4 Tdo 1295/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1 tr. ř., § 256 tr. ř.



4 Tdo 1295/2016-43

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání obviněného D. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 68 To 348/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 215/2015, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 68 To 348/2015 ve výroku v bodě I., jímž byl v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 4 T 215/2015 zrušen výrok o náhradě nemajetkové újmy vyslovené podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. a nově bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. vůči poškozeným Ing. J. K., H. K., Bc. J. K., J. K., R. K., V. N., G. N., X.X. *), Ing. V. N., MUDr. J. N., J. P. a D. P.

II. Podle § 256 tr. ř. se zamítá odvolání poškozených Ing. J. K., H. K., Bc. J. K., J. K., R. K., V. N., G. N., X. x. *), Ing. V. N., MUDr. J. N., J. P. a D. P.


Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci uznal rozsudkem ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 4 T 215/2015 obviněného D. P. vinným z přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

dne 21. 3. 2015 v 00:06 hodin D. P. řídil po předchozím požití alkoholu, kdy dechovou zkouškou přístrojem Dräger mu bylo bezprostředně po dopravní nehodě naměřeno dne 21. 3. 2015 v 00:12 hodin 0,87 alkoholu v krvi, v 00:17 hodin 0,89 alkoholu v krvi a v 00:23 hodin 0,78 alkoholu v krvi, osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A4, se spolujedoucím vedle řidiče L. N. a spolujedoucím na zadním sedadle vpravo V. K., po silnici č. III/4433, ve směru jízdy do obce V. B. směrem na obec B., kdy nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu pozemní komunikace (levotočivá zatáčka a stoupání) a svým schopnostem, přičemž se rovněž snažil ujet za ním jedoucímu vozidlu Policie ČR se zapnutými světelnými výstražnými signály, v důsledku čehož D. P. se svým vozidlem dostal smyk, vyjel vpravo mimo vozovku, kde narazil pravou stranou vozidla do vzrostlého stromu, kdy po nárazu do stromu vozidlo Audi A4, zůstalo stát přední částí v přilehlém příkopu a v důsledku této dopravní nehody došlo ke smrtelnému zranění spolujedoucího pošk. L. N., který utrpěl mj. zhmoždění a otok mozkového kmene, při zlomeninách klenby a spodiny lební, dále došlo ke smrtelnému zranění spolujedoucího pošk. V. K., který se dusil při vdechnutí velkého množství žaludečního obsahu do dýchacích cest, když shora popsaným jednáním D. P. hrubým způsobem porušil zákon o silničním provozu č. 361/2000 Sb., zejména pak ustanovení § 4 písm. a), písm. b); § 5 odst. 2 písm. b); a § 18 odst. 1, a svým jednáním způsobil smrt uvedených poškozených .

Za to mu byl podle § 143 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena i povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, částku 3 726 Kč; poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, částku 3 550 Kč; a poškozenému J. K., částku 7 175 Kč. Zároveň pak byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozeným

- Ing. J. K., částku 500 000 Kč;
- H. K., částku 500 000 Kč;
- Bc. J. K., částku 600 000 Kč;
- J. K., částku 500 000 Kč;
- R. K., částku 100 000 Kč;
- V. N., částku 500 000 Kč;
- G. N., částku 500 000 Kč;
- X. X. *) částku 500 000 Kč;
- Ing. V. N., částku 100 000 Kč;
- MUDr. J. N., částku 100 000 Kč;
- J. P., částku 100 000; a
- D. P., částku 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Ing. J. K., H. K., Bc. J. K., J. K., R. K., V. N., G. N., X. X. *), Ing. V. N., MUDr. J. N., J. P. a D. P. ve zbytku jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to výhradně proti výrokům o trestu a o přiznání peněžité náhrady nemajetkové újmy vůči všem poškozeným, jimž byla náhrada nemajetkové újmy rozsudkem přiznána. Odvolání proti rozsudku podali i všichni poškození, jimž byla přiznána náhrada nemajetkové újmy, a to proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o výši náhrady této nemajetkové újmy, resp. proti výroku, jímž byli se zbytkem svých nároků odkázáni na občanskoprávní řízení.

O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 68 To 348/2015 tak, že výrokem v bodě I. z podnětu odvolání poškozených podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy, které byly vysloveny podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k těmto poškozeným. Za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému D. P. povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozeným

- Ing. J. K., částku 1 000 000 Kč;
- H. K., částku 1 000 000 Kč;
- Bc. J. K., částku 1 200 000 Kč;
- J. K., částku 1 000 000 Kč;
- R. K., částku 200 000 Kč;
- V. N., částku 1 000 000 Kč;
- G. N., částku 1 000 000 Kč;
- X. X. *), částku 1 000 000 Kč;
- Ing. V. N., částku 200 000 Kč;
- MUDr. J. N., částku 200 000 Kč;
- J. P., částku 200 000; a
- D. P., částku 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak tyto poškozené ve zbytku jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Výrokem v bodě II. odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný D. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání v rozsahu celé výrokové části rozsudku odvolacího soudu, které založil na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., neboť podle něj bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h).

Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel zejména o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval problematikou určení tzv. reflexní újmy pozůstalých ve smyslu § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o. z. ). Přestože předmětné rozhodnutí bylo vyhlášeno až po právní moci vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, vzhledem k zásadě tzv. incidenční retrospektivy judikaturních změn mohou být tyto závěry vztaženy i na trestní věc obviněného. Obviněný je přesvědčen o tom, že právní posouzení náhrady nemajetkové újmy odvolacím soudem bylo v hrubém nepoměru s principy judikovanými v předmětném rozhodnutí, jakož i o tom, že přiznané částky jsou vzhledem k relevantním okolnostem výrazně neproporcionální.

Nejvyšší soud v předmětném rozsudku určil základní ospravedlnitelnou výši náhrady nemajetkové újmy pozůstalým pro typové (neutrální) případy v rozpětí 240 000 500 000 Kč pro skupinu nejblíže spjatých osob (rodiče, děti a manželé). Odvolací soud však přiznal nejbližším příbuzným částky odpovídající dvojnásobku judikované horní hranice, aniž by zjistil jakékoliv relevantní okolnosti kvalifikovatelné jako zpřísňující kritéria (např. zvýšená intenzita vztahu poškozené osoby k zemřelému apod.). Obviněný dále vyjmenoval jednotlivá kritéria, jež Nejvyšší soud v předmětném rozsudku uznal za relevantní vzhledem k určení výše náhrady nemajetkové újmy, a to jak na straně poškozených, tak na straně škůdce. Dovodil, že v trestní věci obviněného nebylo z hlediska zpřísnění vybočeno z neutrálních kritérií. Naopak, skutečnosti, že obviněný dostal velmi přísný nepodmíněný trest odnětí svobody, projevil upřímnou lítost, částečně nahradil nemajetkovou újmu v rámci majetkových možností rodiny, sám musel vyhledat pomoc psychiatra, přičemž je úplně nemajetný, svědčí o posunu neutrálních kritérií ve prospěch obviněného.

Dále obviněný upozornil, že předmětné nároky částečně uhradil, konkrétně ve výši 300 000 Kč. Tuto částku odvolací soud nepochopitelně neodečetl od částek, k nimž dospěl, přičemž naznačil, že v rozsahu částečného plnění by poškození neměli své nároky požadovat. Podle hmotněprávní i procesní úpravy však soud v adhezním řízení rozhoduje vždy o aktuální výši nároku ke dni svého rozhodnutí. Tímto postupem tak soud zatížil řízení vadou.

Další pasáž dovolání obviněného se týkala otázky spoluzavinění poškozených. Připomněl, že vědomost poškozeného spolujezdce o ovlivnění řidiče alkoholem se dlouhodobě považuje za naprosto zásadní okolnost, která má určující vliv nejen na rozhodování o náhradě škody, ale i na rozhodování o trestu. Obviněný má za to, že soudy nižších stupňů v tomto směru zatížily svá rozhodnutí natolik závažnými vadami, že tím došlo k porušení ústavně garantovaných práv obviněného. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 802/02, uveřejněný pod č. 58/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 2343/08, uveřejněný pod č. 67/2009 Sbírky nálezů, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 sp. zn. 3 Tdo 131/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 7 Tdo 882/2015 obviněný namítl, že se soudy věcně nesprávně vypořádaly s odůvodněnými důkazními návrhy obhajoby spočívajícími ve výslechu svědka G., jenž se v předmětný večer pohyboval v blízkosti všech dotčených osob, výslechu L. L., jež má zásadní poznatky o rozhodných skutečnostech ohledně vědomí poškozených o ovlivnění obviněného alkoholem, a facebookové komunikaci mezi touto svědkyní a M. Č., jež se výslovně a bezprostředně vztahuje k vědomosti poškozených o této skutečnosti. Odvolací soud navíc uvedl, že si z úředního záznamu o podání vysvětlení jako předběžnou otázku vyhodnotil, co by k věci navrhovaný svědek G. mohl uvést. Úřední záznam však není procesně použitelným důkazem, načež by svědka přesto bylo nutno konfrontovat s nově provedenými důkazy v hlavním líčení a jeho výpověď prověřit dotazy. Co se týče facebookové komunikace, odvolací soud ji neprovedl s odkazem na nedostatek souhlasu účastníků komunikace. Souhlasné stanovisko L. L. však bylo dáno, nebylo pouze formálně písemně k dispozici u hlavního líčení, přičemž nebyl problém, aby si ho soud vyžádal. Provedení těchto důkazů by podle obviněného mohlo učinit radikální zvrat v důkazní situaci, jenž by mohl překonat hranici mezi uložením nepodmíněného a podmíněného trestu. Zmíněný postup soudů porušil právo obviněného na spravedlivý proces, přičemž uložení trestu na základě skutkového stavu zjištěného protiústavním způsobem zakládá jak nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť zákon nepřipouští uložení trestu za protiústavně zjištěný skutek.

V poslední části svého dovolání obviněný namítl porušení zásady in dubio pro reo , jež podle něj dosáhlo ústavního rozměru, což v obecné rovině vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, uveřejněného pod č. 141/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. I pokud by soudy dospěly k závěru o pochybnostech o vědomosti poškozených o ovlivnění obviněného alkoholem korektně, důsledkem tvrzených pochybností by soudy musely při zjištění skutkového stavu vyjít ve prospěch obviněného z toho, že poškození o jeho ovlivnění alkoholem věděli.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil podle 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 68 To 348/2015 a řízení jemu předcházející, včetně rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 4 T 215/2015, a aby Okresnímu soudu v Olomouci podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednání věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státní zástupkyně činné na Nejvyšším státním zastupitelství písemně vyjádřil v tom smyslu, že se k podanému dovolání obviněného věcně vyjadřovat nebude, zároveň ale souhlasí, aby z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. byla věc projednána v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.

Poškození Ing. J. K., H. K., Bc. J. K., J. K. a R. K. zaslali Nejvyššímu soudu vyjádření datované 18. 9. 2016 (Nejvyššímu soudu doručeno dne 21. 9. 2016) s textovými a obrazovými přílohami. V něm poukázali na zničující dopad ztráty spočívající ve zbytečné smrti V. K. Tuto ztrátu navíc způsobil člověk, kterého tato tragédie ani v nejmenším nezasáhla. Uložené tresty se obviněnému zdají vysoké a nepřiměřené, ale přitom v sobě nemá dostatek morálních hodnot, aby uznal závažnost dopadu svého jednání. Jím způsobená smrt dvou mladých lidí je natolik závažná, že snaha vyváznout bez trestu nebo jen s velmi mírným trestem je výsměchem pozůstalým. Poškození dále odkazují na přiloženou komunikaci obviněného na sociální síti facebook a vyslovují pochybnost o pravdivosti jeho tvrzení o špatném psychickém stavu, když se zde vyjádřil k nástupu trestu odnětí svobody do věznice způsobem, z kterého je zřejmé, že tento trest nebere jako možnost polepšit se a zamyslet se nad svým chováním. Z jeho jednání, včetně omluvných dopisů odeslaných až po získání kvalifikovaného právního zastoupení, nebo nabídky částečného finančního odškodnění teprve po podání žádosti poškozených u soudního jednání, cítí poškození pouze účelovost. Poškozeným byla vyplacena jen nepatrná část z částky určené pravomocným a vykonatelným rozsudkem odvolacího soudu. Argumentaci obviněného, že jej vyplacení odškodnění zatíží na řadu let, je třeba vidět v souvislosti s tím, že poškození se musejí vyrovnat s nevratným a neodčinitelným následkem jeho činu. Obviněnému sice byl udělen trest odnětí svobody, což má být pro poškozené částečnou satisfakcí, ale nelze opomenout, že jej vykonává v nejmírnějším typu věznice a může být jako prvotrestaný podmíněně propuštěn již po jedné třetině odpykání trestu. Poškození závěrem uvedli, že jsou kvůli právním krokům obviněného dlouhodobě stresováni a mají obavu z návratu onkologické nemoci poškozeného J. K., když zemřelý V. byl vůči jeho osobě označen za nejvhodnějšího dárce kostní dřeně. V závěru taktéž podotkli, že se jejich rodina výrazně odlišuje od dnešního standardu, neboť stále vnímají rodinu jako základní jednotku státu, kdy vztahy mezi jednotlivými členy jsou velmi těsné, což obviněným způsobená tragická nehoda se ztrátou V. navždy narušila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 68 To 348/2015 je přípustné z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.

Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu předmětného dovolacího důvodu se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem za splnění podmínky, že obviněný v tomto směru namítá porušení hmotného práva zejména hmotněprávního předpisu upravujícího náhradu škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002 sp. zn. 6 Tdo 142/2002 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004 sp. zn. 7 Tdo 587/2004). V usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. 5 Tdo 1364/2006 Nejvyšší soud upřesnil, že relevantní námitkou může být i skutečnost, že závazek obviněného k náhradě škody zanikl splněním ještě před rozhodnutím soudu v adhezním řízení.

V tomto ohledu směřuje své námitky i obviněný, neboť tento dovolací důvod spojuje s jiným nesprávným hmotněprávním posouzením, na němž spočívá výrok o náhradě nemajetkové újmy. Tvrdí, že právní posouzení náhrady nemajetkové újmy odvolacím soudem bylo v hrubém nepoměru s principy judikovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Rovněž tvrdí, že přiznané částky jsou vzhledem k relevantním okolnostem výrazně neproporcionální.

V prvé řadě se Nejvyšší soud zabýval otázkou hlediska časové aplikace závěrů předmětného rozsudku (sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Soudy nižších stupňů totiž rozhodovaly v době, kdy tento rozsudek ještě nebyl vyhlášen, tudíž nebyl přístupný nižším soudním instancím. Takovou situací se v obecné rovině zabývá dovolatelem zmíněná tzv. teorie incidentní retrospektivy. Stručně řečeno jde o to, že závěry kvalifikovaných rozhodnutí nejvyšších soudů (např. velký senát Nejvyššího soudu) lze aplikovat i zpětně v dosud probíhajícím řízení (v tomto případě v rámci dovolání), přestože při rozhodování nižších soudů ještě nebyly známy (přiměřeně srov. např. KÜHN, Z. Ústavní soud k intertemporalitě judikaturních změn. Jurisprudence , 2010, č. 8, s. 32-39; BOBEK, M., KÜHN, Z., POLČÁK, R. (ed.). Judikatura a právní argumentace. Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Auditorium: Praha, 2006, s. 48). Nelze totiž připustit, aby na skutek obviněného, byť dokonaný v minulosti, byla aplikována právní norma, jež by byla vyložena nesprávným způsobem, tím spíše ve sféře práva veřejného. Limitem tohoto přístupu je právní jistota subjektů řízení, kdy nový právní názor zaujatý Nejvyšším soudem lze aplikovat toliko na probíhající řízení, tedy i v rámci řízení o dovolání. Existence takového nového právního názoru již nebude mít vliv na případnou obnovu řízení či jako podklad pro stížnost pro porušení zákona, neboť tyto instituty jsou zcela výjimečnými opravnými prostředky, jež nejsou (vyjma obnovy řízení v neprospěch obviněného) vázány zákonnou (formální) lhůtou, která by měla za účinek nepřípustnost předmětných institutů. Podle Nejvyššího soudu tedy přiměřená aplikace závěrů jeho zásadního rozsudku ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 je přípustná i na trestní věc obviněného D. P.

Nejvyšší soud se v citovaném rozsudku zabýval problematikou nároků při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví osoby blízké ve smyslu § 2959 o. z., jenž stanoví, že [p] ři usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti . S nabytím účinnosti nového občanského zákoníku k 1. 1. 2014 totiž došlo k řadě zásadních změn v dotčené právní úpravě, jež v praxi nebyla jednotně vykládána. Ze závěrů předmětného rozsudku vyplývá, že citovaný § 2959 o. z. upravuje všechny nároky týkající se náhrady nemajetkové újmy způsobené usmrcením či zvlášť závažným ublížením na zdraví manžela, rodiče, dítěte či jiné osoby blízké, kdy jako základní rozpětí pro stanovení náhrady Nejvyšší soud doporučil 240 000 Kč až 500 000 Kč v typovém případě nejbližších osob (manželé, rodiče a děti). Nejvyšší soud, vědom si skutečnosti, že každý případ je individuální, zdůraznil, že duševní útrapy spojené s prožíváním usmrcení či zvlášť závažného ublížení na zdraví blízké osoby se při stanovení výše náhrady posuzují primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka a případné snížení či zvýšení lze určit na základě prokázaných okolností. Tyto Nejvyšší soud rozdělil na dvě skupiny:

1) Okolnosti na straně poškozeného a osob jemu blízkých: a. intenzita vztahu pozůstalých k zemřelému;
b. věk zemřelého a pozůstalých;
c. případná existenční závislost na zemřelém (chápáno jako šířeji pojatou existenční závislost pozůstalého na usmrcené osobě s tím, že případné majetkové nároky spojené se ztrátou výživy upravuje § 2960 o. z.; a
d. případné poskytnutí jiné satisfakce. 2) Okolnosti na straně škůdce (uplatní se tehdy, pokud mají zároveň vliv na vnímání újmy oprávněných osob): e. postoj škůdce (popírání viny v trestním řízení je standardním způsobem obhajoby, přičemž neprohlubuje samo o sobě míru utrpení pozůstalých, a tudíž lze přihlížet jen k excesivnímu vybočení např. arogantní postoj; naopak vstřícný přístup škůdce se zohlední v kontextu s kritériem ad d.);
f. dopad událostí do osobní sféry škůdce;
g. majetkové poměry škůdce (neprojeví se ve způsobu vnímání útrap, a proto k nim lze přihlížet spíše jen výjimečně, aby zásadně nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality); a
h. míra zavinění škůdce.
Pokud se daná kritéria nazíraná z pohledu průměrného člověka jeví soudu jako neutrální, měla by se přisouzená náhrada pohybovat v rozmezí zmíněných 240 000 Kč až 500 000 Kč.

V posuzovaném případě se soud prvního stupně otázkou náhrady nemajetkové újmy poškozeným zabýval poměrně obsáhle na str. 9-11 svého rozsudku. Zdůraznil, že plné odškodnění duševního utrpení blízkých pozůstalých prostřednictvím finanční náhrady je nedostižnou metou a z toho důvodu se snažil rozhodnout o jejich nároku alespoň podle zásad slušnosti. Na jednu stranu připustil, že každý případ vyžaduje individuální posouzení, na druhou stranu musel vycházet z úplného skutkového stavu a opírat se o konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 30 Cdo 1578/2009), přičemž se zabýval i objektivním kritériem spočívajícím v závažnosti jednání obviněného a okolností, za nichž k němu došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010 sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Nalézací soud konkrétně uvedl, že závažnost události byla objektivně nejvyšší, neboť došlo ke zbytečnému tragickému úmrtí dvou mladých osob, způsobených nedbalostí obviněného, jenž nedodržoval dopravní předpisy. Praxe podle minulé právní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 pozn. Nejvyššího soudu) stanovovala náhradu paušálními částkami, a to částku 240 000 Kč u manžela, dítěte či rodiče, a částku 175 000 Kč u sourozence či osoby žijící ve společné domácnosti, kdy tuto částku šlo navýšit v občanskoprávním sporu o ochranu osobnosti. Kritéria totiž nezohledňovala blízkost mezi poškozenými a zemřelými. Soud prvního stupně tak poté, co vzal za nesporné skutečnosti plynoucí z jednotlivých prohlášení o dopadu událostí na život poškozených z hlediska blízkosti vztahu mezi poškozenými a zemřelými, harmonických vztahů v obou rodinách, jakož i toho, že zemřelí byli na prahu dospělého života, stanovil náhradu u rodičů a sourozenců přibližně ve dvojnásobné výši starých paušálních částek, tj. 500 000 Kč. U Bc. J. K. částku povýšil o 100 000 Kč, neboť tento přišel nejen o svého bratra, ale i nejvhodnějšího dárce kostní dřeně s ohledem na jeho onkologické onemocnění. U prarodičů zemřelých tuto náhradu vyčíslil na 100 000 Kč pro každého z nich, kdy přihlédnul k dopadu smrti vnuků na jejich životy, ale na druhou stranu k tomu, že tito nebyli na zemřelých po hmotné stránce nijak závislí. Na straně obviněného v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2545/2008 vzal v potaz míru zavinění obviněného, jeho postoj k celé události, dopad do sféry jeho života, jakož i majetkové poměry. Konstatoval, že obviněný zavinění následku nepopíral a po psychické stránce ho tato událost nepochybně zasáhla. Obviněný byl nemajetným studentem, přičemž i když se nehoda stala při provozu motorového vozidla, lze reálně předpokládat regresní nároky pojišťovny na obviněném, neboť byl pod vlivem alkoholu. Na základě zásady slušnosti, jež musí být podle názoru soudu aplikována oboustranně, nelze poškozeným přiznat částku, jež by obviněného hendikepovala na doživotí. Morálním zadostiučiněním poškozeným může navíc být výrazný nepodmíněný trest obviněného a dlouhý trest zákazu činnosti.

Také soud druhého stupně se v rámci řízení o odvolání zabýval náhradou nemajetkové újmy poškozeným poměrně zevrubně (str. 16-19 rozsudku). Dospěl k závěru, že nalézací soud tomuto věnoval náležitou pozornost. Správně se zabýval jak osobou obviněného, jeho věkem, solventností, dopadem s tím spojených událostí na jeho život, tak i okolnostmi na straně poškozených, kdy zvažoval, jaký dopad má vzniklá situace na jejich další život, co pozůstalí očekávali od dalšího soužití se zemřelými, jaké měli představy o jejich vzájemném soužití apod. Rovněž se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu o harmonickém soužití obou rodin, i se specifickým přístupem soudu k poškozenému Bc. J. K., kdy vzhledem k jeho onkologickému onemocnění smrtí svého bratra přišel o potenciálně jediného a nejvhodnějšího dárce kmenových buněk. Odvolací soud však ve svém rozsudku provedl v důsledku námitek poškozených korekci výše přiznaných částek na dvojnásobek. Podle jeho názoru se totiž nalézací soud s náhradou nemajetkové újmy vypořádal v podstatě správně, ale poněkud obecně. Větší pozornost měl zaměřit na individuální okolnosti projednávané trestní věci. Odvolací soud poté zdůraznil, že dopravní nehoda nevznikla nahodilým zkratkovitým jednáním obviněného, ale celou řadou porušení dopravních předpisů. Přestože si musel být vědom, že na maturitním večírku dojde k požívání alkoholu, jel na tuto akci motorovým vozidlem, a i když věděl, že požil alkoholické nápoje, vypravil se v průběhu večera s vozidlem do O., přičemž vezl i další osoby. Při návratu si navíc na střechu vozidla připevnil majáček a poté, co se ho pokusila zastavit policejní hlídka, nerespektoval její pokyn a snažil se jí pomocí rychlé jízdy ujet. To vše v situaci, kdy byl držitelem řidičského oprávnění pouhých 7 měsíců. Odvolací soud svůj závěr podpořil i skutečností, že obviněný je osobou mladou, zdravou, na počátku kariérního života, a je nutné, aby nesl důsledky svého jednání.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu konstatoval, že v době rozhodování soudů nižších stupňů byl výklad právní úpravy náhrady nemajetkové újmy v případě usmrcení či zvlášť závažném ublížení na zdraví v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku nepříliš jasný a zejména nejednotný. Přesto se soudy, i když jim ještě nemohlo být známo sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu, vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi v zásadě materiálně správně. Neboť i z pohledu později vyhlášeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 vzaly do úvahy jak všechny relevantní skutečnosti na straně poškozených (pozůstalých) a osob jim blízkých, tak na straně škůdce (obviněného), a Nejvyšší soud se s těmito jejich úvahami v podstatě ztotožňuje.

Soudy v prvé řadě vzaly do úvahy okolnosti na straně pozůstalých a osob jim blízkých harmonické soužití obou rodin; jejich plány do budoucna, kdy se jednalo o zemřelé na hranici dospělosti; případné dárcovství kostní dřeně V. K. pozůstalému Bc. J. K. trpícímu onkologickým onemocněním aj. Soudy neopomenuly ani skutečnost, že jistou míru satisfakce může poškozeným přinést i nepodmíněný trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen, třebaže ho vykonává v nejmírnějším typu věznice a v budoucnu bude mít možnost žádat o podmíněné propuštění. K tomu lze dodat, že nepodmíněný trest odnětí svobody nesporně má na prvotrestaného obviněného blízkého věku mladistvých, jenž do té doby žil pokojně se svou rodinou, důrazný výchovný a zároveň represivní vliv, byť on sám se před svými vrstevníky tak nemusí navenek projevovat. Obdobnou satisfakcí pro ně může být svou délkou výrazný trest zákazu řízení motorových vozidel. Na straně škůdce (obviněného) poté soudy správně zhodnotily okolnosti mající vliv na duševní útrapy poškozených obviněný svůj čin nepopíral, i když z jeho obhajoby byly ohledně některých skutečností znát tendence k přikrášlování skutkového stavu ke svému prospěchu (např. co se týče tvrzení o nepřipoutání zemřelého L. N. či doby konzumace alkoholu). Jeho postoj se však nedá označit za arogantní či jinak vybočující od standardního způsobu obhajoby, kdy je třeba mít na paměti, že je jen na obviněném, zda bude v trestním řízení vypovídat pravdu, zda bude vůbec vypovídat, přičemž ze strany státu k tomu nesmí být nucen. Nejde tedy o úvahy obdobné úvahám o polehčující okolnosti, ale pouze o tom, zda obviněný svým excesivním vybočením ze standardů obhajoby nemohl v poškozených prohloubit jejich duševní útrapy. Naopak mírně ku prospěchu obviněnému může být jeho relativně kajícné vystupování zejména v řízení před soudem, s přihlédnutím k omluvným dopisům obou rodinám a nabídkou (i částečnou realizací) osobní schůzky s rodiči zemřelých, což musí být oboustranně nesmírně psychicky náročné, třebaže mají poškození K. o upřímnosti těchto jeho kroků pochybnosti. Rovněž se nedá odhlédnout ani od částečného plnění náhrady nemajetkové újmy ještě před nabytím právní moci napadeného rozsudku. Z řízení před soudem také vyplynulo, že událost obviněného po psychické stránce nepochybně zasáhla, i když patrně ne nepoměrně více, než by zasáhla jiného průměrného člověka na jeho místě. Co se týče kritéria majetkových poměrů na straně obviněného, lze se ztotožnit s tvrzením soudu prvního stupně, že částka přiznaná poškozeným nemá hendikepovat obviněného na celý život, kdy právě v takovém případě lze k tomuto výjimečnému kritériu přihlédnout. Na druhou stranu je důvodné i tvrzení soudu druhého stupně, že obviněný je mladý a zdravý muž, na počátku kariérního života, jinými slovy má potenciál pro to, aby pro něj určená výše náhrady nebyla likvidační. Soud druhého stupně dále zdůraznil poslední kritérium míru zavinění obviněného. Přihlédl k tomu, že jednání obviněného spočívalo v sérii flagrantních porušení dopravních předpisů, kdy počátkem všeho bylo jeho rozhodnutí vydat se na maturitní ples svým automobilem, přestože na něm hodlal konzumovat alkoholické nápoje (ostatně lahev tvrdého alkoholu měl s sebou v kufru auta) a následně řídil pod vlivem alkoholu, navíc jako nezkušený řidič, když cestou zpět si dokonce na auto nasadil modrý majáček, načež se snažil ujet hlídce Policie ČR, to vše s vědomím, že jsou v autě přítomni ještě další dvě osoby. K tomu je ale nutno dodat, že jednání obviněného nepřekročilo rámec hrubé nedbalosti, kdy při zohlednění předmětného kritéria je třeba vzít v úvahu i to, že se do něj započítává i společensky škodlivější úmyslná trestná činnost, kterou přese všechno nelze v případě jednání obviněného dovodit. Pokud by byl trestný čin spáchán úmyslně, znamenalo by to nesporně vybočení z uvedeného kritéria, a to v neprospěch obviněného.

S ohledem na výše zmíněné Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se s rozhodnými okolnostmi na straně pozůstalých a osobám jim blízkých, jakož i s okolnostmi na straně obviněného, vypořádaly věcně správně. Odvolací soud však pochybil, když částky na náhradu nemajetkové újmy přiznané soudem prvního stupně zdvojnásobil. Nejvyšší soud přitom vychází ze svého, již vícekrát zmíněného rozsudku ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, jenž určil, že v případech, kdy z prokázaných skutečností z pohledu průměrného člověka nevyplývá zásadní vybočení z výše zmíněných kritérií (ať už ve prospěch či neprospěch obviněného), by se měla přisouzená náhrada pohybovat v rozmezí zmíněných 240 000 Kč až 500 000 Kč. Z výše uvedeného obsáhlého zhodnocení soudů obou stupňů, jež mělo základ v úvahách nalézacího soudu, kdy odvolací soud tyto úvahy více méně jen prohloubil, přičemž jejich základ z hlavního líčení zůstal v meritu nezměněn, má Nejvyšší soud za to, že přiznané částky soudem prvního stupně, pohybující se v případě nejbližších pozůstalých rodičů a sourozenců na úplné horní hranici (popř. ji mírně přesahují s ohledem na potenciální dárcovství onkologicky nemocného Bc. J. K.), a ve výši 100 000 Kč u prarodičů, jsou adekvátní i ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že vzal v potaz i částku 150 000 Kč, jako částečnou úhradu nemajetkové újmy pro každou z obou rodin zemřelých, a to v době před nabytím právní moci napadeného rozsudku, kdy toto předběžné plnění, jež je jen zlomkem celkové náhrady, přičetl v úvahách o výši celkové náhrady nemajetkové újmy poškozeným ve prospěch obviněného (kritérium ad d.) a ad e.) s tím, že na tomto základě určil výslednou částku ve výši určené soudem prvního stupně za adekvátní. Jinak a jednodušeji řečeno, pokud by obviněný tuto částku před nabytím právní moci rozhodnutí soudů poškozeným neposkytl, jevila by se Nejvyššímu soudu výše náhrady určená soudem prvního stupně jako nedostačující. Je třeba dodat, že soudy nižších stupňů v tomto směru nepostupovaly správně, když nalézací soud tuto předchozí částečnou úhradu vůbec nevzal do úvahy a odvolací soud uvedl, že tuto částku nebude odečítat od výsledné výše náhrady s tím, že poškození si ji mají sami započíst . Lze tak shrnout, že po přezkoumání rozhodných okolností v trestní věci obviněného D. P. se Nejvyššímu soudu jeví náhrada nemajetkové újmy poškozeným přiměřená ve výši určené soudem prvního stupně. Naplnění těchto kritérií podle názoru Nejvyššího soudu nepřesáhlo horní hranici při posouzení z pozice průměrného člověka.

Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že se zabýval i námitkami obviněného pod tímto dovolacím důvodem směřujícím stručně řečeno vůči tomu, aby soudy při úvaze o náhradě nemajetkové újmy poškozeným (pozůstalým) přihlédly ke skutečnosti, že poškození (zemřelí) museli vědět o tom, že obviněný v průběhu večera konzumoval alkohol. K tomu uvedl s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadou, když v tomto směru neprovedly obhajobou navrhované důkazy. Pokud by soudy přece jen dospěly k závěru, že je nejisté, zda poškození věděli o ovlivnění obviněného alkoholem, musely by při zjišťování skutkového stavu dospět v souladu se zásadou in dubio pro reo k tomu, že poškození o jeho ovlivnění alkoholem věděli.

Tyto námitky se ale ve skutečnosti netýkají výroku o trestu, resp. výroku o náhradě nemajetkové újmy, proti nimž pouze a výhradně mohl obviněný podat dovolání, nýbrž směřují proti úplnosti skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jakož i procesu hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Jde tedy o námitky ryze skutkového charakteru. Přestože takové námitky v zásadě nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje řádná přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů . Jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, načež tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny srov. např. obhajobou uváděný nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 802/02, uveřejněný pod č. 58/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 2343/08, uveřejněný pod č. 67/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v případě Nejvyššího soudu usnesení ze dne 13. 2. 2013 sp. zn. 3 Tdo 131/2013 a usnesení ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 7 Tdo 882/2015. Tato východiska lze podle Nejvyššího soudu přiměřeně použít i pro případ přezkumu správnosti postupu a rozhodnutí v adhezním řízení.

Otázkou spoluzavinění následku poškozených V. K. a L. N. se ale soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zabývaly. Nalézací soud poukázal na to, že sám obviněný tvrdil, že alkohol pil naposledy kolem deváté hodiny (dopravní nehoda se stala po půlnoci) a že jej poškození mohli vidět maximálně párkrát, kterak si hltnul z lahve (str. 7 rozsudku). Položil si otázku, nakolik mohli poškození, sami pod ještě větším vlivem alkoholu, rozpoznat ovlivnění alkoholem obviněného. Odvolací soud na str. 14-16 rozsudku uvedl, že závěr o vědomosti poškozených o nezpůsobilosti obviněného k řízení vozidla by byl spekulativní, neboť tento závěr by musel být opřen o důkazní situaci, ze které by bylo zřejmé, že se poškození po celý večer nacházeli pouze v přítomnosti obviněného, a přesně věděli, co a kdy vypil. Poškození byli sami pod vlivem alkoholu, a i když obviněného mohli vidět pít alkohol, je otázkou, co konkrétně mohli vidět, kolik alkoholu obviněný vypil, v jaké době před řízením, a zda mohli poškození předpokládat, že z obviněného alkohol již vyprchal. Z výpovědí svědků šlo dovodit pouze útržkovité informace, ovšem nikdo z nich prokazatelně neuvedl, že by poškození byli přítomni u situací, kdy obviněný vypil větší množství alkoholu (např. se svědkem P.), popřípadě kdy byl obviněný svědky upozorňován, aby v takovém stavu neřídil automobil (svědek K. a B.). Odvolací soud přihlédl i k tomu, že podle policisty zasahujícího na místě dopravní nehody obviněný nevykazoval žádné známky opilosti, vyjma zápachu alkoholu z úst, což potvrdil i lékař odebírající obviněnému krev. K důkazním návrhům obviněného odvolací soud uvedl, že je považuje za nadbytečné, neboť z úředního záznamu o podání vysvětlení F. G. z přípravného řízení je zřejmé, že tento obviněného po celý večer neviděl konzumovat alkohol, a co se týče svědkyně L. L., tato stejně jako ostatní svědci nemůže potvrdit, že by poškození trávili s obviněným celý večer a mohli by tak sledovat, co a kdy obviněný před jízdou vypil.

Z odůvodnění soudu druhého stupně je též zřejmé, že se důkazními návrhy obhajoby zabýval. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s věcným odůvodněním zamítnutí těchto důkazních návrhů pro nadbytečnost (str. 15-16 rozsudku), neboť sám odvolací soud připustil, že poškození mohli obviněného vidět pít alkoholické nápoje (což uvedl i sám obviněný), zůstává ovšem otázkou, co, kdy a v jakém množství, tedy jinak řečeno zda mohli předpokládat, že kolem půlnoci bude ve stavu umožňujícím či znemožňujícím řídit motorové vozidlo. To, že odvolací soud provedl tento úsudek v části na základě úředního záznamu o podání vysvětlení potenciálního svědka, není v rozporu s trestním řádem, neboť takové úřední záznamy jsou vyhotovovány právě zejména za účelem úvahy orgánů činných v trestním řízení, zda bude v návaznosti na jiné provedené důkazy účelné a ekonomické navrhnout či provést takový důkaz (srov. § 158 odst. 6 věta druhá tr. ř.), přičemž na základě důkazního řízení v projednávané věci nebyly zjištěny skutečnosti mající na takový závěr soudů zásadní vliv. O vadu řízení spočívajícím v tzv. opomenutém důkazu se proto podle Nejvyššího soudu nejedná.

Ponechat stranou v tomto případě nelze ani skutečnost, že soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo dospěly k závěru, že obviněný není trestně odpovědný za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 275 odst. 1, odst. 2 a) tr. zákoníku. Bylo by tak poměrně nelogické, kdyby soudy na jednu stranu uzavřely, že obviněný nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost řídit automobil, a na druhou stranu by se shodly, že poškození museli vědět o jeho stavu vylučujícím takovou způsobilost.

Otázka tedy nezní, zda poškození věděli, že je obviněný pod vlivem alkoholu, ale spíše do jaké míry mohli předpokládat, že je obviněný způsobilý k řízení motorového vozidla. Je totiž pravdou, že vliv alkoholu na obviněného byl v souvislosti se způsobením dopravní nehody zásadní, zejména pro okamžik jeho rozhodnutí o pokusu uniknout hlídce Policie ČR. Ačkoliv o konzumaci alkoholických nápojů obviněným v průběhu večera poškození podle názoru Nejvyššího soudu do jisté míry věděli, s přihlédnutím k poznatkům svědků, policistů zasahujících na místě dopravní nehody, kteří vyjma zápachu alkoholu z úst obviněného neshledali jiné známky ovlivnění alkoholem, což potvrdil i lékař odebírající obviněnému krev pro účely zjištění výskytu alkoholu, lze dovodit, že poškození v okamžiku, kdy se před dopravní nehodou rozhodli pro nastoupení do vozidla obviněného, nepodcenili možná existující rizika natolik, aby jejich jednání bylo poměrnou příčinou škodlivého následku a v důsledku toho poměrným umenšením náhrady nemajetkové újmy určené soudem prvního stupně. Jinak řečeno, pokud vzal Nejvyšší soud do úvahy všechny relevantní okolnosti případu, určitá vědomost poškozených o jistém ovlivnění obviněného alkoholem (nikoliv však vyloučením jeho způsobilosti k řízení motorových vozidel) nenabyla takové míry rizika, aby ponížila přiznanou částku pohybující se na horní hranici doporučované zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Tím se projednávaná věc liší například od věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ve kterém byla zjištěna spoluvina poškozeného na škodlivém následku v rozsahu 50 %, když tento dobrovolně nastoupil do automobilu řídícího osobou, o níž věděl, že konzumovala alkohol (bylo jí zjištěno 3,26 promile alkoholu), nepřipoutal se a nevyužil možnost nepokračovat v riskantní jízdě.

Tyto argumenty souvisí i s navazující námitkou obviněného o porušení zásady in dubio pro reo , neboť, jak je výše uvedeno, nižší soudy připustily určitou vědomost poškozených o ovlivnění obviněného alkoholem (tzn. kvalitativní hledisko), ovšem i s ohledem na prokázanou skutečnost, že obviněný nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo a nejevil se, že by jeho řidičské schopnosti byly výrazně ovlivněny požitím alkoholu, tuto vědomost nevzaly za natolik významnou, aby měla kvalifikovaný vliv na spoluzavinění následku ze strany poškozených (kvantitativní hledisko). K tomu je třeba dodat, že námitka porušení zásady in dubio pro reo je též námitkou skutkovou, jejíž přezkum může Nejvyšší soud realizovat jen za výjimečných podmínek, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení v předchozím řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu, k čemuž v projednávané věci evidentně nedošlo.

Pokud jde o další z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tak ten je dán tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod tedy může být naplněn toliko ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (prvá alternativa), čímž se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku, bez splnění podmínek, které zákon předpokládá. Dále se tím rozumí kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu, a konečně uložení určitého trestu více obviněným společně (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád: Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3167-3168). Druhá varianta deklarovaného dovolacího důvodu je naplněna v případě, že byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný je přesvědčen, že mu byl trest uložen na základě skutkového stavu zjištěného protiústavním způsobem, tudíž jde o uložení nezákonného trestu. Konstrukci dovolatele, spočívající v tom, že nesprávně zjištěný skutkový stav má za následek uložení nezákonného trestu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přijmout nelze. Tento dovolací důvod je postaven na pevně daných podmínkách, kdy tyto bezvýhradně vycházejí z již provedené právní kvalifikace zjištěného skutku na základě stanoveného výroku o vině obviněného. Na tuto právní kvalifikaci skutku v rámci výroku o vině navazuje pak i výrok o trestu, jenž může být podroben přezkumu v rozsahu vymezeném tímto dovolacím důvodem a to pouze z výše uvedených hledisek alternativ. Obviněný svou argumentací ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu zjevně směřuje do výroku o vině a až v této návaznosti do výroku o trestu. Jelikož ale dovolání do výroku o vině jím nebylo podáno (a účinně ani být nemohlo, jelikož obviněný do výroku o vině řádný opravný prostředek nepodal, a tento výrok v rozsudku soudu prvního stupně zůstal nezměněn), nesetkává se uvedená námitka s tímto dovolacím důvodem. Nadto lze stručně poznamenat, že jak druhy trestů, tak jejich výše v projednávané věci plně odpovídají právní kvalifikaci skutku.

Poslední z dovolacích důvodů namítaných obviněným podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak rovněž sestává ze dvou alternativních podmínek. Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil a řádný opravný prostředek zamítl.

Obviněný uplatnil předmětný dovolací důvod ve druhé variantě, neboť podle něj byl v řízení předcházejícím odvolání dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), a písm. h) tr. ř., a odvolací soud přesto rozhodl o zamítnutí jeho odvolání. Tyto námitky však nejsou důvodné. Jak vyplynulo z výše uvedeného, Nejvyšší soud sice shledal namítanou vadu spočívající v nesprávné aplikaci jiného hmotněprávního předpisu (občanského zákoníku) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za důvodnou, ovšem ale až v rozsudku soudu druhého stupně, jenž v daném ohledu a rozsahu zrušil výrok o náhradě nemajetkové újmy v rozsudku soudu prvního stupně. Jinak řečeno v době podání dovolání obviněného příslušný výrok v rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nemajetkové újmy již neexistoval, jelikož byl zrušen a nahrazen obdobným výrokem v rozsudku soudu druhého stupně. Jiným námitkám obviněného Nejvyšší soud za pravdu nedal. Jelikož je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v namítané variantě bytostně spjat s naplněním některého z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání, v projednávané věci tudíž nebyl naplněn a námitky obviněného v tomto směru nebyly shledány jako důvodné.

Ze všech výše uvedených důvodů pak Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného D. P. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok v bodě I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 68 To 348/2015, a to pokud jím došlo k částečnému zrušení rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 4 T 215/2015 ve výroku o náhradě nemajetkové újmy vyslovené podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. a současně k vyslovení nového rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. vůči všem vyjmenovaným poškozeným.

Jelikož tím ale zároveň nastala procesní situace, kdy bylo nutné rozhodnout o odvoláních podaných poškozenými Ing. J. K., H. K., Bc. J. K., J. K., R. K., V. N., G. N., X. X. *), Ing. V. N., MUDr. J. N., J. P. a D. P., která podali proti rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se náhrady nemajetkové újmy, musel Nejvyšší soud rozhodnout i o těchto odvoláních poškozených. Vzhledem k závěrům, které byly Nejvyšším soudem v této souvislosti zaujaty (viz odůvodnění tohoto rozhodnutí shora), bylo podle § 256 tr. ř. rozhodnuto o jejich zamítnutí, jako nedůvodných.

V rozsudku soudu druhého stupně tak zůstal nedotčen pouze výrok pod bodem II. o zamítnutí odvolání obviněného podle § 256 tr. ř.

Konečným důsledkem tohoto rozhodnutí dovolacího soudu ve vztahu k obviněnému i poškozeným je znovuobnovení rozsudku soudu prvního stupně v jeho původním znění, pokud se týká výroků o náhradě nemajetkové újmy.

Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, jelikož k takovému postupu byly splněny podmínky podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy i vyslovení předchozího souhlasu obviněného a nejvyššího státního zástupce.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.