se jednání popsaného ve výroku rozsudku nedopustil. Toto tvrzení podpořil podrobným komentářem k hlavním důkazům učiněným ve věci (tj. k výpovědi svědků Ing. P. R., V. K. a V. Š., A. A. U., J. N. a L. L.), dále podrobným hodnocením podstatných skutkových okolností a důkazů (tj. zakouření kabiny vozidla, nález stop chloroformu ve vozidle, analýza DNA, počet pachatelů, majetkové poměry obviněných, herní činnost obviněného D. Ch.) a rovněž poukázal na údajně opomenuté důkazy. K tomu dodal, že obhajoba navrhovala řadu důkazů (např. provedení znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti svědkyně U., výslechy svědků M. O. a V. R., důkaz výpisem telefonních hovorů z mobilního telefonu svědka R., apod.), avšak nalézací soud tyto návrhy odmítl z důvodu jejich nadbytečnosti a účelovosti, s čímž obviněný nesouhlasí. Domnívá se, že došlo k porušení jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, pokud byl vykázán z jednací síně během výslechu svědkyně A. A. U., jejíž výpověď byla vadně protokolována, a taktéž že v průběhu řízení bylo porušeno jeho právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, přičemž prodlevy v řízení nebyly zohledněny ve výroku o trestu. V další části dovolání napadl uložený trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který označil za likvidační i výrok o náhradě škody, jenž považuje za nesprávný.

Z uvedených důvodů závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a sám jej předmětné obžaloby zprostil, případně aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Současně požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody.

Obviněný E. C. podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dovolání namítl, že soud druhého stupně se nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Obviněný popírá, že by se dopustil vytýkaného jednání a namítá, že o opaku nesvědčí ani jeho trestní minulost. Dále vysvětluje své majetkové poměry a vztah ke svědkyni A. A. U.; brojí proti tomu, že její výslech v přípravném řízení proběhl jako neodkladný úkon a zpochybňuje důkazní hodnotu její výpovědi. Vyjadřuje výhrady i ke svědectví J. N. a úvahám soudu o účasti většího počtu osob na trestné činnosti. Dle jeho názoru chybí důkazy o tom, že by se on osobně účastnil dané trestné činnosti s tím, že obhajobou navrhované důkazy, které by věc mohly objasnit, soudy odmítly. Je proto přesvědčen, že jeho účast na loupeži nebyla prokázána procesně přijatelnými důkazy, které by tvořily uzavřený kruh.

Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Současně, stejně jako obviněný D. Ch., požádal Nejvyšší soud, aby rozhodl o odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ani jedno z podaných dovolání nepřináší žádný nový argument a jejich obsah tvoří pouze opakování dosavadní obhajoby. Dovolání však je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není opakovaný úplný přezkum pravomocného meritorního rozhodnutí a zákonnosti předcházejícího procesního postupu. Účelem řízení o dovolání je prověřit napadené rozhodnutí (popřípadě způsob, jímž se k rozhodnutí dospělo) v tom smyslu, zda zde není dána vada tak zásadní povahy, že by odpovídala některému ze zákonných důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v § 265b tr. řádu. Mimo rámec dovolacích důvodů není Nejvyšší soud povinen ani oprávněn věc přezkoumávat, zejména proběhlo-li řízení ve druhém stupni v souladu se zákonnými předpisy, jak se stalo i v této věci. Namítaný fenomén tzv. extrémního nesouladu se týká pouze případů zcela výjimečných, v nichž jsou přezkumu podrobena i skutková zjištění a okolnosti, za nichž probíhalo dokazování, ovšem pouze proto, že pravomocné rozhodnutí je očividně zatíženo zásadní vadou dotýkající se ústavních práv obviněného, což však není případ projednávané věci. Navíc se podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obou podaných dovoláních objevuje množství námitek, které vůbec nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a to ať již jde o výhrady proti procesnímu postupu soudů (např. že se soud druhého stupně nevyrovnal se všemi námitkami obviněného uvedenými v jeho odvolání) či námitky ryze skutkové povahy. K námitce obviněného D. Ch., že došlo k porušení jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, pokud byl v průběhu hlavního líčení dne 1. 2. 2012 vykázán z jednací síně během výslechu svědkyně A. A. U., jejíž výpověď pak byla vadně protokolována, čímž dle něj došlo k naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, resp. k porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že není pochyb o tom, že procesní postup při výslechu svědkyně U. odpovídal zákonným pravidlům (§ 209 odst. 1 tr. řádu) a námitka dovolatele v tomto směru je zjevně neopodstatněná. Stejně tak považuje za zcela nedůvodnou námitku téhož dovolatele, že v průběhu řízení bylo porušeno jeho právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Pokud obviněný D. Ch. brojí proti trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, k tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připomněl, že se jednalo o odčerpání majetku a finančních prostředků získaných trestnou činností ke škodě jiného právního subjektu, proto považuje vyslovení tohoto trestu za nanejvýš spravedlivé. Výhrady obviněného nenaplňují podmínky vymezené ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť mu nebyl uložen ani trest podle zákona nepřípustný ani mimo zákonem vymezený rozsah trestní sazby. K argumentaci dovolatele ohledně údajně nesprávného výroku o náhradě škody se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nepovažoval za nutné vyjadřovat, neboť obviněný tuto námitku ani blíže nekonkretizoval.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovoláních obvinění uplatnili již ve svých odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že námitky obviněných obsažené v jejich odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně nejsou ničím jiným, než stálým opakováním obhajoby, kterou oba obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení a se kterou se rozhodující soudy již dostatečně vypořádaly. Jestliže obvinění v rámci svých dovolání pouze opakují námitky, které byly již ze strany rozhodujících soudů nižších stupňů zodpovězeny, je zřejmé, že takové argumenty se nemohou stát základem úspěšných dovolání a to tím spíše za situace, kdy většinu z uplatněných námitek vůbec nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se jedná o námitky čistě skutkové (případně námitky procesního charakteru), tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zcela irelevantní. Obvinění převážnou většinou v dovoláních uplatněných námitek de facto rozhodujícím soudům vytýkají pouze nesprávné hodnocení provedených důkazů, neúplné dokazování a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivější) verzi skutkového děje. Tvrdí, že se jednání, které je jim kladeno za vinu, nedopustili, že nebyl prokázán skutkový stav věci tak, jak to vyžaduje zákon, tzn. tak, aby bylo bezpečně, spolehlivě a nade vší pochybnost prokázáno takové jeho jednání, které by vykazovalo znaky žalovaného trestného činu. Je tak zřejmé, že se svými dovoláními pouze domáhají, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který jsou stíháni, což však nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádný jiný (byť neuplatněný) ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obvinění jsou ze spáchání předmětné trestné činnosti usvědčováni zejména za základě výpovědí poškozených V. K. a Ing. P. R., svědkyně A. A. U. a utajované svědkyně J. N., jejichž výpovědi však nestojí osamoceně, ale jsou podporovány závěry vypracovaných znaleckých posudků a dalšími v řízení provedenými důkazy podrobně specifikovanými v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zdůvodnily, proč vyhodnotily výpovědi jmenovaných svědků jako věrohodné a naopak tvrzení obviněných jako nevěrohodná a účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně je proto v tomto směru možno beze zbytku odkázat.

V návaznosti na uvedené skutečnosti a v souvislosti s tvrzením obviněných o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy je namístě poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. § 134 tr. řádu, tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, z něhož mimo jiné vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Pokud se týká námitky ohledně neprovedení obviněnými navrhovaných důkazů, je nutno zdůraznit, že ač se ve své podstatě nejedná o námitku hmotně právního charakteru, dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

V posuzované věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů zjevně nejedná, neboť za opomenuté byly označeny takové důkazní návrhy, se kterými se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněnými navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jejich viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.

Obviněný D. Ch. ve svém dovolání uplatnil ještě další dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

Obviněný D. Ch. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu namítl, že došlo k porušení jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, neboť v průběhu výslechu svědkyně A. A. U. u hlavního líčení konaného dne 1. 2. 2012 byl vykázán z jednací síně a její výpověď pak byla údajně vadně zaprotokolována. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 1. 2. 2012 vyplývá, že po výslechu stran bylo rozhodnuto, že výslech jmenované svědkyně proběhne v nepřítomnosti obou obviněných, což se také stalo. V průběhu výslechu obhájci obviněných kladli svědkyni A. A. U. řadu dotazů (výslech trval s nutnými přestávkami téměř 4 hodiny). Zaprotokolovaná výpověď svědkyně A. A. U. byla obviněným následně přečtena a tito se k ní po poradě se svými obhájci vyjádřili tak, že na svědkyni nebudou vznášet žádné dotazy. Při protokolaci výpovědi svědkyně A. A. U. nebyla proti obsahu protokolu ze strany přítomných obhájců obou obviněných vznesena žádná námitka.

Na základě uvedených skutečností není dle názoru Nejvyššího soudu pochyb o tom, že nalézací soud při výslechu svědkyně A. A. U. postupoval v souladu se zákonem (§ 209 odst. 1 tr. řádu), proto je třeba danou námitku obviněného považovat za námitku zjevně neopodstatněnou. Námitka vadné protokolace je pak námitkou procesní, tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů námitkou irelevantní.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Obviněný D. Ch. je toho mínění, že v průběhu řízení bylo porušeno jeho právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě s tím, že prodlevy v řízení z důvodu opakovaného vracení věci soudu prvního stupně nebyly zohledněny ve výroku o trestu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu brojí rovněž jednak proti výroku o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který označil za likvidační, jednak proti výroku o náhradě škody, který považuje za nesprávný.

Není pochyb o tom, že výhrady obviněného nenaplňují podmínky vymezené ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť mu nebyl uložen ani trest podle zákona nepřípustný ani trest mimo zákonnou trestní sazbu.

Jak uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření i dovolání obviněných, obžaloba ve věci byla podána dne 20. 10. 2010 a i přes dvojí vrácení věci nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí soud prvního stupně vyhlásil rozsudek dne 7. 9. 2012, tj. za méně než dva roky. Takovou délku řízení s ohledem na složitost věci jednoznačně nelze považovat za nepřiměřenou a v této souvislosti tedy nebyl sebemenší důvod cokoliv zohledňovat ve výměře uloženého trestu.

Z pohledu příslušného dovolacího důvodu je pak irelevantní jak tvrzení dovolatele, že uložený trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty je trestem likvidačním, tak i jeho domněnka o nesprávnosti výroku o náhradě škody, kterou navíc ani blíže neupřesňuje. K uloženému trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty Nejvyšší soud toliko zdůrazňuje, že tento trest byl obviněnému uložen převážně ohledně majetku získanému trestnou činností ke škodě jiného právního subjektu (jak vyplynulo z provedeného dokazování), proto proti takto uloženému trestu nelze nic namítat.

Dovoláním napadené rozhodnutí tak zjevně netrpí ani vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

Na základě všech shora rozvedených skutečností dal Nejvyšší soud za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. V průběhu řízení bylo prokázáno, že obvinění D. Ch. a E. C. svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Závěr o vině obou obviněných byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněných D. Ch. a E. C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 11. prosince 2013

Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná