4 Tdo 1292/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1292/2015-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 4 To 114/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 90/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. K. odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. 4 T 90/2014 ve spojení s usnesením téhož soudu téže sp. zn. ze dne 13. 7. 2015, jímž byl podle § 131 odst. 1 tr. ř. opraven výrok ve vyhotovení předmětného rozsudku ze dne 16. 1. 2015, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
1. v období od poloviny září 2013 do 27. 11. 2013 zpravidla v B., a to v místě bydliště poškozené na ulici B. v B., případně telefonicky nebo formou SMS zpráv, vylákal pod smyšlenými záminkami hrazení právních služeb nebo úhrady zdravotní péče pro dceru poškozené L. P., na poškozené L. J., celkem částku 55.900 Kč, kdy tuto mu v blíže nezjištěném počtu případů předala dílem v hotovosti a dílem zaslala prostřednictvím poštovních poukázek na poste restante do místa bydliště v D., kdy tímto jednáním způsobil poškozené J. přímou škodu nejméně ve výši 55.900 Kč, z čehož neuhradil do současnosti ničeho, 2. v období od poloviny listopadu 2013 nejméně do 29. 11. 2013 zpravidla v B., a to v místě bydliště poškozené na ulici P., případně v místě jejího zaměstnání na ulici V., či prostřednictvím SMS zpráv, vylákal pod smyšlenou záminkou hrazení údajných právních služeb na poškozené J. P., celkem částku 179.800 Kč, kdy mu poškozená předávala hotovost osobně nebo mu podvodně vylákané částky zaslala na jím udaný účet, ke kterému měl přístup, kdy tímto jednáním způsobil poškozené P. přímou škodu nejméně ve výši 179.800 Kč, z čehož neuhradil do současnosti ničeho,

3. v období od 27. 11. 2013 do 8. 12. 2013 zpravidla v B., a to telefonicky, vylákal pod smyšlenými záminkami o nutnosti hrazení lékařské péče pro L. P., což je kamarádka poškozeného K., a dále nutnosti hrazení škody druhému účastníkovi dopravní nehody, jejímž účastníkem měl být údajně obžalovaný K., na poškozeném M. K., celkovou částku 24.500 Kč, kdy tuto mu poškozený zaslal v celkem devíti případech na jím uvedený účet, ke kterému měl obžalovaný K. přístup, kdy tímto jednáním způsobil poškozenému K. přímou škodu nejméně ve výši 24.500 Kč, z čehož neuhradil do současnosti ničeho,

4. v době od 13.30 hodin dne 17. 1. 2014 do 16.00 hodin dne 22. 1. 2014 v Ú. n. L., P. a S., okres Ú. n. L., od poškozené L. P., vylákal částku 4.000 Kč na nákup obilí, částku 7.000 pro sestru svého zetě, částky 4.300 Kč a 3.000 Kč na odtah motorového vozidla, částku 3.000 Kč na opravu vozidla, částku 3.000 Kč na náhradní díly na automobil, částku 2.000 Kč na palivo a částku 3.000 Kč na zapůjčení automobilu zn. Avia, přičemž L. P. vezl ze S. do ulice J. P. v Ú. n. L., kde vystoupila s tím, že se zavázal dovézt obilí, což neučinil a peněžní prostředky v souhrnné výši 29.300 Kč si ponechal,

5. dne 29. 1. 2014 v K. telefonicky oslovil poškozenou K. E., s nabídkou prodeje krmiv (obilovin) jako údajný zástupce společnosti B., kdy kontakt získal z poptávkového inzerátu poškozené na internetovém portálu, kdy požadoval uhradit předem platbu ve výši 950 Kč na účet, ke kterému měl přístup, kdy po obdržení uvedené hotovosti ještě téhož dne 29. 1. 2014 znova kontaktoval telefonicky poškozenou a dodání původně objednaných krmiv podmiňoval zasláním další částky ve výši 700 Kč na účet, za což měla poškozená údajně obdržet další krmiva, kdy poškozená toto již neakceptovala a do současnosti jí nebyla dodána ani původně uhrazená krmiva ani jí nebyla vrácena hotovost, kdy tímto jednáním byla poškozené E. způsobena celková přímá škoda ve výši 950 Kč
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 7. 2011 pod sp. zn. 3 T 55/2011 s právní mocí ke dni 20. 9. 2011, odsouzen mimo jiné za trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců do věznice s ostrahou,

když současně byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině v bodě č. 7, a celý výrok o trestu a o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. 1 T 39/2014.

Za to, a taktéž za spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. 1 T 39/2014, pod body 1-6, mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž byla uložena povinnost nahradit poškozeným L. J. škodu ve výši 55.900 Kč, J. P., škodu ve výši 179.800 Kč, M. K., škodu ve výši 21.500 Kč a L. P., škodu ve výši 29.300 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené L. J. a J. P. se zbytky svého nároku na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 4 To 114/2015 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jakož i že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný nejdříve v obecné rovině namítl, že skutky kladené mu za vinu neodpovídají skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, načež právní hodnocení těchto skutků nemůže být správné. Soudy totiž neprovedly všechny důkazní návrhy obviněného, aniž by takový postup dostatečně odůvodnily, přičemž přihlížely jen k takovým provedeným důkazům, které byly v neprospěch obviněného, či provedené důkazy interpretovaly toliko v jeho neprospěch a tímto porušily zásady trestního řádu, zejm. zásadu in dubio pro reo .

Poté obviněný namítl konkrétní vady předcházejícího řízení, nejprve skutečnost, že soudy obou stupňů vycházely jen z výpovědí dvou poškozených (L. J. a J. P.), aniž by jejich výpovědi podložily dalšími důkazy. Obviněný poukazuje na to, že nikdy nepopíral, že mu poškození poskytli finanční prostředky, avšak on je zčásti vracel, přičemž mu navíc nebylo prokázáno, že by je vylákal na základě smyšlených informací, stejně jako nebyla dohodnuta jejich splatnost či termín vrácení, načež k vrácení ani nebyl kvalifikovaně vyzván. Nebyl mu proto prokázán úmysl finanční prostředky nevracet a zároveň nebyla dostatečně prokázána výše poskytnutých finančních prostředků.

K poškozené K. E. obviněný uvedl, že se jednalo o standardní obchodní transakci, přičemž nemohl vrátit zálohu na nákup již vyprodaného zboží, neboť byl zadržen orgány činnými v trestním řízení.

Obviněný poté s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 413/04, uveřejněný pod č. 40/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůraznil, že v jeho případě jde o řešení ryze soukromoprávní otázky, kdy věřitelé využívají trestního práva jako nejsnazší cesty k tomu, aby dosáhli uznání a vymahatelnosti svých nároků. Trestní právo však nesmí nahrazovat ostatní právní prostředky, neboť by tím docházelo ke snížení jeho vážnosti a významu.

Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek nebyl posouzen jako trestný čin podvodu, případně upravil skutečnou výši náhrady škody poškozeným pouze ve výši dostatečně prokázaného finančního plnění. Zároveň souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Stání zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného pouze sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas s tím, aby o tomto dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínek obsažených v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 4 To 114/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Současně je třeba zmínit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .

První část námitek obviněného, které se týkají neprovedených důkazních návrhů obviněného, hodnocení provedených důkazů toliko v neprospěch obviněného a celkového zjištění skutkového stavu pouze na základě důkazů svědčících o vině obviněného, výslovně nespadá pod uvedený dovolací důvod, neboť jak je patrné mimo jiné z výše zmíněného poučení k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se výlučně o námitky procesního charakteru, konkrétně ohledně nedostatečného rozsahu provedených důkazů, na jehož základě nemohl být podle obviněného zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., jakož i ohledně nesprávného hodnocení důkazů v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř.

Přestože takový charakter námitek obecně nespadá pod předmětný dovolací důvod, z rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplývá, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu je založena i v případech tzv. opomenutých důkazů. Obviněný však námitku v tomto směru uplatnil nedostatečně, neboť pouze vyslovil, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, aniž by tento postup dostatečně odůvodnily. Z obsahu dovolání však není zřejmé, jaké konkrétní důkazní návrhy měl obviněný na mysli, a co je zásadní, z dovolání není zřejmé, jaký vliv by provedení těchto důkazů mělo mít na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud je vázán obsahem dovolání a není oprávněn tyto skutečnosti sám dovozovat ani zjišťovat (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je trestním řádem přísně formalizován a jako k takovému k němu dovolatel musí přistupovat. Proto k této námitce nebylo možné přihlédnout ani s ohledem na již zmíněnou judikaturu Ústavního soudu.

Navzdory tomu Nejvyšší soud po zhodnocení rozhodnutí soudů obou stupňů konstatuje, že soud prvého stupně se všemi důkazními návrhy obviněného zabýval (str. 8 rozsudku) a odůvodnění zamítnutí těchto návrhů splňuje zákonné požadavky ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., když je zřejmé, jakými úvahami se soud při zamítnutí důkazních návrhů řídil, přičemž toto odůvodnění je věcně adekvátní. Nalézací soud posoudil tyto důkazy jako nadbytečné, neboť skutečnosti, které by měly prokázat, byly již zcela a nad důvodnou pochybnost prokázány (okolnostmi dědického řízení, zdravotním stavem svědkyně L. P., vztahem mezi posledně jmenovanou a L. J.), popř. by byly irelevantní (majetkové poměry obviněného), s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Další námitky obviněného spadají pod deklarovaný dovolací důvod pouze dílem, neboť námitky stran toho, že soudy obou stupňů vycházely pouze z výpovědí svědkyň J. P. a L. J., se opět týkají procesní dimenze projednávané trestní věci. Jde totiž o námitku týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu, jinak řečeno skutkového stavu, o kterém jsou podle obviněného důvodné pochybnosti, což mělo mít za následek porušení základní zásady trestního procesu podle § 2 odst. 5 tr. ř.

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soud nalézací nevycházel při zjišťování skutkového stavu toliko z výpovědí těchto dvou svědkyň, ale tyto důkazy doplnil řadou důkazů dalších, které vyvrátily mimo jiné tvrzení obviněného, že nejednal v úmyslu poškozené podvést, neboť jeho sliby v tom smyslu, že poškozeným finanční prostředky vrátí, se ve světle těchto důkazů projevily jako smyšlené a podvodné. Zásadními tak zůstaly (mimo výpovědí svědkyň) důkazy stran skutečnosti, že obviněný nebyl účastníkem dědického řízení, ze kterého měl finanční prostředky údajně vracet, dále že svědkyně L. P. ve skutečnosti nebyla hospitalizována v nemocnici apod. Pro stručnost v tomto bodě Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (str. 7-8).

Námitky ohledně toho, že obviněný nepopírá, že si od těchto poškozených finanční prostředky půjčil, avšak tyto prostředky zčásti vracel, zčásti přesně nebylo stanoveno datum splatnosti, načež nebyl k jejich vrácení kvalifikovaně vyzván, tedy neměl v úmyslu poskytnuté finanční prostředky nevracet, již spadají pod předmětný dovolací důvod. Jde totiž o námitku týkající se nenaplnění dvou ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, konkrétně objektivní a subjektivní stránky.

K tomu je třeba v kontextu zjištěného skutkového stavu připomenout, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.

Tomu přesně odpovídají dílčí útoky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku pod body 1-3 skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně. Jak uvedl nalézací soud, obviněný jednal zjevně v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť pod smyšlenými záminkami vylákal od poškozených L. J., J. P. a M. K. finanční prostředky v úmyslu jim je nevrátit. Na druhou stranu je však třeba vytknout soudu prvého stupně, že nevěnoval více pozornosti důkladnějšímu popisu skutku v samotném výroku rozsudku, protože z něho není explicitně patrná skutečnost, že se ve všech třech případech jednalo o právní vztah půjčky s tím, že poškození dříve či později očekávali její splacení. Ačkoliv tyto půjčky neměly písemnou formu, nemění to nic na skutečnosti, že právně existovaly (což obviněný ani nepopírá). Z výpovědí poškozených také vyplývá, že obviněný tyto ujišťoval o jejich splacení (po nabytí dědictví, po výplatě apod.), přičemž pro vylákání finančních prostředků od poškozených uváděl smyšlené důvody, které nalézací soud v rámci provedeného dokazování vyvrátil (údajné dědické řízení, údajná hospitalizace L. P., údajná dopravní nehoda apod.). Dále je potřeba uvést, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by obviněný půjčené finanční obnosy vracel, případně že by to vůbec měl v úmyslu. Je proto jenom logické, že soudy obou stupňů tuto jeho obhajobu pokládaly za vyvrácenou a dospěly k závěru o jeho úmyslu uvedením v omyl poškozených dosáhnout svého obohacení.

Důležitým faktem též zůstává, že byť popis těchto dílčích skutků ve výroku rozsudku není zcela úplný, tak po přihlédnutí i k příslušné části jeho odůvodnění lze konstatovat, že tento rozsudek obsahuje všechny požadované relevantní znaky trestného činu podvodu, což je z hlediska výsledného posouzení ze strany dovolacího soudu dostatečné, takže zde není důvod pro jeho zrušení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 11 Tdo 876/2014).

Co se týče bodu 4 skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně, jedná se o dílčí útok trestného činu podvodu, za který byl obviněný uznán vinným již rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. 1 T 39/2014. Nalézací soud jej zahrnul do svého rozsudku v rámci ukládání společného trestu za pokračující trestný čin podvodu, takže vůči němu by dovolatel mohl vznášet pouze výhrady stran jeho posouzení jako součásti pokračujícího trestného činu podvodu. To se ale nestalo.

V rámci bodu 5 skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně obviněný namítá, že vůči poškozené K. E. se jednalo o standardní obchodní transakci, kdy měl v úmyslu zálohy na nákup již vyprodaného zboží vrátit, načež mu to znemožnilo jeho zadržení orgány činnými v trestním řízení. Jak ale bylo nalézacím soudem zjištěno, obviněný nikdy nebyl v zaměstnaneckém či obdobném vztahu se společností Trouw Nutrition Biofaktory s. r. o., za jejíhož zástupce se vydával v úmyslu získat po poškozené K. E. finanční prostředky. Z toho je zřejmé, že obviněný se stejně jako v předchozích případech snažil podvodným jednáním vylákat po poškozené finanční prostředky, načež nejen že krmivo nedodal, ale navíc se pokoušel získat od poškozené další finanční částku jako podmínku dodání již zaplaceného krmiva.

Pro posouzení vzniku škody je poté třeba oddělovat škodu v kontextu trestního práva a škodu v kontextu soukromého práva. Jak plyne z judikatury Ústavního soudu, v trestním právu se jedná o škodu nazíranou z pohledu úmyslu pachatele trestného činu, tedy ve vazbě na subjektivní stránku. Jinak řečeno, jde o to, že pokud by se pachateli povedlo někoho uvést v omyl, z jeho subjektivního pohledu by škoda měla vzniknout (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný pod č. 209/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z uvedeného vyplývá, že pokud obviněný v daných souvislostech a podmínkách vůči poškozeným ve všech případech užil smyšlené legendy za účelem vylákání peněžních prostředků od jejich osob, což se mu vždy podařilo, přičemž ani v jednom případě jim tyto peněžní prostředky nevrátil, nelze pochybovat i o jeho současném srozumění, že tímto poškozeným způsobí škodu.

Samotná výše škody pak byla prokázána především výpověďmi poškozených, ale také listinnými důkazy výpisy z účtů, stvrzenkami z pošty, úvěrovými smlouvami apod. Jak bylo zmíněno výše, z jednání obviněného, který předstíral různé záminky za účelem obdržení finanční hotovosti od poškozených, je zřejmý i úmysl ke způsobení škody, kterou nalézací soud prokázal a vyčíslil na základě provedených výše zmíněných důkazů, přičemž částky, které svědkyně nebyly schopny blíže specifikovat, neboť se jednalo o menší částky předané obviněnému v hotovosti, do celkové výše škody nezapočítal.

Závěrem svého dovolání obviněný namítl, že jde o řešení ryze soukromoprávní otázky, kdy věřitelé využívají trestního práva jako nejsnazší cesty k tomu, aby dosáhli uznání a vymahatelnosti svých nároků, jinými slovy přenáší důkazní břemeno na orgány činné v trestním řízení. Této námitce nemohl dát Nejvyšší soud za pravdu.

Z ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku plyne, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (tzv. formální pojetí trestného činu), přičemž jako zábrana excesům z důvodu přílišné tvrdosti trestní represe zákonodárce přistoupil k zakotvení tzv. materiálního korektivu v podobě § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Takové pojetí je výrazem teorie, že stát má uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo třeba považovat za ultima ratio , tzn. za krajní prostředek, který má význam především z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot.

Z judikatury i právní teorie jednoduše řečeno plyne, že jednání, která lze označit za taková, která by neodpovídala ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům této kvalifikace, by neměla být řešena prostředky trestního práva, přičemž výše zmíněné se posuzuje z hlediska hodnocení povahy a závažnosti trestného činu (přiměřeně srov. kritéria podle § 39 tr. zákoníku). Je proto třeba zdůraznit, že obviněný se tohoto trestného činu dopustil opakovaně (speciální recidiva), činil tak dlouhodobě (čtyři dílčí útoky), v kvalifikované skutkové podstatě, přičemž využil blízkého vztahu se svědkyní L. P. a z toho plynoucích rodinných a kamarádských vztahů. Z toho vyplývá, že v úvahu nepřipadá ani podmíněný výkon trestu odnětí svobody, natožpak aby vůbec nebyly užity nástroje trestního práva.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že pokud bylo jednání obviněného J. K. soudy nižších stupňů právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jedná se o rozhodnutí souladné se zákonem.

Pokud jde o další z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , ten je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.

Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle ustanovení § 253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).

Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil, nebo sám zatížil řízení takovou vadou.

Z obsahu dovolání je zjevné, že obviněný uplatil tento dovolací důvod podle druhé varianty. Jelikož ale Nejvyšším soudem nebylo shledáno, že by byl naplněn obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být zároveň naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť ten je v tomto případě s existencí prvně jmenovaného dovolacího důvodu bezprostředně pojmově spjat.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu