4 Tdo 1259/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1259/2013-33

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 dovolání obviněného Ing. M. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 6 To 102/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 267/2011, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 9 T 267/2011, byl obviněný Ing. M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

dne 24. 1. 2011 v 10.30 hodin jako jednatel společnosti Veritas, s.r.o., se sídlem Ostrava, 28. října 1512/123, zaslal z kanceláře firmy na P., S., e-mail České podnikatelské pojišťovně, a.s., aby plnění z pojistné události č. 4100512251, vztahující se k zaplavení prostor restaurace Taverna Toscana na Praze 1, Malé náměstí 459/11, dne 15. 8. 2010, ve výši 196.477,- Kč bylo poukázáno na účet společnosti Veritas, s.r.o., č. 51-1002960237/0100, o čemž jednatele společnosti Taverna Toscana neinformoval, neoprávněně získanou částku nevrátil a společnosti Taverna Toscana, s.r.o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1349/2, tím způsobil škodu ve výši 196.477,- Kč.

Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši deset tisíc Kč, vyměřenému podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v počtu deseti denních sazeb ve výši tisíc Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti dnů. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla stanovena povinnost zaplatit poškozenému D. P., škodu ve výši 196.477,- Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 9 T 267/2011, podali odvolání obviněný Ing. M. K. i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2. O podaných odvoláních rozhodl Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 6 To 102/2013, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného Ing. M. K. odsoudil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku v počtu padesáti denních sazeb, kdy podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí jeden tisíc Kč, v celkové výši padesát tisíc Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o náhradě škody). Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 6 To 102/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně nelze jednoznačně rozeznat, které z jednání tam obsaženého zakládá znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku uvede v omyl, využije něčího omylu, nebo zatají podstatnou skutečnost . Za zásadní otázku dokazování, která podle něj nebyla uspokojivě vyřešena, označil stanovení jasného rozsahu plné moci, která jej opravňovala k vyřízení pojistných událostí ve prospěch společnosti Veritas, s.r.o. Obviněný zdůraznil, že plná moc zahrnovala i oprávnění inkasovat pojistné plnění na svůj účet s tím, že pokud by k inkasu pojistného plnění nebyl oprávněn, pak by poškozeným subjektem byla Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., nikoli společnost Toscana, s.r.o. Dále dle dovolatele rozhodující soudy při právním rozboru možností zápočtu pohledávek použily chybného práva, neboť vztah mezi podnikatelskými subjekty měl být řešen v režimu obchodního zákoníku (§ 359 obchodního zákoníku). Rovněž vytýká příslušným soudům, že postupovaly nesprávně, pokud se řádně nezabývaly otázkou opodstatněnosti nároku, z něhož vyplynuly pohledávky společnosti Veritas, s.r.o., za společností Toscana, s.r.o. V této souvislosti zdůraznil, že jednal v přesvědčení, že je to v souladu s právem, když nechal plnění z pojistné smlouvy převést na účet společnosti Veritas, s.r.o., jejímž byl jednatelem, a proto není vyloučena možnost, že jednal v právním omylu negativním o podmínkách vyloučení trestní odpovědnosti, a takto mělo být také jeho jednání posuzováno. Za poškozeného byla nesprávně označena společnost Toscana, s.r.o., přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 216/2011. Obviněný se domnívá, že byl nesprávně odsouzen, když nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku přisouzeného činu. Současně připustil, že mohl být maximálně uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, avšak poukázal na to, že pro tento případ by nebyla zachována totožnost skutku. Nedostatek důkazů, a to zejména vzhledem k povaze započtené pohledávky, podle názoru obviněného, způsobil extrémní rozpor mezi důkazním stavem a právním posouzením věci.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení. Z právní věty výroku o vině podle jejího názoru vyplynulo, že rozhodující soudy považovaly za naplněný alternativní znak trestného činu podvodu, který je pojmově vymezen tak, že pachatel (obviněný) zamlčel podstatnou skutečnost. Obrana obviněného spočívá v tvrzení, že si započetl svoji pohledávku za služby v oblasti finančně-technického poradenství při škodních událostech s částkou pojistného, která měla být pojišťovnou vyplacena společnosti Tocsana, s.r.o. (v této souvislosti poukázal na to, že byl možný i zápočet nesplatných pohledávek). Jestliže obviněný soudům vytýká nesprávné posouzení institutu započtení pohledávek, pak dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tuto námitku založil na vlastní interpretaci skutkového děje, která neodpovídá rozhodným skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly. Dle jejího názoru v posuzované věci soudy nezjistily takové skutečnosti, které by podporovaly tvrzení obviněného o možnosti započtení vzájemných pohledávek, neboť se jedná o pohledávky minimálně sporné. Obviněný fakturoval za služby předčasně, tedy v období, kdy mu nemohl být znám rozsah poradenství, který na základě předmětné smlouvy v budoucnu poskytne. Soudy správně vyzdvihly, že v posuzované trestní věci rovněž chybí projev vůle obviněného směřující k započtení (kompenzační projev). Obviněný v době, kdy se dozvěděl o finančních problémech společnosti Veritas, s.r.o., nechal přednostně uspokojit svoji pohledávku ze smlouvy o poskytování služeb o finančně-technickém poradenství při škodních událostech, aby zajistil její dosažitelnost. Úvahy o právním ani skutkovém omylu nejsou proto podle přesvědčení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v tomto případě na místě. Za správný považuje i závěr soudů o tom, že v posuzované trestní věci je poškozeným společnost Toscana, s.r.o. Obviněný doručil České podnikatelské pojišťovně, a.s., e-mail, v němž označil svůj účet jako účet, na který je třeba zaslat plnění z pojistné události ve prospěch společnosti Toscana, s.r.o., ačkoliv ho k takovému postupu nic neopravňovalo, čímž byla uvedena v omyl Česká podnikatelská pojišťovna, a.s. Jestliže však pojišťovna v omylu neplnila oprávněnému v důsledku toho, že obviněný přestoupil meze svých oprávnění delegovaných na něj smluvně společností Veritas, s.r.o., došlo podle mínění státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, ve shodě s názorem příslušných soudů, ke způsobení škody společnosti Veritas, s.r.o. Námitky obviněného, že soudy přehlédly extrémní rozpory v provedených důkazech, nevypořádaly se s nimi a učinily nesprávná skutková zjištění, popřípadě, že učinily některé skutkové závěry bez důkazů, označila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství jako námitky skutkové, které pod uplatněný dovolací důvod nespadají.

Z uvedených důvodů státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Předně je třeba zdůraznit, že většinu námitek deklarovaných v dovoláních obviněný uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Pokud jde o námitky obviněného, že rozhodující soudy se dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy a učinily nesprávná skutková zjištění, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že jde o námitky čistě skutkové, které obsahově nenaplňují obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádný jiný (byť neuplatněný) ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je formálně možno podřadit pouze námitky obviněného spočívající v tom, že skutkový stav věci vyjádřený ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu neodpovídá znakům přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a že v předmětné věci nedošlo ke vzniku škody, neboť obviněný učinil jednostranný zápočet pohledávek. Nejvyšší soud však po prostudování předloženého trestního spisu dospěl k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

Z důkazů obsažených v trestním spise mimo jiné vyplývá, že mezi obchodní společností Veritas, s.r.o. a obchodní společností Toscana, s.r.o., byla dne 1. 11. 2005 uzavřena obchodní smlouva o poskytování služeb. Předmětem smlouvy bylo zajišťování finančně-technického poradenství, zastupování při likvidaci škod, zajištění správy pojistných smluv, příprava a průběh pojistného programu a zastupování příjemce při jednání s pojišťovnou na poskytnutí pojistného plnění, provádění změn pojistných smluv zahrnující i možnost podpisu k výpovědi pojistných smluv a přijímání a předávání potřebných podkladů. Smluvní strany se dohodly, že právo fakturovat vzniká vyhotovením příslušné sestavy a odměna je stanovena jejich dohodou. Dne 1. 11. 2005 byla udělena společností Toscana, s.r.o., obviněnému Ing. M. K. plná moc k zastupování, kterou za společnost Toscana, s.r.o., podepsala paní H. M. Na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 6. 10. 2010 se stal novým jednatelem společnosti Toscana, s.r.o., pan R. Š., který obviněnému Ing. M. K. udělil novou plnou moc k zastupování společnosti Toscana, s.r.o., dne 1. 11. 2010, na základě které byl obviněný oprávněn ke všem úkonům ve vztahu k převzetí správy uzavřených pojistných smluv, k provádění změn pojistných smluv zahrnující i možnost výpovědí pojistných smluv, k přijímání a k předávání podkladů potřebných pro uzavření pojistných smluv, dále byl oprávněn spolupracovat s pojišťovnou při plnění smluvních ujednání, zpracovat komplexní oznámení o škodě s předpokládanou výší, zastupovat klienta při likvidaci škody a spolupracovat s pojišťovnou na poskytnutí pojistného plnění, přičemž nebyl zmocněn k podpisu nových pojistných smluv ani jejich dodatků.

Obviněný na svou obhajobu uvedl, že společnost Veritas, s.r.o., poskytovala společnosti Toscana, s.r.o., poradenské služby a za svou práci si účtovala odměnu, kterou společnost Toscana, s.r.o., neuhradila. V průběhu řízení bylo prokázáno, že v okamžiku, kdy obviněný zjistil (od svědka P. T.), že společnost Toscana, s.r.o., se dostala do finančních potíží, využil (resp. zneužil) možnosti, kterou mu poskytovala plná moc k zastupování společnosti Toscana, s.r.o., a při vyřizování pojistné události, tj. vyplavení prostor restaurace Taverna Toscana v Praze 1, Malé náměstí 459/11 s Českou podnikatelskou pojišťovnou provedl započtení pohledávky, tj. likvidátorce České podnikatelské pojišťovny dal pokyn k zaslání pojistného plnění ze zmíněné pojistné události na jeho účet, resp. účet společnosti Veritas, s.r.o., o čemž navíc společnost Toscana, s.r.o., ani neinformoval.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že z výše citované obchodní smlouvy o poskytování služeb ani z udělené plné moci ze dne 1. 11. 2010 obviněnému nevyplývalo žádné oprávnění k tomu, aby pojistné plnění vyplácené jakoukoliv pojišťovnou z pojistných smluv bylo poukazováno na účet společnosti Veritas, s.r.o. či na jiný jím určený účet. Je tak zřejmé, že pokud si nechal pojistné plnění ze škodní události, kterou vyřizoval v zastoupení společnosti Toscana, s.r.o., zaslat na svůj účet (resp. účet společnosti Veritas, s.r.o., jejímž byl jednatelem), jednal jednoznačně s cílem obohatit sebe na úkor společnosti Toscana, s.r.o.

K námitce obviněného, že v posuzované věci nedošlo ke vzniku škody, neboť byl proveden jednostranný zápočet pohledávek (s poukazem na to, že je možné započíst i nesplatné pohledávky), Nejvyšší soud, ve shodě s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, uvádí, že obecně lze započtení podle § 580 občanského zákoníku či § 358 a násl. obchodního zákoníku považovat za způsob zániku vzájemných pohledávek, avšak v dané věci se o takový případ nejedná.

Obviněný svými tvrzeními v podstatě připouští, že sice z jeho strany došlo k podvodnému jednání, na základě kterého byly poukázány finanční prostředky na jeho účet, ale že nicméně s ohledem na započtení pohledávky nedošlo k naplnění zákonného znaku skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívajícím ve způsobení škody (resp. větší škody ve smyslu § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Jinými slovy dle obviněného nejde o podvod, vylákal-li někdo plnění, na něž měl právní nárok. Tato úvaha obviněného však není v případě projednávané věci akceptovatelná. Trestnost trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku totiž není vyloučena tím, že má pachatel vůči poškozenému skutečný či domnělý majetkový nárok (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1196/2007). O podvod se nejedná, když podvodné jednání věřitele směřuje k vylákání konkrétního plnění, na které má právní nárok. V předmětné věci bylo provedeným dokazováním prokázáno, že pohledávky obviněného z vyfakturovaných poradenských služeb pro společnost Toscana, s.r.o., jsou minimálně sporné, jak podrobně rozvádí již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí a na které je v tomto ohledu možno beze zbytku odkázat. Obviněný totiž fakturoval za služby předčasně a nemohl mu proto ani být znám rozsah poradenských služeb, které v budoucnu poskytne. Takové pohledávky je třeba považovat za domnělý nárok obviněného vůči společnosti Veritas, s.r.o., proto trestnost jeho jednání nemůže být existencí těchto pohledávek vyloučena. Obviněný úmyslně v době, kdy se dozvěděl o finančních problémech společnosti Toscana, s.r.o., nechal přednostně uspokojit svoje pohledávky za poradenské služby, a to s vědomím, že by mohly být v případě insolvence popřeny. Není tak pochyb o tom, že v dané souvislosti není na místě úvaha ani o právním ani o skutkovém omylu.

Podle ustanovení § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se přečinu podvodu dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uveden někoho v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak větší škodu, tj. škodu nejméně 50.000,- Kč. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku není vyloučeno ani v případech, kdy osoba, která byla pachatelem uvedena v omyl, je odlišná od osoby, k jejíž škodě pachatel sebe nebo jiného obohatil.

Nejvyšší soud se na základě výše specifikovaných skutečností ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný předmětným jednáním cíleně a úmyslně překročil rozsah svých oprávnění vyplývajících ze shora citované obchodní smlouvy o poskytování služeb i z udělené plné moci ze dne 1. 11. 2010, čímž naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný příslušným jednáním naplnil alternativní znak přečinu podvodu zamlčí podstatnou skutečnost , což nalézací soud, kterému dal v tomto za pravdu i soud odvolací, správně pojmenoval i v právní větě výroku svého rozsudku, když uvedl: obohatil se tím, že zamlčel podstatnou skutečnost a způsobil takovým činem větší škodu . Ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný uvedl v omyl likvidátorku České podnikatelské pojišťovny, a.s., a to tím, že jí zamlčel podstatné skutečnosti, což spočívalo v překročení rozsahu jeho oprávnění vyplývajících pro něj z obchodní smlouvy o poskytování služeb i z udělené plné moci ze dne 1. 11. 2010. Za uvedení v omyl je třeba ve smyslu § 209 tr. zákoníku považovat jednání obviněného spočívající v tom, že doručil České podnikatelské pojišťovně, a.s., e-mail, v němž označil svůj účet jako účet, na který je třeba zaslat plnění z pojistné události ve prospěch společnosti Toscana, s.r.o., i když ho k tomu nic neopravňovalo. Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., pak v omylu neplnila oprávněnému, čímž došlo ke způsobení škody společnosti Toscana, s.r.o.

Na základě všech shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud plně přisvědčil právním závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. V průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný Ing. M. K. svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními tak v příslušné věci Nejvyšší soud neshledal.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného Ing. M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 11. prosince 2013

Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná