4 Tdo 1254/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 1254/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2013 o dovolání obviněného R. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 31 To 68/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 69 T 18/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 69 T 18/2012, byl obviněný R. H. spolu s obviněnými P. S. a J. S. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v době od 20.15 hod. do 20.45 hod. dne 16. 8. 2011 v L. na štěrkovou plochu za sportovní areál V. u rychlostní silnice dovezl obviněný J. S. ve svém vozidle zn. Škoda Octavia bílé barvy obviněného P. S. a poškozeného M. M., pod záminkou, že zde má obviněný S. zaparkované své vozidlo zn. Ford Escort a potřebuje si ho na místě vyzvednout, poté, co poškozený z vozidla na místě vystoupil, obviněný S. z vozidla rovněž vystoupil a snažil se poškozeného natlačit do zavazadlového prostoru zde zaparkovaného vozidla Ford Escort, což se mu částečně povedlo, při tom mu do očí nastříkal pepřový sprej, poškozený se útoku bránil, z vozidla Ford Escort vystoupil obviněný R. H., použil proti poškozenému elektrický paralyzér, několikrát jej udeřil pěstí do hlavy a těla a řekl mu, aby se ani nehnul, jinak jej zabije, následně mu zkroutil levou ruku za záda a poté mu společně a obviněným S. odepnuli tzv. ledvinku připevněnou kolem těla, v níž měl poškozený osobní doklady, kasírtašku s finanční hotovostí 60.000,- Kč, nožem, platební kartou a baterkou, poškozenému se poté podařilo z držení vytrhnout a utéct pryč směrem k rychlostní komunikaci.

Za uvedené jednání byl obviněný R. H. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému M. M., škodu ve výši 60.000,- Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 69 T 18/2012, podal obviněný R. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 31 To 68/2013, tak, že ho jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 31 To 68/2013, podal následně obviněný R. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že rozhodnutí trpí především absencí skutkových zjištění, která by mohla být oporou pro rozhodnutí soudů o tom, že obviněný se dopustil jednání, které by mohlo být kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Dále uvedl, že pro právní kvalifikaci tohoto jednání nebyla bezpečně prokázána vina obviněného, zejména nebylo prokázáno naplnění všech znaků loupeže.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 7. 10. 2013 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný R. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. V podaném dovolání obviněný R. H. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. l tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání výlučně jen na skutkové námitce odvíjející se od obecného tvrzení, že pro právní kvalifikaci jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. l tr. zákoníku nebyla bezpečně prokázána vina obviněného, zejména nebylo prokázáno naplnění všech znaků loupeže. Tyto námitky se pro svou vyloženě skutkovou povahu míjejí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. a nejsou pod něj podřaditelné. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ovšem jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je nutné dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Zásah Nejvyššího soudu pak má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

O extrémní rozpor v uvedeném smyslu se jedná, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v důkazech, kterými byly zejména výpověď poškozeného M. M. a výpovědi obviněných J. S. a P. S. Okolnost, že obviněný R. H. byl jedním ze spolupachatelů přepadení poškozeného M. M., vyplývá z usvědčující výpovědi obviněného J. S. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2013

Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal