4 Tdo 1258/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 29 tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



4 Tdo 1258/2016-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání obviněného A. M. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 13 To 196/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 64/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 7 T 64/2016, byl obviněný A. M. S. (dále jen obviněný) uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 19. 12. 2015 v době kolem 03.30 hodin, v H., okres Ch., u křižovatky silnic W. a E., v blízkosti domu, po předchozím požití alkoholických nápojů a po fyzickém konfliktu s O. H., k němuž došlo před barem M. a po jehož ukončení se snažil z místa uprchnout, v reakci na fyzický útok jmenovaného, který ho dostihl, udeřil do přesně nezjištěného místa na těle a uchopil za rameno, vytáhl z levé kapsy svých kalhot zavírací nůž o délce čepele 6 cm a šíře 1,5 cm, kterým O. H., s vědomím možného způsobení vážného poranění orgánů umístěných v dutině hrudní, silou o střední až velké intenzitě, bodl do oblasti žeber na levém boku, čímž jmenovanému způsobil zranění, a to bodnou ránu v oblasti levé zevní strany hrudníku s vbodem cca 5 cm pod úrovní levé prsní bradavky o délce rány na kůži cca 3 cm a bodným kanálem o délce 4 cm směřujícím dolů a končícím na žebru, které si vyžádalo lékařské ošetření s revizí bodné rány a suturou kůže v místě vbodu a následné omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 7-10 dní, spočívajícím v bolestivosti postižených míst, v omezené hybnosti hrudníku a na to navazujícím ztíženém dýchání, ve ztíženém vykonávání osobní hygieny a v nezbytnosti dodržování klidového režimu, kdy k vážnějšímu zranění nedošlo pouze v důsledku nahodilých okolností majících vliv na místo a způsob proniknutí nože do těla jmenovaného, neboť s ohledem na anatomickou lokalizaci a délku bodného kanálu ve srovnání s šířkou hrudní stěny by použitý nůž, působící kolmo k povrhu hrudníku, mohl proniknout do dutiny hrudní a způsobit kopals levé plíce s rozvojem dechové nedostatečnosti či přímo poranění plíce s krvácením do dutiny hrudní, přičemž takovéto zranění by bez poskytnutí lékařské péče mohlo jmenovaného bezprostředně ohrozit na životě.

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu sedmi let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené VZP ČR, IČ 41197518, regionální pobočka Hradec Králové způsobenou škodu ve výši 6.174 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 7 T 64/2016, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 13 To 196/2016, tak, že z podnětu podaného odvolání zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu sedmi let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 13 To 196/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Pavliše dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvádí, že podle jeho názoru bylo nesprávně v řízení postupováno při výkladu a užití pojmu nutná obrana podle § 29 tr. zákoníku. V průběhu řízení bylo zjištěno, respektive mělo být při respektování zásady in dubio pro reo zjištěno, že útok ze strany poškozeného trval. Podle obviněného to byl poškozený, který ho doběhl a zaútočil na něho (obviněného) tím způsobem, že ho kopl do hlavy. Tedy poškozený spáchal vůči jeho osobě totožný trestný čin, když v důsledku kopu do hlavy mu mohla být způsobená těžká újma na zdraví. Skutečnost, že on sám útoky vnímal jako útoky vedené nevelkou intenzitou, nemůže představovat základní podklad pro rozhodnutí soudů o podmínkách nutné obrany. Otázku jakou intenzitou byl veden útok, by mohl posoudit toliko znalec z oboru na základě znaleckého posudku. Skutečnost, že poškozený byl podnapilý, nemohla mít vliv na intenzitu útoku ze strany poškozeného, jedná se o zcela individuální záležitost. Podle obviněného měla být intenzita útoku hodnocena v kontextu délky trvání útoku, míry opakování, části těla, kam útok směřoval, a počtu jednotlivých ran. Nebylo také vzato v úvahu, že se k obraně nožem neuchýlil ihned, ale že se nejprve pokusil o útěk a vykrytí útoků. Podle jeho názoru byl útok poškozeného spáchán se zbraní, když byl obutý, takže tímto byl útok proti tělu důraznější. Obviněný zdůrazňoval, že obrana byla z jeho strany zcela přiměřená. Nelze dovozovat nepřiměřenost obrany jen ze skutečnosti, že sám zranění neutrpěl, kdy v tomto směru odkázal na R 25/1976. U nutné obrany se totiž nepožaduje přiměřenost ve smyslu naprosté proporcionality. Protože útok poškozeného směřoval na jeho hlavu, mohl mu poškozený způsobit zranění, která ho bezprostředně ohrožovala na životě. Domnívá se, že způsob obrany nebyl excesivní. Dále obviněný poukazoval na zásadu in dubio pro reo.

Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 13 To 196/2016 zrušil, jakož i rozhodnutí Okresního soud v Chrudimi ze dne 3. 5. 2016, sp.zn. 7 T 64/2016. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí nebo aby sám rozhodl, že se obžaloby zprošťuje.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že obviněný v rámci podaného dovolání namítá, že jednal v nutné obraně, takže jednal za okolností vylučujících protiprávnost a že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Ohledně namítaného porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že tuto pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť se jedná o procesní princip. Námitku nutné obrany obviněný uplatnil právně relevantním způsobem. Podle státního zástupce ovšem není důvodná. V tomto směru poukazuje na znění skutkové věty, když z provedeného dokazování není pochyb o tom, že poškozený obviněného fyzicky napadl, kdy ovšem sám obviněný připouští, že rány nebyly vedeny velkou intenzitou, úderům se vyhýbal či je vykrýval. Za této situace obviněný poškozeného bodl do žeber, přičemž sám žádné zranění neutrpěl. Státní zástupce tedy konstatuje, že obviněný sice čelil útoku, takže byla splněna základní podmínka nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, ovšem obrana byla zcela zjevně nepřiměřená útoku. Zdůrazňuje, že se jednalo o typickou potyčku dvou podnapilých osob, kdy ovšem reakce obviněného byla zjevně netypická. Obviněný za situace, kdy mu nehrozilo žádné větší nebezpečí, použil proti poškozenému nůž, což je vysoce nebezpečné a za určitých okolností se jedná o smrtící nástroj. Námitka obviněného, že poškozený proti němu použil zbraň, když byl obutý, představuje neopodstatněnou výhradu. V dané věci především není zřejmé, zda vůbec ke kopancům ze strany poškozeného došlo. Obuv jako zbraň použitá v dané věci nebyla, neboť poškozený měl běžnou obuv a obuv patří ke zcela standardnímu vybavení. Podle státního zástupce tedy obviněný překročil meze nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, když odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Současně poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí 5 Tdo 86/2002 nebo 6 Tdo 115/2012, podle kterých jestli v dovolacím řízení obviněný uplatňuje námitky, které byly uplatněny již v předchozích řízeních a soudy se s těmito námitkami dostatečně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné. Proto navrhl podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupce zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněné v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že jeho jednání mělo být posouzeno jako případ nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku a dále v porušení zásady in dubio pro reo.

Vzhledem k obsahu dovolacích námitek lze mít za to, že tyto lze částečně pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jedná se o argumentaci vztahující se k posouzení jednání obviněného jako nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Obviněný totiž namítá, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávně hmotněprávním posouzení skutku. Hmotněprávní posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti se může týkat zejména otázek trestního práva hmotného, např. zda je tzv. konkrétní nebo speciální subjekt, podle § 114, odst. 1, 2 tr. zákoníku, zda byl skutek spáchán za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku nebo jiné okolnosti vylučující trestnost ( viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3167). Tím, že obviněný uvádí, že jednal za podmínek nutné obrany, tedy namítá, že u něho je dána okolnost vylučující protiprávnost činu, konkrétně, že nepřekročil meze nutné obrany, proto lze mít za to, že obviněný uplatnil tuto námitku právně relevantním způsobem, neboť zdůrazňuje, že jeho obrana vůči útoku poškozeného byla přiměřená a že tedy nebyla naplněna podmínka, že jeho obrana byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný při uplatňování této námitky vychází ze skutkového děje, který je popsán ve skutkové větě, tedy jeho námitka nesměřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

K uplatněné argumentaci považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Podmínky nutné obrany stanoví § 29 tr. zákoníku. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podle platného znění ustanovení § 29 tr. zákoníku tedy nutná obrana předpokládá:
a) odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Útokem se rozumí úmyslné jednání člověka (zpravidla konání, příp. též opomenutí) protiprávní čin, který však nemusí být nutně činem trestným. Útok musí hrozit přímo (tj. bezprostředně) nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, nemusí však být neočekávaný. Útok nesmí být přerušen ani ukončen. Byl-li útok přerušen nebo ukončen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 855/2002). Pokud útok tvoří skutkovou podstatu trestného činu, může útok hrozit přímo již ve stadiu přípravy nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin, za podmínky, že hrozí bezprostředně. Ukončení útoku není totožné s dokonáním trestného činu. Limitní moment nutné obrany je dán okamžikem, kdy pominulo nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem nebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Nutná obrana se proto připouští až do dokončení trestného činu, u trestného činu trvajícího, pokud je protiprávní stav udržován. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 330-334).

O vybočení z mezí nutné obrany jde tehdy, jestliže sice některé její podmínky byly dány, avšak nebyly dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces extenzivní a exces intenzivní. Exces intenzivní je dán tehdy, jestliže jde o exces do míry obranného zákroku, neboť obrana byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo ve způsobené škodě. Exces extenzivní je dán tehdy, jestliže obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval může jít o obranu předčasnou nebo naopak obranu v době, kdy již útok skončil (jde o exces co do doby zákroku). Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Podle ustanovení § 13 tr. zák. (§ 29 tr. zákoníku) nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). V dané věci se tedy jedná o posouzení otázky zda se v případě jednání obviněného jednalo o exces intenzivní či nikoliv.

Z pohledu shora naznačených závěrů bylo následně přistoupeno k námitkám obviněného. Nejvyšší soud považuje především za nutné zdůraznit, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně dospěly k závěru, že nelze vyloučit, že útok poškozeného v době vzniku zranění trval (viz č. l. 6 rozsudku soudu prvního stupně, viz č. l. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Jinak řečeno soudy dospěly k závěru, že v dané věci není vyloučeno, že obviněný odvracel přímo hrozící útok na jeho osobu (viz § 29 odst. 1 tr. zákoníku). Soudy nižších stupňů ovšem z pohledu tohoto závěru shledaly, že způsob obrany byl zcela neadekvátní, tedy zjevně nepřiměřený způsobu útoku ze strany poškozeného (viz č. l. 6 rozsudku soudu prvního stupně, viz č. l. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Jak je patrno z podaného dovolání, obviněný se domnívá, že způsob obrany nebyl zjevně nepřiměřený, přičemž v podstatě opakuje argumenty, které uvedl v rámci podaného odvolání. Lze konstatovat, že soud druhého stupně se s těmito výhradami řádně a náležitě vypořádal, když odůvodnil, na základě kterých důkazů a skutečností dospěl k závěru, že se nejednalo o případ nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku. V dané souvislosti je nutno uvést, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. půjde zpravidla tehdy, pokud je omezeno pouze na opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a se kterým se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

Bez ohledu na shora naznačené závěry lze konstatovat, že soudy nižších stupňů se otázkou, zda se jednalo o obranu zcela zjevně nepřiměřenou, náležitě ve svých rozhodnutích zabývaly. Zejména soud prvního stupně se s tím zda se ze strany obviněného jednalo o přiměřenou či zjevně nepřiměřenou obranu řádně vypořádal, když poukazuje především na samotnou výpověď obviněného, který již v přípravném řízení za přítomnosti svého obhájce způsob útoku ze strany poškozeného popsal jako mírný, když sice vypověděl, že poškozený ho napadl kopy rukou a nohou, ovšem sám připustil, že rány bez větších problémů vykrýval, popř. se jim vyhýbal, byl si vědom toho, že poškozený je podnapilý, útokem poškozenému mu nebylo způsobeno žádné zranění. Soud prvního stupně tedy při posuzování přiměřenosti obrany obviněného vychází zejména ze samotné výpovědi obviněného, přičemž zdůrazňuje i skutečnost, že poškozený neměl při napadání poškozeného žádnou zbraň (viz č. l. 6 rozsudku). Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně o zcela zjevné nepřiměřenosti obrany ztotožnil, když se zabýval a vypořádal s námitkou obviněného spočívající v tom, že poškozený útočil pomocí zbraně, když za zbraň považoval skutečnost, že poškozený měl v době útoku na nohou boty. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že poškozený neměl v době útoku žádnou speciální obuv, přičemž bylo i zpochybněno tvrzení o kopnutí obviněného poškozeným do tváře (viz č. l. 6-7 rozsudku). Soudy nižších stupňů tedy při hodnocení otázky zda byla obrana přiměřena způsobu útoku či zcela zjevně nepřiměřená, vycházely především z výpovědi obviněného, žádný důkaz neopominuly a závěry o zjevné nepřiměřenosti obrany založily zejména na výpovědi samotného obviněného. Nejvyšší soud má tedy za to, že odůvodnění obou rozsudků odpovídá ustanovení § 125 tr. ř.

Pokud obviněný namítá, že jeho tvrzení o tom, že útoky byly vedené nevelkou intenzitou nelze brát jako zásadní podklad pro rozhodnutí soudu o podmínkách nutné obrany a že by intenzitu útoku ze strany poškozeného musel posoudit znalec, lze uvést následující. Při posuzování přiměřenosti obrany je nepochybně důležité jak útok vnímal sám tvz. obránce, tedy nakolik se mohl subjektivně cítit v době útoku ohrožen. Pro posouzení této skutečnosti není nutno provádět zpravidla znalecké zkoumání, pokud z provedeného dokazování vyplývá dostatek podkladů pro zhodnocení této skutečnosti. O takovou situaci se v dané věci jedná, neboť samotný obviněný vnímal útok ze strany poškozeného jako mírný, byl si vědom jeho podnapilosti, poškozený neměl žádnou zbraň, kterou by ho ohrožoval, čímž by u obviněného mohl vyvolat reálnou obavu o život či zdraví. Nelze pominout, že v souvislosti se způsobem útoku ze strany poškozeného, tak jak ho popsal samotný obviněný, nehrozilo obviněnému způsobení vážnější újmy na zdraví, poškozený je drobnější postavy, jednalo se v podstatě o potyčku dvou podnapilých osob, kdy jednání poškozeného mělo evidentně výtržnický charakter. V dané souvislosti také nelze pominout i způsob obrany ze strany obviněného, který vůči poškozenému, který byl neozbrojený, byl podnapilý, přičemž jeho útoky samotný obviněný hodnotí jako mírné, použije nůž, tedy zbraň, jejíž použití může mít smrtelné následky, čehož si musel být obviněný vzhledem ke své minulosti vědom (obviněný byl již v minulosti odsouzen za usmrcení člověka nožem). Nelze rovněž pominout, že obviněný poškozeného uchopil za rameno, tedy určitým způsobem ho znehybnil, přičemž bodnutí bylo vedeno střední až velkou intenzitou na takovou část těla, kde se nacházejí důležité orgány, takže mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného. Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na své rozhodnutí ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo 853/2014, podle kterého Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obrana tedy nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí. Trestní zákoník nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany, i všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům. Právě při posouzení způsobu útoku ze strany poškozeného a posouzení tzv. obrany ze strany obviněného lze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Ohledně námitky, že poškozený měl v době útoku zbraň, když měl na nohou obuv, je třeba poukázat na úvahy soudu druhého stupně, když stejnou námitku již obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. Obecně v souvislosti s touto argumentaci lze uvést, že podle § 118 tr. zákoníku se zbraní rozumí cokoliv, čím je možno učinit útok proti tělu důraznější. Zbraní v tomto pojetí se rozumí jakýkoliv předmět, který je způsobilý přivodit zranění. Nelze ovšem za zbraň v tomto smyslu považovat běžnou obuv, kterou má pachatel v době činu obutou, když je zcela standardní, že osoby mají na nohou obuv, jedná se o normální součást oblečení, přičemž primárně není cílem nošení obuvi učinit útok proti tělu důraznější. Proto nelze argumentaci obviněného o tom, že poškozený vedl útok se zbraní, přisvědčit.
K argumentaci, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, lze uvést, že tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Obecně lze konstatovat, že tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 11. 2016

JUDr. František Hrabec
předseda senátu

Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová