4 Tdo 125/2009
Datum rozhodnutí: 26.02.2009
Dotčené předpisy:




4 Tdo 125/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. února 2009 o dovoláních obviněných M. H., R. H. a J. K., , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 55 To 438/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 44/2007, takto:

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. H., R. H. a J. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 3 T 44/2007, byl podle § 37a tr. zák. zrušen výrok o vině z trestního příkazu Okresního sodu ve Svitavách ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 2 T 450/2006, ohledně obviněných R. H. a J. K., celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a obvinění M. H., R. H. a J. K. uznáni vinnými tím, že:

1) v době od 21:00 hodin dne 10. 10. 2006 do 03:00 hodin dne 11. 10. 2006 odcizili na hřbitově v L., okres Š., na ul. M., měděné a kovové příslušenství hrobů, a to:

-z hrobu rodiny K. (na náhrobku uvedeny rodiny S. B.) 6 ks čtyřhranných tyčí z mědi, to vše v hodnotě 5.100,- Kč, ke škodě R. K.,

-z hrobu rodiny O. (na náhrobku uvedeny rodiny V. a H.) 11 měděných tyčí s koncovkami v délkách od 57 do 102 cm a měděný řetěz o délce 90 cm, to vše v hodnotě 9.100,- Kč ke škodě R. O.,

-z hrobu rodiny D. 2 ks měděných lamp výšky 65 cm a průměru 25 cm s kopulí ve tvaru osmihranu, každá se skleněnými výplněmi z žáruvzdorného skla, stáří 80 roků, v celkové hodnotě 24.000,- Kč ke škodě J. D.,

-z hrobu rodiny V. dvě měděné misky o průměru 37 cm, stáří cca 60 let, v celkové hodnotě 1.200,- Kč ke škodě J. V.,

-z nezjištěných hrobů jeden kus měděné hřbitovní lucerny a 2 ks měděných váz v celkové hodnotě 2.200,- Kč ke škodě neustanovených poškozených, celkem odcizili věci v hodnotě 41.600,- Kč;

a dále obvinění R. H. a J. K. tím, že:

2) dne 10. 10. 2006 ve večerních hodinách v J., okres S., překonali zeď místního hřbitova, přešli k automatu na hřbitovní svíčky a přinesenými kleštěmi se pokusili přestřihnout zámek dvířek automatu zajišťujícího kasičku na vhozené peníze, to se jim však nepodařilo a svým jednáním způsobili firmě P. G., a.s., l. K. škodu ve výši 100,- Kč, přičemž R. H. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 4T 67/2004, který nabyl právní moci 30. 10. 2004, pro trestný čin krádeže podle § 247 odstavec 1 písmeno a, b) trestního zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 340 hodin, který dosud nevykonal, obžalovaný J. K. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 3T 24/2004, který nabyl právní moci 31. 3. 2004, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odstavec 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, který vykonal 26.2.2006.

Takto zjištěné jednání obviněného M. H. v bodě 1) soud kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za což byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Jednání obviněného R. H. soud kvalifikoval v bodě 1) a 2) jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen podle § 247 odst. 2 a § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Jednání obviněného J. K. pod body 1) a 2) pak soud taktéž kvalifikoval jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen § 247 odst. 2 tr. a § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění M. H., R. H. a J. K. dne 4. 10. 2007 (soudu doručeno dne 5. 10. 2007) odvolání (č.l. 142).

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 55 To 438/2007, k odvolání všech obviněných rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil a dle § 259 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že obžalovaný M. H. byl za jednání ad 1) uznán vinným tr. činem krádeže dle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., dále obžalovaný R. H. pod bodem 1) tr. činem krádeže dle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. a jednání pod bodem 2) bylo posouzeno jako pokus tr. činu krádeže dle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., obžalovaný J. K. byl za jednání pod bodem 1) uznán vinným tr. činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a jednání pod bodem 2) bylo posouzeno jako pokus tr. činu krádeže dle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b, e) tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. V návaznosti na toto rozhodnutí o vině všech tří obviněných odvolací soud nově rozhodoval o trestech s tím, že uložil tresty odnětí svobody u všech obžalovaných ve shodě se soudem prvního stupně. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že tak učinil i přes změny v právním posouzení věci v případě obžalovaného R. H. s tím, že v jeho případě se nejedná o zpětnost tr. činu krádeže a dále ve prospěch obžalovaných R. H. a J. K. vyznívá nové rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v jejich případech pod body 1) bylo vypuštěno spáchání tr. činu vloupáním.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 55 To 438/2007, podali všichni tři obvinění prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Dovoláním napadají výrok pod bodem 1) rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 55 To 438/2007, jímž byli jako spolupachatelé podle § 9 odst. 1 tr. zák. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Namítají, že věc byla původně šetřena jako přestupek, když v řízení bylo provedeno tržní ohodnocení odcizených předmětů P. D. A. Z., a to na částku 13.400,- Kč. Soudní znalkyně Ing. N. však tyto předměty ohodnotila na částku 41.600,- Kč s odůvodněním, že vycházela z principu nákladů na uvedení v předešlý stav, neboť se jednalo o atypickou práci a odcizené předměty byly převážně vyrobeny z mědi. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, obvinění namítli, že určit cenu uvedení v předešlý stav lze v zásadě jen v případě, že cenu věci nelze určit jako cenu obvyklou ve smyslu § 89 odst. 12 tr. zák. Volba odhadu vyššího v neprospěch obžalovaných učiněná orgány činnými v trestním řízení je v rozporu se zákonem, neboť cena obvyklá byla zjištěna a je zhruba třetinová v porovnání z cenou znaleckou. V daném případě jde o rozpor mezi jednotlivými důkazy ohodnocujícími dotčené předměty. Soudy obou stupňů tak nesprávně aplikovaly hmotněprávní normu obsaženou v § 89 odst. 12 tr. zákona a tato aplikace pak má vliv na nesprávnou právní kvalifikaci, když při správném výkladu ustanovení dle § 89 odst. 12 tr. zák. a užití ceny obvyklé v řízení zjištěné, tj. ve výši 13.400,- Kč, nelze stíhaný skutek právně kvalifikovat dle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Ze shora uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 55 To 438/2007, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. a vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co stručně připomněl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a zrekapituloval dovolací námitky obviněných, uvedl, že obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku ve světle otázky, zda byla při stanovení výše škody důsledně respektována kritéria ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., aniž by se domáhali změny skutkových zjištění vyjádřených ve výroku o vině. Připomněl, že podle sjednocujícího stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, vážícího se k výkladu § 89 odst. 12 tr. zák., je rozhodujícím hlediskem pro určení výše škody skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, s tím, že posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci. Státní zástupce zdůraznil, že odcizené předměty tvořily součásti individuálně vytvořených rodinných hrobek a samy o sobě byly natolik individualizované, že dotvářely výlučný vzhled hrobek, a jednalo se o produkty, které se již sériově běžně nevyrábějí a vzhledem k jejich stáří by je bylo v případě jejich nenávratného zmaru třeba nahradit kopiemi. Uvedl, že podle ustálené soudní praxe je třeba škodu u zcela individuální věci zásadně určit podle účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci, a lze vycházet např. z vyhotovení kopie.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby takto bylo rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněných je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobami oprávněnými k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. H., R. H. a J. K. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněných, jimiž zpochybnili právní kvalifikaci skutku jako trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a způsob stanovení výše škody, jež podle jejich přesvědčení odporuje ustanovení § 89 odst. 12 tr. ř., naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.

Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. Podle nauky i stávající praxe soudů se pachatel věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (vlastník, oprávněný či faktický držitel). Přisvojením se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si tedy přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže odejme věc z dispozice vlastníka či držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (k tomu např. č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Podle praxe soudů získá-li pachatel možnost trvalé dispozice s věcí, není rozhodné, jak poté s věcí skutečně naloží; o přisvojení jde i v případě, když pachatel věc odhodí nebo ji zničí apod.

Obvinění nesouhlasili se stanovením výše škody na částku 41.600,- Kč (bod 1 výroku rozsudku) s argumentem, že soudy měly vycházet z ceny obvyklé, jak byla zjištěna P. D., tj. z částky 13.400,- Kč.

Zde je nutno uvést, pro stanovení výše škody se postupuje podle ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., podle něhož platí, že se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo z uvedení v předešlý stav. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že vyjadřuje celkem tři způsoby stanovení výše škody. Především je to cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, druhým způsobem jsou účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci a jako třetí jsou účelně vynaložené náklady na uvedení věci v předešlý stav.

Je pravdou, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Při odcizení nebo poškození věci starší či opotřebené se přihlíží ke snížení její hodnoty (srov. rozhodnutí č. 33/1967 Sb. rozh. tr.). Praxe při stanovení výše škody na opotřebené věci vychází z ceny, za jakou se konkrétní věc s přihlédnutím k nabídce a poptávce obvykle v době a místě činu prodává, např. motorové vozidlo nebo videorekordér určité značky a typu, anebo z odborného vyjádření nebo znaleckého posudku o stupni opotřebení jejím používáním, poškozením apod. k době vzniku škody.

Druhý nebo třetí způsob pro stanovení výše škody, při němž se vychází z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci či uvedení věci v předešlý stav, lze použít jen tehdy, pokud nelze výši škody zjistit podle obvyklé prodejní ceny, přičemž, která z těchto dalších dvou alternativ se uplatní, záleží na posouzení její vhodnosti v konkrétní věci soudem.

Vzhledem k rozdílnosti postupů orgánů činných v trestním řízení při zjišťování škody ve smyslu ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., zejména při částečném poškození větších funkčních celků, trestní kolegium Nejvyššího soudu České republiky dne 28. 6. 2006 zaujalo pod sp. zn. Tpjn 304/2005, stanovisko v zájmu jednotného výkladu ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. ve výše naznačených případech (stanovisko bylo později uveřejněno pod č. 45/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle tohoto stanoviska rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm.

Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy podle stanoviska č. 45/2006 Sb. rozh. tr. přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně.

Podle ustálené soudní praxe je třeba zásadně škodu určit podle účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci především u věcí, které nemají tržní cenu, např. u některých speciálních dovezených surovin nebo u ojediněle dovezené věci, popř. u individuálního konstrukčního celku eventuelně u zcela individuálních věcí, kde lze vycházet např. z vyhotovení kopie (srov. rozhodnutí č. 5/1978 Sb. rozhod. obč.). Uvedené příklady však nedopadají na všechny případy, které se v trestní praxi vyskytují, a proto je třeba dikci nelze-li zjistit cenu vyložit v širších souvislostech z hlediska smyslu ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. (teleologický výklad) tak, aby byly v souladu se zákonem všechny situace, kdy pro stanovení ceny podle první varianty § 89 odst. 12 tr. zák. existují takové překážky, které její určení buď výrazně znesnadňují nebo vzhledem k nimž není účelné cenu takto určit.

Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že ve věci byla slyšena znalkyně Ing. arch. M. N., která: " ... ve věci vypracovala znalecký posudek, tento v hlavním líčení po poučení ve smyslu § 106 tr. ř. také stvrdila, podrobně se vyjadřovala k postupu při ohodnocování odcizených věcí, dodala, že byla na místě samém, některé věci chyběly, situaci konfrontovala s tím, co viděla na policii se stavem hrobů. Dodala, že věci, které nebyly nalezeny, se musely dodělávat, bylo přihlédnuto k opotřebení lamp, jsou to starožitné věci, tam je vyčíslena hodnota jako cena trhu, lucerny hodnotila způsobem, že kdyby se nenašly, kolik by pozůstalí museli dát za novou věc, ty nemají starožitnou hodnotu. Co se týká misek, váz, řetězů a tyčí, vycházela z toho, kdyby se to nenašlo, pozůstalí by si to museli nechat dodělat, jedná se o atypickou řemeslnou práci. K učiněnému dotazu státní zástupkyně znalkyně uvedla, že počítala minimální cenu, jedná se o nejmenší zjištěnou škodu, samotnou práci do škody nezapočítávala. V podrobnostech je možno odkázat na vypracovaný znalecký posudek č. 240/2007, ve kterém znalkyně naprosto detailně popisuje veškeré posuzované předměty. Dle znalkyně se jedná o předměty měděné s tím, že v tomto směru se vyjadřovala i v hlavním líčení. Odvolací soud nemá žádných pochybností, že znalecký posudek je vypracován znalkyní k tomuto účelu erudovanou, navíc z postupu znalkyně je patrné, že v některých případech se znalkyně přidržela ceny tržní, jak tomu bylo v případě 2 ks měděných lamp z hrobu rodiny D., u kterých znalkyně stanovila stáří 80 roků v celkové hodnotě 24.000,-- Kč. V případě lucerny znalkyně vycházela z účelně vynaložených nákladů, kolik by pozůstalí museli dát za novou věc. I z tohoto naznačeného postupu je patrné, že postup znalkyně při hodnocení věci nijak nevybočuje z rámce ust. § 89 odst. 12 tr. zák." Z citovaného odůvodnění rozsudku vyplývá, že příslušný senát olomoucké pobočky Krajského soudu v Ostravě se výše zmíněnými postuláty řídil (i když svůj postup při zjišťování míry škodlivosti následku jednání obviněných nijak teoreticky či s odkazem na použitelnou judikaturu neodůvodňoval).

Zde je namístě uvést, že odcizené pohřební předměty tvořily součásti individuálně vytvořených rodinných hrobek a samy o sobě byly natolik individualizované, že dotvářely výlučný vzhled hrobek. Některé z odcizených pohřebních předmětů (ty nejhodnotnější) pocházely z doby před šedesáti či dokonce osmdesáti lety a byly v podstatě produkty, které se již sériově běžně nevyrábějí (také s ohledem na cenu použitého materiálu - měď) a v případě jejich nenávratného zmaru by bylo třeba vyrobit kopie. Pro úplnost lze uvést, že znalkyně Ing. arch. M. N. potvrdila, že pro stanovení ceny vycházela z minimálních částek a do celkové hodnoty odcizených věcí nezapočítávala hodnotu práce na pořízení kopií těchto předmětů, což by nasvědčovalo tomu, že škoda způsobená jednáním obviněných M. H., R. H. a J. K. by mohla být naopak ještě vyšší, než je uvedeno v závěrech soudu druhého stupně.

S ohledem na uvedené právní závěry je pak požadavek obviněných na to, aby jejich jednání pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu nebylo posouzeno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., zcela nepřípadný.

Na podkladě všech shora popsaných skutečností neshledal Nejvyšší soud v právní kvalifikaci skutku (pod bodem 1 výroku rozsudku) jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. žádné nedostatky. Obvinění v rámci podaného dovolání pouze opakovali výhrady, s nimiž se již soudy obou stupňů vypořádaly, a své správné právní závěry v potřebné míře vysvětlily. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.) dovolání obviněných M. H., R. H. a J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. J. P.

Vypracoval:

JUDr. P. Š.