4 Tdo 1287/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1287/2015-53

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2015 dovolání obviněného Ing. P. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 7 To 42/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 17/2014, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 2 T 17/2014, byl obviněný Ing. P. Ch. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

od blíže nezjištěné doby, zřejmě od roku 2007, do přesně nezjištěné doby roku 2011, v místě svého trvalého bydliště na ulici S. v obci Ž., okr. B.- v., bez použití násilí nejméně ve dvou případech osahával v oblasti rozkroku přes oblečení i na holém těle svou dceru, nezl., kdy po ní nejméně ve dvou případech chtěl i to, aby ho sexuálně uspokojila třením penisu její rukou, což nezl. učinila, nicméně ke svému orgasmu se poté obviněný dopracoval sám .

Za to byl podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená, zastoupená opatrovníkem Mgr. M. P., pracovnicí Městského úřadu Š., odboru sociálních věcí OSPOD, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 2 T 17/2014, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 7 To 42/2015, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 7 To 42/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), c), g) k) a l) tr. řádu. Předně vyjádřil pochybnost, zda je vůbec dovoláním napadené rozhodnutí pravomocné, když bylo doručeno městu Š. a nikoliv opatrovníkovi poškozené.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu pak obviněný namítl, že on i poškozená podali u soudu prvního stupně stížnost na podjatost soudu, avšak odvolací soud se touto námitkou nikterak nezabýval, proto je dle něj namístě pochybovat, zda ve věci nerozhodoval vyloučený orgán. Podjatost předsedy senátu nalézacího soudu spatřuje v jeho otevřeně negativním vztahu vůči jeho osobě , což dovozuje ze slov o absenci jakékoliv sebereflexe obviněného v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. K tomu podotkl, že § 39 odst. 1 tr. zákoníku nic o sebereflexi neobsahuje.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu dovolatel tvrdí, že jeho obhájce neměl vytvořeny podmínky pro řádný výkon obhajoby. Namítá, že výslech poškozené dne 17. 5. 2013 se konal ihned poté, co mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, proto neměl čas se se svým obhájcem poradit, obsah usnesení s ním projednat a sdělit mu otázky, které mají být svědkyni položeny. Tím bylo dle jeho mínění zásadním způsobem porušeno jeho právo na obhajobu.

Nesprávné právní posouzení skutku dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledává obviněný v nepřiléhavé aplikaci hmotného práva na zjištěný skutkový stav věci. Domnívá se, že jeho jednáním nedošlo k naplnění znaků zločinu pohlavního zneužití, jímž byl uznán vinným. Zejména poukázal na absenci subjektivní stránky a následku v podobě újmy u poškozené a odkázal přitom na doplnění svého dovolání, které sepsal sám, tedy nikoliv prostřednictvím obhájce. Dle něj je evidentní, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

K naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu došlo dle obviněného tím, že ve výroku o vině údajně chybí přesný popis skutku, jeho časové zařazení a naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Rovněž dle něj nebyla dodržena totožnost skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě s tím, že odvolací soud jeho odvolání zamítl, přičemž již v rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž odvolání směřovalo, byly dány dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), c), g) a k) tr. řádu.

V další části dovolání a nad rámec shora uvedeného obviněný namítl, že ve vazbě na podaná odvolání mělo být odvolacím soudem doplněno dokazování, a to jak o důkazy nové, tak i o důkazy opomenuté, a to o nově předložené dokumenty včetně lékařské zprávy ke zdraví poškozené, dále o výslech Bc. P. Ch. k okolnostem výslechu poškozené, dle jeho názoru měla být také prověřena specializace soudní znalkyně PhDr. Blanky Špíškové a odborná proškolenost k výslechu osob mladších 15-ti let u vyšetřovatelky Mgr. R. U. Dovolatel poukázal rovněž na údajná porušení procesních práv poškozené nezl. a dodal, že proces dokazování nesmí být stižen selekcí důkazů v jeho neprospěch, jak tomu dle něj bylo v posuzované věci.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám obviněného předmětné obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. V tomto vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu uvedl, že absence sebereflexe není ničím jiným, než absencí upřímné lítosti, tedy že úvaha nalézacího soudu v tomto směru nestojí mimo platné hmotné právo. Dovolatel neuvádí žádné invektivy či nevhodné výroky ze strany rozhodujícího soudce, ale ani to by nepostačovalo k dovození jeho podjatosti. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolatel neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit poměr daného soudce k obviněnému či k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu, proto v této části označil dovolání za zjevně neopodstatněné.

Za zjevně neopodstatněné označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť jednak se jedná o námitky, které obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud již dostatečně a správně vypořádal, jednak obviněný po celou dobu trestního řízení obhájce měl a neuvedl, v čem spočívaly tvrzené zcela fatální následky ani to, jaký by byl obsah otázky na poškozenou dne 17. 5. 2013, na níž by se jinak domluvil se svým obhájcem a která by mohla zvrátit celé další dokazování.

K námitkám v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolatel v této části opakovaně odkazuje na doplnění dovolání klienta , které však nemůže být považováno za součást dovolání. Výhradami v samotném dovolání pak pouze nesouhlasí s učiněnými skutkovými zjištěními a opakuje svoji dosavadní obhajobu, že se skutek nestal a poškozená si jej vymyslela. K námitce extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neuvádí podle mínění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství žádné konkrétní okolnosti. Nalézací soud svá skutková zjištění logicky odůvodnil a jeho skutková zjištění nevzbuzují žádné pochybnosti. Vzhledem k tomu, že obviněný neuvedl žádné hmotně právní námitky, podal dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v této části dovolání z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. řádu.

Pokud jde o námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tak ani k těm nelze dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přihlížet, neboť obviněný žádnou bližší argumentaci v tomto směru neuvedl a neoznačil, co konkrétně v popisu skutku chybí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že popis skutku považuje za úplný a ohledně totožnosti skutku je užitý dovolací důvod nepřiléhavý.

S ohledem na skutečnosti uvedené k jednotlivým dovolacím důvodům má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že námitkami obviněného nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.

Závěrem svého vyjádření k dovolání proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný hned v úvodu mimořádného opravného prostředku vyslovil obavu, zda je vůbec dovoláním napadené rozhodnutí pravomocné, když bylo doručeno městu Š. a nikoliv opatrovníkovi poškozené. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v trestním řízení nelze uplatnit § 159 ani § 223 občanského soudního řádu a rozhodnutí odvolacího soudu proto nabývá právní moci bez ohledu na to, komu a kdy bylo doručeno.

Dále obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), c), g), k) a l) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Obviněný v podaném dovolání namítl, že on i poškozená podali u soudu prvního stupně stížnost na podjatost soudu, avšak odvolací soud se touto námitkou nikterak nezabýval, proto je dle něj namístě otázka, zda ve věci nerozhodoval vyloučený orgán. Podjatost předsedy senátu nalézacího soudu spatřuje v jeho otevřeně negativním vztahu vůči jeho osobě , což dovozuje ze slov o absenci jakékoliv sebereflexe obviněného v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, k čemuž dodal, že § 39 odst. 1 tr. zákoníku nic o sebereflexi neobsahuje.

Předně Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že ještě před zahájením veřejného zasedání u odvolacího soudu konaného dne 30. 4. 2015 sdělila předsedkyně senátu opatrovnici nezletilé poškozené Mgr. M. P., že poškozená podala stížnost na podjatost senátu soudu prvního stupně. Opatrovnice nezletilé poškozené však k dotazu předsedkyně senátu, zda je toto také její stanovisko, uvedla, že jde pouze o stanovisko poškozené a že se k této stížnosti nepřipojuje. Předsedkyně senátu proto zahájila veřejné zasedání (viz č. l. 1410 spisu). V průběhu veřejného zasedání pak obviněný mimo jiné uvedl, že vytýká i podjatost soudu. Předsedkyně senátu se v návaznosti na to dotázala obhájce obviněného Mgr. Zeleného, zda namítají podjatost soudu prvního stupně a obhájce po poradě s obviněným soudu sdělil, že v této chvíli ne (viz č. l. 1412 spisu). Žádná další námitka podjatosti v průběhu veřejného zasedání vznesena nebyla. Je proto logické, že pokud žádná námitka podjatosti nebyla uplatněna, nemohl se jí soud zabývat.

Okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. řádu.

Podle ustanovení § 30 odst. 1, věty první, tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

K vyloučení může tedy dojít jen pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jakož i dalším osobám přímo v tomto ustanovení vyjmenovaným. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v citovaném odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském nebo naopak nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008. 228, 229 s.).

K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.

V posuzované věci obviněný neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti předsedy senátu Okresního soudu Brno-venkov Mgr. Petra Jirsy. Dovolatel dovozuje podjatost jmenovaného soudce z jeho slov o absenci jakékoliv sebereflexe obviněného v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně v části týkající se uložení trestu s tím, že § 39 odst. 1 tr. zákoníku nic o sebereflexi neobsahuje. Tato skutečnost však nemůže být důvodem, pro který by měl být soudce vyloučen z projednávání věci.

Je tak možno shrnout, že ač obviněný v dovolání poukazuje na podjatost jmenovaného předsedy senátu, de facto neuvádí nic, co by svědčilo o tom, že by na jeho straně byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům a žádná taková okolnost neplyne ani z předmětného trestního spisu. Tyto námitky obviněného je proto třeba považovat za pouhý projev jeho nespokojenosti s postupem rozhodujících soudů, což však nemůže být důvodem pro vyloučení určitého soudce z rozhodování.

Navíc argumentace obviněného v tomto směru spíše dopadá na otázku přiměřenosti či nepřiměřenosti uloženého trestu. Sebereflexe pachatele trestného činu totiž spočívá především v jeho upřímné lítosti ve smyslu § 41 písm. n) tr. zákoníku, což je zákonem uvedený příklad polehčující okolnosti, k níž soud podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku přihlíží při stanovení druhu a výměry trestu. Námitky týkající se nepřiměřeně přísného trestu však nelze v dovolání namítat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28.5.2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Je tak zřejmé, že nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Obviněný dále v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení dopadá na případy porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle § 36 tr. řádu. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak i ústavními předpisy. Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nenamítá, že by na počátku trestního stíhání obhájce vůbec neměl, nýbrž namítá, že jeho obhájce neměl vytvořeny podmínky pro řádný výkon obhajoby, neboť výslech poškozené dne 17. 5. 2013 se konal ihned poté, co mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, proto neměl čas se se svým obhájcem poradit, obsah usnesení s ním projednat a sdělit mu otázky, které mají být svědkyni položeny. Již však neuvádí, o jaké konkrétní otázky významné pro jeho obhajobu se mělo jednat ani neupřesňuje, v čem spočívají zcela fatální následky způsobené absencí předchozí porady mezi ním a jeho obhájcem. Advokát jako osoba znalá práva by měl být nepochybně schopen i bez předchozí porady s klientem zformulovat a položit vyslýchané osobě potřebné otázky, přičemž nelze přehlédnout, jak uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, že je to právě obhájce, kdo pomáhá obviněnému s jeho obhajobou, nikoliv naopak.

Dle údajů obsažených v předmětném trestním spise obviněný po celou dobu svého trestního stíhání měl obhájce a žádné pochybení nebylo shledáno ani u výslechu nezletilé poškozené. Nutno dodat, že obviněný tyto námitky uplatňoval již v předchozích stádiích trestního řízení a nalézací i odvolací soud se s nimi řádně a přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno beze zbytku odkázat. V tomto směru je tak nutno dovolání považovat za zjevně neopodstatněné.

Dalším v dovolání uplatněným dovolacím důvodem je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postup orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění znaků zločinu pohlavního zneužití a zejména poukázal na absenci subjektivní stránky a následku v podobě újmy u poškozené. Odkázal přitom na doplnění svého dovolání, které sepsal sám, tedy nikoliv prostřednictvím obhájce. Dle něj je evidentní, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Předně Nejvyšší soud podotýká, že tzv. doplnění dovolání nemůže být považováno za součást dovolání a Nejvyšší soud k němu v rámci rozhodování o dovolání není oprávněn přihlížet, neboť podle § 265d odst. 2 tr. řádu může obviněný podat dovolání (tedy i jeho doplnění) pouze prostřednictvím obhájce.

Ostatní námitky deklarované v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný formuloval natolik obecně, že z nich nelze zjistit, jaké konkrétní vady napadenému rozhodnutí vytýká. Nejvyšší soud však není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného, proto shledal, že těmito námitkami obviněný pouze opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před rozhodujícími soudy nižších stupňů (že se vytýkaného jednání nedopustil a že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu) a že tyto výtky primárně výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění. Takové námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zahrnout nelze.

Obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením. Případný extrémní rozpor či nesoulad se však může stát dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen výjimečně a jen za podmínky, že dovolatel tento důvod nejen označí, ale současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

V posuzované věci ale obviněný jednak neuvedl, v čem konkrétně extrémní nesoulad spatřuje a navíc příslušné soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyjádřil ke všem skutkovým zjištěním a logicky, srozumitelně a přesvědčivě popsal i své úvahy při hodnocení jednotlivých důkazů. Jeho závěr o vině obviněného proto nevzbuzuje žádné pochybnosti. Odvolací soud se pak podrobně zabýval námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného a i jeho závěry jsou logické, plně vycházející z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, proto Nejvyšší soud nemá důvod ani povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku.

Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).

K tomu považuje Nejvyšší soud za případné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného ohledně neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů. V této souvislosti obviněný zmínil, že mělo být odvolacím soudem doplněno dokazování, a to jak o důkazy nové, tak i o důkazy opomenuté, a to o nově předložené dokumenty ke zdraví poškozené, o výslech Bc. P. Ch. k okolnostem výslechu poškozené, dle jeho názoru měla být také prověřena specializace soudní znalkyně PhDr. Blanky Špíškové a odborná proškolenost k výslechu osob mladších 15 let u vyšetřovatelky Mgr. R. U.

Z obsahu trestního spisu vyplývá, že s námitkou obviněného proti specializaci znalkyně PhDr. Špíškové se odvolací soud dostatečně vypořádal, když poukázal na to, že jmenovaná znalkyně má atestaci z dětské psychologie. Stejně tak odvolací soud neopomenul ani výtku ohledně chybějícího proškolení vyšetřovatelky Mgr. U., ke které uvedl, že podle § 20 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, výslech zvlášť zranitelných obětí v přípravném řízení provádí osoba k tomu vyškolená, ale jen je-li to možné. Dle obrazového záznamu vyšetřovatelka prováděla výslech nezletilé velmi citlivě, se zjevnou snahou co nejvíce ochránit osobu nezletilé a způsob provádění tohoto výslechu se ničím nelišil od způsobu provádění výslechu nezletilých poškozených v jiných trestních věcech. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že při výslechu nezletilé poškozené bylo postupováno v souladu se zákonem a dalšího dokazování v tomto ohledu nebylo již třeba. Další výhrady ohledně neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů obviněný formuloval velmi obecně. Dle názoru Nejvyššího soudu je však z údajů obsažených ve spise zřejmé, že odvolací soud se zabýval všemi návrhy obhajoby na doplnění dokazování a pokud některý navrhovaný důkaz neprovedl, tak tento svůj postup řádně odůvodnil.

Obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práva a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Jak vyplývá již z výše uvedeného, v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení již provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil jiné nesprávné hmotně právní posouzení .

Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. řádu. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.

Podle ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, to záleží na povaze konkrétního skutku.

Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu v tom, že ve výroku o vině údajně chybí přesný popis skutku, jeho časové zařazení a naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Rovněž dle něj nebyla dodržena totožnost skutku.

Obviněný však v této souvislosti neuvedl žádnou bližší argumentaci, tj. neoznačil, co konkrétně v popisu skutku chybí ani v čem spatřuje nedodržení totožnosti skutku.

Nejvyšší soud neshledal v popisu skutku žádné pochybení, neboť ten v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje všechny náležitosti požadované shora specifikovaným ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu, skutek je ve skutkové větě příslušného rozsudku soudu prvního stupně (vzhledem k povaze) upřesněn dostatečně, tj. včetně konkretizace místa, doby i způsobu spáchání. K námitce nedodržení totožnosti skutku je pak nutno uvést, že tuto obviněný namítl již ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a odvolací soud tento právní názor obviněného neakceptoval, naopak soudy obou stupňů své odlišné stanovisko adekvátně prezentovaly v odůvodněních svých rozhodnutí, přičemž pro správnost učiněných závěrů na ně Nejvyšší soud v celé šíři odkazuje. Z uvedených důvodů nemohlo dojít uplatněnými námitkami k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.

Obviněný deklaroval v podaném dovolání i existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V posuzované věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu a obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu by obviněný nemohl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v této první části žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g) a k) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g) a k) tr. řádu, a proto na tato odůvodnění (viz. výše) odkazuje.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že poukaz obviněného na údajné porušení procesních práv poškozené je z hlediska daného trestního řízení zcela irelevantní. Poškozený v trestním řízení není osobou oprávněnou k podání dovolání a nemůže to za něj učinit ani nikdo jiný, tedy ani obviněný.

Na základě shora uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného Ing. P. Ch. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu