4 Tdo 1245/2015
Datum rozhodnutí: 29.10.2015
Dotčené předpisy: § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



4 Tdo 1245/2015-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 o dovolání obviněné Mgr. D. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 14 To 44/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 55/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 2 T 55/2012, byla obviněná Mgr. D. M. uznána vinnou ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že:

dne 23. 11. 2010 okolo 10,20 hod. obviněný V. navštívil v objektu M. ú. v P., na adrese P., B., svého dávného známého obviněného R., pracovníka agendy přestupků úseku dopravy na právním oddělení odboru vnitřních věcí M. ú. P., kde se snažili nejprve sami a poté i za aktivní účasti vedoucí zmíněného oddělení obviněné Mgr. D. M. najít způsob, jak nezákonně ve prospěch přestupce zajistit vyřízení přestupků podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 a § 22 odst. 1 písm. l) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích ), kterých se měl dopustit Ing. P. D. tím, že dne 23. 9. 2010 při řízení osobního motorového vozidla tov. zn. Porsche Cayenne, na silnici mezi obcemi S. a P. jel rychlostí nejméně 155 km/h a po zastavení vozidla hlídkou Policie ČR této nepředložil řidičský průkaz, přičemž v průběhu rozhovoru obviněný V. V. obviněného F. R. nabádal, aby tento přestupek nějak vyřešil s tím, že Ing. D. nemůže přijít o řidičský průkaz a že má značné možnosti jak se revanžovat, různé protislužby, možnost účasti na honu nebo odstřelu zvěře v oboře na H. či dodávky zvěřiny, nabídku dodávky zvěřiny poté zopakoval i v přítomnosti obviněné Mgr. M., když následně bylo k návrhu obviněného R. všemi obviněnými společně nalezeno řešení spočívající v tom, že předmětná věc, která byla na MÚ P., zaevidovaná a přidělena k vyřízení referentce Bc. S., bude s poukazem na zdravotní stav a důvody Ing. D. k projednání přestupku odeslána na jiný správní úřad, kde nezákonné vyřízení věci bude obviněným V. již předjednáno s příslušnými pracovníky, což bylo realizováno přípisem vyhotoveným obviněnou Mgr. M. dne 29. 11. 2010, která věc na základě žádosti Ing. D. postoupila M. ú. v T. n. V.,

přičemž všichni obvinění shora popsaným způsobem konali od samého počátku v úmyslu zařídit či umožnit, aby Ing. D. unikl postihu za spáchaný dopravní přestupek, za který měl být v případě uznání viny v souladu s ust. § 22 odst. 7 zákona o přestupcích potrestán pokutou od 5.000,- do 10.000,- a zákazem činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel od šesti měsíců do jednoho roku,

obvinění F. R. a Mgr. D. M. takto současně jednali v rozporu se základními povinnostmi úředníka stanovenými v bodu 1 písm. b), f), h) a i) Přílohy č. 3 ke Směrnici č. 3/2010 pracovnímu řádu M. ú. P., účinnému od 1. 9. 2010.

Za uvedené jednání byla obviněná Mgr. D. M. odsouzena podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti v souvislosti s pravomocí úřední osoby na dobu 2 roky.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných V. V. a F. R.

Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 2 T 55/2012, podala obviněná Mgr. D. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 14 To 44/2015, tak, že rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) nově rozhodl tak, že obviněná Mgr. D. M. byla uznána vinnou ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že:

dne 23. 11. 2010 okolo 10,20 hod. obviněný V. navštívil v objektu M. ú. v P., na adrese P., B., svého dávného známého obviněného R., pracovníka agendy přestupků úseku dopravy na právním oddělení odboru vnitřních věcí M. ú. P., kde se snažili nejprve sami a poté i za aktivní účasti vedoucí zmíněného oddělení obviněné Mgr. D. M. najít způsob, jak nezákonně ve prospěch přestupce zajistit vyřízení přestupků podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 a § 22 odst. 1 písm. l) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích ), kterých se měl dopustit Ing. P. D. tím, že dne 23. 9. 2010 při řízení osobního motorového vozidla tov. zn. Porsche Cayenne, na silnici mezi obcemi S. a P. jel rychlostí nejméně 155 km/h a po zastavení vozidla hlídkou Policie ČR této nepředložil řidičský průkaz, přičemž v průběhu rozhovoru obviněný V. V. obviněného F. R. nabádal, aby tento přestupek nějak vyřešil s tím, že Ing. D. nemůže přijít o řidičský průkaz, když následně bylo k návrhu obviněného R. všemi obviněnými společně nalezeno řešení spočívající v tom, že předmětná věc, která byla na MÚ P., zaevidovaná a přidělena k vyřízení referentce Bc. S., bude s poukazem na zdravotní stav a důvody Ing. D. k projednání přestupku odeslána na jiný správní úřad, kde nezákonné vyřízení věci bude obviněným V. již předjednáno s příslušnými pracovníky, což bylo realizováno přípisem vyhotoveným obviněnou Mgr. M. dne 29. 11. 2010, která věc na základě žádosti Ing. D. postoupila M. ú. v T. n. V.,

přičemž všichni obvinění shora popsaným způsobem konali od samého počátku v úmyslu zařídit či umožnit, aby Ing. D. unikl postihu za spáchaný dopravní přestupek, za který měl být v případě uznání viny v souladu s ust. § 22 odst. 7 zákona o přestupcích potrestán pokutou od 5.000,- do 10.000,- a zákazem činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel od šesti měsíců do jednoho roku,

obviněná Mgr. D. M. takto současně jednala v rozporu se základními povinnostmi úředníka stanovenými v bodu 1 písm. b), f), h) a i) Přílohy č. 3 ke Směrnici č. 3/2010 pracovnímu řádu M. ú. P., účinnému od 1. 9. 2010.

Za uvedené jednání byla obviněná Mgr. D. M. odsouzena podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti v souvislosti s pravomocí úřední osoby na dobu 18 měsíců.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných V. V. a F. R.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře, ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 14 To 44/2015, podala následně obviněná Mgr. D. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že skutek, jehož spácháním byla uznána vinnou, je podle jejího názoru popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak ho právně posoudily soudy obou stupňů. K nesprávnému právnímu posouzení namítá, že některá skutková zjištění týkající se její osoby jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, má za to, že v odvolacím řízení Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře vycházel z důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, dále že prováděl svévolné hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Namítá, že v jejím případě došlo k tomu, že odvolací soud vycházel z protokolů o hlavním líčení před soudem prvního stupně, a to za situace, kdy vznesla námitky proti protokolaci. Má tak za to, že pokud existovaly pochybnosti o správnosti protokolace, o námitkách proti protokolaci nebylo dosud rozhodnuto, odvolací soud neměl vycházet z protokolů, ale přímo ze zvukových záznamů o hlavních líčeních. Obviněná dále uvádí, že v řízení před Okresním soudem v Písku bylo prováděno dokazování v rozporu s procesními předpisy, když jí nebylo umožněno, aby se vyjádřila ke všem provedeným důkazům, zejména ohledně záznamů ze sledování osob a věci přestupkového spisu, čímž byly porušeny její základní práva. Dále poukazuje na to, že jí bezprostředně po doručení zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, a to v rozporu s ustanovením § 65 tr. ř. Tento spis byl po právní moci předán zpět policejnímu orgánu a tento orgán odmítl obviněné do spisu nahlédnout. Vzhledem k tomu, že v soudním spisu nebyla žádná zmínka o tomto postoupení policejnímu orgánu a žádné státní zastupitelství nezjednalo nápravu, může pouze spekulovat o důvodech tohoto postoupení a může mít za to, že mohlo docházet k manipulaci se spisovým materiálem. V souvislosti s procesními pochybeními namítá, že v tomto případě došlo k vydání rozhodnutí, a to jak krajského soudu, tak i okresního soudu, které nemá oporu v provedeném dokazování. Dále má za to, že závěry soudu jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, že nejednala v žádném případě tak, aby pomohla Ing. D. uniknout trestu. Závěrem svého dovolání uvádí, že pokud vykonává svou funkci řádně, včas a v souladu s zákonem, pak se v jejím případě nemůže jednat o přečin zneužití pravomoci úřední osoby, dodává, že jako úřední osoba jednala pouze v souvislosti s přestupkovým řízením, kdy na základě žádosti obviněného z přestupku celou věc s odkazem na ustálený postup postoupila Městskému úřadu T.n. V. Pouze v souvislosti s tímto jednáním plnila úkoly státu nebo společnosti a používala tak jí svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů, nikoli pak při přátelském setkání obviněného R. a V., kde působila jako pouhá právní pomoc.

Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 14 To 44/2015, ve vztahu k obviněné zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněná v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).

Obviněná uplatnila právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že namítla, že její jednání nevykazuje znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Výkonem pravomoci se rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Je v něm vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Výkonem pravomoci je jak řešení konkrétního individuálního případu, tak vydávání obecně závazných právních aktů. Proces rozhodování zahrnuje přípravnou fázi, fázi vlastního přijetí rozhodnutí a konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí. (viz. Šámal a kol.: Trestní zákoník, 2 vydání, str. 3156).

Z toho, jak je konstruována subjektivní stránka tohoto trestného činu, vyplývá, že k trestnosti činu nestačí, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu úmyslně ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku. Aby byly znaky uvedeného trestného činu z hlediska subjektivní stránky naplněny, musí být konkrétně zjištěno, s jakým motivem úřední osoba jednala, resp. co svým jednáním sledovala, a toto zjištění musí být podřaditelné pod některý ze zákonných znaků vymezených dikcí v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.

Na jednání obviněné, která k žádosti Ing. D. postoupila přestupek k projednání MÚ v T.n. V.

, nelze nahlížet izolovaně od jejího předchozího setkání na schůzce s dalšími obviněnými. Lze totiž dovodit, že právě na této schůzce se obvinění dohodli, jak bude ve věci postupováno, přičemž je zřejmé, že hlavním důvodem uvedeného postupu bylo umožnit Ing. D., aby se tento vyhnul uložení bezprostředně hrozící sankce zákazu řízení. Z procesně použitelných důkazů lze bez důvodných pochybností dovodit, že obviněná porušila ust. § 55 odst. 3 zákona o přestupcích, neboť k postoupení přestupku jinému úřadu přestupky projednávající by mohlo dojít jen k usnadnění jeho projednání nebo z jiného důležitého důvodu, což se v předmětné věci nestalo a obviněná o uvedené skutečnosti věděla. Přesto odňala věc pracovnici, která ji měla řádně přidělenou a postoupila ji jinému orgánu. Její snahou tedy nebylo dostát právním předpisům, avšak pomoci Ing. D. vyhnout se bezprostředně hrozícímu zákazu řízení.

Není rozhodné, jaký byl skutečný výsledek uvedené snahy obviněné, když znak skutkové podstaty předmětného přečinu v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, poruší povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla, nebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.

Nejvyšší soud tedy konstatuje, že obviněná svým jednáním spáchala přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jako úřední osoba v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

K námitce obviněné, že ji bezprostředně po doručení zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, a to v rozporu s ustanovením § 65 tr.ř. Nejvyšší soud pouze podotýká, že tato námitka není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná dále namítá extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. K tomuto rozporu dle názoru obviněné došlo tím, že krajský soud vycházel z důkazů získaných v rozporu s procesními předpisy, neboť vycházel z protokolů o hlavním líčení před okresním soudem, a to za situace, kdy obviněná vznesla proti protokolaci námitky. Pokud existovaly pochybnosti o správnosti protokolace a o námitkách proti protokolaci nebylo rozhodnuto, neměl z těchto protokolů soud vycházet. Z poslechu záznamu hlavního líčení ze dne 15. 10. 2014 a ze dne 19. 11. 2014 Nejvyšší soud zjistil, že písemné vyhotovení protokolu o hlavním líčení je plně v souladu se zvukovým záznamem a že nebyly nalezeny žádné rozpory v protokolaci výpovědí vyslechnutých svědků. Pokud obviněná uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prováděno dokazování v rozporu s procesními předpisy, neboť jí nebylo umožněno, aby se vyjádřila ke všem provedeným důkazům, nutno podotknout, že okresní soud v průběhu řízení plně respektoval právo všech obviněných na jejich obhajobu. Všem obviněným bylo v plné míře umožněno realizovat jejich veškerá práva a nelze se tedy ztotožnit s námitkou, že obviněné bylo upřeno právo vyjádřit se k prováděným důkazům. Procesní práva obviněné tak nebyla okresním soudem nikterak krácena. Touto námitkou se zabýval již Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře v odůvodnění svého rozsudku (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře, sp. zn. 14 To 44/2015, str. 15) a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje.

Další námitky obviněné, v jejichž rámci namítá nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně její výpovědi, výpovědí obviněných V. a R.) a vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazů vnitřními předpisy), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněná se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že oba soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněná Mgr. D. M. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné Mgr. D. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu