4 Tdo 1266/2015
Datum rozhodnutí: 10.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1266/2015-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2015 o dovolání obviněného J. Č. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015 sp. zn. 7 To 251/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 18/2015, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. Č. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. Č. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. 29 T 18/2015 uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 13. 8. 2014 v době kolem 21.20 hod. v P., ul. M. v podzemních garážích domu, společně s dalším dosud neztotožněným pachatelem vyčkali v prostorách suterénní garáže příjezdu poškozené S. Z., vozidlem zn. Jaguár, kterou si předem vyhlédli jako majetnou osobu, při vjezdu do garáží si poškozená povšimla po levé straně vozidla nejméně jednoho útočníka v kukle, ve stresu nezvládla řízení a nabourala do rohu pravé zdi garáží, troubila a křičela o pomoc, poté obžalovaný Č. se zakrytým obličejem tzv. kuklou přistoupil k levým předním dveřím vozidla a za pomoci pevného kovového předmětu o délce nejméně 30 cm dvěma údery rozbil okno dveří řidiče až letící sklo okna poranilo poškozenou na ruce, kterou si chránila obličej, uchopil kabelku, kterou měla poškozená položenou vlevo vedle sebe na sedačce řidiče mezi levou nohou a dveřmi a pokusil se tuto kabelku z vozu vytáhnout, poškozená kabelku bránila a s obžalovaným se o ni přetahovala, poté co obžalovaný naznačil nápřah tyčí se poškozená zalekla, že ji tyčí uhodí, a kabelku pustila, načež obžalovaný s kabelkou zn. Prada nezjištěné hodnoty obsahující finanční hotovost ve výši nejméně 192.000 Kč a 950 Euro, dva mobilní telefony iPhone zn. Apple, iPad mini zn. Apple a peněženku zn. Louis Vuitton, vše blíže nezjištěné hodnoty, a dále blíže neidentifikované platební karty ČSOB a České spořitelny, utekl z prostoru garáží do ulice P. a nasedl do zde čekajícího vozu zn. Škoda Octavia stříbrné barvy, které řídil blíže neztotožněný spolupachatel, a z místa činu odjeli.

Za to mu byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti předmětnému rozsudku podal obviněný odvolání v celém rozsahu. Městský soud v Praze jako soud odvolací z tohoto podnětu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. předmětný rozsudek toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl rozsudkem ze dne 7. 7. 2015 sp. zn. 7 To 251/2015 tak, že obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Uvedený rozsudek soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním v celém rozsahu, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný uplatnil námitky, které by se daly rozdělit do dvou hlavních skupin, jež se vzájemně prolínají. Zaprvé se jednalo o námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů, když podle obviněného konkrétní jednání dovolatele tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvého stupně, je založeno pouze na domněnce a rekonstrukci dalšího děje vycházejícího pouze z otisku pachové stopy , přičemž podle obviněného nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo užíval inkriminované vozidlo Škoda Octavia v době, kdy se nacházelo poblíž místa činu. Toto vozidlo, které bylo půjčeno obviněnému, jím bylo dále přepůjčováno , přičemž se v něm nacházely věci, které mohly být využity jinou osobou.

Obviněný se pak v této návaznosti vyjádřil ke kvalitě pachové stopy jako důkazu a k možnosti přenosu pachové stopy, načež dospěl v kontextu provedeného dokazování k tomu, že důkaz pachovou stopou je prakticky irelevantní, pokud konkrétní skutečnost (jednání obviněného na místě činu) není podpořena důkazem dalším, k čemuž mělo dojít v tomto případě, neboť soudy dovodily účast obviněného pouze z pachové stopy, přičemž ostatní důkazy prokazují maximálně jeho spojení s vozidlem, které bylo na místě činu.

Stranou námitek obviněného nezůstala ani skutečnost, že účast na ději měly i dvě další osoby, kdy obviněný mohl být pouze řidičem či druhou osobou v garážích, u které nebylo prokazováno, zda existovala konkrétní dohoda o něčem trestném.

Tyto výše uvedené skutečnosti měly podle obviněného za následek, že mezi provedenými důkazy a závěry soudů existuje extrémní rozpor, čímž došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu a tedy i k nesprávnému právnímu posouzení, neboť dovozování jednání obviněného na podkladě pouhého jediného nepřímého důkazu v podobě pachové stopy je nepřípustné, přičemž ostatní důkazy vinu obviněného nedokazují a některé dokonce vyvracejí, jako například popis osoby pachatele uvedený svědky a poškozenou, který osobě obviněného rozhodně neodpovídá.

Druhou skupinou námitek bylo zamítnutí důkazních návrhů obviněného na výslechy svědků P. Č. a M. H. v hlavním líčení, které soud prvého stupně učinil bez dostatečného odůvodnění. Tito svědci přitom byli obviněným označeni jako osoby, které mohly mít v daném období vozidla půjčená, proto jejich nevyslechnutí bylo zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedl, že argumentaci obviněného nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož ani pod žádný jiný dovolací důvod, uplatnit. Námitky obviněného tvořila irelevantní argumentace stran zpochybňování skutkových závěrů soudů týkající se jeho účasti na předmětné trestné činnosti a obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů předkládal své vlastní představy o skutkovém ději či provedl vlastní hodnocení důkazů. Námitky obviněného byly navíc pouhým opakováním námitek uplatněných v předchozích fázích trestního řízení, se kterými se soudy přesvědčivě a kvalifikovaně vypořádaly. Takové námitky jsou s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002) zpravidla nedůvodné.

Státní zástupce dále konstatoval, že právní kvalifikaci trestné činnosti obviněného jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku považuje za správnou. Není podle něj pravdou, že by důkaz pachovou stopou byl jediným usvědčujícím důkazem. Naopak obvodní soud dospěl k závěru o vině obviněného až na podkladě komplexního vyhodnocení dalších důkazů, jako např. výpovědí svědků, pořízených záznamů telekomunikačního provozu, záznamu zařízení GPS, záznamu o provozu vozidla apod., přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neexistují podle státního zástupce podstatné rozpory, natož rozpory extrémní.

Jako nedůvodnou hodnotil státní zástupce i námitku ohledně opomenutých důkazů. Rozsah dokazování podle něj nemůže být bezbřehý a je limitován povinností soudu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Aby postup soudu nebyl v tomto směru prostorem libovůle, musí se vypořádat mj. s povinností podle § 125 odst. 1 tr. ř., tedy že z odůvodnění musí být patrno, proč soud důkazním návrhům nevyhověl, neboť v opačném případě by se jednalo o tzv. opomenutý důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/2004). Odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů obviněného bylo řádné, stejně jako bylo dostatečně zřetelné, jakými úvahami se soud řídil, když shledal, že tito svědci do věci nepřinesou žádné nové skutečnosti.

Z těchto důvodů státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby bylo jiné rozhodnutí učiněno též v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Obviněný dovoláním brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015 sp. zn. 7 To 251/2015, tedy napadl pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně bylo rozhodnuto o vině a trestu /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obviněný je také podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání splňuje náležitosti obsahu podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř.

Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .

Pokud jde o konkrétní námitky dovolatele, tak v rámci prvního okruhu těchto námitek tvrdí, že soudy obou stupňů učinily závěr o jeho vině toliko na základě důkazu pachovou stopou, která se vyskytovala na vozidle poškozené, přičemž konstrukce konkrétního jednání byla založena toliko na domněnce a rekonstrukci dalšího děje vycházejícího z tohoto důkazu. K tomu navíc namítá, že popis osoby pachatele uvedený svědky a poškozenou osobě obviněného neodpovídá. Tyto námitky zpravidla nespadají pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť, jak je uvedeno výše v poučení k předmětnému dovolacímu důvodu, mají charakter výhrad vůči zjištění skutkového stavu věci soudy, jakož i proti jimi provedenému hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.).

Nejvyšší soud se přesto těmito výhradami zabýval, neboť rozhodovací činnost Ústavního soudu rozšířila potenciální působnost předmětného dovolacího důvodu i na případy tzv. extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními v soudních rozhodnutích. O takový extrémní nesoulad se jedná pouze ve výjimečných případech, kdy skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nebo konečně jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Dovolatel musí navíc tento nesoulad učinit předmětem dovolání a současně i přesně uvést, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Nejvyšší soud pak při zohlednění výše uvedených postulátů dospěl k závěru, že takový extrémní rozpor v projednávaném případě dán není.

Nelze se totiž ztotožnit s názorem obviněného, že důkaz pachovou stopou stál při zjišťování skutkového stavu osamocen a následné skutkové závěry nalézacího soudu byly již pouhými domněnkami. Naopak, nalézací soud tento důkaz hodnotil jak samostatně (mj. na návrh obhajoby vyslechl zpracovatele odborného vyjádření J. G.), tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (mj. výpovědi svědků R. S., I. H., R. H., záznamy telekomunikačního provozu, záznamy ze zařízení GPS z inkriminovaného vozidla a záznamy o provozu tohoto vozidla), čímž vyhověl zákonným požadavkům na hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakož i ustálené judikatuře týkající se nepřípustnosti důkazu pachovou stopou jako jediného usvědčujícího důkazu o vině pachatele (srov. mj. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998 sp. zn. I. ÚS 394/97). Ten ovšem, na rozdíl od názoru obviněného, nezpochybňuje kvalitu pachové stopy jako důkazu, toliko poukazuje na skutečnost, že takový důkaz, pokud stojí izolovaně, zpravidla dokazuje toliko přítomnost obviněného na místě činu, nikoliv jeho faktické jednání, proto musí být doplněn dalšími, byť nepřímými důkazy, což se v posuzovaném případě také stalo.

Ze spisu rovněž neplyne namítaná okolnost, že by popis obviněného poškozenou a svědky neodpovídal jeho skutečnému vzezření, když poškozená v přípravném řízení vypověděla, že šlo o maskovanou osobu postavy až hubené (č. l. 67-69), načež v hlavním líčení vypověděla, že byl vysoký asi 175-180 cm a nebyl hubený ani silný, přičemž své tvrzení z přípravného řízení ohledně postavy obviněného srovnávala ve vztahu k policistovi, kterému odpovídala na tuto otázku. Svědkyně I. H. shodně se svědkem R. S. vypověděla, že šlo o maskovanou osobu střední resp. normální postavy vysoké 170-180 cm, načež na dotaz obhajoby v hlavním líčení upřesnila své tvrzení jako nebyl to rozhodně tlustý člověk (č. l. 88-91 a č. l. 256).

Mezi tvrzením poškozené a svědků tedy v konfrontaci se skutečnou postavou obviněného (jak uvedl v hlavním líčení výška 180 cm, váha 88 kg, atletický typ postavy) nevzniká rozpor. Pro úplnost lze odkázat na příslušné pasáže rozsudku nalézacího soudu (str. 4), který se takovými námitkami obviněného zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal, s čímž se ztotožnil i soud odvolací.

Rovněž rozsah provedených důkazů vytvořil dostatečný podklad pro vyslovení závěru o vině obviněného ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. (jak je uvedeno výše). S tím se pojí druhý okruh námitek obviněného stran zamítnutí důkazních návrhů na výslechy dvou svědků P. Č. a M. H. Stejně jako u předchozích námitek lze zopakovat, že i tato námitka zpravidla nespadá pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má charakter výhrad vůči rozsahu dokazování zejm. ve smyslu § 2 odst. 5 věta prvá tr. ř. a § 2 odst. 5 in fine tr. ř., je tedy procesněprávní, nikoliv hmotněprávní povahy.

Nejvyšší soud se přesto touto námitkou zabýval, neboť z rozhodovací činnosti Ústavního soudu plyne, že Nejvyšší soud má v rámci předmětného dovolacího důvodu přezkumnou povinnost i v případě tzv. opomenutých důkazů . O opomenutý důkaz se jedná zaprvé v případě, když bylo stranami trestního řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, načež tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. Zadruhé jde o případy, když v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tedy když je soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.

Z předloženého spisového materiálu, zejména protokolů z hlavního líčení, jakož i z rozsudku nalézacího soudu, ale Nejvyšší soud shledal, že se o opomenuté důkazy v tomto případě nejednalo. Obhajoba navrhla v hlavním líčení výslech dvou svědků za účelem prokázání skutečnosti, kdo měl v období spáchání skutku kladeného obviněnému za vinu půjčené (přesněji řečeno pronajaté) inkriminované vozidlo Škoda Octavia. Nalézací soud tyto důkazní návrhy zamítl dílem kvůli tomu, že jsou svědci neztotožněni, dílem kvůli tomu, že od spáchání skutku uběhla dlouhá doba a zejména kvůli tomu, že by tyto důkazy zjevně nemohly přinést nové objektivní skutečnosti. Tyto důvody, které spočívají zaprvé v tom, že by trestní věc nabyla značných průtahů spojených se ztotožňováním a předvoláváním nových svědků, a zadruhé s podstatnější skutečností, a to že výslech těchto svědků by zjevně nepřinesl relevantní informace pro dokazování, lze označit za adekvátní a pochopitelné důvody k zamítnutí těchto návrhů. Na tomto základě se proto nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů pak Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Č. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu