4 Tdo 1296/2015
Datum rozhodnutí: 10.11.2015
Dotčené předpisy: § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 325 odst. 3 písm. a) tr. zákoník



4 Tdo 1296/2015-31

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné Z. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 To 155/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 63/2014, t a k t o:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 To 155/2015. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 4 T 63/2014, byla obviněná Z. G. uznána vinnou ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že dne 2. 12. 2013 v době mezi 8:35 hodin až 8:45 hodin ve V., okres P., v ulici N. S., v budově kontaktního pracoviště Ú. p. České republiky, v kanceláři při vyřizování žádosti o dávku v hmotné nouzi hrubými slovními výrazy napadla pracovnici úřadu práce Bc. B. Z., která má v pracovní náplni přiznávání a odjímání sociálních dávek, této po vulgární nadávce vyhrožovala rozmlácením ciferníku tak, že ji nikdo nepozná, za což byla vyzvána k opuštění kanceláře a v rekci na toto vykázání se rukou sevřenou v pěst snažila jmenovanou udeřit do obličeje, tato přímému úderu uhnula a byla udeřena pouze do špičky nosu, poté v kanceláři kopala do stolu a začala z něho shazovat věci na něm položené, v důsledku tohoto jednání utrpěla poškozená posttraumatickou stresovou poruchu s dobou léčení v trvání nejméně devíti týdnů, když podle lékařské zprávy nelze dosud sdělit, zda tato poúrazová stresová porucha nevyústí v jiné úzkostné či depresivní onemocnění.

Za uvedené jednání byla obviněná Z. G. odsouzena podle § 325 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 4 T 63/2014, podala obviněná Z. G. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 To 155/2015, tak, že jej podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná Z. G. byla uznána vinnou ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že dne 2. 12. 2013 v době mezi 8:35 hodin až 8:45 hodin ve V., okres P., v ulici N. S., v budově kontaktního pracoviště Ú. p. České republiky, v kanceláři při vyřizování žádosti o dávku v hmotné nouzi hrubými slovními výrazy napadla pracovnici úřadu práce Bc. B. Z., která má v pracovní náplni přiznávání a odjímání sociálních dávek, této po vulgární nadávce vyhrožovala rozmlácením ciferníku tak, že ji nikdo nepozná, za což byla vyzvána k opuštění kanceláře a v rekci na toto vykázání se rukou sevřenou v pěst snažila jmenovanou udeřit do obličeje, tato přímému úderu uhnula a byla udeřena pouze do špičky nosu, poté v kanceláři kopala do stolu a začala z něho shazovat věci na něm položené, v důsledku tohoto jednání utrpěla poškozená posttraumatickou stresovou poruchu s dobou léčení a pracovní neschopností do 3. 5. 2014.

Za uvedené jednání byla obviněná Z. G. odsouzena podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 To 155/2015, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že se nelze ztotožnit s právními názory krajského soudu, neboť porucha na zdraví u poškozené má podle jeho názoru charakter těžké újmy na zdraví podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, z toho dovozuje, že skutek byl ze strany krajského soudu nesprávně právně posouzen. V trestní věci obviněné Z. G. je zřejmé, že poškozená Bc. B. Z. v důsledku jednání obviněné utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu. Posttraumatická stresová porucha je v souladu s ustálenou judikaturou považována za újmu na zdraví. Podle nejvyššího státního zástupce krajský soud svůj závěr, že porucha zdraví poškozené nebyla natolik závažná, aby ji bylo možno posoudit jako těžkou újmu na zdraví, nesprávně odůvodnil pouze tím, že poškozená v době pracovní neschopnosti prováděla osobní hygienu, péči o domácnost a řídila osobní vozidlo. Na duševní poruchu poškozené tak odvolací soud poněkud zjednodušeně aplikoval v zásadě stejná kritéria, jaká se uplatňují na tělesná zranění poškozených, přičemž důraz položil na její mobilitu a schopnost péče o domácnost či sebe samu. Odvolací soud nevzal v úvahu, že u duševní poruchy nelze mechanicky aplikovat závěry týkající se somatických onemocnění, neboť postižení psychiky poškozené osoby a z toho vyplývající omezení je naprosto rozdílné povahy a projevuje se ve zcela jiné oblasti života, než v případě tělesných zranění osoby.

Nejvyšší státní zástupce má za to, že tyto následky trestného jednání obviněné, jež byly projevem akutní posttraumatické stresové poruchy, jsou natolik závažné a natolik poškozenou omezovaly v běžném způsobu jejího života, že jsou závažnou poruchou zdraví naplňující znaky delší doby trvající poruchy zdraví. Vzhledem k tomu měl být vzniklý následek posouzen jako těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a jednání obviněné bylo na místě kvalifikovat jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 To 155/2015, který jednání obviněné kvalifikoval jen jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Došlo tedy k naplnění výše uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 To 155/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněné Z. G., která se prostřednictvím své obhájkyně k dovolání vyjádřila. Ve svém vyjádření pouze souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Uvedené však nebylo Nejvyšším soudem zjištěno.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 To 155/2015, jakož i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že ve věci obviněné je zřejmé, a ani krajský soud toto nezpochybnil, že poškozená Bc. B. Z. v důsledku jednání obviněné utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu. Tato skutečnost jednoznačně vyplynula ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného znalcem MUDr. Janem Tučkem, Ph.D., z lékařských zpráv a rovněž z výpovědi poškozené, která se podrobně vyjádřila zejména k faktickým obtížím, jež v souvislosti s útokem obviněné měla.

Trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Je-li následkem takového jednání pachatele porucha na zdraví, je třeba skutek kvalifikovat buď jako trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, to v případě prostého ublížení na zdraví, nebo jako trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v případě těžké újmy na zdraví.

Pojem násilí nutně nevyžaduje způsobení fyzické újmy poškozenému. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka, s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat jak přímo proti úřední osobě, jejíž odpor má být překonán nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit, tak i proti jiné osobě nebo proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby, popř. prostředkem odplaty za to, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonala.

Pro náležitou právní kvalifikaci jednání obviněné je nezbytné posoudit charakter vzniklé újmy na zdraví poškozené, tj. zda tuto poruchu na zdraví považovat za ublížení na zdraví, či za těžkou újmu na zdraví. Ublížením na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Těžkou újmou na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku se potom rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, přičemž tato újma na zdraví současně musí odpovídat alespoň jednomu z typů taxativně uvedených v § 122 odst. 2 písm. a) - i) tr. zákoníku. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy delší dobu trvající porucha zdraví, je třeba považovat vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo obvyklý způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Za takovou těžkou újmu na zdraví je přitom považována nejen delší dobu trvající vážná porucha zdraví fyzického, ale i porucha zdraví duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Toto omezení však nemusí spočívat pouze v omezení fyzické aktivity poškozené osoby, ale může spočívat rovněž v omezení na úrovni psychiky. Doba, po kterou v konkrétním případě tento vážný stav trvá, bývá obvykle podstatně kratší, než trvá celkové léčení a pracovní neschopnost poškozené osoby, a často bývá i kratší, než šest týdnů. V naposled uvedených případech pak musí být závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví nebo onemocnění a příznaků, které ho doprovázejí, nebo také značnou délkou léčení či pracovní neschopností výrazně přesahující šest týdnů. (Trestní zákoník I, Komentář., Šámal, P. a kol, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2009, strana 1177)

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplynulo, že poškozená v důsledku shora popsaného jednání obviněné utrpěla akutní posttraumatickou stresovou poruchu s dobou léčení a s trváním pracovní neschopnosti po dobu zhruba pěti měsíců, což z hlediska časového významně přesahuje hranici šesti týdnů. Přitom právě protiprávní jednání obviněné bylo tím faktorem, který stresovou poruchu u poškozené vyvolal. Vzniklá posttraumatická stresová porucha poškozenou omezovala v běžných životních aktivitách spojených s vycházením z domova, zejména v oblasti sociální a pracovní, když nejenže nebyla schopna několik měsíců do zaměstnání chodit, ale nakonec musela z tohoto zaměstnání v důsledku svých zdravotních obtíží odejít. Během prvního měsíce až dvou po útoku nebyla schopna vycházet ven, musela s sebou mít nějaký doprovod. V důsledku nemoci se poškozená vyhýbala lidem, prožívala úzkost, měla problémy v uzavřených prostorách, kontrolovala zabezpečení domu, hledala vinu v sobě, trpěla flashbacky, měla pocit selhání a byla nevýkonná a unavená. Pouze díky léčbě a podpoře rodiny docházelo k postupnému zmírňování a odeznívání příznaků, nicméně i v době, kdy znalec prováděl vyšetření poškozené, tj. téměř rok po spáchání útoku, u ní při vystavení nepříjemným zážitkům nadále docházelo k negativním emočním reakcím.

V trestní věci obviněné Krajský soud v Českých Budějovicích svůj závěr, že porucha zdraví poškozené nebyla natolik závažná, aby ji bylo možno posoudit jako těžkou újmu na zdraví, nesprávně odůvodnil pouze tím, že poškozená v době pracovní neschopnosti nebyla omezena v běžných úkonech provozu domácnosti, v úkonech osobní hygieny, měla povoleny vycházky a mohla řídit osobní automobil. Jak správně uvedl nejvyšší státní zástupce, odvolací soud poněkud zjednodušeně aplikoval na duševní poruchu poškozené (resp. posouzení míry závažnosti této poruchy zdraví) v zásadě stejná kritéria, jaká se uplatňují na tělesná zranění, přičemž důraz položil na její mobilitu a schopnost péče o domácnost či sebe samu. Takové námitky by bezesporu byly do značné míry relevantní v případech běžného tělesného zranění poškozené osoby. Odvolací soud však nevzal v úvahu, že u duševní poruchy nelze mechanicky aplikovat závěry týkající se somatických onemocnění, neboť postižení psychiky poškozené osoby a z toho vyplývající omezení je naprosto rozdílné povahy a projevuje se ve zcela jiné oblasti života, než v případě tělesných zranění osoby. Je tak třeba primárně zohlednit i jiné projevy této poruchy, než v rámci posuzování míry závažnosti a míry omezení obvyklého způsobu života učinil soud druhého stupně.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že shora popsané následky trestního jednání obviněné, jež byly projevem akutní posttraumatické stresové poruchy, jsou natolik závažné a natolik poškozenou omezovaly v běžném způsobu života, že jsou vážnou poruchou na zdraví naplňující znaky delší doby trvající poruchy zdraví. Vzhledem k tomu měl být vzniklý následek posouzen jako těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a jednání obviněné bylo na místě kvalifikovat jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 To 155/2015. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť tento soud může v řízení o odvolání napravit pochybení, kterého se dopustil.

Při novém projednání věci bude Krajský soud v Českých Budějovicích vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné (zákaz reformace in peius).

Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2015




JUDr. Jiří Pácal předseda senátu