4 Tdo 1273/2013
Datum rozhodnutí: 25.11.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1273/2013-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2013 o dovolání obviněné M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 9 To 155/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň jih pod sp. zn. 2 T 21/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 2 T 21/2012, byla obviněná M. B. (vedle spoluobviněného M. B.) uznána vinnou přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že

po předchozí společné domluvě na zinscenování dopravní nehody a dosažení tak finančního plnění z předstírané pojistné události na neznámém místě a v přesně nezjištěnou dobu v roce 2010 úmyslně narazila M. B. s osobním automobilem zn. Seat Toledo 5P, do osobního automobilu Volkswagen Touareg 7L, majitele M. B., a poté oba jmenovaní účastníci nehody předstírali, že dopravní nehodu zavinila M. B., a to tak, aby to vypadalo, že dne 31. 10. 2010 v době okolo 08:00 hod. na křižovatce silnice mezi N. a Š. a vedlejší silnice ve směru ze Š. M. B. při vjíždění do této křižovatky z vedlejší silnice nedala přednost v jízdě vozidlu M. B. jedoucímu po hlavní silnici ve směru od N. na vedlejší sinici a v důsledku toho došlo ke střetu přední části vozidla zn. Seat Toledo 5P a pravého boku vozidla zn. Volkswagen Touareg 7L a k poškození obou vozidel a takto fingovanou pojistnou událost následně uplatnili M. B. dne 1. 11. 2010 v rámci nároku na náhradu škody a M. B. ve dnech 2. a 3. 11. 2010 u poškozené pojišťovny Kooperativa pojišťovna, a. s., na podkladě předtím sjednané pojistné smlouvy Global o komplexním pojištění výše uvedeného vozidla zn. Seat Toledo 5P, uzavřenou na dobu 6 měsíců od 29. 7. 2010 mezi poškozenou pojišťovnou a M. B. jako pojistníkem, a na základě toho vyplatila jmenovaná pojišťovna M. B. dne 1. 12. 2010 pojistné plnění ve výši 119.555,- Kč z titulu havarijního pojištění a M. B. dne 8. 11. 2010 pojistné plnění ve výši 124.113,- Kč z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla zn. Seat Toledo 5P.

Za to byla obviněná M. B. podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné současně uložena povinnost uhradit poškozené organizaci Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, částku 119.555,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 2 T 21/2012, podali v zákonné lhůtě odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň jih i obvinění M. B. a M. B. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 9 To 155/2013, tak, že k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň jih podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech u obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou M. B. (vedle spoluobviněného M. B.) odsoudil podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti šesti měsíců. Odvolání obou obviněných byla pak podle § 256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 9 To 155/2013, podala obviněná M. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítla, že rozhodující soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi skutečnostmi a důkazy provedenými v průběhu celého trestního řízení, když zejména pominuly důkazy svědčící v její prospěch a ve prospěch spoluobviněného M. B. Zdůraznila, že před vznikem dopravní nehody se se spoluobviněným M. B. neznala, proto se nemohli dohodnout na spáchání projednávaného trestného činu, což dle jejího názoru není vyvráceno žádnými provedenými důkazy. Dále uvedla, že ve věci byly zpracovány čtyři znalecké posudky, z nichž ze všech vyplynulo, že k nehodovému ději mezi vozidly skutečně došlo. Posudky se ale rozcházejí v tom, k jakému rozsahu poškození při daném mechanismu střetu došlo. V tomto směru obviněná poukazuje na rozpory mezi závěry jednotlivých znaleckých posudků a svědeckých výpovědí a uzavírá, že z provedených důkazů lze jednoznačně dovodit, že vozidlo VW Touareg bylo poškozeno právě při předmětné dopravní nehodě. Dle obviněné všichni znalci zpracovali své znalecké posudky pouze na základě fotodokumentace pořízené Policií ČR na místě nehody a každý ze znalců nejen že střet automobilů nevyloučil, ale přímo ho předpokládal. V další části dovolání dovolatelka poukázala na skutečnost, že souzený přečin pojistného podvodu je přečinem úmyslným a že u ní nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto činu, zejména pak ve formě úmyslného zavinění. Za nestandardní postup považuje to, že nalézací soud rozhodl na pokladě téměř totožných důkazů zcela opačně. Při prvním rozhodnutí ve věci ji obžaloby zprostil a následně ji po odvolání státního zástupce a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí uznal vinnou a odsoudil.

Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu Plzeň - jih k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 5. 11. 2013 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněná v dovolání uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněná M. B. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale jen napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněná totiž de facto ve svém mimořádném opravném prostředku rozhodujícím soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení provedených důkazů (tj. závěrů vypracovaných znaleckých posudků a svědeckých výpovědí) a vadná skutková zjištění. Je tak zřejmé, že se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že námitky deklarované v dovolání obviněná uplatnila již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Obviněná na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustila a domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněná je ze spáchání posuzované trestné činnosti usvědčována zejména na základě závěrů znaleckých posudků, ale i dalších provedených důkazů. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru doprava, ekonomika, strojírenství, odvětví silniční nehody, znalce Ing. Chvala, který při svém zkoumání dospěl k závěru, že vznik celkového rozsahu poškození obou vozidel nemůže být v příčinné souvislosti s popsaným nehodovým dějem. Obhajoba pak předložila znalecký posudek z oboru dopravy, silničních a motorových vozidel, znalce Ing. Žaluda, podle kterého na základě zjištěných skutečností nelze vyloučit skutečnost, že k dané dopravní nehodě došlo tak, jak ji popisují její účastníci. Projednávanou věc posuzoval i znalec Ing. Strouhal, který sice nebyl poučen jako znalec, ale jeho posudek byl použit jako listinný důkaz s ohledem na ustanovení § 213 odst. 1 tr. řádu. Z jeho zjištění vyplynulo, že poškození obou předmětných vozidel neodpovídá mechanismu vzniku. Vzhledem ke skutečnosti, že znaleckým posudkem znalce Ing. Žaluda byly zpochybněny některé závěry znalce Ing. Chvala, soud nechal zpracovat revizní znalecký posudek Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín. Z tohoto ústavního znaleckého posudku bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že některá poškození podrobně specifikovaná jak v ústavním znaleckém posudku tak i v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně musela být na obou předmětných vozidlech (tj. na vozidle obviněného M. B. i spoluobviněné M. B.) ještě před danou nehodou, tzn. že při této nehodě nevznikla, ač oba obvinění uváděli opak. Dle zpracovatele posudku se jednoznačně střetla již poškozená vozidla s tím, že je zřejmé, že v místech kontaktu obou vozidel nelze už přesně rozlišit, jaká poškození a v jakém rozsahu byla již na vozidle přítomna v okamžiku střetu. Obviněná M. B. i spoluobviněný M. B. dle listinných důkazů založených ve spise však neuplatnili pojistnou událost s tím, že požadují odškodnění jen za některá poškození na vozidlech, ale uplatnili pojistnou událost jako celek.

Vzhledem k výsledkům provedeného dokazování není tedy pochyb o tom, že předmětná dopravní nehoda se nestala tak, jak byla obviněnou popsána a uplatněna u poškozené pojišťovny, a není tak pochyb o tom, že daná pojistná událost byla fingovaná.

K námitce obviněné, že považuje za nestandardní postup pokud nalézací soud rozhodl na pokladě téměř totožných důkazů zcela opačně při prvním rozhodnutí ve věci, kdy ji předmětné obžaloby zprostil, a při dalším rozhodnutí, kdy ji uznal vinnou přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, Nejvyšší soud poznamenává, že ani tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či pod jiný (byť neuplatněný) ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Nalézací soud postupoval při svém druhém rozhodování ve věci zcela v souladu se zákonem, když s ohledem na vázanost právním názorem odvolacího soudu rozhodl v intencích odvolacího rozhodnutí. Je proto na místě připomenout ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu, dle kterého soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. V intencích této kogentní normy nalézací soud správně postupoval.

Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněná (společně se spoluobviněným M. B.) svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Obviněnou uplatněné námitky tak nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Obviněná na jedné straně deklarovala zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnila námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 25. listopadu 2013


Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná