4 Tdo 1269/2016
Datum rozhodnutí: 15.11.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1269/2016-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2016 o dovolání obviněné Ing. H. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 8 To 232/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 168/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. H. F. odmítá .

Odůvodnění:
Obviněná Ing. H. F. byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. 91 T 168/2015 uznána vinnou zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 1. 12. 2014 v dopoledních hodinách v B., na ulici B. v bydlišti, při trestání syna nezletilého X. X. *), na tohoto nejprve křičela, poté jej uchopila pod pažemi a silně jej odstrčila, v důsledku čehož nezletilý spadl na zem, kde si přisedl levou nohu v nepřirozené poloze, kdy v Dětské nemocnici Brno, ul. Černopolní, kam byl odvezen sanitkou, bylo zjištěno, že utrpěl zlomeninu levé stehenní kosti s kostním úlomkem, hlavní částí zlomeniny s posunem do strany o více než šíři kosti vnitřně a dozadu, zkrácení o 1,5 cm, což si vyžádalo téhož dne v odpoledních hodinách operativní řešení v celkové anestezii, kdy nezletilému byla provedena repozice zlomeniny, tj. napravení postavení a zajištění dvěma hřeby, tedy zpevnění kovovým materiálem zavedeným do kostní dřeně stehenní kosti, zde byl nezletilý hospitalizován do 12. 12. 2014, po zhojení zlomeniny se musel podrobit další operaci, kdy mu byl dne 6. 3. 2015 vyňat kovový materiál z nohy, přičemž nejméně do 27. 2. 2015, kdy byla zlomenina zhojena, byl omezen v obvyklém způsobu života, neboť bezprostředně po první operaci nebyl schopen chůze vůbec a po propuštění do domácího ošetřování byl schopen chůze pouze o berlích, byl tedy citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu výrazně převyšující 6 týdnů .

Za to jí byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. V souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Orlická 2020/4, IČ: 41197518, škodu ve výši 59.450 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený nezletilý X. X. *), zastoupený v trestním řízení opatrovníkem Mgr. T. V., odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, jež Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 8 To 232/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněná citované usnesení odvolacího soudu napadla prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Oba soudy podle ní rozhodly v její neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť pochybnosti o zdravotním stavu nezletilého X. X. *), rozpory a nepřesnosti ve výpovědích obviněné a další vnější vlivy pominuly a označily za účelové a za snahu obviněné vyhnout se trestnímu stíhání. Celé řízení je zmanipulované a okolnosti svědčící v její prospěch byly záměrně opominuty a jejich hodnocení se otočilo v její neprospěch. Obviněná nezletilého nijak neovlivňovala. V den provedení výslechu nezletilého 19. 12. 2014 mylně informoval jeho otec a dědeček lékaře, soud i PČR, že nezletilý nemá žádné problémy, že si obviněná vynucuje pozornost předstíráním synovy poruchy, a navštěvuje proto zbytečně lékaře, neboť se jí porucha ADHD hodí. Dále nepravdivě tvrdili, že obviněná zavinila jeho úraz a že je špatná matka. Namísto, aby se starali o zdravotní stav nezletilého, iniciovali jednání s OSPOD a ošetřujícími lékaři, což vyústilo v dvouměsíční odloučení obviněné od jejího syna. Spor obviněné s otcem jejího syna, včetně zpráv o vývoji nezletilého a jeho onemocnění je zdokumentován na soudě i OPD, přesto je obviněná i nadále nedůvěryhodná. Odvolací soud dovolatelku nepravdivě obvinil z toho, že jí není líto, co se jejímu synovi stalo.

Policistka, která vedla výslech nezletilého jako dítěte týraného, ačkoli jím nebyl, když toliko trpí ADHD, na něj tlačila a napovídala mu se snahou o získání požadované informace. Nezletilý jí odpovídal na to, co chtěla slyšet, při výslechu naprosto nespolupracoval. Vyslýchající jej nezajímala a nechtěl s ní komunikovat. Stejná policistka při výslechu obviněné v únoru 2015 jednoznačně vyjádřila názor, že nezletilý ADHD netrpí, že si jej obviněná vymyslela, neboť tato porucha se u dětí v tak nízkém věku nedá zjistit a že jej obviněná týrá, proto se chová úzkostně. Věrohodnost poškozeného zpochybnila i znalkyně, podle níž jsou děti s ADHD snadno manipulovatelné a pamatují si velmi málo z prožitých událostí. Přesto byla výpověď poškozeného hodnocena jako přímý usvědčující důkaz proti obviněné, když se opřel se o část posudku, podle něhož nezletilý nemá sklony k lhaní.

Obviněná dále rozporuje způsob vzniku zranění nezletilého, které mohlo vzniknout i pádem na náledí, což připustil i slyšený znalec. Jedinou spornou skutečností bylo místo vzniku zranění nezletilého, tj. zda k němu došlo před domem či přímo v bytě. Soud uzavřel, že ke zranění došlo v bytě tak, že obviněná s poškozeným praštila o zem s velkou intenzitou (přestože má v pokojíčku podlahu tvořenou pěnovou gumou), a zcela opomněl možnost vzniku zranění zmiňovanou znalcem, tedy naštípnutí kosti a její následné dolomení v bytě (vlivem několika pádů na zem), k čemuž postačovalo malé působení síly například i při jiné běžné činnosti jako trucovitý pád na zem typický pro dítě s ADHD, tedy mohl si jej nezletilý způsobit sám. Děti s poruchou ADHD mají výrazně posunutý práh bolesti. Pád na zem by se na nezletilém nijak neprojevil, i kdyby jej něco bolelo. Soud za jednoznačný důkaz prokazující vinu obviněné použil její zmatený hovor s pracovnicí záchranné služby, z něhož vytáhl a použil jen to, co se mu hodilo, a pominul ostatní zmatené údaje poskytované obviněnou.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí, aniž by uvedla, zda má na mysli rozhodnutí soudu prvního či druhého stupně.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl, že po seznámení s jeho obsahem, se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 8 To 232/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak třeba, aby dovolatel brojil proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezil rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Z dovolání obviněné je evidentní, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje argumenty, jimiž popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byla odsouzena, a zpochybňuje zjištěný skutkový děj. Veskrze jde o námitky, ve kterých obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, popírá, že by trestnou činnost jí kladenou za vinu spáchala, nesouhlasí se způsobem vedení výslechu poškozeného v přípravném řízení, hodnocením výpovědí své i nezletilého, a ve věci vypracovaných znaleckých posudků, a zmiňuje alternativní možnosti vzniku jeho zranění. Její dovolací argumentace tedy výlučně směřuje do oblasti hodnocení důkazů a tím i skutkových zjištění, tudíž deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Je proto třeba uzavřít, že obviněná ve skutečnosti v dovolání neuplatnila jedinou námitku vztahující se k hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jejích námitek je zřejmé, že jí vytýkané vady mají výhradně povahu vad skutkových (procesních), kterými se snaží primárně dosáhnout změny soudy zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku, aniž by jej podpořila jakýmkoli argumentem týkajícím se užité právní kvalifikace. Takové námitky ovšem nejsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu hmotněprávní, ale skutkové a tudíž k nim dovolací soud není oprávněn přihlížet.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné Ing. H. F. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože se obviněná celým pojetím svého dovolání ocitla mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 11. 2016

JUDr. František Hrabec předseda senátu


*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.