4 Tdo 1315/2015
Datum rozhodnutí: 10.11.2015
Dotčené předpisy: § 189 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 1315/2015-36

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2015 o dovolání obviněného P. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 6 To 73/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 99/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 3 T 99/2013, byl mimo jiné obviněný P. H. uznán vinným ze spáchání přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že: po přesně nezjištěnou dobu nejméně od 4. 3. 2009 do poloviny března 2013 obviněná I. Ž. průběžně inzerovala v periodiku A., kde jednak nabízela sexuální služby za úplatu a jednak se prostřednictvím těchto inzerátů snažila k této činnosti získat další ženy, neboť v inzerci uváděla, že přijme kamarádku, když tato činnost byla inzerována pro adresu P. , P. n., jehož nájemcem byl obviněný P. H., který předmětný byt v přesně nezjištěné době v roce 2009 dal do užívání obviněné I. Ž. s vědomím, že v bytě budou poskytovány sexuální služby za úplatu, takto byly nakontaktovány a následně v předmětném bytě sexuální služby za úplatu poskytovaly M. K., a to od května 2011 do počátku ledna 2013, D. N., a to od přesně nezjištěné doby v rozmezí srpen až září 2010 do 25. ledna 2013, H. F., a to od konce září 2012 do poloviny března 2013, a doposud neztotožněná P. v přesně nezjištěném období, shora uvedeným ženám, které zde pracovaly, obviněná stanovila jaké částky mají zákazníkům účtovat, a to ve výši 1.200,-Kč za hodinu, ve výši 1.000,-Kč za 3/4 hodiny, ve výši 800,-Kč za půl hodiny, dále stanovovala částky, které jednotlivé ženy musely odvádět do společné pokladny, výše těchto částek se v průběhu předmětného období měnila, nejprve to bylo 350,-Kč za jednoho zákazníka a 700,-Kč za dva zákazníky, později se jednalo o částku 700,-Kč za den, tuto pokladnu vedla obviněná Ž., která si z ní brala peníze pro svoji potřebu, od konce září 2012 se jednotlivé ženy skládaly na fiktivní náklady spojené s užíváním bytu, které byly stanoveny částkou, která skutečným nákladům neodpovídala, 13.000,-Kč měl být nájem, 5.000,-Kč poplatky spojené s užíváním bytu a minimálně od měsíce října 2012 pak částka ve výši 4.000,-Kč byla určena zvlášť pro obviněného H., stejně jako fixní částka ve výši 150,-Kč za každé přespání cizí osoby v bytě, ačkoli náklady na užívání bytu včetně poplatků činily částku ve výši 12.514,-Kč, obviněný H. byt v době, kdy jej užívala obviněná, tj. od přesně nezjištěné doby roku 2009 do poloviny března 2013, nepravidelně navštěvoval a peníze si vyzvedával, přičemž oba obvinění takto získali přesně nezjištěnou finanční částku.

Za uvedené jednání byl obviněný P. H. odsouzen podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v 6 měsíců. Podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 89 odst. 2 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 1 roku.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné I. Ž.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 3 T 99/2013, podal mimo jiné obviněný P. H. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 6 To 73/2015 tak, že rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) nově rozhodl tak, že obviněný P. H. byl uznán vinným ze spáchání přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že: obviněný P. H., jenž byl nájemcem bytu na adrese P., P. n., v přesně nezjištěné době v roce 2009 dal tento byt do užívání za účelem provozování prostituce obviněné I. Ž., která po přesně nezjištěnou dobu, nejméně od 4. března 2009 do poloviny března 2013, průběžně inzerovala v periodiku A., kde na uvedené adrese nabízela sexuální služby za úplatu a prostřednictvím těchto inzerátů se snažila k této činnosti získat další ženy, neboť v inzerci uváděla, že přijme kamarádku, a takto byly nakontaktovány a následně v předmětném bytě z jejího popudu sexuální služby za úplatu poskytovaly M. K., a to od května 2011 do počátku ledna 2013, D. N., a to od přesně nezjištěné doby v rozmezí srpen až září 2010 do 25. ledna 2013, H. F., a to od konce září 2012 do poloviny března 2013, a doposud neztotožněná P. v přesně nezjištěném období, shora uvedeným ženám, které zde pracovaly, obviněná Ž. stanovila jaké částky mají zákazníkům účtovat a dále také částky, které jednotlivé ženy musely odvádět do společné pokladny, kterou sama vedla, z nichž měly být hrazeny náklady této činnosti, přičemž za obviněného H. hradila náklady za provozování bytu, které by jinak musel vynaložit z vlastních prostředků.

Za uvedené jednání byl obviněný P. H. odsouzen podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 89 odst. 2 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 1 roku.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné I. Ž.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne dne 16. 6. 2015, sp. zn. 6 To 73/2015, podal obviněný P. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž má za to, že rozhodnutí spočívá v části, která se týká obviněného na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň na jiném hmotně právním posouzení. Obviněný je toho názoru, že skutek, uvedený ve výroku napadeného rozsudku, není trestným činem. Kořistěním z prostituce je de facto dle výroku rozsudku míněno pouhé hrazení nákladů na provozování bytu, které by jinak musel vynaložit ze svých vlastních prostředků. Takové jednání však nelze podřadit pod zákonodárcem míněné kořistění z prostituce, neboť nepředstavuje žádný zisk pro obviněného. Hrazení nákladů by bylo učiněno od jakékoli osoby, která by uvedený byt obývala na základě smluvního vztahu, a to bez ohledu na to, co v bytě kdo dělal či provozoval. Dále namítá, že neměl z prostituce jakýkoliv prospěch a neměl na ní ani podíl. Tvrzení o tom, že byt dal do užívání za účelem prostituce, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takový závěr z ničeho nevyplývá, a i kdyby se tak hypoteticky mohl někdo domnívat, nenaplnilo by to znaky skutkové podstaty kuplířství. Byt pouze zapůjčil obviněné Ž., ne však z důvodu nějakého kořistění, ale z důvodu zachování nájemního vztahu. Zda tam obviněná Ž. jen bydlela nebo i provozovala prostituci je ve vztahu k obviněnému zcela irelevantní, neboť nekořistil z činnosti v bytě provozované. Obviněná Ž. hradila nájem, nikoli podíl z prostituce. V dovolání dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 546/2012 a namítá, že kořistěním nelze rozumět placení pouhého základního nájemného resp. nákladů na byt, bez čehokoliv dalšího a bez jakéhokoliv zisku prospěchu, nevyplývá to ani z jazykového a logického výkladu znaku kořistění . Pouhé vědomí o tom, že někdo v pronajatém prostoru provozuje prostituci, pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty kuplířství nestačí a k prokázání toho, že byt byl poskytnut za účelem prostituce, nedošlo.

Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 6 To 73/2015 zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 3 T 99/2013, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání byly uplatněny již v rámci obhajoby od počátku trestního řízení a vtěleny rovněž do řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Státní zástupkyně plně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný přenechal byt do užívání obviněné Ž., o které věděl, že se živí prostitucí, že za něj bude veškeré náklady s bytem spojené hradit, obviněná za pomocí žen, s nimiž v bytě provozovala tzv. privát, tak činila pouze do určité míry, neboť na nájemném a dalších platbách vznikl nemalý dluh. K žádným jiným účelům nebyl byt užíván, dokonce obviněná potvrdila, že do bytu chodila pouze tehdy, když měla klienta, byt tedy nebyl využíván ke svému původnímu účelu, ale toliko jako podnikatelský prostor. Tyto skutečnosti obviněný znal a věděl, z jakých zdrojů peníze na úhradu nákladu bytu pocházejí. K tomu státní zástupkyně dodává, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na něj lze bez výhrad odkázat. Jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Státní zástupkyně dále uvádí, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu o výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Nejvyšší soud však zjistil, že obviněný P. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutků, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ ve svědeckých výpovědích svědkyň H. F., M. K., D. N. a B. P., dále v listinných důkazech (fotokopie inzerátů, evidenční list k bytu atd.). Soudy v odůvodněních přijatých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky své hodnotící úvahy vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci. Obviněný byl nejprve nájemcem předmětného bytu, následně tento byt přenechal k užívání obviněné Ž. s vědomím, že tato bude v bytě buď sama, nebo případně společně s dalšími osobami poskytovat sexuální služby za úplatu. Poplatky spojené s bytem byly zcela v režii obviněné Ž. a byly hrazeny z úplat za sexuální služby. Byt tedy nebyl využíván ke svému původnímu účelu, ale toliko jako podnikatelský prostor k provozování prostituce. Tyto skutečnosti obviněný znal a věděl, z jakých zdrojů peníze na úhradu nákladů bytu pocházejí. V souladu s těmito skutkovými okolnostmi jsou i právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 546/2012.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2015



JUDr. Jiří Pácal předseda senátu