4 Tdo 131/2017
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 131/2017-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 55 To 242/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 11/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 3 T 11/2016, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 29. června 2015 v době kolem 17.15 hodin před nejméně pěti osobami v úmyslu zabránit bývalé manželce J. M., ve vstupu do vnitřního prostoru jejich rodinného domu v obci N. M., přistoupil za poškozenou J. M. do chodby u vstupních dveří, kde se právě nacházela, a po proneseném požadavku vypadni odsud ji oběma rukama strčil do ramen, v důsledku čehož J. M. upadla vzad přes otevřené vstupní dveře směrem ven z domu na zem, a svým jednáním způsobil poškozené J. M. poranění spočívající v podvrtnutí krční páteře, podvrtnutí dolní hrudní a horní bederní páteře a pohmoždění pravého loketního kloubu, které si vyžádalo léčení s pracovní neschopností v trvání od 30. 6. 2015 do 24. 8. 2015, při útoku taktéž poškozené vyrazil z ruky její mobilní telefon zn. HTC one X, na kterém po pádu na zem vznikla škoda ve výši 800 Kč.

Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozené J. M. škodu ve výši 18.994 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 10.375 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená J. M. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 3 T 11/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 55 To 242/2016, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 55 To 242/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť vytýkaným jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Zdůraznil, že poškozená nebyla v rozhodném období oprávněna vstupovat do předmětného domu a že jeho jednání vůči ní primárně směřovalo k tomu, aby jí zabránil ve vstupu do domu, resp. že bylo vedeno snahou o ochranu domovní svobody. Podle obviněného měly orgány činné v trestním řízení od počátku zkoumat, zda poškozená byla oprávněna do příslušného domu vstupovat bez jeho svolení či nikoli. V další části dovolání obviněný brojí proti skutkovým závěrům rozhodujících soudů nižších stupňů a tvrdí, že provedené důkazy byly vyhodnoceny nesprávně a nedostatečně. V této souvislosti namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními s tím, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem konkrétní zdravotní újmy poškozené. K tomu dodal, že zdravotní újma poškozené byla objektivně zjištěna až po uplynutí dvou dnů od jemu vytýkaného jednání, u poškozené nevznikly v důsledku jeho jednání žádné vizuálně patrné známky poranění (oděrky, hematomy, apod.). Poukázal na to, že poškozená měla z předchozího období zranění, které nebylo ještě zcela doléčeno, a ani znalec nedokázal přesně určit, jestli byl původ daného typu zdravotní újmy u poškozené úrazový nebo vzniklý z přirozených příčin a změn páteře poškozené. Konečně dovolatel nesouhlasí také se závěry soudů ohledně stavu a doby omezení poškozené v jejím obvyklém způsobu života. Takové omezení dle něj nebylo vůbec objektivizováno a bylo dovozeno pouze na základě tvrzení poškozené.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. V písemném vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Obviněný v dovolání podle jejího názoru pouze opakuje námitky uplatňované prakticky od počátku trestního řízení, se kterými se rozhodující soudy již řádně zabývaly. Plně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že pokud obviněný rozvádí problematiku oprávněnosti, resp. neoprávněnosti vstupu poškozené J. M. do předmětného domu, pak tyto argumenty nemají žádnou relevanci ve vztahu k posuzovanému jednání. Tato problematika je předmětem posuzování, a to v rovině občanskoprávní a v rovině trestněprávní, pouze při řešení otázky, zda ze strany obviněného bylo poškozené bráněno ve výkonu některých oprávnění s jejím vlastnickým právem spojeným s inkriminovanou nemovitostí. Daný rodinný dům byl ve společném vlastnictví obviněného a poškozené a poškozená se snažila do domu vstoupit. Obviněný v této souvislosti poškozenou napadl a způsobil jí zranění objektivizované znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, čímž naplnil zákonné znaky skutkových podstat přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřila souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, a v jeho průběhu musí rozhodující soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž konečným výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tudíž v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde pouze v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení jako součást své obhajoby, rozvedl je i v odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak pouze o opětovné opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.

Navíc většina dovolacích námitek obviněného primárně výlučně směřuje do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení, že provedené důkazy byly vyhodnoceny nesprávně a nedostatečně, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem konkrétní zdravotní újmy poškozené a že nebylo objektivizováno omezení poškozené v jejím obvyklém způsobu života, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný se těmito námitkami pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem, jeho obhajobě zcela konvenujícím, posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní, jinými důkazy však nepotvrzené verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze v případě, dojde-li k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.

V posuzované věci se ale soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, činěná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Odvolací soud se pak odpovídajícím způsobem zabýval také námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, proto Nejvyšší soud nemá důvod ani povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku.

Nejvyšší soud jen pro úplnost konstatuje, že na základě zjištěného skutkového stavu věci bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný do poškozené strčil způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž dle ničím nezpochybněných závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k posouzení zranění poškozené, odpovídá udaný mechanismus vzniku zranění tomu, jak popsali útok a jeho způsob poškozená a další přítomní svědci. Obviněný jako spolumajitel předmětného domu nepochybně věděl, že vstupní dveře do domu jsou 54 cm nad terénem a že se před nimi nachází tzv. stupínky tvořené paletou. Pokud do poškozené nečekaně oběma rukama strčil tak, že vypadla z chodby domu až na prostranství před domem a ocitla se na shora zmíněném vyvýšeném stupínku, musel současně logicky předpokládat, že v takové situaci může poškozená ztratit rovnováhu a ze stupínku upadnout na štěrkem vysypanou plochu před domem, což se také stalo. Jak vyplynulo ze závěrů znaleckého posudku a z vyšetření rehabilitačního lékaře, u poškozené byly objektivně zjištěny známky poranění krční a bederní páteře. Znalec se vyjádřil i k otázce související s tím, že poškozená měla poraněnou páteř již dříve v důsledku dopravní nehody. Podotkl, že pokud je úsek páteře jinak dříve postižen, ať již úrazem nebo trvale přítomnými změnami, tak při novém inzultu dochází většinou ke snadnějšímu novému vzniku poranění páteře, než by tomu bylo u osoby zdravé. Tuto okolnost však nelze hodnotit jako polehčující, či dokonce exkulpační, neboť obviněný si byl velmi dobře vědom toho, že poškozená byla při dřívější dopravní nehodě zraněná, přesto však vůči ní užil fyzického násilí tak, jak je popsáno shora, v důsledku čehož došlo u poškozené k újmě na zdraví. Znalec se vyjádřil i k následnému omezení v obvyklém způsobu života v důsledku újmy na zdraví poškozené, jak podrobně rozvádí nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.

V posuzované věci nejde o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Dovolací námitky obviněného totiž vycházejí primárně z jinak jím konstruovaných skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný shledává existenci extrémního nesouladu, čímž však zcela překročil meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Právně irelevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (i dovolacích důvodů ostatních, byť neuplatněných) je i tvrzení obviněného, že poškozená nebyla v rozhodném období oprávněna vstupovat do předmětného domu a že jeho jednání vůči ní primárně směřovalo k tomu, aby jí v takovém vstupu zabránil. Tato problematika totiž není předmětem posuzování v projednávané věci. Jak výstižně a správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, předmětem posuzování by byla při řešení otázky, zda došlo k porušování domovní svobody či zda bylo ze strany obviněného bráněno poškozené ve výkonu některých oprávnění spojených s jejím vlastnickým právem k domu v obci N. M., který byl v inkriminované době ve společném vlastnictví obviněného a poškozené.

Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci výše uvedené konstatuje, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil jiné nesprávné hmotněprávní posouzení .

Pro úplnost je třeba připomenout, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud nenabyl pochyb o závěru, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 2. 2017



JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu